Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.
Jeden z nejváženějších památných stromů na našem území roste ve středočeském Stochově poblíž Kladna. Jeho stáří je odborníky odhadováno na 700 až 900 let. Jeho obvod je v současnosti již prakticky neměřitelný, neboť dutý a rozpadající se kmen už vlastně žádný klasický obvod nemá. V roce 1913 je ale udáváno 720cm, v roce 1994 již 879 cm.
Koruna dubu je dnes tvořena prakticky jedinou živou větví, kmen je poznamenán snad všemi vlivy, které ho během mnoha staletí mohly poznamenat. Pahýly dávno odumřelých větví se změnily v duté tmavé krátery, části zbavené kůry odhalují otvůrky a tunýlky po larvách brouků, živících se tlejícím dřevem. Na pni najdeme i do dřeva zapuštěnou kapličku, ve které kdysi postávala soška bolestné Panny Marie. Jedna strana kmene je pak zcela otevřená a odhaluje, že ten je dnes již jen pouhým prázdným pláštěm, kdysi mohutného těla.
Je obdivuhodné, že strom stále žije. Že se ta jediná větev každého jara znovu a znovu zazelená a navzdory věku, zchátralosti a snad i přírodním zákonům to nechce vzdát. V souvislosti se všemi příběhy, které se o dubu vypráví, je pak pohled na tu touhu po životě téměř povznášející.
Podle několika verzí staré pověsti byl strom zasazen v roce 903 při narození patrona České země Svatého Václava. Zasazen byl možná jeho babičkou sv. Ludmilou, možná Václavovou chůvou, žoldnéřem, či prostým pastýřem, který byl náhodou svědkem příchodu knížete na svět. Stalo se tak dle prastarého pohanského zvyku, podle kterého takový počin ke zrození člověka patří a podle něhož je pak takový životní strom s osudem té osoby zvláštním způsobem navždy spjat.
Dub byl spolu s lípou v těch dobách považován za náš národní strom. Dub byl symbolem mužské síly a bojovnosti, lípa pak spíše symbolem ženského prvku. Dub uctívali i Germáni a postupem času, snad i díky jejich rozpínavosti, u nás poněkud upadl v nemilost. Teprve však až na Všeslovanském sjezdu v Praze, v roce 1848, se stromem všech Slovanů oficiálně stala lípa.
Kněžna Drahomíra prý porodila Václava, když zrovna se svým mužem knížetem Vratislavem a jejich družinou naháněla při lovecké výpravě divokou zvěř v lesích okolo dnešního Stochova. Když na ní náhle přišly porodní bolesti, uchýlila se na zdejší přemyslovské hradiště a zakrátko povila chlapce, jehož čekala velká budoucnost. Když se tu radostnou novinu dozvěděla Václavova babička Ludmila, přispěchala na stochovský hrad a na konci tehdejšího nádvoří zasadila k připomínce té významné události tenký dubový proutek. Ač sama již pokřtěná, učinila tak podle pohanského zvyku, neboť tyto staré obyčeje stále ctila. „Na památku toho šťastného dne, kterého jsi mně, Hospodine, popřál se dočkati, sázím tento proutek s pevnou důvěrou v Tebe, že mně milostivě popřeješ i té radosti se dočkati, by jako to dítě právě svůj počíná život, tak i tento proutek v této zemi své nové žití počal.“ pravila prý šťastná babička a tak se i stalo.
Již druhého dne proutek ozdobily první malé lístečky a Svatá Ludmila, když to spatřila, nařídila, aby byl malý doubek každý den zaléván vodou, v které koupali vnuka Václava. Když pak dub trochu povyrostl, sušily prý chůvy na jeho větvích Václavovy pleny a protože chův bylo na sto, dostalo hradiště a později i městečko jméno Stochov.
Proutek ale mohla ke slávě narození nového knížete zasadit také jeho chůva, jak praví jiná pověst, žoldnéř, který do země zapíchl dubové kopí, či pastýř, který hnal kolem stádo, když právě chůva vynášela vodu od porodu. Jakmile slyšel o narození Václava, zanořil prý do půdy svou ferulu a prorokoval „Jako tato hůl vyžene kořeny, bude se zelenati a svými větvemi bude stíniti daleko široko, tak bude jednou zářiti sláva a čest mladistvého knížete na zemi.“
Ať již to bylo tak nebo jinak, faktem zůstává, že se doubek ujal a stal se z něj v průběhu věků statný obr. Uctívaný obr. Lidé sbírali žaludy spadlé ze stromu a dávali je na pátku poutníkům, či z nich splétali růžence. Kůru posvátného stromu loupali, neboť věřili, že má léčivé účinky. Především prý pomáhala od bolení zubů. Mnozí toužili po zanechání stopy na slavném stromě a tak do jeho kmene vyřezávali své iniciály, srdíčka či křížky. A dub trpěl. Nakonec musel být ohrazen kovaným plůtkem, který starce chrání dodnes.
V roce 1887 byla z milodarů pořízena socha Svatého Václava a instalována vedle kmene dubu. Pískovcovou skulpturu vytesal sochař F. Kříž a její transport na místo určení byl velkou událostí. Celou trasu lemovaly zástupy lidí a vzdávali soše světce hold. Ve Stochově jí pak přivítala střelba z hmoždířů a údery zvonů. Po sv. Duchu byla socha slavnostně posvěcena monsignorem J. Kandlerem a děkanem Slánským. Oslavování památného dubu přetrvalo i do dnešních dnů. Každoročně ke stromu 28. září na Svatováclavské posvícení zamíří průvod a konají se tu velkolepé oslavy.
O dubu ve Stochově se odedávna vyprávělo, že od jeho kořenů vede podzemní chodba až k novostrašecké Mariánské kapličce. Na přelomu 19. a 20. století se pak prý poblíž dubu propadla veřejná silnice a ti co poté slezli po žebříku vzniklým otvorem dolů tvrdili, že se skutečně ocitli v chodbě ubíhající do dáli.
Ať již je Svatováclavský dub letní starý 1114 let nebo jen 700, je to bezesporu strom úctyhodný. A i když už není v nejlepší kondici, stále vytrvale vypíná k obloze alespoň jednu zelenou ratolest. Pamatuje časy, které si neumíme ani představit, časy, o kterých se nám dochovaly spíše jen pověsti než historická fakta. Doufejme, že tu s námi ještě chvilku vydrží, i když jsme se k němu nechovali vždy úplně pěkně a bude nám připomínat kam sahají naše kořeny, tradice a jejich počátky.





