- Naše šibenice 1 – S oprátkou za humny
- Naše šibenice 2 – Spravedlnost
- Naše šibenice 3 – Cesta na smrt
- Naše šibenice 4 – Viselci
- Naše šibenice 5 – Ze smolných knih
- Naše šibenice 6 – Šibenice
- Naše šibenice 7 – Co zbylo
- Naše šibenice 8 – Blatná
- Naše šibenice 9 – Nepomuk
- Naše šibenice 10 – Rožmberk nad Vltavou
- Naše šibenice 11 – Horní Slavkov
- Naše šibenice 12 – Železný Brod
- Naše šibenice 18 – Třebíč
- Naše šibenice 19 – Přimda
- Naše šibenice 13 – Bečov nad Teplou
- Naše šibenice 14 – Ústí nad Labem
- Naše šibenice 15 – Miłków
- Naše šibenice 16 – Novodobé věšení
- Naše šibenice 17 – Vranov nad Dyjí
Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.
Třebíč
Třebíč – východ, Rafaelova ulice, dříve ulice Na Spravedlnosti. Tak by dnes mohla znít adresa místa, kam by vás ještě před třemi sty lety poslali v tomto městě na řece Jihlavě pro smrt. Na malém vršku s parkovou úpravou, hned vedle panelového sídliště tu stojí nízké zbytky čtyřboké kamenné šibenice. Pahorek třebíčského popraviště, zvaný Na šibenici, byl kdysi pro tento účel vybrán tak, aby byl dobře viditelný především z blízkých komunikací. Jak z cesty z Třebíče do Velkého Meziříčí, tak z polní stezky do Ptáčova.
Popraviště sloužilo místní spravedlnosti již od roku 1335, kdy město získalo hrdelní právo. Když dosloužilo, bylo zřejmě z velké části rozebráno na stavební materiál a pak místními zapomenuto. Nejspodnější část podstavy pokryla a zakonzervovala vrstva zeminy, stejně jako ostatky mrtvých. Až v září roku 1931 byly zbytky této šibenice náhodně objeveny při stavebních pracích a byl to nález z hlediska mého zájmu skutečně pozoruhodný.
Rozměry naměřené 13. 7. 2012
vnější délka v ose sever – jih: 584 cm
vnější délka v ose východ – západ: 572 cm
šířka zdiva: 93 cm
výška v nejvyšším bodě západní zdi: 118 cm
Uvnitř zdiva podstavy, tvořeného balvany syenitu a aplitu, byly v hloubce 15 cm nalezeny kosti dvou (jinde je uváděno až 30-ti), pravděpodobně popravených jedinců, jejichž těla byla původně zakryta vrstvou kamenů a hlíny. Jedna ze zde nalezených lebek měla čelo probodnuté hřebem, což by mohl být následek provedení posmrtného zostřujícího trestu na popraveném, při kterém byla hlava odsouzence přibita k trámu šibenice. Proražení lebky hřebem však bylo praktikováno také jako protivampirický zákrok, či úkon, který se prováděl na těle popravených čarodějnic, aby již nemohly po smrti více škodit. V podstavě nalezené ostatky byly po prozkoumání odvezeny na místní hřbitov a pohřbeny do společného hrobu.
Dělníkům, kteří šibenici objevili, se však podařilo vykopat i další velice zajímavý artefakt třebíčského popraviště – zbytky schodiště. Podle J. Skutila prý původně začínalo plochým, asi 1 metr širokým a 2,7 metrů dlouhým stupněm v polovině severní stěny šibenice, pak se kolem rohu obrátilo k jihu, kde ve výši asi 90 cm končilo malou plošinou. Schodiště zřejmě vedlo k ochozu nebo na terasu popraviště, umožňující katovi pohodlný přístup k výkonu exekuce.
Po jednom z třebíčských katů se, jak už víme z jedné z předchozích kapitol, dochoval vzácný stínací meč z roku 1602, který nese po obou stranách čepele nápis: „Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný život. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek.“ Tento typický nástroj mistra popravčího a symbol hrdelního práva je nyní součástí Expozice středověkých dějin v Muzeu Vysočiny Třebíč.
A co víme ze starých kronik o těch, kteří na třebíčské šibenici poznali práci kata na vlastní kůži? Jedním z nich byl zloděj, oběšený zde v roce 1559 za krádež. Stejně měl skončit i jistý Jan Chromý v roce 1571. Šibenice se však tehdy díky ztrouchnivělým trámům nacházela v tak špatném stavu, že nikdo nechtěl riskovat pokaženou popravu a Chromý musel být sťat. Ve stejném roce byla u šibenice za vraždu svého dítěte zaživa pohřbena Maruše Šafránková, do kola byli vpleteni dva vrazi a lupiči. Aby toho neměl kat v tomto roce málo, musel ještě mečem stít zloděje Vítka – syna jakéhosi Jana Crhy. Jak staré zápisy dále uvádějí, ani následujícího roku třebíčský popravčí nezahálel. Na popravišti zbavil života Duchka Kalába i jeho švagrovou, kterou musel zaživa pohřbít. Popravil i Prokopa Vrabce s jeho nevlastní dcerou a zlodějem Janem. Po roce 1572 pak historické prameny o třebíčských exekucích dlouho mlčí. Víme ale o poslední popravě, která se na dnešní Rafaelově ulici konala. Při ní byli 18. října 1754 popraveni tři, třebíčským hrdelním soudem za loupež odsouzení pastýři, které nejprve lámali kolem, než je nakonec mečem sťali.
Roku 1755 Třebíč o své hrdelní právo přišla. Jak je ze starých záznamů patrné, byla tato původně středověká šibenice často a velmi rozmanitě využívána. Prováděly se tu snad všechny u nás obvyklé typy poprav i zostřujících trestů a tomu muselo být popraviště přizpůsobeno. Je také pravděpodobné, že se v průběhu těch 420-ti let možná několikrát zásadně změnila jeho podoba a muselo být mnohokrát opravováno.
Dnes je vnitřek dochované části báze šibenice vyplněný zeminou a porostlý bujnou trávou. Podle volně poházených lahví všeho druhu, krabiček od cigaret, injekčních stříkaček a jiného svinstva, které tu po sobě někteří naši současníci bez skrupulí nechávají, lze soudit, že je popravčí pahorek oblíbeným místem setkání lidí, kteří k tomuto objektu rozhodně nepřistupují s přehnanou pietou. Vzhledem k tomu, kolik lidských bytostí na tomto starém a dlouhou dobu funkčním popravišti násilnou smrtí zemřelo, by ale možná měli.
Když jsem třebíčskou šibenici za deštivého červencového dne obhlížel a přeměřoval, stala se zlá věc. Z blízké silnice, vedoucí těsně pod pahorkem se náhle ozvala hlasitá rána, která, jak jsem následně zjistil, byla způsobená nehezkou dopravní nehodou. Osobní auto se na poměrně rovném úseku široké silnice střetlo s přívěsem protijedoucího těžkého náklaďáku. Téměř okamžitě k místu nehody dorazila policie, o chvíli později pak i sanitka a následně také hasiči, neboť se z osobního auta začalo kouřit. Doufám, že se nakonec vše obešlo bez vážných následků na životech a zdraví všech účastníků nehody. Já jsem si ale náhle uvědomil, v blízkosti jakého místa k nehodě došlo a také, jaké se právě píše datum. Byl pátek třináctého! Samozřejmě jen náhoda,… ale přesto, trochu mě zamrazilo.