Ponorná řeka Valhala

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

V horách je dnes ráno veliká zima. Na severních svazích se drží námraza a v údolí mlha. Snad je to příslib pěkného jasného dne. Nechceme vzbuzovat velkou pozornost, a proto svižně mizíme v lese, kam už za námi začínají pronikat první paprsky slunce. Uvědomuji si, jak dlouho už jsem tu nebyl a jak mě Jizerky chyběly. Teď s radostí pozoruji, jak kolem nás přibývá tak typických žulových balvanů a skalisek, jak se do jantarově zářících louží sype mrtvé jehličí, jak se letošní dlouhá tráva pomalu kloní k zemi a zlátne. V horách právě panuje snad nejhezčí roční období, ale nebude to dlouho trvat. Na stinných místech se již statečně drží první chomáčky sněhu a brzy všechny ty barvy a tvary na dlouho zmizí pod bílou peřinou. Cesta nás tou podzimní horskou parádou vede až k potoku, který je vlastně naším cílem. Opouštíme dosavadní směr, zvolňujeme a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se tak ponornou říčkou.

V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island, mezi nimiž byl i Jaroslav Velinský, známý jako Kapitán Kid, vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně však hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare (Jiří Podolák) to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v sklaní skulině a dlouho se neobjevoval. Královna T. O. Island Eufr se o něj začala bát a svolala ostatní. Marně však trampové Hareho volali a hledali, vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už měli všichni o kamaráda opravdový strach, vykoukla nečekaně z jedné díry mezi kameny jeho hlava a tajemně pronesla památná slova „ponorná řeka“.

Takto byly podle Kapitána Kida objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených obrovských žulových balvanů. Prostory ve skutečnosti velmi členité a protékané potokem v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint, který měl od chvíle svého objevení již nadále navždy patřit T. O. Island, dostal od trampů příhodné jméno Valhala.

Podle nordické mytologie byla Valhalla sídlem největšího z bohů - Odina a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla, nebo také Valhöll, dominovala ráji seveřanů - Ásgardu a bylo to vskutku příjemné místo. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál podle nordických legend jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků prý neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se pak válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu – Ragnarök.

Do Valhally směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do říše bohyně Hel - Helheimu či do Aegiho podmořského paláce. Tam jim však nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhalle válečníkům, a proto se mnozí muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, nechávali na smrtelném loži usmrtit mečem, či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přeci jen odvedou do sídla Odinova. Legendy praví, že až jednou přijde konec světa, zánik bohů a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, vyšle Odin z každé z 540 bran síně Valhally 800 těch nejskvělejších válečníků, kteří v boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven.

Také jsme doufali, že dnes slavně zvítězíme a Valhalu objevíme. Postupovali jsme pomalu podél obou břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozí. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i velikost a hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat.

Já jsem pokračoval ještě kus po proudu potoka a brzy jsem zjistil, že se situace nelepší, ba právě naopak. Půjdeme-li tudy dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí, nebo si alespoň vyvrtne kotník. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho nikde neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z některých otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. „To musí být ono“, blesklo mi hlavou a klopýtajíc přes balvany, vydal jsem se zpět pro ostatní.

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhalou, netušili, že nejsou těmi prvními, kdo toto místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. To on jako první toto podzemí již v roce 1947 popsal a snad byl i prvním, kdo do něj proniknul. I když těžko říci. Vždyť komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu byly mnohem dřív, než lidé začali o svých objevech vůbec psát. Kamenné bloky se do koryta říčky zřítili už moc dávno a první lidé, kteří mezi nimi mohli hledat útočiště, přišli do hor někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust třeba nebyl prvním člověkem v těchto prostorách a my už vůbec ne. Přesto nás v okamžiku nalezení vchodu do útrob země přepadlo to správné pionýrské vzrušení a do průzkumu podzemí jsme se pustili s pravým objevitelským zápalem.

Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi tři o sebe se opírající žulové balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. Cesta do Valhaly. „Pojďte, tudy to půjde“, vybídl jsem další dva odvážné badatele. Sestupovali jsme se Zdeňkem a Jendou stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Kluci náš sestup střídavě dokumentovali videokamerou, což nám trochu komplikovalo překonávání úzkých průlezů. Chtěli jsme ale z podzemí přinést videozáznam, který by naší cestu kamenným labyrintem dokumentoval.

Stanuli jsme postupně na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového profilu. Viděl jsem ve světle čelovky, než ho tma o deset metrů dál zcela požrala, že je průchod korytem sice úzký, ale možný. Po čtyřech, zapřený o břehy koryta, abych nemusel smočit svou obuv do poměrně hluboké proudící vody, překonal jsem nízký úsek průchodu, narovnal se a obrátil na kluky. I oni se rozhodli jít dál. Po chvilce nám ale cestu zahradil jakýsi kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z o sebe zapřených žulových bloků a my jsme si připadali trochu jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba. Asi bychom našli cestu dál, nějakou další nenápadnou skulinou. Nás ale upoutal zvuk padající vody, přicházející odněkud odspoda.

Chvilku jsme hledali a vzápětí i našli. Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. Ta tu v poměrně prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. S velkým potěšením jsem si lehl na suchý balvan za tímto vodopádem a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Zase ta zvláštní inspirující izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Pro mě příjemná chvilka zklidnění, smyslného soustředěného vnímání. Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, co zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na světlo denní.

