V temnotách podzemní krypty mnichovského kostela nedaleko Mariánských lázní leží nezvykle zachovalé ostatky místních občanů.
Roku 1437 byl západočeský Mnichov pasován na město a po nálezu zázračného obrazu sv. Siarda v troskách staré kaple se stal významným poutním místem. Mlelo tu několik mlýnů, vařilo se tady pivo. V roce 1549 však měla obec už jen pouhých 9 obyvatel a musela být znovu osídlena. Dnes v Mnichově a dvou přilehlých vesnicích žije přibližně 350 občanů. Stojí tu klášter Školských sester de Notre Dame a velký farní kostel sv. Petra a Pavla, postavený roku 1725 z pověření kláštera premonstrátů v Teplé. Tento svatostánek skrývá krásnou a bohatě vyřezávanou kazatelnu převezenou sem z Chotěšova, působivé stropní fresky od Františka Urbana, křížovou cestu ve formě 14 obrazů a několik dalších cenných maleb. V celkem rozlehlých prostorách pod podlahou kostela se pak nachází poněkud pochmurná zvláštnost.
Po odemčení těch správných dveří sestupuji poměrně širokým schodištěm do tmavého kamenného podzemí zdejší hrobky. Nečekaně hned pod schody vidím na nízkém cihlovém soklu ležet zažloutlé, seschlé lidské tělo. S hlavou otočenou k protější zdi a rukama zkříženýma na prsou vypadá jako scvrklá vosková figurína, odvracející se od světa živých. Ve skutečnosti jde však o první z mnoha mumifikovaných těl, pohřbených v této kryptě. Zahýbám doprava a ocitám se v přibližně 15 metrů dlouhé klenuté chodbě. Opatrně se vydávám po její hliněné podlaze dál do kobky. Do stěny napravo jsou přes celou výšku chodby odbočeny čtyři velké, asi dva metry hluboké výklenky, sloužící k ukládání lidských ostatků. Ty se tu nacházejí v různé podobě. Mumifikovaná těla leží v otevřených, úzkých a jednoduchých rakvích, z nichž některé jsou po bocích ozdobeny malovanými rostlinnými motivy. Stovky dlouhých kostí jiných nebožtíků odpočívají vyskládány v jednom z výklenků jako v kostnici, spolu s řadou asi patnácti vedle sebe narovnaných, většinou neúplných lebek. Je tu evidentně pochováno více mrtvých, než pro kolik jich byla hrobka dimenzována. Proto leží rakve s mumiemi v několika vrstvách na sobě a holé kosti jsou shromážděny na jedno místo tak, aby zabíraly co nejmenší prostor. Všechna zachovalá, přibližně deset kilogramů těžká těla jsou zbavena oděvů a kupodivu nikde nevidím ani jinak trvanlivé vlasy.
Je to zvláštní pocit, když se tak dívám na to co zbylo z lidí, z osobností, z nichž každá měla svůj život, své radosti a starosti, svou rodinu a svůj osud. Z propadlých obličejů bez očí již nelze vyčíst podobu, z vysušených těl přeci jen něco ano. Rozeznávám postavu mohutnou či drobnou, tělo ženy či muže. Je vidět kdo již byl v době smrti sešlý stářím a kdo zemřel na pohled v dobré kondici. Leží tu i žena ve vysokém stupni těhotenství, jejíž dítě už nestihlo spatřit světlo světa. A je tu i velké množství jednotlivých bezprizorních kostí – podivných vybělených předmětů, které už jakoby neměly s člověkem nic společného. Kde jsou dnes všichni ti, jejichž ostatky tu zbyly? Je tohle opravdu vše co zůstane z lidské bytosti?
Mnichovská krypta má i svou malou záhadu, z které tak trochu běhá mráz po zádech a kterou zatím nikdo nedokázal rozumně vysvětlit. Jedna z lebek, srovnaných vedle sebe na hromadě rozpadajících se rakví, prý pravidelně v určitých dnech roku z neznámé příčiny mnoho let podivně mokvala.
V přibližně padesáti rakvích jsou uložena především těla mnichovských občanů. Leží tu ale údajně i dva členové hraběcích rodin z Prahy – hrabě Kolovrat a hrabě Jáchym Pachta. Oba zemřeli v Mnichově v roce 1742 poté, co sem byli přivezeni jako rukojmí Francouzkých vojáků. Francouzům a Švédům, kteří tudy táhli v 18. století pak patří další ostatky uložené v kryptě hlavně v podobě jednotlivých kostí. Těla pochovaných nebyla žádným způsobem konzervována a přesto jsou dodnes díky specifickým klimatickým podmínkám přírodně mumifikována.
Rozkladu dokáže zabránit proudící suchý a chladný vzduch, slaná, nebo na nitráty a kamenec bohatá půda. V klatovských katakombách pod kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie například pomohl k zachování mrtvých těl jako aseptická podložka také chmel. K přírodní mumifikaci jsou zpravidla náchylnější tělesné schránky hubených osob nebo dětí. Přesto se bez zřejmých důvodů často stává, že dvě napohled stejné mrtvoly, vystavené shodným podmínkám, reagují zcela odlišně – jedna se mumifikuje a druhá rozloží.
Vhodné ovzduší zafungovalo podobným způsobem jako v Mnichově i v kryptách karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Mnohá ze stovek těl zde pochovaných mnichů, měšťanů, rytířů a jejich rodinných příslušníků nepodlehla za celé věky zkáze díky suchému a studenému prostředí rozlehlého podzemí. O to více mě překvapila zpráva, že hrobka karmelitánů na Malé Straně byla minulý rok vyčištěna a mumie odstraněny.
Odjíždím z Mnichova a úmyslně vytěsňuji z hlavy mnohé myšlenky, které mě v podzemní hrobce přepadly. Byl to tentokrát neveselý, ale poučný výlet za jednou z podob lidské existence – neexistence.
