- Naše šibenice 1 – S oprátkou za humny
- Naše šibenice 2 – Spravedlnost
- Naše šibenice 3 – Cesta na smrt
- Naše šibenice 4 – Viselci
- Naše šibenice 5 – Ze smolných knih
- Naše šibenice 6 – Šibenice
- Naše šibenice 7 – Co zbylo
- Naše šibenice 8 – Blatná
- Naše šibenice 9 – Nepomuk
- Naše šibenice 10 – Rožmberk nad Vltavou
- Naše šibenice 11 – Horní Slavkov
- Naše šibenice 12 – Železný Brod
- Naše šibenice 18 – Třebíč
- Naše šibenice 19 – Přimda
- Naše šibenice 13 – Bečov nad Teplou
- Naše šibenice 14 – Ústí nad Labem
- Naše šibenice 15 – Miłków
- Naše šibenice 16 – Novodobé věšení
- Naše šibenice 17 – Vranov nad Dyjí
5. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.
5. kapitola
ZE SMOLNÝCH KNIH
Jen málo se zachovalo tzv. černých, nebo-li smolných knih, do kterých městští či přímo krevní písaři zapisovali průběh soudních řízení, tortury i vynesení a vykonání rozsudku. O to cennější prameny poznání pak pro nás dnes představují.
Do smolných knih byly zpravidla zaznamenávány úkony, kterým byl podroben člověk obviněný z těžkého zločinu. Především se jednalo o záznamy jeho výpovědí před, během a po výkonu tortury přímo v mučírně. Zápis pak byl ukončen zprávou o výkonu exekuce.
Plnohodnotné smolné knihy se u nás začínají objevovat až na počátku 16. století, i když první samostatné zápisy o výkonu spravedlnosti na našem území existují již z druhé půle století čtrnáctého. Smolné knihy z pozdějšího období obsahují již také více podrobností o vedení výslechu, korespondenci s apelačním soudem, záznamy o agendě spojené se soudním řízením či vyúčtování nákladů na exekuci.
Do současnosti se nám dochovalo asi 40 smolných knih z měst ležících na území Čech a 10 z Moravy. Jde přitom většinou o knihy, v nichž je zaznamenáno jen krátké (třeba 10 let) období působení městského soudu, disponujícího hrdelním právem.
Za nestarší dochovanou smolnou knihu na našem území by se dala považovat tzv. Černá kniha města Rakovníka, i když se ve skutečnosti jedná spíše jen o několik samostatných záznamů v rakovnické pamětní knize. Zápisy popisující zdejší inkviziční procesy, pochází již z roku 1448.
Nejstarší, v pravém slova smyslu smolnou knihou, je pak kniha Náchodská, jejíž záznamy začínají v roce 1513.
Nejobsáhlejší pohled do historie praktikování výkonu spravedlnosti nám pak poskytuje sobor tří smolných knih a dvou částí smolných knih pardubických, zachovaných v rozsahu dvanácti set stran zápisů, počínajících rokem 1538. Je velká škoda, že například z působení pražských soudů se nám smolná kniha nedochovala žádná. Předpokládá se přitom, že na počátku 16. století bylo na území čtyř pražských měst (Hradčany, Malá Strana, Nové Město Pražské, Staré Město Pražské) vykonáváno dohromady kolem čtyřiceti poprav ročně.
Chceme-li se více dozvědět a snad i pochopit tehdy praktikovanou formu spravedlnosti, jsou staré autentické zápisy ve smolných knihách či kronikách tou nejlepší studnicí poznání. Pokusil jsem se z takových původních dostupných zápisů vybrat některé zkrácené záznamy, které myslím poměrně hodně vypovídají o výkonu trestu i o zločinech, jenž byly těchto trestů příčinou. Vyprávějí, jak byli lidé trestáni a za co. Odhalují, jak rozmanité rozsudky soudy vynášely, ale ukazují také, že obecné zvyklosti a pravidla, popsaná v kapitole Spravedlnost, neplatila zdaleka vždy a všude, ani pro všechny. Uvedené záznamy jsou upravené, přizpůsobené dnešnímu jazyku a vyjadřování.
Praha 1130
Za plánování spiknutí proti vévodovi Soběslavovi I. odsoudil velký sněm svolaný na Vyšehrad k smrti syny župana Jana – Miroslava a Střezimíra i lékaře Graciana, který jedem napustil zbraň určenou k vraždě vévody. Popraveni byli na pražském tržišti osekáním všech údů a podívaná to prý byla tak hrozná, že lidé raději utíkali pryč. Popraveni v ten samý den byli také dva sluhové Miroslavovi – Skoch a Jaroš, kteří měli vraždu vévody vykonat. Nejprve byli do kola vpleteni, oči jim byli vyloupnuty, ruce a jazyk uříznut. S přelámanými končetinami nakonec byli na kůly vztyčeni, kde pak v mukách umírali.
