Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou

13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

BEČOV NAD TEPLOU

Jihovýchodně od Bečova se na Šibeničním vrchu nachází naše jediné zbytky kamenné šibenice, které byly podrobeny odbornému archeologickému průzkumu. Než k tomu došlo, skrývala se již téměř celá, asi metr vysoká kruhová podstava pod letitými nánosy půdy, přestože stojí na úzkém vrcholovém skalisku. Dnes je již torzo bečovského popravčího zařízení právě díky archeologům odhaleno v celé své kráse, je vybaveno popisnou cedulí a vede sem naučná stezka tématicky zaměřená na výkon hrdelních trestů.

přibližné rozměry naměřené 22.9.2004:

vnitřní průměr: 468 cm
síla zdi: 90 cm
šířka vchodu: 85 – 100 cm
přibližná výška zbývajícího zdiva uvnitř: 90, zvenku: 100 cm

V historických pramenech se toho o bečovské šibenici, ani o zde vykonaných exekucích příliš nezachovalo. Víme, že Bečov nad Teplou získal hrdelní právo v roce 1399 v rámci výsad, které udělili městu Boršové z Rýzmburka. Víme také, že se Bečov řídil chebským městským právem a ve sporných otázkách se bečovští odvolávali do Lokte. Exekuce na zdaleka viditelném vršku nad Bečovem vykonával pravděpodobně jáchymovský kat, který byl jak se zdá velmi vytíženým mužem (popravoval také v Horním Slavkově a Nejdku).

Předpokládá se, že šibenice v Bečově přestala sloužit svému účelu, stejně jako mnoho jiných popravišť u nás, v polovině 18. století, kdy bylo hrdelní právo odejmuto většině českých měst.

Šibeniční vrch nad Bečovem dnes pokrývá les. I uvnitř samotné kruhové podstavy popraviště rostlo před zahájením archeologického průzkumu několik modřínů a zbylé zdivo z různě velkých bloků hrubozrnné žuly odpočívalo téměř zcela pohřbené pod úrovní okolního terénu.

Na úpatí šibeničního vrchu se zachovaly zpevněné úseky zřejmě původní přístupové cesty k šibenici, odbočující k severnímu svahu kopce ze silničky Bečov – Chodov.

Cesta stoupá k vrcholové skalce nejprve pozvolna obtáčivě severním svahem, aby se na západní straně kopce stočila do strmého přímého výstupu, končícího před severozápadně orientovaným vchodem do podstavy šibenice. Tudy v dávné minulosti podle všeho kráčeli odsouzenci v doprovodu svých katů vstříc smrti a lidé z městečka i okolních vesnic je ve skupinkách s odstupem doprovázeli, aby se mohli stát svědky nevšedního zážitku.

Bečovská šibenice stávala na kopci, který přesně odpovídá mé představě o šibeničním vrchu. Na jeho skalnatém ostrém vrcholu, zbaveném lesního porostu, se musela silueta kamenného popravčího zařízení náramně vyjímat. Věřím, že na pocestné přicházející do města, musel takový obrázek, doplněný jedním či dvěma viselci, skutečně mocně zapůsobit.

Jak ale působili oběšenci na panstvo usídlené dole v zámku, když si po ránu otevřeli okna tím směrem, nevím?! Nedokážu si dost dobře takový výhled z ložnice, či od prostřeného stolu v jídelně představit. Naštěstí byla šibenice přece jen příliš daleko (asi 1 km) na to, aby sem od viselců zavanul nějaký ten nepříjemný smrádek. Navíc se domnívám, že panstvo té doby vnímalo podobné záležitosti jinak a méně citlivě než my dnes.

ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM BEČOVSKÉ ŠIBENICE

Podrobný archeologický průzkum bečovské šibenice provedlo na podzim roku 2002 archeologické oddělení NPÚ územního odborného pracoviště v Plzni pod vedením Mgr. Petra Sokola.

Během výzkumu, kdy byla postupně sondována a odhalována kamenná podstava se například zjistilo, že rozpad zdiva šibenice byl postupný. Zřejmě tedy nedošlo k nějaké jednorázové fyzické likvidaci stavby po ukončení jejího využívání.

Uvnitř kruhové základny byla objevena asi půl metru hluboká mísovitá jáma o průměru jednoho metru, která obsahovala směs štěrku, hlíny a uhlíků. V její svrchní části byly nalezeny fragmenty lidských čelistí a obličejových kostí, které však nebyly poznamenány ohněm. Je možné předpokládat, že jáma sloužila katovi jako ohniště, využívané k blíže nespecifikovaným účelům.

