Unikátní přírodní skvost, který se na jihu Moravy zachoval v téměř původní podobě částečně i proto, že sem kvůli ochrannému pohraničnímu pásmu lidé s jejich ambicemi měnit krajinu nemohli.
Vznik Národního parku Podyjí a jeho charakteristika
Mezi Vranovem a Znojmem protéká moravská řeka Dyje malebným údolím. Celá tato oblast byla až do roku 1990 skryta před veřejností za ostnatým drátem pohraničního pásma. Již od poloviny osmdesátých let však díky nadšeným přírodovědcům, pracujícím v této oblasti nedůstojně pod dohledem ozbrojených strážců hranic, začal vznikat ucelenější materiál o tomto krajinném celku. Z takto sestavených dokumentů vyšlo najevo, že údolí Dyje je v rámci střední Evropy ojedinělou přírodní lokalitou, která by si zasloužila zajistit nejvyšší ochranu v kategorii velkoplošných chráněných území, formou Národního parku. To se díky snaze odborníků i téměř všeobecné podpoře úřadů na jaře 1991 skutečně stalo.
Zaslouženou ochranu i respekt tak získalo členité území, které je součástí pahorkatiny jihovýchodního okraje Českomoravské vrchoviny. Podloží Národního parku je tvořeno metamorfovanými horninami a hlubinnými vyvřelinami dyjského masivu. Z hornin převažují ortoruly, pararuly, svory, fylity a krystalické vápence. Řeka Dyje, která zde tvoří státní hranici mezi Českou republikou a Rakouskem, se proplétá množstvím meandrů, tvořících kouzelná zákoutí, obklopená zalesněnými skalnatými svahy. Díky minimálním zásahům člověka pak toto území reprezentuje výjimečně zachovalou ukázku krajiny říčního údolí. Význam Podyjí je především v tom, že téměř všechna ostatní údolí řek v regionu střední Evropy, byla v minulých letech neuváženě znehodnocena výstavbou přehrad, komunikací nebo rekreačních zařízení.
Dyje po tisíce let modelovala v kyselých horninách Českého masívu údolní zářez, jehož hloubka dnes dosahuje až 220 metrů. Projevuje se zde tzv. říční fenomén, kdy údolím pronikají teplomilné rostlinné a živočišné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti do oblasti osídlené běžnou středoevropskou květenou a zvířenou. Naproti tomu severní a stinné expozice údolí, obsazují podhorské druhy rostlin a živočichů. Většinu porostu parku tvoří souvislá a přirozená lesní společenstva. Převážně se jedná o listnaté stromy, i když v minulosti byly v Podyjí hojně zastoupeny také jehličnany. Jednalo se především o jedle a borovice, které se však koncem středověku začaly využívat jako materiál pro stavbu četných mlýnů tak intenzivně, že tyto dřeviny neschopné se vegetativně zmlazovat, z údolí řeky téměř beze zbytku vymizely. Teprve od počátku minulého století, kdy se zde začalo uplatňovat lesní hospodářství, byly vysazovány i modříny a smrky. Listnaté porosty však výrazně převažují a díky tomu má v letních měsících údolí Dyje převážně svěží, brčálově zelenou barvu. V západní části parku dnes najdeme lokality původních podhorských bučin, které směrem na východ střídají dubohabrové porosty. Tato rozmanitost lesních společenstev je doplněná mozaikou skalních amfiteátrů, rozsáhlých suťových polí, nivních luk, prosluněných lesostepí i unikátních ploch vřesovišť.