Žampach 1356
Císař Karel IV. na své trestné výpravě proti loupeživým rytířům řádícím ve východních Čechách, srovnal se zemí několik jejich hradů a viníky ztrestal na hrdle. Na hradě Žampachu zajal rytíře Jana ze Smojna, zvaného Pancíř – jednoho z nejhorších loupežníků, jehož však kdysi v minulosti sám za neobyčejnou udatnost pasoval na rytíře a vyznamenal ho zlatým řetězem. Nyní mu osobně hodil na krk provaz se slovy, že nemá vždy na rozdávání zlatých řetězů a na tomto provaze ho nechal pražským katem na blízkém stromě, spolu s jeho kumpány oběsit.
Trutnov 1523
25. listopadu byli mnichem Johanisem Schwertem chyceni havíř Kylian N. a starý Deusewalt na koních, které ukradli ve svídnickém klášteře. Tito dva muži se však ke krádeži nepřiznali ani na mučeních a tvrdili, že je kdosi požádal, aby mu koně podrželi. I přesto je nechal Johanis Schwert v Trutnově oběsit. Oba odsouzenci prý ještě pod šibenicí prosili Boha, aby dal všem znamení o jejich nevině. To se snad opravdu stalo, ale až po jejich smrti. Večer o sv. Kateřině bylo prý na šibenici vidět až do tří hodin do rána hořet svíci po několik let, dokud byl naživu mnich Johanis Schwert.
Jihlava 1529
Toho roku jakýsi tovaryš zamilovaný do své mistrové spolu s ní zabil a v podzemí zakopal svého mistra, aby jim nepřekážel v lásce. Byli ale dopadeni, na mučeních se ke skutku přiznali a jihlavským právem k trestu smrti odsouzeni. Kat je naložil na hnojový vůz a vozil je k všeobecné hanbě po náměstí. Když dojeli k domu, kde mistra zavraždili, byli oba trháni rozžhavenými kleštěmi. Poté je kat odvezl na šibeniční vrch, kde byla mistrová zaživa zahrabána a probodnuta ostrým kůlem, tovaryšovi kat zlomil údy a vpletl jej do kola.
Blatná 1571
24. srpna byl v Šamonicích poblíž Písku spolu se svými dvěma dětmi Adamem a Zdeňkem zákeřně a krvavě zavražděn rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše. Z tohoto činu byli shledáni vinnými rychtář Dulík, rychtářův syn Václav, šafářka Voršila, kuchařka Maruška, děvečka Důra a bratři Matěj a Zika Marouškové. Všichni byli odsouzeni k smrti.
Poprava se konala v Blatné zřejmě koncem září – přesné datum se nedochovalo. První na smrt šla šafářka Voršila. Na náměstí v Blatné ji kat nejprve žhavými kleštěmi uštípal všechny prsty na rukou a palec u pravé nohy. Pak Voršilu na káře odvezli na místní popraviště, kde jí byly ze zad řezány a trhány pruhy kůže. Měly jí být ještě trhány zuby, ale k tomu nedošlo, aby šafářka mohla mluvit a veřejně prosit Boha za odpuštění. Pak byla upálena na hranici. Na hranici skončila i kuchařka Maruška, která při činu prý jen svítila.
Druhý den exekuce přišli na řadu Marouškové a Dulíci. Před popravou prodělali ještě jeden útrpný výslech, ale nic nového z nich už kat nedostal. Na popraviště byli přivedeni asi v šest hodin večer, kde tou dobou již bylo shromážděno početné publiku. Matěj Maroušek byl položen na prkno, na kterém o den dříve řezali kůži ze zad Voršile a tu do něj kat vrazil rožeň! Matěj vzápětí zemřel. Původně to zřejmě měla být jen první část popravy a mělo se pravděpodobně jednat o něco jako naražení na kůl. Odsouzenec však už tuto úvodní fázi nepřežil.
