Milí přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o svoje vzpomínky na šumavské vánoce, které ve mně zůstanou do konce života. Víte, ona Šumava má svoje zvláštní kouzla a kdo měl to štěstí tam prožít svoje dětství nebo tam nějaký čas pobýval, tak mi jistě dá za pravdu a ví, o čem zde píši.
Vzhledem k tehdejším drsným podmínkám (nikdo neměl elektrický proud, nikdo neznal ústřední topení, žádný vodovod, nikdo neměl televizi, rádio, pračku, auto ani ledničku, na nákup se chodilo pěšky několik kilometrů a v zimě zasněženými a jen zřídka protaženými cestami) bylo vše na Šumavě velice skromné, ale zato tak nějak duchovně bohaté, neboť si každý vážil i toho mála co měl a vše mu nahrazovala kouzla přírody a vše bylo pro člověka vzácné. Od jednoho stavení ke druhému bylo dosti daleko, a přesto všechno mám dojem, že lidé měli k sobě daleko blíž, než lidé ve městech a měli k sobě blízko i po takové té lidské soudržnosti a přátelství. Tím nechci tvrdit, že se nikdo nehádal, nebo neměl žádné problémy, ale přece jenom tak celkově vzato, žilo se bez nějaké větší závisti, neboť v takových zapadlých koutech nebylo co závidět, žilo se družněji a svátky, jakož i advent, se opravdu prožívaly, aniž by si to lidé uvědomovali.
U nás doma jsme byli se sestrou už odmala vedeni k udržování veškerých tradic a zvyků (nejen vánočních) oběma rodiči a zvláště náš tatínek, kterého jsme pro jeho povahu měli skutečně moc rádi, nikdy nic neopomněl a všemu nás učil. Maminka se starala o úklid, výzdobu, vaření a také v adventním čase pekla vánočky a cukroví. Nikdy nezapomněla na naší srnčí rodinku, co jsme na Zlaté Studni měli, která jakmile ucítila, že se něco peče, přiběhla z lesa a už stála pod okny a čekala, co dostane. Vždycky nejméně dva plechy cukroví náš srneček Vašek a jeho družka Lilina dostali a bylo krásné pozorovat, s jakou chutí se do toho pustili. Ač to zní úsměvně, ale jistou starost s tím maminka měla a to nejen proto, že musela péci navíc, ale že tehdy byly potraviny ještě na lístky a moc toho nebylo. Naše maminka, nevím jak to dělala, ale vždycky vše vyšlo ke spokojenosti všech. Dodnes má můj obdiv, jak v takových podmínkách všechno stihla a nic neošidila, ničemu se nikdy nevyhýbala.
Tatínek (Robert Steun) vždy před vánoci odjel na dva dny ke své sestřenici do Plzně a odtamtud na čtyři nebo pět dní do Prahy, se zastávkou v Berouně, za účelem nákupu dárků, i když mnohé kupoval už během roku. Spojil vždy užitečné s příjemným a jak v Plzni, tak i v Berouně a Praze obešel všechny své přátele a známé, zašel si do divadla, které miloval, obešel různé památky a den zakončoval vždy v hospodě „U svatého Havla“, která již neexistuje. Domů se vracel vždy jako skutečný Ježíšek, ověšený taškami a krabicemi s dárky a my děti, ale i maminka, jsme si sedli ke stolu a dychtivě naslouchali jeho vyprávění zážitků z cesty.
Každoročně se u nás opakovala jedna úsměvná příhoda. Každým rokem v adventním čase nám přivezl sládek z pivovaru v Blatné nějaká piva a také živého vánočního kapra. Chudák ale netušil, že přivezl vlastně danajský dar. V naší rodině, v rodině milovníků všeho živého, nebyl nikdo, kdo by jej dokázal zabít, navíc otec ryby nejedl a matka zase měla strach, abychom my děti, nespolkly nějakou tu kostičku, a co by pak s námi dělala na sněhem zapadané samotě, šíleně daleko od nejbližší lékařské pomoci. A tak tatínek panu sládkovi vždy zdvořile poděkoval a na druhý den zabalil kapra do mokrých hadrů a v ruksaku jej vezl na motorce, i když bylo hodně sněhu, až asi do 25 km vzdálených Čábuz, kde jej vypustil do nezamrzlého rybníka. Cesta s kaprem a zpět v tom mrazivém počasí byla o zdraví, ale otec byl šťasten, že kaprovi daroval život.
Den před štědrým dnem, jsme už nesměli do obývacího pokoje, abychom nevyplašili Ježíška, který tam chystal vánoční stromeček. My jsme už měli na stromečku vánoční kolekce a tak se u nás jablíčka nedávala. Jablka jsme měli jen na míse a to jen několik kusů, neboť na nákup bylo daleko a také bylo potřeba nakoupit důležitější věci. Navíc tam vysoko v horách ani žádné jabloně nerostly, aby si mohl někdo nějaká jablka uložit na vánoce. My děti jsme ani nevěděly, že rostou na stromech. Já jako chlapec jsem žil v domnění, že se někde vyrábí jako třeba bonbony. Jaké pak bylo moje překvapení, když nás jednou hajný Kozel z Vysoké Mýtě odvezl k naší tetě do Kozolup u Plzně a já jsem tam viděl v zahradě jablka na stromě. Na Zlaté Studni jsem viděl růst na stromě jenom jeřabiny.