Početnou šlechtu v dlouhém seznamu rostlin a živočichů obývajících národní park, tvoří především vzácné a chráněné druhy. Kvete tu například kosatec dvoubarvý, lilie zlatohlavá, divizna nádherná, koniklec velkokvětý, brambořík nachový, měsíčnice vytrvalá nebo kýchavice černá. Z živočichů stojí rozhodně za zmínku symbol tohoto Národního parku čáp černý, vydra říční, tesařík obrovský, roháč obecný, výr velký, ledňáček říční, ještěrka zelená, kudlanka nábožná, netopýr Brandtův nebo náš nejvzácnější had, až dvoumetrová užovka stromová. Kromě bohatého zastoupení flory a fauny se na území parku nachází i několik geologických zajímavostí a případní návštěvníci zde mohou obdivovat i pár historických památek, které svědčí o tom, že Podyjí nebylo vždy tak opuštěným a zapomenutým koutem Moravy.
Tipy na zajímavá místa a trasy na území parku
Začnete-li svou návštěvu Podyjí při severozápadním okraji Národního parku, stojí rozhodně za to, navštívit krásný zámek Vranov, který vznikl postupnou přestavbou hradu z 11. století. Nejen, že si vyslechnete zajímavý výklad o historii celého kraje, ale prohlédnete si velmi zajímavou zámeckou expozici a navíc ze skalnatého ostrohu nad řekou, spatříte první úsek NP. Když už jste ve Vranově, vydejte se po červené značce po proudu řeky a brzo stanete pod skalní stěnou, ve které si můžete prohlédnout pěknou ukázku zprohýbání geologických vrstev zvanou Hamerské vrásy. Jsou dokladem bouřlivých horotvorných procesů ve zdejší oblasti. Půjdete-li ještě dál po červené, po tzv. Pašerácké stezce, a zahnete asi po 4 km (počítáno od Vranova) na krátkou odbočku vpravo, dojdete k Ledovým slujím. Tady se ve skalních puklinách a podzemních místnostech, vzniklých zhroucením skalní stěny, udržuje někdy po celý rok velmi nízká teplota, která sem proniká v zimním období. V této podzemní lednici se tak i během léta udržuje ledová výzdoba v podobě rampouchů či ledových povlaků kamenných stěn. Lézt do podzemních dutin je však nejen zakázané, ale i velmi nebezpečné. Kamenné bloky jsou nestabilní a díky ledu i velkým rozdílům teplot neustále v pohybu. Pod Ledovými slujemi, dole v údolí, je dobře patrný tzv. opuštěný meandr i s okrouhlíkem. Je to dnes již suchá zákruta bývalého řečiště se skalnatým ostrůvkem z houževnatější horniny, který odolával erozi proudu Dyje, až ho řeka odřízla od hřebene a zkrátila si tak cestu.
Za další výchozí bod bychom mohli zvolit obec Čížov, kde od roku 1998 funguje návštěvnické centrum. Hned za tímto střediskem začínalo kdysi pohraniční pásmo hermeticky uzavřené ostnatými dráty, jejichž zbytek tu pro připomínku té doby dodnes ponechali. Pokud chcete navštívit nejmenší město Rakouska, vezměte si sebou pro jistotu pas a vydejte se z Čížova po modré značce do údolí k řece, kde je hraniční pěší přechod (v provozu od 15. dubna do 2. listopadu) a kousek za ním i Hardegg (asi 5 km od Čížova). Toto městečko vzniklo kolem mohutného hradu z 12. až 13. století a nejlépe si ho prohlédnete z Hardeggské vyhlídky na české straně řeky, k níž vede těsně před hraničním přechodem odbočující krátká, modře značená stezka. Městečko odtud vypadá jako roztomilá zmenšenina. Jeho poklid však poněkud narušuje fakt, že díky nedaleké přítomnosti Vranovské přehrady, musí hardeggští obyvatelé pravidelně nacvičovat co nejrychlejší evakuaci pro případ protržení hráze.
Nad údolím Dyje je i několik dalších vyhlídek, z nichž je nádherný pohled na meandrující řeku, kamenné moře i zalesněné nepřístupné strže. K takovým vyhlídkám rozhodně patří Vraní skála, Liščí skála či v jihovýchodní části parku se nacházející Králův stolec a Sealsfieldův kámen. Výhledy na říční údolí jsou nezapomenutelným zážitkem především na podzim, kdy zalesněné svahy hrají díky pestré skladbě dřevin opravdu všemi barvami.
