Na fotografii, kterou pořídili dva řemeslníci v troskách starého kláštera na Domažlicku, bylo zachyceno něco opravdu podivného.
První pátrací expedice Moskyta – srpen 2000
Pohraniční vesnička Pivoň leží v zapomenutém hornatém kraji západně od Domažlic. Nad vsí v hustém porostu tu stojí zřícenina rozlehlého starého kláštera. Byl založen Augustiniány již v 2. polovině 13. století, kdy do něj byli povoláni řeholníci z bavorského kláštera sv. Viléma. Přečkal husitské války, ale roku 1573 vyhořel. Další stopy po drancování na budovách zanechali Švédové při 30-leté válce. Potom ale nastaly pro Pivoň zlaté časy. Klášteru náleželo 12 vesnic a 136 poddaných. Konečnou barokní podobu dostala stavba v roce 1733. Roku 1800 získal v dražbě budovy kláštera advokát Stohr, který je přestavěl na zámek o 30 pokojích. Do nedávné doby pak objekt sloužil zemědělcům jako hospodářské stavení, poté co byl v roce 1843 přičleněn k Poběžovickému velkostatku.
Když do Pivoně v roce 1994 přichází kameničtí mistři Josef Šreibr a Jan Filip, jsou už všechny budovy bývalého kláštera v troskách. Při snaze o záchranu zbytků historicky cenného objektu se oba řemeslníci pouští do opravy gotické klenby presbytáře kláštera. Vždy večer když si po dlouhém namáhavém dni odchází odpočinout, zamykají pečlivě všechny přístupové dveře do kostelní lodě pevnými zámky, aby si uvnitř mohli přes noc nechat drahé nářadí. Kde nejsou dveře, například v otvorech bývalých oken, chrání objekt před nezvanými hosty mohutné mříže. Jednoho dne ráno však po příchodu ke klášteru čeká oba kameníky nemilé překvapení.
Jedna z mříží, zevnitř zajištěná několika mohutnými trámy, která ještě včera bytelně uzavírala boční okenní otvor, je obrovskou silou vyražena a to zdá se kupodivu zevnitř. Nářadí řemeslníků je však překvapivě na svém místě a netknuté. Oba kameníci dobře vědí, že když večer dveře uzavírali, nikdo uvnitř být nemohl. Všechny ostatní dveře a zámky jsou zcela neporušené. Muži si přináší fotoaparát a pořizují fotografie otvoru, odkud byla tak nepochopitelně vyražena mříž.
Naprosté zděšení však nastává, když oba vidí jednu z vyvolaných fotografií. Na snímku otvoru foceného zevnitř kostela, je zachycena i část prostoru před zdí. Tady se zcela jasně rýsují světlé až bílé obrysy částečně transparentní lidské postavy. Záhadná bytost je jakoby oblečena do dlouhého splývavého pláště či kutny, je mírně sehnutá a čelem směřuje k místu ve středu kostela, kde se podlaha propadá do klenuté podzemní kobky. Jedná se hrobku v které údajně byli pohřbeni zdejší mniši.
Odborníci se jednoznačně vyjadřují, že obraz záhadné figury na snímku nevznikl chybou při vyvolání nebo dodatečným retušováním. Tímto zážitkem řemeslníků veškeré pokusy o záchranu kláštera prozatím končí. Vylekaný Josef Šreibr a Jan Filip zbořeninu opouští a nechtějí mít s Pivoní už nic společného.
Je úterý 8. srpna 2000. Nad Chodskem se stahují těžké olověné mraky. Na malou pohraniční vesničku Pivoň, sevřenou mezi zalesněnými kopci Českého lesa, se brzo začne snášet hustý déšť. V 15:51 vstupuje do kostelní věže Pivoňského kláštera, malým otvorem u její paty, náš speciální pětičlenný štáb Moskyta. Chceme zkusit najít stopy, které by zdejší záhadu pomohly objasnit, nebo odhalit její podstatu. Jsme vybaveni kinofilmovou zrcadlovkou, videokamerou Hi8, generátory světla a měřidlem citlivým na magnetické pole. Jeden člen naší expedice je odborník na paranormální jevy, druhý kolega je místní rodák znalý nedávných proměn kláštera, jeho historie i nepřímý svědek zdejších záhadných událostí. Navíc je obdařen citlivostí na neobvyklé a neměřitelné druhy energie.
Po prohledání prostor kostelní věže vlézáme okenním otvorem s vylomenou mříží do malé sakristie, z níž vede napravo malý neprůchodný, kouřem očouzený klenutý otvor do neznámých prostor. Nalevo pak procházíme do vlastní chrámové lodě. Je to rozlehlá, ponurá a polorozbořená místnost, kde zbylo jen torzo kamenného oltáře. Je tu v bočních zdech několik otvorů po dveřích a oknech. Většinou jsou však zazděné, nebo zamřížované. Některé vedou do bývalých obytných přilehlých budov kláštera. Nad oltářem pak do místnosti proniká světlo kulatým, vysoko u stropní klenby umístěným otvorem o průměru asi 2 metry. Z druhé strany pak světlo vchází asi 3 metry vysokým, obdélníkovým, zamřížovaným, nezaskleným oknem. Zhruba uprostřed lodě ústí do chrámu ona díra do klenuté kobky, situované zřejmě směrem k oltáři. Právě k této propadlině pak jakoby směřovala na fotografii kameníků záhadná postava. Zjišťujeme, že úzká, sutí napůl zasypaná kobka nebo chodba po několika metrech končí zdí, ke které není možné se bez odhrabání sutě dostat. Jestli tu v temnotách odpočívají ostatky mnichů tedy nepotvrdíme.
