Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.
Hřbitovní kostel Panny Marie v Broumově
Na jižním okraji Broumova, obklopen staletými hroby stojí jeden z nejstarších dřevěných kostelů na území Evropy a úplně nejstarší na území České republiky. Jeho založení je zahaleno staletým závojem tajemství, jeho původní podoba také. Existuje pouze pověst, podle které jej dala vystavět pohanská princezna v roce 1177 na místě, kde se nechala pokřtít. Roku 1383 je u příležitosti vysvěcení oltáře zmiňován jako „starý farní kostel“ nebo také „český kostel“. Víme, že byl od počátku dřevěný a že roku 1421 shořel zřejmě na popel při obléhání města husitským vojskem Čeňka z Vartemberka a Hynka Krušiny z Lichtenburka. Roku 1450 pak byl kostel postaven znovu a to pravděpodobně již v té podobě, ve které se zachoval dodnes.
Částečně nepůvodním prvkem stavby je vnější krytý ochoz, obepínající celý obvod kostelní lodě. Ten musel být obnoven po pruském vpádu do města v roce 1779, kdy byla na pokyn generála Heinricha Wilhelma von Anhalta stržena prkna, která jej uzavírala, aby kostel lépe posloužil vojenským účelům. Obnovena musela být i centrální věžička kostela poté, co ji v roce 1550 zasáhl a poničil blesk. Nepůvodním prvkem stavby je pak věž zvonice nad kněžištěm, k jejíž přístavbě došlo až v polovině 18. století.
Tesaři, kteří se na „tvorbě“ kostela Panny Marie podíleli, odvedli vskutku mistrovskou práci. Dubové trámy hrázděné konstrukce svázali bez jediného hřebíku, stěny zvenku i zevnitř obložili prkny a loď kostela spojili s kněžištěm, krovy i věžičkou v jeden pevný kompaktní celek, jehož kvalitu více než důkladně prověřila dlouhá staletí. A byla to rušná staletí, jak nasvědčuje jakási kronika Broumova, vyvedená na devíti dřevěných deskách rozmístěných na stěnách ochozu po obvodu chrámu. Dočteme se na nich nejen o návštěvě císaře Josefa II. v roce 1766, ale také například o ničivých náletech kobylek léta páně 1542, o moru, povodni, choleře, či vpádu Prusů. Ochoz ukrývá i vzácné renesanční a empírové náhrobky či obrazová zastavení křížové cesty.
Neméně zajímavý je i interiér kostela. Ten je celodřevěný a velmi precizně zdobně malovaný. Při pozorném zkoumání tu na stěnách, na stropě i tradičním inventáři odhalíme rozmanité ornamenty, rostlinné i zvířecí motivy. Najdeme i gotické nápisy, které jakoby chtěly vytvořit zdání nějakého tajemného poselství. Pravděpodobně jde ale jen o součást výzdoby, bez hlubšího významu. Nejvzácnějším obrazem interiéru kostela je olejomalba ze 17. století, zobrazující patronku kostela spolu s českými zemskými světci na pozadí Broumova.
Vnitřní prostor svatyně je osvětlen 15 okny, loď je 11 metrů dlouhá a 9 široká. Malovaná polychromovaná výzdoba interiéru pochází částečně z poloviny 15. století, částečně ze století 18. Někdy je udáváno, že kostel při požáru v 15. století neshořel celý a stropní výzdoba v okolí hlavního oltáře pochází z období před husitským zpopelněním. Většina odborníků se však k tomuto názoru nepřiklání a výmalbu datují až do časů obnovy stavby. Barokní je také kazatelna, hlavní i dva postranní oltáře. Kostel Panny Marie je od roku 2008 národní kulturní památkou a nezbývá doufat, že na jeho střeše už rudý kohout, největší hrozba těchto staveb, nikdy nezakokrhá.
