Zpráva o jednom zaprášeném lomu ve východních Čechách a jeho proměnách.
Mezi Golčovým Jeníkovem a Chotěboří, u vesnice Borek ve východních Čechách, byla jednou jedna malá chráněná přírodní lokalita zvaná Borecká skalka. Předmětem ochrany se tu již roku 1927 staly vzácné rostliny typické pro hadcové podloží – především kapradina sleziník hadcový nebo kuřička jarní. Na začátku 2. světové války byl v bezprostřední blízkosti chráněné lokality otevřen hadcový kamenolom a zdálo se, že se jeho rozšiřováním vzácné rostlinky ocitly v ohrožení. V roce 1956 však byla Borecká skalka vyhlášena přírodní památkou a je pozoruhodné, že po celou dobu následující těžby – až do roku 1992, bylo chráněné území představiteli lomu respektováno. I když se dnes západní lomová stěna propadá do hlubin vytěžené jámy přímo těsně vedle trsů vzácných kapradin, nebyla přírodní památka těžbou zničena.
Již od svých šesti let jsem byl jako dočasný obyvatel nedaleké vsi nucen vnímat blízkou přítomnost kamenolomu, místními nazývaného prostě Skála. Každý den, kromě sobot a nedělí, někdy i vícekrát za den zaznělo krajem trojí zahoukání sirény, oznamující, že se chystá odstřel. Nákladní auta opustila lomovou jámu, stroje ztichly a poté se ozvala rána. Někdy práskla vzduchem, někdy zaduněla a zavibrovala zemí. Kdo byl tou dobou poblíž Skály, mohl klidně dostat šutrem do hlavy. Místní pamětníci vzpomínali, že když byl lom ještě mělký, létaly drobnější kameny až do blízké vesnice Borek a od tlakové vlny prasklo okno u nejedné chalupy. Konec odstřelu vždy oznamovalo jedno dlouhé táhlé zahoukání a do jámy pak byly zase vpuštěny náklaďáky. Říkali jsme si tenkrát „Jak by tu bylo krásně, kdyby tu ten lom nebyl!“. Neslyšeli bychom celý den rachot strojů a výbuchy náloží, vzduch by nebyl plný prachu a z lesa přilehlého ke Skále by jsme nemuseli zběsile utíkat pokaždé když zaječí siréna.
Když zrovna v lomu neprobíhal odstřel, dalo se volně přijít až k jeho okrajům vymezeným ocelovým lanem a nahlédnout do stále se prohlubující jámy. Cesta pro nákladní automobily se kroutila podél stěn až k bagru, který plnil korby odstřeleným kamenem. Ten se vyvážel k povrchu, auta s ním zacouvala na jakousi rampu a vysypala ho do hladového jícnu drtičky. Tam ho pak dvě mohutné čelisti neodolatelnou silou rozkousaly na štěrk. Na dně lomu stál také sud ze silného plechu, kam se při odstřelu schovával střelmistr a v nejhlubším místě jámy bylo vždy malé jezírko se zelenavou, křišťálově čistou vodou. Jezírko mělo v průměru jen asi 4 metry a vedla od něho na povrch kovová trubka, kterou se neustále odčerpávala vyvěrající voda. Jak se jáma prohlubovala, přemisťovalo se i jezírko vždy do nejhlubšího místa lomu a stále silnější pramen spodní vody působil těžařům značné problémy.
Do hluboké prašné lomové jámy, plné ostrého kamení, jsem se poprvé vypravil s kamarádem, abychom zde získali barevné drátky na vypletení paprsků našich kol. Drátků se v lomu užívalo na připojení výbušnin k odpalovacímu zařízení. Měli jich tu spousty, válely se po zemi i v okolí lomu a množstvím barev nás neodolatelně lákaly, abychom je použili k výzdobě našich „biků“. Skutečně se nám nakonec podařilo uprosit nějakého drsného lamače kamene, který nám daroval tlusté svazky různobarevných zánovních drátků, jimiž jsme vzápětí ozdobili nejen svá kola Pionýr, ale i všechno co se nám tenkrát dostalo do rukou.
Díky protekci jsem měl možnost podívat se jak na dno lomu, tak i na drtičku kamene při práci. Pomatuji si, že pohled na sílu ocelových čelistí a jejich rytmický skus vyvolával v člověku neodbytnou otázku, jaké by to asi bylo spadnout do plechového trychtýře, navádějícího vytěženou horninu k zubům drtiče. Ty dva kusy železa se sice naoko jen tak lehce proti sobě v pravidelném rytmu natřásaly, co však jednou mezi ně zapadlo, bylo nenávratně strašnou silou rozdrceno napadrť. Nebyl by to hezký konec!
Kámen, který se stal padrtí, sypal se z drtičky na pásový dopravník a sunul se po něm do velké „kůlny“ zvané třídička. Tady byl systémem různookých sít za neustálého natřásání tříděn podle velikosti a stával se z něj tak různě hrubý štěrk. Podle potřeby se dále shromažďoval na haldách poblíž Skály, nebo v jakémsi silu, pod které zajížděla nákladní auta. Po otevření záklopky sila se pak na korbu náklaďáku za velkého rachotu vyhrnula dávka hadcové drti a potom již tento produkt boreckého lomu putoval do světa – na stavby budov, silnic a mostů. Práce ve Skále určitě nebyla žádný med. Zpracovatelská „linka“ byla velmi hlučná, nad celým areálem se ve všední dny neustále vznášel oblak prachu a také nejbližší okolí bylo pokryto jemným šedavým práškem. Pohyb mezi náklaďáky, bagry a kolmými skalními stěnami, odstřelovanými trhacími náložemi určitě nebyl ani nejbezpečnější, přesto lom poskytoval obživu mnoha mužům z blízkého okolí.
