Navštivte s Moskytem rozlehlé a v mnoha ohledech výjimečné podzemí pod prastarou bazilikou na Uherskohradišťsku.
Významný cisterciácký klášter Velehrad byl postaven na popud olomouckého biskupa Roberta, pravděpodobně v letech 1215 – 1240. K jeho výstavbě nákupem pozemků a vesnic pro budoucí fundaci řádu významně přispěl moravský markrabě Vladislav Jindřich i jeho bratr český král Přemysl Otakar I. V roce 1208 se podařilo získat od papeže Inocence III. ochranné privilegium a díky darům Přemyslovců i šlechtických donátů shromáždit rozsáhlý majetek potřebný k uskutečnění velkolepého záměru. K založení kláštera cisterciáků bylo vybráno místo na levém břehu potoka Salašky, nedaleko slovanského sídla Veligradu – dnešního Starého města.
Podle cisterciácké reformy měly být kláštery stavěny na neobydleném místě, mimo brody a významnější cesty, aby nic nerušilo rozjímání mnichů. Stavby měly být prosté jakýchkoliv neúčelných ozdob, bez barevných oken nebo nástěnných maleb. Kostely byly vybaveny prostými kamennými oltáři a chórovými lavicemi. Svícny a kadidelnice směly být jen železné. Byl dovolen pouze jeden dřevěný kříž s korpusem. I z těchto důvodů byla pro klášter vybrána tehdy neosídlená lokalita a dnešní osada Velehrad vznikla až později v blízkosti již existujícího konventu. Na stavbu bylo použito nejen opracovaných pískovcových kvádrů, ale už i pálených cihel. Jde přitom pravděpodobně o nejstarší použití tohoto stavebního materiálu na Moravě. Samotné kamenické a zednické práce pak zřejmě zrealizovala některá stavební huť z Německa nebo Rakouska.
Svěcení nového klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, které provedl biskup Robert 27. listopadu 1228, se zúčastnil český král Přemysl Otakar I s manželkou, markrabě Přemysl a mnoho dalších významných zástupců české i moravské šlechty. Při této příležitosti vydal král privilegium, kterým vzal klášter s celým jeho majetkem pod svou ochranu, poddaní z přičleněných vsí byli vyňati ze soudní pravomoci královských úředníků a velehradské dominium se tak stalo zcela nezávislé na světské moci. Konvent, kostel a opatský dům chránila tehdy pro jistotu před vnějšími nepřátelskými vlivy i mohutná kamenná hradba s obrannými věžemi.
Pohnutá historie kláštera
Dnes je Velehrad významné cyrilometodějské poutní místo. Tato tradice však vznikla až v druhé polovině 19. století a původní klášter neměl s oběma věrozvěsty nic společného. Jeho založení bylo motivováno především kolonizačními a mocenskými zájmy Přemyslovců. Teprve později sehrál cisterciácký klášter významnou roli při oživování velkomoravské státní i cyrilometodějské církevní tradice. Od přelomu 13. a 14. století je potom Velehrad chápán jako sídlo krále Svatopluka a arcibiskupa Metoděje.
Klášterní kostel o délce téměř sta metrů byl navržen do tvaru latinského kříže, jehož pětilodní presbytář uzavíralo pět apsid. Stylově chrám představoval počátek fáze přechodu mezi románskou a gotickou architekturou, kdy se na celkové románské koncepci již začínaly objevovat ranně gotické prvky a stavební principy. Ze středověké tváře stavby se toho ale do dnešních dnů zachovalo jen velmi málo. Původní podoba kláštera vzala za své poprvé na počátku 15. století, kdy jej vypálili a vyplenili moravští husité. K první obnově poničených budov pak došlo až koncem 16. století. V polovině 17. století byl na místě původního postaven ranně barokní ambit. Další snahy o obnovu však zmařil v roce 1681 velký požár, po němž byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba konventu i kostela. Ta trvala až do roku 1784, kdy císař Josef II velehradský klášter zrušil.
Roku 1890 byly trosky kláštera svěřeny jezuitům, kteří na budovách provedli nejnutnější opravy a nalezli při nich i první stopu po dávno zmizelé románské podobě stavby – původní, bohatě zdobený vchod z ambitu do jídelny mnichů. Na počátku 20. století byl proveden archeologický průzkum, který vedl k poznání původní architektury kostela, další průzkum v 30. a 40. letech odkryl rozsáhlé podzemní prostory pod klášterem.