Kostel sv. Barbory v Adamově
Chrám, stojící uprostřed průmyslového městečka Adamov, severně od Brna, byl postaven v polovině 19. století. Na první pohled upoutá zdivem z jasně červených cihel, jenž není pro naše území úplně typické. Kostel samotný ale není tím objektem, který nás teď bude zajímat. Tím je unikátní část dřevěného vyřezávaného oltáře, stojící při severovýchodní stěně interiéru kostelní lodě.
Oltář dal zhotovit opat cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu (Světlá) Erasmus Leisser v letech 1516 až 1525 při obnově husity poničeného konventního kostela. Samotný klášter pak dal vystavět Hadmar I. z Kuenringu a k tomuto jeho počinu se váže stará legenda. Na Silvestra roku 1137 se prý Hadmarovi ve snu zjevila Panna Marie a instruovala ho, aby na místě, kde uvidí zázrak, založil klášter. Tento příslušník jednoho z nejmocnějších rakouských středověkých rodů hned druhého dne v zasněženém lese spatřil zázračně se zelenající dub a tak na tomto místě přání svého nočního zjevení začal plnit. K vysvěcení konventního kostela dokončeného kláštera pak došlo v roce 1159.
Nezvykle monumentální dřevořezba pozdně gotického oltáře zobrazovala ve velmi precizním, 3D naturalisticky dramatickém a až karikaturním figurálním provedení nanebevzetí a korunování Panny Marie na královnu nebes. Plastika ve svém původním provedení sahala až ke klenbě kůru světelského konventního kostela a její výška se tak blížila dvaceti metrům. Zajímavé je, že takové dílo vzniklo v době reformace, kdy byla zdobnost chrámů velmi potlačována a samotný cisterciácký řád se vyznačoval přísnou strohostí sakrální architektury i její výzdoby. Můžeme se proto domnívat, že světelský oltář byl takovým malým protireformačním protestem a symbolem, vyzívajícím k obnově zbožnosti.
Celý oltář měl v podstatě tvar vysokého gotického okna a byl rozdělen na pět částí. Podstavec (predella) nesl středový panel s ústředním tématem nanebevzetí a dvě boční otevírací „křídla“. Již z podstavce pak vyrůstal statný kmen dubu, připomínající legendu o vzniku kláštera. Středová část nesla mohutný tympanon, sbíhající se do vysoké klenby. Tématicky byl oltář dělen na tři sféry – pozemskou, mezi nebem a zemí a nebeskou (smrt Panny Marie, její nanebevzetí a korunování).
Na vnitřní straně levého křídla řezbáři vyobrazili Zvěstování Panny Marie, v horní části pak Nanebevstoupení Páně. Vnitřní strana pravého křídla patřila Zmrtvýchvstání Páně a Poslednímu soudu. Uprostřed pravého křídla se skvěly erby opata Erasma von Leissera a rodu Kuenringů, pánů ze Zwettlu. Mezi fialami tympanonu se v nebeské sféře vznášelo několik svatých pod středovým vrcholovým křížem s Ježíšem Kristem. Spodní predella nesla kromě kmene dubu i dva světce.
Na dochované, adamovské, přes sedm metrů vysoké střední části oltáře najdeme vyřezáno dokonce 59 postav. Ve spodní části postává či klečí dvanáct apoštolů nad prázdným hrobem bohorodičky, nad nimi se mezi nebem a zemí, oddělena pásem mraků, vznáší samotná Panna Marie. Doprovází ji jedenáct andělů a stoupají spolu s ní do sféry nebeské, kde je již očekává Nejsvětější Trojice s královskou korunou a jedenadvaceti anděly. Vnitřní hranu rámu středního panelu střeží na každé straně čtyři sošky svatých, na levém vnějším boku postává archanděl Gabriel, na pravém archanděl Michael kopím probodává tělo Satana. Trochu záhadným prvkem výjevu středového panelu je potom holohlavý gnóm s vlašským ořechem mezi prsty. Nepochybně jde o jakousi symboliku, jejíž smysl nám však zatím uniká.