Poblíž díry do hrobky v podlaze kostela nacházíme podle původního snímku místo, před kterým byla řemeslníky vyfocena ona podivná bytost. Bývalý okenní otvor byl po záhadném vyražení mříže zazděn a teď tu zbyl již jen asi 50 cm hluboký výklenek. Fotíme prostor před výklenkem ze stejného úhlu jako řemeslníci a doufáme, že i na náš film se něco neobvyklého zaznamená. Člen týmu senzitivní na neměřitelné druhy energie mapuje různé prostory chrámu, včetně podzemní kobky a přístupné části úzkého otvoru, vedoucího do neznámých prostor napravo od sakristie. Nezaznamenává však žádné významnější neobvyklé silové působení. Vystupujeme na patro v zadní části lodě, na kterém byly pravděpodobně umístěné varhany. Odtud dveřním otvorem vstupujeme do bývalých obytných patrových bloků kláštera.
Prozkoumáváme rozpadající se cely mnichů i částečně dostupné sklepní prostory. Při průchodu budovou, stojící naproti zadní stěně chrámové lodě, náhle vidím oknem z jedné cely rychlý pohyb neznámého světlého objektu, za zamřížovaným velkým obdélníkovým otvorem chrámu. Bohužel však nestíhám tento krátký okamžik zachytit na kinofilm. Uvědomujeme si, že otvor, v jehož horní třetině jsem tento pohyb, směřující zleva doprava mírně šikmo vzhůru zahlédl, je umístěn ve značné výšce nad plochou pro varhany, na které jsme před chvílí stáli a ani dospělý vysoký člověk by zdaleka nemohl této výše dosáhnout. Jsme navíc přesvědčeni, že jsme celou dobu v objektu kláštera sami. Vracíme se znovu do chrámu na plochu pod otvorem, ale nic mimořádného tu už nenacházíme. Je tu stejně ticho, pusto, prázdno a bezútěšně, jako když jsme tu byli před průzkumem obytných částí.
Nevím co jsem viděl, byl to příliš krátký okamžik na to, abych to mohl rozeznat. Snad to mohl být nějaký pták, ale proti tmavému pozadí vnitřku chrámu jsem viděl spíše objekt se světlou rovnou plochou bez patrného pohybu připomínajícího mávání křídel, jak by tomu bylo třeba u holuba. Naše první pátrání v Pivoni skončilo bez nalezení nějakých výrazných stop, vedoucích k objasnění místní záhady. Pobyt ve starém klášteře však rozhodně marný nebyl. Celý objekt je nadmíru zajímavý a skrývá mnoho dalších zajímavostí. Dosud neprozkoumané prostory, podrobnosti ze života dávných mnichů, mnohé porůznu rozmístěné nápisy v latině nebo pod omítkou zemědělců schované původní fresky. Tajemstvím je i sama budoucnost celého objektu. Má sice na rozpadající se zdi posazenou novou střechu, tím ale jak se zdá všechny snahy o obnovu staré památky zatím skončily.
Pivoňský klášter je dál ponechán svému rozkladu a svým tajemstvím. Opustili jsme navečer malou chodskou vesničku bez odpovědí na naše otázky. Byla podivná schýlená postava zachycená na film kameníky duchem nějakého mnicha, který nenašel po smrti klid a bloudí zříceninou starého chrámu dodnes, nebo jen fotografickou vadou? Vyrazily mohutnou mříž rozzlobené temné síly vyrušené ze spánku v podzemních hrobkách, nebo si na tom dali záležet vandalové a museli tomu věnovat tolik úsilí, že nestihli sebrat ani drahé nářadí řemeslníků? Samozřejmě existují i jiná vysvětlení, od podvodu až po působení přírodních živlů. Na našich fotografiích se bohužel žádné průhledné bytosti po vyvolání neobjevily. Objasňování takovýchto záhad prostě není jednoduchou záležitostí. Nedá se naplánovat pozorování podobných jevů a nedá se měřit, když nevíte co. Pokud spatříte ducha, je velmi pravděpodobné, že jen proto, že se chtěl dát spatřit. Pokud nechce, pak nemáme šanci. Zbývají nám tak zatím jen dohady a teorie.