Svítilo sluníčko, bylo i poměrně teplo. Rozbalili jsme nějaké to jídlo a doplnili tekutiny. Mezitím Jirka objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Valhala by si žádala několik dní, aby byla celá objevena a zmapována. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena a to, co jsme našli nás potěšilo. Co chtít víc?! Nakonec se tajemné podzemí rozhodla spatřit i Eva a tak jsme jí do Valhaly doprovodili. Třásla se sice jako osika, když pod sebou začala tušit nějaké ty ďuzny, přesto však s naší pomocí i ona stanula na břehu ponorné říčky. Překonala pro nás jen těžko pochopitelnou paniku z toho, že by se mohla kamsi propadnout a o to cennější její sestup do podzemí byl.

Délka údolí, po kterou se potok noří pod povrch země je přibližně 150 metrů. Díky tomu, že si ale mořem balvanů našel několik cest, kudy tento úsek překonává, je celkový rozsah komplexu mnohem větší. Podzemní prostory jsou dokonce situované do dvou, vzájemně na mnoha místech propojených pater, položených přibližně 2 a 4 metry pod úroveň povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky, či větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či netušené nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu, proudícího z nějaké nepatrné tmavé škvíry. Místy do podzemí ze vzdáleného povrchu nečekaně pronikne i denní světlo jakýmsi malým okýnkem, schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora zcela nevypátratelné. 10 cm velké bazické pecky, či erozně dynamické hrnce, mající v průměru až 1 metr, jsou pak třešinkou na dortu, jenž potěší každého, jen trochu geologicky poučeného průzkumníka.

Vodu ve Valhale vidíme bystře proudit, vytvářet malé vodopády, vířit a rotovat v kotlích, které si sama během věků do kamene vyhlodala. Voda dokonce dokázala pohnout obrovskými bloky žuly, které jí kdysi přehradily tok. Zvláště po přívalových deštích a při jarním tání říčka měla tu sílu a tam, kde se setkala s největším odporem, pohnula balvany, které jí brzdily. Tak to dělala tisíce let, až si kamennou hradbou prokousala dnešní cesty – chodby a průlezy, které nám teď umožňují pohybovat se jejím podzemním korytem. Opravdovou nádheru je pak možné díky vodě ve Valhale obdivovat ke konci zimy. Pokud někdo vykoná tu strastiplnou cestu hlubokým sněhem a najde nějakým způsobem pod tvrdou slehlou krustou vchod do tohoto pseudokrasového útvaru, bude pravděpodobně odměněn pohledem na neuvěřitelnou ledovou výzdobu pseudostaronordické svatyně. Myslím že spatří křišťálově čisté stalagmity, balvany pohádkově zahalené třpytící se polevou a rampouchovými závěsy. Samotné břehy říčky pak možná mráz u příležitosti jeho vzácné návštěvy vyšňoří ledovou krajkou, do zrzava obarvenou huminovými kyselinami z rašelinišť. Prostě obrázek jak ze samotného sídla severského boha.

Trampové z T. O. Island, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu většina z nich nikdy neporušila, a pokud někomu o ponorné říčce přeci jen řekli, bylo to lidem, kteří si zasloužili jejich důvěru. Valhalu samozřejmě mnozí další vypátrali na vlastní pěst, jako jsme to učinili my. Zrovna tak jako staří trampové si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí je čím dál méně. Většinou to chodí tak, že si lidé taková místa začnou značkovat, měnit a přizpůsobovat. Nakonec je musí začít sami před sebou chránit. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, pevnými dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Jen ať si ponorná říčka zachová své tajemství a co nejdéle svou opuštěnost. Prosíme proto všechny, kteří tuší, či vědí, ať v zájmu příznivého výsledku Ragnaröku raději mlčí. Děkujeme!

Valhalu v Jizerkách hledali: Marcela Zálešáková, Eva Zálešáková, Jiří Mikšík, Jenda Mikšík, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Další články na podobné téma: 

Komentáře

Díky za inspiraci, vím kde to je a hned se tam jedu podívat! Šel jsem kolem snad již tisíckrát a v životě by mne nenapadlo, že tam je něco podobného. Díky.

Brouka jsem znal, párkrát přespal i na Broukárně, co je kousek od toho místa, při táboření u jezera jsem se setkal i s Kapitánem Kidem, jednou jsem přespal na Islandu, ale o Valhale fakt nikdo nic neříkal. Jednou v noci jsem v lese na neznatelné pěšině bez světla zabloudil, a vedlo mě jen koryto potoka, kterým jsem šel. Vylezl jsem na ten mostek a nechal se vést cestou ven z lesa. Takže jsem z potoka vylezl kousek před Valhalou. Říkal jsem si tehdy: Koryto je jasná cesta, i když člověk nevidí. Netušil jsem, že by se mohlo – tady! – zavrtat do hloubky. Éch, kostru jsem tam tedy tehdy (~1970) nesložil…
\ :-)

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Svatováclavský dub
Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na...
Život jednoho skalního okna
Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již...
Nejstrašidelnější místo
Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo...
Vědmy z Kopanic
Ještě zcela nedávno, v odlehlém koutu Moravského Slovácka zvaném Kopanice, žily ženy prý disponující dovednostmi...