Celá kompozice byla původně propojena dvěma stromy, jejichž kmeny a kořeny pod nohama apoštolů rámují střední část oltáře, zatímco větve nesoucí kříž s Ježíšem uzavíraly lomený oblouk tympanonu. To už ale víme jen díky kresbě opata Johanna Bernharda Lincka, který zachytil podobu oltáře v roce 1638.
O autorovi či autorech tohoto výjimečného díla toho dnes moc známo není. Dochovala se jen zmínka o tom, že se na tvorbě oltáře podílelo šest řezbářů, z čehož jeden byl zřejmě ze Zwettlu. Znalci se dnes domnívají, že je dřevořezba dílem neznámého, velmi zdatného sochařského mistra dunajské školy z Vídně nebo Pasova, jemuž pomáhalo pět pomocníků.
V 18. století tento klenot až nepochopitelně upadl v nemilost. Nejprve požár poničil nástavec, poté byl roku 1723 oltář označen za staromódní omyl svého málo soudného tvůrce. Při následné barokní přestavbě chrámu byl pak z presbytáře odstraněn a kromě středové části zlikvidován. Zřejmě posloužil jako dřevo na otop k vyhřátí chladných klášterních cel. I zbylá středová část, stojící v boční kapli, však začala překážet a tak se jí světelský opat Augustin Steininger rozhodl v polovině 19. století prodat. Za 1000 zlatých ji spolu s oltářem sv. Bernarda získal hrabě Samuel Festetics a nechal ji dopravit do Vídně. Vídeňský obchodník, rámař a pozlacovač George Plach, v jehož ateliéru se zubožené torzo oltáře následně ocitlo, jej pak za 1200 zlatých zrestauroval.
Někdy tou dobou si zainteresované úřady zřejmě uvědomily, o jak mimořádnou památku se jedná, a začaly se bát, aby oltář definitivně neopustil monarchii. Dolnorakouské místodržitelství proto nařídilo opatu Steiningerovi, aby dřevořezbu odkoupil zpět, jenže klášter na takový výdaj neměl prostředky. Tehdy se oltáře ujal kníže Alois II. z Lichtenštejna, uhradil náklady na jeho zrestaurování a věnoval jej svému právě dostavěnému kostelu sv. Barbory v Adamově.
V roce 1891 po oltáři znovu zatoužili v domovském klášteře. Adamovský farář Jan Straka však odmítl tento skvost do Světlé vydat a místo vzácné památky poslal do rakouského opatství její fotografii. I díky němu se tak dodnes v malém moravském městečku skrývá velký dřevěný poklad. Přesto se oltář ještě jednou stěhoval. V roce 1944, když hrozilo Adamovu bombardování, byla dřevořezba rozložena a ukryta do krypty poutního kostela ve Vranově. V roce 1947 byla z Vranova převezena do Brna, zrestaurována a teprve poté se znovu vrátila do Adamova. Malý soukromý nedobrovolný výlet si udělaly i dvě oltářní sochy. Kdosi je v roce 1970 odcizil, ale na jedné z aukcí uměleckých předmětů v Mnichově byly zanedlouho odhaleny a vrátily se na své místo do sv. Barbory.
To co dnes v adamovském kostele můžeme obdivovat je tak nejen umělecky a historicky cenný artefakt, ale i významná sakrální památka s pozoruhodným příběhem v pozadí.
Kostel sv. Markéty Antiochijské u Kopčan
Třetí kostel, který navštívíme, najdeme asi 700 metrů za státní hranicí České republiky a jde o opravdový unikát. Jižně od Hodonína u slovenské vesnice Kopčany, na lokalitě zvané Hrůdy, stojí zcela osamocena nenápadná nevelká stavba. Zdálky vypadá jako prostá kaple a dlouho byla za takovou bez větší pozornosti považována. Nedávno však došlo k odhalení, které odborníkům tak trochu vyrazilo dech.
Až do roku 1994 tento kostel prakticky nikoho nezajímal a nebyl ani uznán za kulturní historickou památku. Nechráněn se tak snadno mohl stát obětí jakéhokoliv stavebního záměru, či družstevního „lánování“ zemědělské půdy. Naštěstí se tak nestalo a poté, co se v roce 1999 započala obnova tohoto objektu a celý prostor začali zkoumat archeologové, došlo v roce 2004 k zásadnímu objevu.
První archeologický průzkum prostoru kostela a jeho okolí přitom proběhl již v roce 1964 a na jeho základě byla toto stavba označena za běžnou gotickou kapli s barokními úpravami. V letech 1994 – 1996 další výzkum odhalil základy již neexistující neobvyklé západní předsíně kostela s podzemním vyzděným objektem. Stavebně historický průzkum (1995 – 1998) v souvislosti s objevem hrobu z 11. století uvnitř lodě kostela pak došel k závěru, že jde o stavbu z konce 10. nebo maximálně 1. čtvrtiny 11. století.
Od roku 1998 v katastru obce Kopčany probíhal výzkum Památkového úřadu Slovenské republiky pod vedením Petera Baxy, který měl za úkol rekonstruovat podobu historické krajiny a jejího osídlení v období 9. až 13. století. A tým archeologů přitom řešil malou záhadu. Kdo a proč postavil v 10. století v tomto prostoru kostel, když se tou dobou toto území prakticky vylidnilo? Nedaleko meandrující, zanášející se Morava nízko položený břeh pravidelně zaplavovala a také politická situace již této lokalitě ani trochu nepřála. Ve zdejších opuštěným mokřadech 10. století tak nezbyl téměř nikdo, kdo by potřeboval duchovní útěchu a nikdo, kdo by tu postavil kamenný kostel.
Tato záhada pak byla rázně objasněna v roce 2004, kdy došlo při kostele k objevu tří hrobů z 9. století, z období Velkomoravské říše. Tyto hroby, obsahující kromě jiného snadno časově datovatelné velkomoravské šperky přitom nesporně respektovaly zdivo stavby svatyně a bylo jasné, že již v 9. století se tu lidé pohřbívali do blízkosti stojícího prvotního kostela. Bylo to velké překvapení, ale nezpochybnitelné. Toto datování následně potvrdila i analýza omítky z původního kostelního zdiva. Kostel sv. Markéty Antiochijské nepochází ani ze 13. ani z 10., ale již z 9. století. Ze samého počátku křesťanství na tomto území. A přestože se i na něm v průběhu věků podepsaly různé drobné stavební úpravy, zůstalo jeho zdivo z celých 80% původní. To je ve srovnání s jinými objekty z období Velké Moravy, z kterých se dochovaly většinou jen negativní otisky základů, nebo maximálně podúrovňové základové pásy, téměř neuvěřitelné.
Kopčanský předrománský kostel byl vystavěn z tenkých pískovcových plátů z nedalekých lomů a jeho zdi dosahují šířky 75 cm. Je to jednolodní stavba bez stropu, s presbytářem o půdorysu nepravidelného lichoběžníku a neobvyklou předsíní (vnitřní rozměry 3,8 x 2,7m) na západní vchodové straně. Pod předsíň byla zapuštěna zděná hrobka, v které byl pochován významný kněz, či možná zakladatel kostela. Z předsíně se bohužel zachovala jen část základového zdiva. Celá stavba je dlouhá 11,9 metrů a 5,2 metrů široká.
Kostel byl podle všeho zbudován dle vzorů karolínské architektury západní Evropy a je pravděpodobně produktem projektu salzburského arcibiskupství na christianizaci území ležících severně od Dunaje. Je také možná jediným existujícím svědkem praktikování křesťanství v tomto prostoru před příchodem Cyrila a Metoděje (864). Známé není ani původní patrocinium kostela, ale předpokládá se, že sv. Markétě Antiochijské byl svatostánek zasvěcen až ve 13. století.