Zdivo šibenice bylo založeno jen 6 – 20 cm pod úrovní okolního terénu a bylo spojeno maltou.

Odhalený vstup do šibenice je z vnitřní strany přibližně o 15 cm užší než z vnější, což vyplývá z kruhového zakřivení zdiva šibenice a je opatřen dvěma schůdky vysokými 10 cm. Ve zbytku zdiva nebyly nalezeny žádné stopy po osazení dveří. Je pravděpodobné, že dveře objektu byly vsazeny do dřevěných zárubní na vnitřní straně vchodu a otevíraly se dovnitř.

V blízkosti původní úrovně podlahy, uvnitř kruhové základny, se poblíž vchodu do objektu našla lidská stehenní kost a další menší úlomky kostí. Antropologickou analýzou těchto úlomků provedenou RNDr. Dobisíkovou a dr. Černým byly identifikovány ostatky 4 – 5 osob obojího pohlaví různého stáří.

Uvnitř objektu, ve vrstvách suti pocházející z již rozpadajícího se objektu, byly nalezeny keramické střepy, ve spodní části suťové vrstvy pak 17-ti centimetrová železná kramle, pocházející pravděpodobně z dřevěného trámoví v koruně šibenice.

V rámci vizuálního průzkumu blízkého okolí šibenice se archeologové pokusili vytipovat místa, která mohla sloužit k volnému uložení či zahrabání tělesných ostatků popravených lidí mimo samotný objekt popraviště. Vzhledem ke skalnatému podloží šibenice se dá usuzovat, že mrtví nemohli být zahrabáváni přímo uvnitř podstavy a větší koncentrace volně položených mrtvých těl by uvnitř nevelké stavby katovi značně znepříjemňovala výkon řemesla. Byly proto vybrány některé prohlubně vrcholové partie Šibeničního vrchu, jevící stopy starších zásahů, odkud byly odebrány vzorky půdy pro fosfátovou analýzu.

Touto analýzou prováděnou A. Majerem mohl být zjištěn zvýšený obsahu fosfátu v nižších půdních vrstvách, což by nasvědčovalo přítomnosti rozložených lidských ostatků.

Vzorky odebrané ze dvou terénních depresí pak skutečně vykazovaly zvýšenou koncentraci fosforu, která mohla být způsobena dodatečným „obohacením“ půdy o tento prvek. Jde-li však o obohacení způsobené lidskými pozůstatky s jistotou nevíme. To by prokázal až další komplexnější výzkum daných depresí.

Archeologové a historici předpokládají, že podstava bečovské šibenice byla vysoká 2,5 – 3 metry, celková výška stavby včetně tří nebo čtyř masivních kamenných sloupů pak mohla činit 6 – 7 metrů.

Z nalezených fragmentů kostí několika osob lze usoudit, že šibenice byla k exekucím skutečně opakovaně využívána, což jak se zdá není zas až taková samozřejmost. Z historických pramenů, jak jsem již dříve uvedl, lze totiž vypozorovat, že některá města budovala vlastní popravčí zařízení spíše jen jako symbol prestiže a hrdosti na udělení hrdelního práva.

Kolik lidí na vršku nad Bečovem, na podle mě „nejhezčím“ mnou navštíveném šibeničním vrchu, opravdu rukou kata zemřelo, se už asi nikdy přesně zjistit nepodaří. Dle dochovaných akt pražského apelačního soudu však víme o těchto bečovských exekucích:

1967 mečem sťata Rosina Rothin,
1716 shora lámán kolem, vpleten do kola a vystaven na kůl Johann Georg Grünes,
1725 mečem sťata Maria Seidlin a její srdce následně probodnuto kůlem,
1738 mečem sťat Mathes Veith Müller,
1740 mečem sťat Johann Caspar Schneider,
1758 oběšen Johann Paul Haan

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Určování světových stran
Při pobytu v přírodě je velmi důležité umět se orientovat a to zejména, když se ztratíte. Nejjednodušší způsob, jak...
Ponorná řeka Valhala
Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli...
Sázavský klášter, Sázava
Klášter v Sázavě je známou historickou památkou naší země. Nachází se nedaleko od Prahy ve městě Sázava, a tak nabízí...
Nadrozměrný val v Kopańcu
Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně...