Jedno z nejpopulárnějších rekreačních center hlavního města letos nebude Pražanům k dispozici. Hostivařská přehrada, sloužící v parních letních dnech především jako koupaliště, zůstane až do konce roku bez vody. V rámci právě probíhající rekultivace přehradní nádrže byla již na podzim loňského roku vypuštěna, aby mohla být zbavena nahromaděných odpadků a hlavně 50 let starých sedimentů.
Byl horký jarní den, a já se ze zvědavosti přišel podívat, jak vypadá vypuštěná Hostivařská přehrada. Poblíž hráze jsem opustil chodník, kopírující pravý břeh přehradního jezera a sestoupil do široké vyschlé pánve, skrývající se za normálního stavu pod hladinou vody. Těsně před hrází si poblíž jedné z posledních zbývajících „louží“ hráli tři děti a zkoušeli pevnost suché krusty, pod kterou se skrývalo stále ještě vodou nasycené zrádné bahno. Jeden z kluků zašel příliš blízko k louži a krusta pod jeho nohama povolila. Probořil se do mazlavého černého blátíčka až do půlky stehen a já si v první chvíli pomyslel, že se z té zrádné pasti nemůže bez pomoci dospělého dostat. Kluk se však začal smát, statečně tahal nohy z bahna a viditelně si to užíval. Když však hledal kdesi pod sebou v páchnoucí přilnavé hmotě svou botu, kterou mu bahno vyzulo, ztratil rovnováhu, padl na bok a zabořil se do naplavenin až skoro po pás. To už s hrůzou z koruny hráze pozorovala jedna žena, zřejmě matka hrajících si dětí a divokým pokřikem se snažila v blátě se rochnícího potomka zahnat ze dna jezera. Ten se však evidentně dobře bavil a jemu ani ostatním dvěma dětem se z tak zábavného místa vůbec nechtělo. Opustili zrádnou louži a zamířili o kus dál zkoumat další zajímavosti bývalého dna. Matce nezbylo, než si pro bahnem obalené ratolesti do nejhlubšího místa nádrže osobně sestoupit. Věřím, že se jí hlavně vůbec nelíbila představa, jak pere smrduté zabahněné svršky malých průzkumníků. Jak však děti názorně ukázaly, asi opravdu přišel čas dno jezera vyčistit.
Nápad na výstavbu hráze na potoce Botič pochází prý už z roku 1906. Plány pro dnes existující vodní dílo Hostivař však začaly vznikat až v roce 1958 a samotná stavba byla národním podnikem Armabeton realizována v letech 1961 – 1963. Spolu se založením Hostivařského lesoparku bylo romantické údolí Botiče zatopeno díky 16 metrů vysoké a 117 metrů dlouhé hrázi, sypané z písčitých hlín. Proti vodní erozi byla návodní strana díla zpevněna betonovými tvárnicemi, koruna hráze, široká 3,5 metru, zakončena vlnolamem a zábradlím. Při normálním stavu je udržován objem vody v nádrži na 1310 000 m krychlových, přičemž vodní hladina pokrývá plochu necelých 40 hektarů. Vzdutí vody je dlouhé 2,6 km, šířka jezera až 300 metrů. Maximální hloubka vody je pak 12 metrů. Pokud však přehrada slouží při povodňové situaci k regulaci průtoku Botiče, může nádrž v extrémním případě pojmout až 2448 000 metrů krychlových a plocha jezera se zvětší zhruba na 50 hektarů. Hráz je tak schopná účinně chránit níže položenou zástavbu Záběhlic, Michle či Nuslí.
Kráčel jsem zvolna podél Botiče, který se znovu po dlouhé době vrátil do podoby malé říčky. Okolo mě se rozprostírala pustá pouštní krajina, ale i nyní se díky stále viditelným stopám dalo docela dobře představit, jak to tu vypadalo před zatopením. Řady mohutných pařezů jasně ukazovaly, kde dříve stávalo stinné stromořadí, zpevněný nízký val zase býval vycházkovou stezkou. Dodnes jsou dobře patrné základy stavení, která tu stávala, staré schody i mnohé předměty, jejichž části vykukují ze zaschlého bahna. Bohužel je tu k vidění také mnohé z toho, co do již existujícího jezera vhodili rekreující se Pražané. Především skleněných střepů tu leží i trčí neuvěřitelné množství a to i v místech mělkých a velmi blízkých břehům. Další pádný důvod, proč dno vyčistit.
