Jako startovní i cílovou stanici pro tento cyklovýlet bych si dovolil doporučit hotel Harmonie (dříve Hart) stojící u vesnice Borek, mezi Vilémovem a Chotěboří. Tady můžeme nejen zanechat auto, ale také po návratu vhodně doplnit tekutiny nebo si dát večeři v hotelové restauraci.
Od Harmonie vyrazíme k naší velké radosti po silničce z poměrně dlouhého kopce k vesnici Spačice. Při tomto „sjezdu“ okamžitě propadneme kouzlu venkova, neboť před sebou nejenže spatříme krásný výhled na Železné hory a vesničky roztroušené po jejich úpatí, ale především ucítíme nezaměnitelnou „vůni“ blízkého prasečáku, skvoucího se po naší levici. Už tady je však třeba koncentrovat se plně na kontrolu svého biku, neboť v okolí výkrmny vepřů hrozí zvýšené nebezpečí sestřelení vypaseným létajícím hmyzem. Máme-li štěstí a nepotkáme okem masařku, čekají nás pod kopcem Spačice. Hned z kraje vesnice vjedeme na most, na kterém je potřeba zostra brzdit. Pod námi už totiž teče Doubrava a my to k ní hned za mostem, vedeni modrou značkou, ohneme po pěšině doleva. Po břehu říčky projedeme kolem několika stavení a vzápětí zmizíme v lese. Lesní stezka je zde sice úzká, místy kamenitá, nebo překřížená zrádnými kořeny, stále však v pohodě sjízdná. Rozhodně nám umožní vychutnávat si naplno jízdu malebným údolím Doubravy. Jedeme navíc po proudu, takže stále mírně z kopečka. Někde v nás sice hlodá malé podezření, že co jsme sjeli, budeme muset zase někde vystoupat, zatím na to ale nebudeme myslet. Nebo, že by ano?! Cesta podél říčky před námi náhle končí! Skála ji zatlačila do vody a nám nezbývá, než skálu obejít vrchem. Je nutné na chvíli sesednout, kolo si nahodit na rameno a vylézt s ním o pár desítek metrů výš. Potom ho protlačíme úzkou stezkou, sevřenou trním a můžeme znovu nasednout. Nalevo od nás se mezi stromy brzo zabliští hladina nevelké Pařížovské přehradní nádrže.
Kamenná gravitační hráz přehrady je vysoká 31 metrů a postavili ji v roce 1913 jako ochranu proti povodním. Je to jedna z našich nejhezčích a nejstarších hrází. Objem nádrže je 1 770 000 metrů krychlových a je v současné době využívána také k výrobě elektrické energie. Její břehy bývají obléhané rybáři a její okolí v létě cyklisty. Budeme-li kolem přehradní nádrže pokračovat po zelené značce, která navazuje na naší modrou, přijedeme k rozcestníku, u kterého je možné se posadit na lavice ke dřevěnému stolu a rozbalit tatranku. Je tu pěkně! Železné hory jako na dlani, nedaleko se nerušeně pase kůň a nad hlavou přelétá letka MIGů 21, mířící na čáslavské letiště. Patří sem, jejich archaické siluety a ohlušující zvuk jejich tryskových motorů místní důvěrně znají již desítky let. Brzo se ale možná všechno změní a nad střechami východočeských chalup se objeví nová technika. Nevím jak na konzervativní vesničany zapůsobí bojové skandinávské tvary, nevím jak příjemný jim bude švédský rámus, courající se někde daleko za letadlem.
Zamáčkneme nostalgickou slzu, zamáváme naší vzdušné obraně a pojedeme dál. Silnička z Pařížova do Běstviny se vlní lesem kolem rybníků a dovede nás k nejdramatičtějšímu stoupání našeho výletu. Běstvina je tisíciletá obec. Již v roce 1137 zde stál kostel a fara. Dodnes je dominantou obce na kopci stojící, původně gotický farní kostel svatého Jana Křtitele. Ze 17. století pochází barokní zámek, v jehož parku se daří vzácným dřevinám, 18. století pak zanechalo v Běstvině pár pozoruhodných kaplí, jakou je třeba ta šestiboká sv. Jana Nepomuckého. Pokud nás tady, v obci nad kterou významně ční velký dřevěný kříž, přepadne náhle nesnesitelná žízeň, můžeme ještě vyrazit kousek po silnici na Třemošnici, při které brzo narazíme na hospodu Na křížovce. Zdejší venkovní zahrádka je jako stvořená pro vyprahlé cyklisty. Až se nasytíme památek a uhasíme žízeň, najdeme na křižovatce v Běstvině zelenou značku a po ní se mezi chalupami protáhneme přímo pod svahy Železného pohoří. Tam po chvíli zjistíme, že zelená stoupá tak prudce, že přišel čas ještě jednou slézt k kola. Naštěstí jen chvilku budeme tlačit, táhnout, vláčet nebo nést svého duralového oře k hřebenům hor, abychom se z nich na druhé straně vzápětí za odměnu svezli dolů nejprve kamenitou lesní a později travnatou polní cestou. Tato zelená značka nás přivede do Horních Počátek.
Zajímavé na Horních Počátkách je to, že se zde dodnes zachovala prakticky původní tzv. rozptýlená potočnicová skladba sídelní struktury obce. Rozmístění stavení je tak přizpůsobeno vodnímu toku procházejícímu vesnicí. Zdá se, že se tu dařilo i múzám. Jakési stále patrné kouzlo minulosti i okolní krajiny inspirovalo například malíře Jindřicha Pruchu k namalování obrazu Ptáčnice. Mě Horní Počátky připadají tak trochu hezky zapomenuté. Je to vesnice na konci silnice. Autem se odtud dá jet jen jedním směrem a my se po té jediné silnici vydáme také. Odpočinková jízda příjemnou krajinou dává zapomenout na předchozí strmé stoupání a naše bikerská duše už se nedočkavě třese v předtuše věcí příštích. Vždyť jen co dojedeme k rybníkům u Pekla, vykoupeme se v jejich vyhřátých vodách, nic už nám nezabrání spustit se zpět pod Železné hory Hedvičiným údolím. Rokle Zlatého potoka přetíná hory od východu k západu. Padá dolů do Třemošnice a stojí za to si jí někdy projít pěšky a pořádně prohlédnout. Pro kolo je cesta roklí nejvhodnější v zimě. Tehdy jsou můstky přes potok pěkně zledovatělé, kameny na cestě napevno přimrzlé a pod vrstvičkou sněhu se lišácky schovává nejeden houževnatý kořen. To se potom při sjezdu užije legrace. V jiných ročních obdobích je jízda Hedvičiným údolím sice nudnější, ale stále to stojí zato. Na potoce podél cesty jsou hrázky, vodopády, tůně plné pstruhů i úseky připomínající skutečnou horskou bystřinu.
Třemošnice, kam nás Hedvičino údolí vyvrhne je poměrně velká víska, možná už městečko. Vznikla prý tehdy, když z obléhaného a později dobytého hradu Lichnice utekly tajnou chodbou tři dcery hradního pána k obyčejným lidem žijícím pod hradem a prosili je o pomoc. Každá z dcer za záchranu odměnila prostý lid jednou mošnou peněz, za které byla později vystavěna nová ves. Tato vesnice za tři mošny dostala jméno Třimošnice, později Třemošnice. Hrad nakonec opustilo panstvo definitivně a v 17. století se přestěhovalo do zámku v podhradí. V roce 1816 byly v Třemošnici založeny železárny, které se nadále významně podílely na dalším rozvoji obce.
Dříve než budeme pokračovat v naší cestě, na chvilku se poblíž Třemošnice zdržíme a zajedeme si prohlédnout zajímavou technickou památku. Stojí trochu stranou, v blízké obci zvané Závratec a vypadá podobně jako zřícenina nedalekého hradu Lichnice. Jde však ve skutečnosti o starou dvoukomorovou vápenku, v které se ještě v roce 1957 pálilo vápno. Vápenec sem byl dopravován ve své době jednou z nejdelších lanovek v Čechách, z pět kilometrů vzdálených Prachovic. Lanovka poháněná parní lokomotivou prý dokázala do Závratce za desetihodinovou směnu přepravit z lomů hraběte Kinského až 100 tun vápence. Stará vápenka je dnes volně přístupná a je tak možné dobře si prohlédnout celou stavbu i zbytky technického zařízení.
Po návratu do Třemošnice musíme na hlavní třídě vyhledat odbočku žluté turistické stezky, po které znovu přijedeme k naší oblíbené říčce Doubravě. Čeká nás opět napínavá jízda lesem, v těsné blízkosti vodního toku. Najdeme tu i místo, které se dá v opačném směru využít k opravdu strmému krátkému sjezdu. Brzdy se trhají o ráfky, přední kolo se propadá do bláta a slabé tlumiče jsou stlačeny nadoraz. Chybí jen málo a jsme dole dřív než naše kolo. Ve směru naší trasy však musíme tento úsek bohužel vytlačit. Je to ale jen pár metrů a šlapeme po vlastních naposled. Pak už je cesta stinným lesem příjemnou projížďkou. Asi po čtyřech kilometrech mírného stoupání proti proudu říčky jsme opět v Pařížově. Jen co přijedeme na silnici, odbočíme po ní doprava směrem na Vilémov. Ještě než ale Pařížov opustíme, povšimneme si na kraji vesnice stojícího kouzelného kostelíku sv. Máří Magdaleny s malým hřbitůvkem. Původně románský kostel pochází již z 12. století a z těch časů se dodnes dochovala věž i část lodi. Je to také místo, které můžeme využít jako poslední odpočinkovou zastávku před finišem naší vyjížďky.
Vilémov je velká vesnice s bohatou historií. Stojí tu barokní zámek, který byl dříve renesanční tvrzí i evangelický kostel, který byl původně továrnou na turecké šály. V roce 1469 byl u Vilémova uherský král Matyáš Korvín beznadějně obklíčen vojskem českého krále Jiřího z Poděbrad, aby poté oba v blízké vesnici Úhrov podepsali příměří. Ve Vilémově, ve „Vesnici roku 2003“, se napojíme na hlavní silnici, která nás neomylně povede zpátky na Borek, zpátky k Harmonii, kde na nás čeká teplé jídlo, pivo a možná i sauna a bazén. Výlet, který jsme právě absolvovali, nebyl určitě fyzicky příliš náročný. Šlo spíše o poznávání Železných hor a jejich okolí. Myslím, že i tento poněkud zapomenutý kraj ve východních Čechách má turistům a cyklistům rozhodně co nabídnout a my se sem s Moskytem jistě znovu vrátíme.
Na východ od Chotěboře je na Doubravě ještě alespoň jedno místo, které určitě stojí za návštěvu. Je to přírodní rezervace Doubravské údolí, kam se ale na kole nesmí. Říčka se zde zařízla hluboko do skály a vytvořila divoký kaňon. Mezi Bílkem a Horním mlýnem najdeme tůně, peřeje i vodopády. Jsou tu skály vhodné pro horolezce, trosky hradu Sokolov, nepravé jeskyně i zajímavá flora a fauna. O tomto divokém kousku přírody vznikla díky lidské fantazii a střípkům skutečné historie řada pohádkových, romantických i strašidelných pověstí. Hodně je jich svázáno s konkrétními místy, která lze dodnes v údolí vypátrat. Stezka kaňonem je ale místy hůře schůdná. Doporučuji proto nazout pořádnou turistickou obuv.