Vnitřní prostor kostela původně osvětlovala jednoduchá malá okna s téměř rovným ostěním a vrcholovým klenákem trojúhelníkového tvaru. Ty jsou dodnes zachovány v severní stěně kostela, zatímco v jižní byla okna v průběhu 13. – 14. století osazena ostěním ve tvaru „jeptiška“. Pravděpodobně původně štěrbinové okno ve východní stěně presbytáře bylo nahrazeno v 15. století obdélníkovým. V roce 1647 došlo k necitlivému zvětšení západního vstupního otvoru do kostelní lodě a jeho osazení velkým kamenným portálem. Podlaha byla vydlážděna cihlami a interiér nově omítnut. V 18. století byla podlaha předlážděna keramickou dlažbou, jižní gotická okna zazděna a nahrazena půlkruhovým oknem s vodorovným parapetem.
V současnosti je kostel očištěn od novodobých omítek a nad západním zrekonstruovaným vchodem je proražen okenní otvor ve stylu 9. století. Zdivo stále drží pohromadě původní malta, která je dodnes velmi pevná. Svatyně dostala nový krov, novou střechu a střecha keramickou krytinu. V interiéru je možné na stěnách spatřit barevné fresky několika časových úrovní, včetně té nejstarší, tedy z období výstavby. Pískovcové desky v těsné blízkosti kostela vyznačují situování nejstarších nalezených hrobů
Proč se však archeologové a historici tak mýlili? Proč byl odhad stáří kostela tolikrát posunut. Z velké části i proto, protože prostě nebylo s čím srovnávat. Nic podobného na území střední Evropy nenajdeme. Žádná jiná tak stará stavba se nedochovala. Jak pronesl doktor Peter Baxa „Jedinou překážkou datování kostela do velkomoravského období bylo to, že dosud stojí.“ V současné době je kostel datován do období vlády Rastislava I. (846 – 870) nebo Svatopluka I. (870 – 894).
Dolnomoravský úval byl intenzivně osidlován již od pozdní doby kamenné a vrcholu zdejší aglomerace dosáhla na konci 9. století. Archeologický výzkum také prokázal, že se na pohřebišti kolem kostela i v jeho interiéru pochovávalo až do 17. století. Původně předrománská svatyně byla ve středověku gotizována, pak upravena barokně a svému účelu sloužila s přestávkami zřejmě až do 18. století, kdy jí nahradil nový svatostánek v Kopčanech.
Kostel stával u osady, při cestě na východ z dva kilometry vzdáleného mikulčického hradiště Valy, sídla velkomoravských knížat. To leželo na druhém břehu řeky Moravy a vládli mu tenkrát první Mojmírovci. Snad to byla strážní osada, střežící přístup do jednoho z nejvýznamnějších center Velké Moravy, snad součást hospodářského zázemí hradiště. Osada vyrostla severně od dnešní ruiny bývalé chovné a odchytové stanice kachen (Kačenáreň) a v její blízkosti se nacházelo rozlehlé pohřebiště. Na pohřebišti stála jakási pohanská svatyně, u níž byl pohřben místní náčelník. Jihozápadně od tohoto místa pak postavili náš kostel a následně i dvorec, který začal obývat nový správce tohoto území.
Na pár stovkách metrů, v rozmezí několika málo let tady zřejmě došlo k radikální změně víry místních lidí, proměně stylu života i přenesení moci. Z pohanů se stali křesťané, náčelníka nahradil křesťanský velmož. A starý, na stranu se klonící kostelík se svými křivými, ale téměř věčnými zdmi už byl při tom. Stojí tu téměř 1200 let a vzhledem k historickým souvislostem je to malý zázrak.
