Pravěká rituální a mystická minulost je dnes připisována téměř každému kameni neobvyklého tvaru nebo polohy. Těch skutečných objektů, upravených a využívaných našimi předky k takovým účelům se však zachovalo jen velmi málo.
V západním cípu Českého Ráje se nachází dnes nevýrazný zalesněný vrch Smrkovec. Na jeho vedlejším skalním výběžku, zdvihajícím se nad strmou roklí stojí něco, co sem na první a ještě více na druhý pohled jaksi nepatří. Na téměř rovné pískovcové plotně, obklopené borovým lesem tu poněkud nachýlen na jednu stranu odpočívá velký kamenný hrnec označovaný za obětní kámen.
Přestože je jedna jeho stěna značně poškozená, nelze si nevšimnout překvapivě souměrného a „nepřírodního“ tvaru. Válcovité tělo hrnce s asi 30 cm hlubokou prohlubní je ukončeno kónickým dnem, na jehož bok je nádoba nakloněna. Na vnější stěně kamene jsou patrné jakési horizontální drážky, snad stopy po nástroji, které podporují teorii, že kámen byl někým do tvaru hrnce opracován. Na pískovcové nádobě jsou samozřejmě zřetelně vidět i následky přirozené eroze a novodobé lidské nenechavosti. To ale jen naznačuje velmi dávný původ tohoto kamenného nádobí. Čí ale byl tento starý hrnec a k čemu sloužil?
Nabízí se samozřejmě představa temného pohanského rituálu, kdy je na kameni nenasytným bohům obětován člověk. Jeho tělo nebo části jeho těla jsou položeny do pískovcové nádoby, z které úzkým žlábkem spolu s životem nešťastníka pomalu odtéká krev a barví posvátné obětiště do ruda. Od bohů nebo mocných duchů se pak na oplátku očekává ochrana, dostatek potravy nebo vítězství ve válce. Otázka existence skutečných obětních kamenů je však poněkud sporná. Odborníci tvrdí, že obětiny – nejčastěji zemědělské plodiny, domácí zvířata, nebo snad někdy i lidé byli spíše vhazováni do skalních trhlin, propastí, řek nebo ohňů, než aby je nechávali krvácet do kamenných mís. Na druhé straně se přeci jen ví o několika málo kamenech na našem území, které byly k obětování opravdu využívány.
Někde pod kamennou mísou na Smrkovci byly roku 1962 panem Staňkem z Turnova vykopány úlomky hliněných nádob zdobených tzv. prstováním, pocházející z doby bronzové. Tyto nádoby patřily lidem kultury popelnicových polí a jsou 3000 let staré. Nedá se samozřejmě díky tomuto nálezu, dnes umístěnému v depozitáři turnovského muzea, tvrdit, že „obětní“ kámen sloužil právě těmto dávným obyvatelům Českého ráje, nebo že byl jimi opracován. Je to však přeci jen určitá stopa. S teorií o poměrně mladém původu hrnce naopak přišli spisovatelé Václav Cílek a Petr Jenč. Ty napadlo, že by mohlo jít o nedokončený mlýnský kámen z 18. či 19. století. Mlýnské kameny se však většinou nedělaly z pískovce. Zaprvé by kámen z takto měkkého materiálu byl brzo pro své opotřebení nepoužitelný, zadruhé by jím mleté suroviny obsahovaly nepřijatelné množství písku. Je možné, že kamenný hrnec byl původně přírodním viklanem, opracoval-li ho někdo k účelům obětním či jiným není jasné.
Za obětní kámen je dnes bohužel označována skoro každá skalní prohlubeň přírodního původu, nebo neobvyklé uspořádání balvanů. V případě hrnce na Smrkovci však zdá se jde přeci jen o něco jiného. Jde viditelně o kompaktní monolit nepřirozeného vzhledu, zručně a souměrně opracovaný zvenku i zevnitř. Snad každý musí přiznat, že umístění kamene na skále, jeho tvar i nesourodost s plošinou na které leží, naznačuje jeho umělý a rituální původ. Také lokalita ve které se hrnec nachází není jen tak obyčejnou nevinnou krajinou.
Náhorní plošina, na jejímž jižním okraji skála s obětním kamenem stojí a které dominuje čedičový kužel Mužský, bývala osídlena již v mladší době kamenné. V pozdějších dobách tu žily početné populace lidu popelnicových polí, Keltů i Slovanů. Po starých Slovanech tu zůstaly dodnes viditelné mohyly, po Keltech mimo jiné kosti jejich obětí. Právě příslušníci tohoto národa prý totiž mají na svědomí velmi brutálně vyvražděnou rodinu, nalezenou archeology při odkrývání pradávné chaty. Jejím obyvatelům, jejichž úplné kostry zde byly objeveny, útočníci roztříštili lebky, tříletému dítěti uřízli nohu a na místě navíc ponechali podivnou sbírku skládající se z částí lebek několika dalších jedinců. V blízkosti Mužského si někdo dokonce při jakémsi dávném kulinářském obřadu pochutnal na muži, jehož „ohlodané“ ostatky tu byly vykopány a jsou k vidění v libereckém muzeu. V jeskynních dutinách pod skálou Mužský prý bývala v těch divokých dobách pohanská svatyně, jejíž zbytky se snad dají i v současné době vypátrat.
Přes všechny pochybnosti o účelu a původu otesaného pískovcového kamene na Smrkovci je zřejmé, že dávné kultury skutečně četnými, často ne příliš humánními rituály žily, využívaly k nim vhodná místa a pracně vyráběly potřebné nádobíčko. Je také pravděpodobné, že v dobách kdy byla náhorní plošina okolo Mužského hojně osídlena, nebyl na Smrkovci, ani široko daleko žádný les. Skála s obětním kamenem, zvedající se nad roklí, pak musela být velmi působivé místo, k mystickým pohanským obřadům přímo jako stvořené.
Ještě jednu funkci by mohla kamenná nádoba mít. Druidové, duchovní vůdcové Keltů používali přírodních skalních prohlubní i kovových a keramických nádob naplněných vodou k předpovídání budoucnosti. Postava vrásčitého vysokého vousatého starce, hledícího upřeně na západ slunce zrcadlící se na vodní hladině v kamenné míse, by se na skalní plošině vysoko nad roklí určitě nádherně vyjímala. Jaké události, čekající na zdejší kmeny v temnotách věků, mohl tenkrát stařec ve vodě spatřit už se ale nedozvíme. Stejně tak zřejmě už nikdy nezjistíme, šlo-li opravdu o skutečný obětní kámen, pamatující hrůzné krvavé obřady. Ať už je ale mísa bývalou nádobou na obětiny nebo druidskou studánkou k věštění, to že se tu zachovala do dnešních dnů je docela vzácnost. Vždyť nejenže přečkala řádění křesťanů, kteří likvidovali všechno co jen vzdáleně připomínalo předchozí kultury nevěřících, ale odolává, i když z posledních sil také zvláštním rituálům některých současných výletníků.
Přímo ke kameni totiž vede odbočka modré turistické stezky, po které si do obětního kamene přiběhne sednout jako do pohodlného křesílka kdekdo. Zvláštní místo a měkký pískovec zároveň láká všechny dovedy, aby zde zanechali vyryté své podpisy, kosočtverce a probodnutá srdce. Těžko říci, kdo má na svědomí nakloněnou polohu kamene a vylomenou část stěny. I při porovnání dnešního stavu s historickými fotografiemi, pocházejícími z první poloviny 20. století, je možné si všimnout rozdílu. Poškození mísy bylo tehdy poněkud menšího rozsahu a kámen byl nakloněn trochu jiným směrem. Jde-li skutečně o pravěkou památku na dávné obyvatele Českého Ráje a vše tomu skutečně nasvědčuje, potom bychom si asi měli takovéhoto unikátního fragmentu naší velmi vzdálené a málo známé historie trochu více cenit.
Krev tekla proudem v tomto nejzápadnějším cípu CHKO i v relativně nedávné minulosti. To když v roce 1866 Prusové dobývali Mužský, obsazený rakouskými polními myslivci, dělostřeleckými bateriemi a praporem pěšího pluku. Prusové kopec nakonec dobyli, po rakouských myslivcích zůstal na vrcholu kamenný památník. Oběti válek však byly možná daleko nesmyslnější než oběti pohanských rituálů, jejichž pomníček stojí o kus dál – na Smrkovci.