Krypty a lapidárium
Do zpřístupněného podzemí velehradského kláštera se vchází ambitem, který dnes slouží jako lapidárium. Jsou tu shromážděny zachované fragmenty původní stavby nalezené při archeologických průzkumech, stavebních úpravách a odvodňovacích pracích. Je tu možné prohlédnout si i jezuity objevený románský portál, rozmanité ozdobné kamenické články, členité hlavice sloupů, svorníky gotických křížových kleneb nebo náhrobní kámen olomouckého probošta Alexia z 13. století. Za pozornost rozhodně stojí i malý výklenek ve zdi, vedle vstupu do původní sakristie. Výklenek je ve skutečnosti druhotnou hrobkou, do níž byly pravděpodobně uloženy ostatky Vladislava Jindřicha, moravského markraběte, který se významně zasloužil o založení kláštera. Gotický kamenný obklad výklenku přitom zdobí latinský nápis, jehož význam je dodnes tak trochu záhadou. Je totiž částečně poškozený a interpretace nápisu jsou proto různé. Jeden z překladů například říká, že v hrobce byl ve skutečnosti uložen popel opata Jana, kterého upálili husité spolu se čtyřmi dalšími mnichy, když napadli klášter.
Z lapidária – bývalého ambitu se dá úzkým vchodem projít do rozlehlého komplexu krypt, ležících pod samotným kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Úzkými chodbičkami, klikatícími se v pravidelném rytmu podzemím, procházíme cihlovými klenutými kobkami, které byly dříve samostatnými uzavřenými hrobkami cisterciáckých řeholníků. Každá kobka byla umístěná pod jednou z kaplí kostela a vstupovalo se do ní otvorem v jeho dlažbě. Po obou stranách chrámové lodě bylo pod podlahou po pěti hrobkách, které byly navzájem chodbičkou propojeny až při pozdějším odvodňování. Propojeny už od dob své výstavby (17. a 18. století) jsou velké hrobky ležící pod hlavním oltářem. Tady byly pohřbívány významnější osobnosti a dobrodinci kláštera. Dnes je tu instalováno symbolické osárium na kterém spočívá sedm lidských lebek a několik dlouhých kostí. Ve stěně jedné krypty je probourán malý otvor, kterým je možné nahlédnout do ostatky mnichů naplněné kostnice. To že se pod kostelem pohřbívalo už před vybudováním stávajícího podzemí, naznačuje objev lidské kostry z 16. století, uložené pod jedním z dřevěných roštů, na nichž spočívaly pozdější barokní cihlové pilíře hrobky.
V kryptě a sousední původní kapitulní síni jsou dnes k vidění také trochu záhadné pískovcové sarkofágy. Tři kamenné rakve našel během výkopových prací v roce 1903 u východní zdi kostela místní badatel a katecheta ThDr Jan Nevěřil. Ležely za románským uzávěrem původní baziliky, v hloubce dvou metrů a jejich původ je poněkud nejistý. Jedná se pravděpodobně o sarkofágy z dob výstavby románského kláštera, ale objevily se i dohady, že jde o velmi významné staroslovanské hroby z období Velké Moravy. Existují i prameny, které udávají, že kamenné rakve jenž nemají obdobu s ničím, co bylo zatím na Velehradě nalezeno, byly ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie převezeny v roce 1883 z Hrobů u Osvětiman. V každém případě se zatím nepodařilo zjistit, kdo měl být v rakvích původně pochován a komu patří kostra nalezená pod kamennou deskou v jednom z těchto neobvyklých sarkofágů. Dno rakví je vybaveno otvorem pro výtok rozkládajících se tkání a přitesáno pro uložení hlavy („spočinek“). Podle odborníků jde o sarkofágy, které se zapouštěly pod úroveň okolního terénu, byly přiklopeny kamenným víkem a rozklad těla byl pak rychlejší něž při klasickém pohřbení do země.
V kapitulní síni se nacházejí také dvě novodobější cihlové rakve, řada románských hlavicových bloků, korpus Krista z kříže, znak velehradského opata Petra Silaveckého a pozoruhodná ukázka mozaikové dlažby. Kapitulní síň sloužila řeholníkům každodenně k mnoha účelům. Předčítaly se zde články z Charty caritatis, četlo se tu o životě svatých, zněly tu modlitby. Řešily se tady prohřešky mnichů, přijímalo pokání, rozdělovaly úkoly pro příští dny, probíraly se zde otázky finanční, stavební a jiné důležité organizační záležitosti kláštera. Mniši už ale starou kapitulní síň dávno opustili. Je teď součástí lapidária, ve kterém se shromáždily poslední zachráněné zbytky dávné slávy Velehradu, touto formou představované veřejnosti.
Zpřístupnění bývalého ambitu a přilehlých prostor včetně rozsáhlé hrobky pod kostelem, umožňuje zájemcům nahlédnout do minulosti prvního cisterciáckého kláštera na Moravě a trochu i do historie celého kraje. Střípky z těch nejstarších dob jsou vzácnou památkou na časy dávno zapomenuté a přece se nás stále týkající. V podzemí Velehradu potkáme vzestup a pád slavného kláštera, umění stavitelů, tajemství i stopy smrti. Doporučuji ale nejdříve navštívit samotný kostel, zakoupit si tady brožurku o lapidáriu a kryptách, věnovat chvíli jejímu přečtení a vstoupit do podzemí již teoreticky připravený. Jinak Vám hrozí, že některé opravdu zajímavé věci minete bez povšimnutí.