Prosíme všechny, kteří nám k pivoňské záhadě mohou poskytnout jakékoliv informace, napište
srpen 2000
dodatek 5.4.2002
Teorie o duchovi
Duch je nehmotnou (astrální) součástí lidské bytosti. Druhou její součástí je fyzické tělo, tvořící za života bytosti výkonnou a ochranou schránku pro ducha. Životnost těla je omezena, tělo též ztrácí funkčnost vlivem mechanického poškození nebo selháním některých důležitých orgánů. Tělo pak nadále nemůže plnit výkonnou a ochranou funkci a je duchem opuštěno. Duch zbaven ochrany fyzické schránky pak obvykle odchází do nám zatím neznámého, pro něj vhodnějšího životního prostředí, případně se obrodí v nové tělesné schránce a jeho původní tělo se rychle mění v jiné druhy energie. Duch je nadále nositelem citů, emocí, rozumu, paměti a ostatních vyšších těžko popsatelných souborů bývalé lidské bytosti. Aby duch mohl odejít do vhodnějšího životního prostředí, potřebuje být s prostorem kde žil jako lidská bytost jaksi vyrovnán, smířen. Pravidla tohoto vyúčtování nejsou zcela přesně známa. Předpokládá se ale, že hladkému odchodu ducha brání například násilná smrt, velká křivda, špatné vlastní svědomí, prokletí apod. Duch je pak nucen zůstávat v našem prostoru, dokud nějakým způsobem k vyrovnání starých účtů nedojde. Viditelným se pro kompletní lidské bytosti stává duch zpravidla jen pokud on sám chce a je to většinou za účelem žádosti o pomoc (s vyúčtováním), nebo naopak snaha pomoc poskytnout (odčinit vlastní zlé skutky, zabránit potencionálnímu zlu), ale i třeba za účelem zastrašit (pokud má duch vyrovnávat své účty například střežením a chráněním žijící lidské bytosti, nebo i objektu). Jeho i když jen občasná viditelnost by svědčila o tom, že duch je přeci jen jakýmsi druhem nám zatím neznámé energie. Přesné zákonitosti jsou nám však zatím utajeny.
Účel zjevení ducha v Pivoňském klášteře není zřejmý. Mohlo jít o zastrašovací typ expozice, možná šlo ale o typ žádosti o pomoc. Historie kláštera je poměrně barvitá a některé události by snad mohly být příčinou přetrvávání ducha nebo duchů v tomto objektu.
V období husitských válek, bylo například na hradě Herštejn v roce 1421 upáleno 17 řeholníků pocházejících z kláštera. Přetrvávají snad právě jejich přízraky na tomto světě v naději, že bude jejich krutá smrt odčiněna? Žádají duchové mnichů rehabilitaci za nezřízené řádění husitů a švédů na svém panství? Faktem zůstává, že největší devastaci utrpěl Pivoňský klášter až po roce 1945. Je proto možné, že některé viníky tohoto novodobého barbarství by se mohlo duchům podařit ještě zastihnout. Pro toho kdo rozhodl o zřízení kasárna nebo později zemědělského statku v tomto objektu, asi není Pivoň nejvhodnějším výletním cílem.
V roce 1606 vyvrcholily chladné vztahy povětšinou protestantských obyvatel zdejšího regionu k mnichům augustiniánům zastřelením představeného klášterních řeholníků Kašpara Malesia. Možná, že právě on zde stále čeká na svou spravedlnost.
Pod kostelem prý také odpočívají ostatky svatého muže – poustevníka Kolmana. Do podzemních hrobek se však již nejednou dobývali různí nenechavci a kdo ví, co všechno si odtud odnesli. Vzal snad na sebe vyrušený kolmanův duch úlohu ochránce klidu starých rovů, nebo chce zpět uloupené, spolu se zašlou slávou starého objektu?.
Jako lákadlo využil při oslavách 700-letého výročí založení kláštera, tělo mučednice Faustiny, provinciál Michael Mareš. Vystavoval ho ozdobené květinami ve skleněné rakvi na oltáři od roku 1740 až do roku 1747. Navrátil tím sice klášteru ztracenou popularitu a přilákal k vystaveným ostatkům mnoho poutníků, astrální podstatě světice se však nemuselo líbit, že je její tělo po smrti takto používáno. Vždyť i klidné spočinutí tělesných ostatků bývá podmínkou odchodu ducha a být sedm let atrakcí, není zrovna typickým klidným spočinutím. Je snad tedy duchem mučednice Faustina, pobouřená zacházením s vlastní tělesnou schránkou?
Co by tedy mohl chtít duch vyrážející mříže, zjevující se na fotografii a pravděpodobně vycházející z hrobky pod kostelem? Volnost, spravedlnost nebo klid? Možná by stačilo jen zazdít vchod do podzemí!? Snad nějaká další náhodná fotografie ukáže víc. Pamatujme však, že astrální součást lidské bytosti nemá omezenou životnost. Bude tu tak dlouho dokud nedojde k vyúčtování! Podle některých průzkumů se duchové přiživují na energii žijících lidí. Není jisté, jestli to dělají všechny typy duchů, ale delší pobyt mezi větším počtem těchto astrálních bytostí nebude zřejmě příliš zdravý, zvlášť pro nemocné, či jinak oslabené jedince.