O štědrém dnu se u nás držel půst. K obědu bývalo vždy nějaké jídlo z hub. Po obědě nás vzal otec ven na lyže, každému nám naložil na záda otýpku se senem, sám vezl také seno, ještě tašku s kaštany, žaludy i mrkvemi a vyrazili jsme do lesa. Objeli jsme všechny krmelce okolo Zlaté Studny, aby i lesní zvěř měla o vánocích nějaké přilepšení. Byla to pokaždé opravdu krásná a sváteční projížďka. Tu a tam jsme viděli nejen srnčí, ale i jelení zvěř, zajíce a dokonce i lišku. Vraceli jsme se už skoro za tmy, sice trochu promrzlí, ale šťastní. V roztroušených chalupách již svítila světýlka, někdy padal sníh a husté vločky se pomalu sypaly dolů, jindy zase bylo jasné nebe a zářily hvězdičky, nebo i měsíc.
Doma už všechno vonělo, protože mezitím naše maminka dělala řízky a nás děti pak po příchodu převlékla do slavnostního oblečení, sama již měla na sobě slušivé šaty, které dostala o předchozích vánocích darem, otec byl ve vycházkové lesnické uniformě a najednou bylo všechno takové jiné, sváteční a hezké. Dokonce my děti jsme se ani nehádaly, jak bývalo někdy obvyklé a najednou jsme byli všichni na sebe hodní. Slavnostní večeři dostal i pes Rex a kocour Mourek. Byly to také řízky, ale rozkrájené na kousky. Jednou se přihodilo, že Rex svůj řízek nedožral celý a tak aby nikdo do jeho talíře nešlápl, otec jej zvedl z podlahy na mycí stůl. Kolem 22. hodiny jsem dostal ještě chuť na řízek a viděl jsem ten na mycím stole. V domnění, že ho matka připravila a pokrájela pro nás děti, jsem ho slupnul. Když na to matka přišla, zhrozila se. Že prý Rex u žrádla vždycky hrozně slintá a já prase to po něm dojím. Otec se tomu smál a tak dostal vynadáno i on, že to zavinil.
Po večeři nám maminka řekla ať sedíme u okna a díváme se, jestli už nejde Ježíšek. Mezitím se tatínek vytratil potichu do obývacího pokoje a nás najednou vyrušil zvoneček, který se z obývacího pokoje ozval. Maminka nám řekla, že jsme Ježíška asi propásli, že už je v obýváku a že nám dává znamení, že tam máme jít. Otevřela dveře a před námi stál krásně osvětlený stromeček, na kterém hořely svíčky a blikaly prskavky, v pokoji voněl františek a já dodnes vidím ty rozzářené oči mé mladší sestry, zářící radostí a štěstím (sám jsem na tom byl určitě také tak, ale já jsem se neviděl). Najednou se pokojem rozezněla píseň Tichá noc, svatá noc, hraná na pilu a zpívaná německy. To snad byl ten nejhezčí okamžik z celého večera. Protože jsme nebyli takoví pěvci, kteří by dokázali sami hezky zazpívat nějakou vánoční píseň, tak otec tuto světoznámou píseň přehrál na gramofonové desce. Tiše, vestoje jsme si ji vyslechli až dokonce, potom jsme si všichni popřáli hezké vánoce a konečně došlo na dárky. Radost nás dětí byla bezmezná a také na rodičích bylo poznat, že jsou šťastni.
Otec si pak zapálil doutník, což nám dětem také vonělo, a když se pak vše trochu zklidnilo, přivedl otec naše srnečky. Srnka se bála hořících svíček a tak už z chodby utekla ven na dvůr, ale srneček Vašek došel až ke stromečku, i když se mu smekala kopýtka a když na něm objevil fontánové věnečky, tak v něm mizely jeden po druhém a naši museli stromeček držet, aby jej milý Vašek nestrhl na zem. Psa a kocoura to ale nechávalo naprosto klidnými.
Na druhý den po obědě jsme obešli všechny domy na Zlaté Studni, rodiče všem popřáli hezké svátky. Procházku jsme zakončili na Torfstichu u Pöslů, kteří se později stali nešťastnými oběťmi počínající studené války v souvislosti s posledním přechodem krále Šumavy, Kiliánem přes státní hranici.
O druhém vánočním svátku byl dopoledne otec sám v Horské Kvildě a na Výhledech popřát hezké svátky a odpoledne jsme pak šli všichni učinit totéž k Pešlům na Churáňově a k Horejšům na Zadově.
Tohle byl tedy ve zkratce náš adventní a vánoční čas na Zlaté Studni na Šumavě, na který nikdy nezapomenu.
Přátelé, jsme na světě všichni jenom jednou, jen tak na ukázku a tak si važme každého prožitého momentu a právě v době adventu a vánoc se mnozí z nás, i přes ten předvánoční shon, snaží si to doma udělat hezké, příjemné a útulné. Nemysleme ale jenom na to doma a na to svoje. Vzpomeňme si na všechny nám blízké, na všechny své přátele a kamarády, ale nejen na ně. Vzpomeňme i na ty neznámé, kteří nemají to štěstí, aby tenhle čas mohli prožívat jako my. Dokažme si, že jsme skutečně hodni toho, aby si i na nás někdo vzpomněl a že jsme lidé z masa a kostí, tak jako všichni ostatní, že bychom tedy měli být všichni vzájemně ohleduplní a tolerantní a že bychom měli také sami více projevit snahu o vylepšení, dnes tolik narušených mezilidských vztahů. Mějme se rádi a bude nám hezky všem.
Hezký adventní čas vám přeje Eduard Steun.