Jeden z nejhezčích výhledů pak nabízí Nový hrádek. K němu je možné se dostat z malé vesničky Lukov, ležící na samé hranici NP. Po červené turistické stezce se odtud vydáte na jih až k rozcestí zvanému Příčky. Tady odbočíte do lesa po zelené, která vás dovede až k bytelné dřevěné bráně zříceniny Nového hrádku.
Na skále nad hlubokým údolím Dyje tu stojí vlastně dvě hradní zříceniny. Starý hrad, jehož trosky stojí přímo na skalním ostrohu nad řekou, byl roku 1358 založen markrabětem Janem Jindřichem a je to vskutku pozoruhodná stavba. Mladší hrádek byl postaven o kousek dál. Roku 1645 byl dobyt Švédy a později upraven na romantické lovecké sídlo.
Hrádek je kromě historie zajímavý především svou vyhlídkou na meandrující Dyji. Ze střešní vyhlídky jsou vidět čtyři části řečiště stejné řeky, tekoucí různým směrem a zdá se, jakoby se právě pod hrádkem skrýval jakýsi mystický soutok. Zvláště v podvečer je pohled na Dyjí vymodelované trojúdolí, nad kterým v oparu krouží dravci či čápi černí, skutečně fascinující. Bujnou vegetací pomalu prorůstající hradní ruiny jsou také domovem velkého množství zelených i obecných ještěrek a hlavně našeho nejvzácnějšího a největšího hada Užovky stromové, jejíž většinou žlutohnědé pružné tělo může dorůst do délky až dvou metrů.
Nový hrádek je přístupný v květnu a v září, o sobotách a nedělích, v červnu, červenci a srpnu pak denně od 10 do 18 hodin. Provází zde a odborný výklad podávají většinou brigádníci. Z Lukova na hrádek je to příjemný, nenáročný a třeba i celorodinný výlet, tam i zpět ne delší, než 8 km.
Další rozhodně zajímavá možnost k poznávání NP, jak pro pěší, tak pro cyklisty, je pokračovat po červeně značené, Lukovem procházející stezce dál k východu. Vede kolem Podmolí a míří na nejkvalitnější vinici České republiky – Šobes (od Lukova asi 9 km). Tady je v teplých měsících snadné nejen spatřit na přilehlých zídkách se slunící užovky stromové či ještěrky zelené, ale při troše štěstí i ochutnat vybraná šobeská vína u malého provizorního stánku. Pod Šobesem se skrývá lávka, po které můžeme přejít řeku a vystoupat stále po červené až k Havranickým vřesovištím (od Lukova asi 13 km). Vznikla vyklučením kyselých doubrav, dlouhodobým spásáním travnatých lesostepí a vypalováním. Dnes tu kromě hojného porostu vřesu najdeme početnou teplomilnou a skalničkovou květenu i bohatou hmyzí populaci. Především se tu daří velmi zajímavému tvorovi – kudlance nábožné. Je to hmyzí predátor neobvyklého vzhledu a kromě toho, že se živí slabšími zástupci hmyzu, pustí se samičky občas i do svého partnera.
Není nic příjemnějšího, než se po poučné vlastivědné výpravě posadit s přáteli do vinného sklípku a u plných číší dlouho do noci rozebírat své čerstvě nabyté postřehy a zážitky. K tomu je samozřejmě v této proslulé vinařské oblasti příležitostí více než dost. V okolí Znojma najdete mnoho soukromých sklepů, plných dobrého vína, v prodejně Znovínu, poblíž náměstí či v Louckém klášteře, pak můžete zakoupit i zásoby na doma. Hezké toulání a příjemnou ochutnávku!