V provozním areálu byly i budovy dílen, skladů a několika kanceláří. Většinou to byly dřevěné boudy, nebo montované buňky. Byly tu ale i zděné budovy, mezi které patřil i oplocený, stranou stojící sklad trhavin. Vedla kolem něj cesta k nedalekému rybníčku, kde jsem se v létě často koupal. Voda tu byla špinavá, dno bylo bahnité a břehy zarostlé. Bylo to však široko daleko jediné místo, kde jsme se jako děti mohli v letním prázdninovém pařáku smočit. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že se jednou budu koupat přímo mezi skalními stěnami kamenolomu a že to bude koupáníčko, které jen tak někde nenajdete.
Když se začátkem 90. let 20. století přestalo odstřelovat, zmizel bagr a zbouraly se povrchové budovy, byl vlastní lom jen hluboká zaprášená jáma s malým, jen pár metrů širokým jezírkem, ve východním cípu dna. Se zastavením těžby se ale zastavilo také výkonné čerpadlo, po léta odvádějící vodu ze silného podzemního pramene. Několik týdnů poté, co Boreckou skalku definitivně opustili skaláci, sestoupil jsem mezi lomové stěny a uviděl asi deseticentimetrovou vrstvu vody, vylévající se z jezírka a pokrývající již celou rovnou plochu nejhlubšího dna. Napadlo mě tenkrát, že kdyby vody ještě trochu přibylo, bylo by tady docela pěkné koupání. Od té doby uplynulo několik let a hladina dnes již velmi hlubokého, pěkného a čistého jezera se stále poměrně rychle zvedá. Hloubka vody je dnes hodně přes třicet metrů, pod hladinou zmizely stupně skalních pater i velká část příjezdové cesty. Zatopeny byly i části poměrně vzrostlých stromových porostů, které se z náletů ujaly na šikmých a hlinitých úsecích stěn. Zelenomodrou vodou proplouvají ryby, které sem někdo nasadil a v lomových stěnách hnízdí ptáci. Zatímco všechny rybníky široko daleko v létě „kvetou“, v borecké Skále nikdo nikdy nespatřil ani jedinou sinici.
Bývalý obtížný zdroj hluku a prachu pomalu srůstá s okolní krajinou. Je to dnes výrazný, téměř přírodní útvar, obohacující významně převážně polnohospodářskou lokalitu. Není divu, že se starý lom stal před několika lety pro svou atraktivitu a skvělé podmínky ke koupání vyhledávaným rekreačním místem. Hluboké jezero objevili nejprve milovníci vodních a později i podvodních radovánek. Začaly se sem sjíždět davy lidí z daleka, neboť pověst o čisté vodě vhodné k plavání i potápění se velmi rychle rozšířila. Okrajové skalní stupně byly jako stvořené pro rozprostření deky a z jejich hran se skokani všech věkových i výkonnostních skupin vrhali bezhlavě po hlavě do sluncem prozářených zelenavých hlubin. I to je ale dnes již minulostí.
Voda totiž zaplavila téměř všechny tyto terasy, jezero je dostupné prakticky jen od příjezdové cesty a celý lom si navíc pronajali potápěči z Triton Sportu. Přístup k vodě přehradili bytelnými vraty, na dno jezera spustili autobus, malou atrapu ponorky i vrtulník MI 2, na kterém v hloubce 22 metrů trénují průzkum vraků a proplouvání členitým prostorem. Z Borecké skalky se tak v posledních letech i díky dobré dohlednosti pod hladinou (12 metrů)) stalo především vyhledávané tréninkové rejdiště žabích mužů i žen.
Co bude s lomem dál je těžké odhadnout. Jeho stěny nejsou příliš stabilní a hrozí uvolnění kamenů i celých skalních bloků. Ten kdo má Boreckou skalku ve správě, ať už je to obec nebo potápěči, je zodpovědný za bezpečnost lidí, kteří se uvnitř lomové jámy pohybují. Tu je však téměř nemožné bez obrovských nákladů spolehlivě zajistit. Proto byl veřejnosti přístup k jezeru znemožněn, což se samozřejmě nesetkalo s velkým pochopením. Mnoho z letních návštěvníků Skály se ale v lomu chovalo tak riskantně, že jiný přístup potápěčů ani nešel očekávat.
Bude-li voda v lomu stoupat i nadále, dosáhne jednoho dne nejnižšího místa okraje lomové jámy, což je vlastní bývalá příjezdová cesta. Tudy se pak zřejmě bude voda z jezera vylévat a začne napájet dnes vyschlé koryto blízkého lesního potoka. Dá se proto předpokládat, že toto opuštěné důlní dílo bude dál a ještě významněji ovlivňovat okolní krajinu, jako nový významný pseudopřírodní útvar uprostřed polí a lesů.
