Jak pořídit fotografii barokního architektonického unikátu z ptačí perspektivy bez ptačích křídel.
Obloha nad Střílkami je bez mráčku a slunce nemilosrdně pálí. Šplhám nahoru po dřevěných žebřících a rezavém lešení přistaveném ke zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie z 18. století a registruji rozšiřující se rozhled. Mým cílem je vrchol střechy tam, kde z ní vyrůstá malá věžička, jejíž propadlou stříšku se právě snaží opravit parta pokrývačů. Ze země vypadá výstup několika patry železných trubek a prken jako docela snadný úkol, v praxi je to však poněkud obtížnější. Všude je málo místa k protáhnutí nebo otočení. Prkna někde nedrží tak, abych měl jistotu, když na ně šlapu a pohled dolů je čím výš tím víc odrazující. Špatně se postupuje zejména tam, kde žebříky zcela chybí. Tak je tomu hlavně v nejvyšší části lešení, která kopíruje šikmou střechu. Tady nezbývá než přelézat po trubkách, které často pruží, zejména když jsou uchycené jen na jedné straně. Dlaně mám hnědé od rzi, hlavu rozpálenou od sluníčka a při každém pohybu mi překáží pouzdro s foťákem na zádech. Odměna za výstup je však lákavá a tak jsem pevně rozhodnut vylézt až na hřeben střechy. Tou odměnou je totiž hřbitov! Tedy pohled na hřbitov. A to ne ledajaký.
Barokní hřbitov ve Střílkách, ležících severozápadně od Uherského Hradiště je v rámci střední Evropy unikátní architektonickou památkou. Byl vybudován v letech 1730 – 1743 velmi neobvyklým způsobem tehdejším majitelem zdejšího stříleckého, buchlovského a tovačovského panství Amandem Antonínem Petřvaldským z Petřvaldu. Čtvercová plocha hřbitova o velikosti 2000 m2 se zvedá ze svahu do výšky na uměle vybudované sypané terase obezděné kamenem. Hlína uvnitř takto vytvořené kamenné pánve je protkána sítí odvodňovacích stok, čímž je urychlen rozklad mrtvých těl. Obvodová pískovcová zeď hřbitova byla osazena desítkami soch od významného moravského sochaře Bohumíra Gottfrieda Friče, žáka slavného Jiřího Rafaela Donnera. S Fričem se na výzdobě podílel i Blažej Sturm a Václav František Solnický. Asi metr vysoké sochy na pravé straně hřbitova představují alegorie lidských ctností, na levé pak lidských hříchů. Dvoukřídlé vstupní schodiště na hřbitov stráží respekt budící socha anděla smrti v nadživotní velikosti. Je levou rukou opřená o oválný štít, pravou rukou ukazuje dolů na popelnici a její pohled je upřený do dáli. „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!“
Když však na počátku září přijíždíme do Střílek my, není k našemu velkému překvapení na hřbitově socha ani jediná. Jak se později dozvídáme, deset soch bylo nedávno ukradeno a ostatní jsou v současné době v rukou restaurátorů. Náš celkový dojem z výjimečné památky je tak poněkud ochuzen. Na fotografii visící u vstupního schodiště si prohlížíme hřbitov v původní kráse, navíc vyfocený z neobvyklého a působivého úhlu – z nadhledu. Uvědomuji si, že fotografie vznikla pravděpodobně ze střechy blízkého kostela, na jejím hřebeni vidím i teď nepatrné lidské postavičky. Zřetelné jsou i části lešení, přistaveného z druhé strany a proto společně tipujeme, že tam řemeslníci provádějí nějakou opravu střechy. „Kdyby mě tam tak nechali vylézt, to by byla fotka“ přemýšlím nahlas, ale vím, že není důvod proč by to dělali. Té nereálné myšlenky se ale ihned chytá Zdeněk a míří směrem ke kostelu. Za chvíli se vrací a říká mi, že to mám domluvené a můžu lézt! Chvilku se tvářím trochu nedůvěřivě, ale vypadá to, že to opravdu myslí vážně. Sundávám ze zad batoh, přehazuji si přes rameno foťák a jdu na to. Pomalu stoupám po lešenářských trubkách při zdi opravovaného svatostánku.
Celému hřbitovu ve Střílkách dominuje kamenná kaple, stojící ve středu severovýchodní zdi, zdvihající se do výše deseti metrů nad ustupujícím svahem. Jde o rodinnou hrobku hrabat Kuenburků, skrývající tři cínové rakve s ostatky členů tohoto rodu. Pozornost si zaslouží zejména rakev ležící uprostřed. Je v ní totiž uložena Anna Kuenburková, k níž se vztahuje jedna místní poutavá pověst. Byla to prý žena zlá, chamtivá, zlostná a k poddaným velmi krutá. Říkalo se jí pro barvu jejích vlasů Rezavá Anča a lidé ji upřímně nenáviděli. Když Anně zemřela její dcera Filomena, asi jediná bytost, kterou snad měla opravdu ráda (leží v rakvi vedle Anny), hraběnka už se nikdy z této rány nevzpamatovala. Žal i zlost jí rychle připravily o rozum a vzápětí i o život. Nejpodivnější však je, že její tělo prý po smrti zčernalo jako uhlí. Místní to považovali za trest, způsobený Anně pro její krutost vyšší mocí a ani trochu jí nelitovali. Nenávist lidí ke zlé paní zdá se zůstávala v tomto kraji velmi dlouho. Vždyť ještě nedávno, když byla hrobka přístupná veřejnosti, uváděl zájemce k místu posledního odpočinku Kuenburků zdejší svérázný kostelník a bývalý hrobník, který komentoval prostřední rakev slovy: „A tady leží ta kurva, co tolik našich okradla o pole.“
Konečně jsem se vyškrábal na vrchol střechy a pozdravil se tu se třemi řemeslníky, opravujícími propadlou stříšku pod malou věžičkou. Pro jistotu jsem se jich zeptal, smím-li si odsud něco vyfotit a dostal jsem svolení spolu s doporučením, abych raději nestoupal na tohle, tohle a tamhleto prkno a abych se nechytal téhle tyče. Zamířil jsem objektiv na hřbitov ležící pode mnou jako na dlani a přiložil oko k aparátu. Koukání se do hledáčku foťáku při současném balancování na kousku lešení nad střechou kostela však přináší okamžitou ztrátu stability. To na mě zpozorovali i pokrývači a chtěli mě pro jistotu zajistit lanem ( „… hoď na něj laso“). Já jsem však na přivázání čekat nechtěl. Více jsem se rozkročil, nadechl a znovu zamířil. Rychle jsem exponoval tři políčka a bylo to tam! I s hrobkou Rezavé Anči co za trest zčernala. Vyfotil jsem si i kus vesnice a prohodil s řemeslníky pár slov. Když jsem se jich zeptal, jestli jim tady nahoře není trochu vedro, jak do nich celý den praží sluníčko, odpověděli mi okamžitě a výstižně: „Kurevský!“
Vydal jsem se na sestup a o pár minut později stál na pevné zemi. Hřbitov ve Střílkách je skutečně pozoruhodný a stál za vidění, i když ho momentálně opustily všechny cenné sochy. Výstup na kostel byl příjemným zpestřením a získání téměř leteckého záběru hřbitova opravdovým bonbónkem naší výpravy. Kdo ví, kdy bude mít zase někdo příležitost si z ptačí perspektivy Střílky vyfotit.