Údolí Botiče prý bylo k odpočinku a koupání využíváno dávno před vznikem nádrže. Lidé se mezi vrbičkami osvěžovali v chladném proudu meandrujícího potoka, později si tu sportovní spolky vybudovaly přírodní koupaliště, jehož provoz však často přerušovaly ničivé povodně. Již od roku 1734 je v dnes zatopené lokalitě zmiňován Mochův mlýn, který později sloužil jako výletní restaurace. To muselo být velmi příjemné místo! V současnosti mohou pláže Hostivařské přehrady pojmout v letních měsících až 15 000 koupáníchtivých návštěvníků. Celé okolí nádrže však nabízí mnoho dalších možností, jak tu dnes již vlastně v centru velkoměsta příjemně využít volný čas. Velmi početnou skupinou, která tráví na březích jezera dlouhé hodiny, jsou rybáři. A asi dobře vědí proč.
Při výlovu, který v říjnu 2010 předcházel vypouštění přehrady, bylo z nádrže „vytěženo“ na 288,5 q ryb. Mezi do ostatních pražských revírů přestěhovanými rybami byl například i sumec velký, měřící 243 cm a vážící 93,5 kg. Rybáři vytáhli z „Pražského Balatonu“ i 120-ti centimetrového tolstolobika či 95-ti centimetrového candáta. Ročně rybáři z jezera vyloví na 5000 kaprů, 2500 cejnů, 300 úhořů či 500 – 900 kusů dravých ryb. Celkem trpělivým mužům na skládacích židličkách ročně skočí na háček přes 11000 kg ryb. Rybolov je tu povolen celoročně, rybáři však nesmí do blízkosti hráze, či do oploceného prostoru na levém břehu. Zakázáno je také lovit přívlačí, z loděk, či zavážení návnad. Hned po opětovném napuštění nádrže mají být ryby do jezera znovu vysazeny, včetně velkých dravých ryb, které jsou k tomuto účelu odchovávány již v trofejních velikostech.
Slunce pražilo a já pokračoval v cestě po dně jezera. Minul jsem místo, kde na počátku letošního roku zde pracující geodeti našli tělo neznámého mrtvého muže, který podle vyjádření pražské policie ležel v bahně poblíž toku Botiče již několik týdnů. I taková smutná tajemství někdy skrývají dna jezer. Došel jsem až k ostrožně, přibližně rozdělující nádrž na dvě půlky a uviděl před sebou pro změnu jednolitou velkou zelenou plochu. Zřejmě díky dřívějšímu odvodnění této části nádrže se tu stačilo uchytit velké množství náletových dřevin a čerstvě olistěné až dvoumetrové proutky pokryly celou plochu této části jezerní pánve. Z výšky kopírujícího chodníku tak Botič vypadal jako divoká řeka, prodírající se severským lesem. Minul jsem také nudistickou pláž, kde se na trávníku nudilo několik prvních neoblečených rekreantů a vůbec jim zdá se nevadilo, že nebylo kde následně zchladit rozpálenou kůži. Jen kousek od nich se pak již bagr pilně prokousával vrstvou bahna a dělal tak cestu nákladním vozům, posunujícím se pomalu v závěsu. Hydraulickým ramenem sundávali dělníci z návěsů aut železné panely a stavěly z nich středem pánve cestu, po které se zřejmě bude vybagrované bahno odvážet.
Odvézt by se ho ze dna vypuštěného jezera mělo na 200 000 metrů krychlových. Vrstva nežádoucích naplavenin je místy až 2,7 metrů mocná a mimo jiné je zodpovědná za to, že je v rámci Prahy Hostivařská přehrada v letních měsících nejvíce zamořená sinicemi. I to je jeden z hlavních důvodů, proč se magistrát rozhodl do vyčištění nádrže investovat asi 148 miliónů korun. Při revitalizaci nádrže a jejích břehů se počítá také s vybudováním tří ostrůvků, které by se měly stát útočištěm obojživelníků a vodomilných ptáků.
Došel jsem do míst, kde se ještě před rokem Botič v jakési miniaturní deltě vléval do rozlehlého jezera. Rostly tu tehdy mohutné polštáře vysokého rákosí, klid ze všech stran stromy chráněné laguny vyhledávali vodní ptáci, rybí potěr i barevné vážky. Teď tudy vedla cesta z panelů, zarůstající vitálním plevelem a kouzlo zmizelého mokřadu bylo pryč. Tak uvidíme, jak se Hostivařská přehrada změní, až bude znovu napuštěna a její ostrůvky osídlí kachny, labutě a volavky. Snad odbahnění proběhne podle plánu a v zimě už bude možné obut brusle a projet se po zamrzlé hladině nově napouštěné nádrže. Mě po cestě vyprahlou pustinou jezerního dna docela vyschlo a tak jsem hned u bývalé delty s velkou chutí zašel do přilehlé taverny a dal si lobkovického Démona. Sedl jsem si s ním do stínu stromů a udělalo se mi u vypuštěné Hostivařské přehrady dobře.