Petr Dulík, osnovatel vraždy, měl být potrestán zvlášť exemplárně. Nejprve ho svlékli z šatů, připoutali několika řetězy k železnému rumpálu za nohy, ruce a krk a pak ho pomalu opékali na ohni. Táborský kat Jíra ho přitom natíral vařící smůlou. Když se smůla přiškvařila k tělu rychtáře, zvláštním struhadlem jí i s kůží zase seškraboval. Půl hodiny takto Dulíka nad mírným ohněm pekli až krajský hejtman Bohuslav Malovec přikázal exekuci ukončit. Pod rychtáře byly nahrnuty otepi slámy, vzplál mohutný plamen a Dulík dokonal.
Zika Maroušek byl v kole lámán a nakonec do něj vpleten. Václav Dulík, syn rychtářův, zemřel rozčtvrcen a kusy jeho těla byly vhozeny do ohně. Tak skončila poprava vrahů rytíře Loreckého a jeho dětí. U šibenice byla ponechána znetvořená těla obou Maroušků, aby kolemjdoucím připomínala, jak se ve městě trestá zločin.
Jihlava 1578
Chromý žebrák zabil dceru jihlavského sládka, poté ji rozpáral, vyňal z hrudníku srdce i játra a tyto vnitřnosti si uschoval. Po dopadení byl mučen a přiznal se, že takto zabil a rozpáral ještě mnoho dalších žen. Doznal také, že zavraždil několik dětí a uřezal jim prsty a ruce.
Silný vítr se prý zvedl, když vedli žebráka na popraviště. Než ale na popraviště došli, vytrhl mu kat Adam před jihlavskou radnicí kus masa z levé strany prsou, poté pak z pravé strany. V Brtnické ulici mu popravčí uštípl všechny prsty, ale když došli k šibenici, odsouzenec svou vinu odvolal. Byl proto odveden zpět do městské mučírny, kde se ke všemu pod tíhou tortury znovu doznal.
Pak byl znovu odveden na popraviště, kde mu ze zad strhli tři pruhy kůže, vpletli jej do kola a vyřízli mu z těla srdce, kterým mu na závěr uštědřili políček.
Pardubice 1586
Za smilné obcování se třemi černými ovcemi Jana Divišova byl Pavel Polák, po doznání při výkonu práva útrpného, na hranici položen a upálen. S ním byly upáleny i ony tři černé ovce, když byly před tím zabity a vykuchány, aby mohly být prohlédnuty, zda nejsou březí.
Nymburk 1594
Za vraždu dítěte a několik požárů byl odsouzen k smrti Šimon Hemzálek. Na popravišti byl trhán kleštěmi, kropen vroucím olejem, dřen na páteři a nakonec upálen.
Trutnov 1599
10. prosince bylo ve Dvoře Králové mečem sťato pět zlodějů, kteří 29. července strhli a ukradli z trutnovské šibenice pět oběšenců.
Pardubice 1601
Anyžka Kubešková z Pohřebačky, rozená Bínová byla zaživa zahrabána a pak probodena kůlem. Takto potrestána byla za cizoložství a za to, že si u Václava Krtka objednala vraždu svého manžela Václava Kubešky z Vopatovic.
Při výkonu tortury dále doznala, že tak učinila proto, protože si chtěla vzít za muže svého milence – vraha Václava Krtka. S vlastním manželem prý již rok nespávala a to kvůli tomu, že ho přistihla v maštali obcovat s klisnou.
K osnování vraždy manžela jí samotnou pak prý nutil její předchozí milenec Jíra, s kterým měla nemanželské dítě.
Chlumec nad Cidlinou 1603
Jan Kašnovský se na mučidlech přiznal: bratru své manželky v Hodědíně ukradl a poté řezníkům prodal 14 ovcí, ve Vlašimi z řepnišť ukradl devět prasat a prodal je za 6 kop selce ve Lhotě, knězi Blažejovi v Domamili vzal 2 sýry, pecen chleba, uzené maso, v Telči svému tkalcovskému mistrovi ukradl deset loktů plátna, dceři krčmáře Douchy z Libodřic usekl tři nebo čtyři prsty za to, že mu nebyla po vůli a přiznal i několik dalších drobných krádeží. Soud jej za tyto skutky odsoudil k smrti oběšením, ale protože město tou dobou nemělo šibenici, dostal Jan Kašnovský milost a byl v sobotu 26.4. mečem mistra popravčího sťat. Začátek exekuce prý ohlašoval zvonec na radnici a když se před popravou městský rychtář odsouzeného zeptal, je-li pravda vše co doznal, odpověděl Kašňovský že – jest to všecko věrná pravda a na tom na všem že umírá. Pak krátce zasvištěl meč.
Dvůr Králové 1607
Obžalovaný se doznal, že spolu s dalšími v lese zabil těhotnou ženu, rozřízl jí i nenarozené dítě a jeho syrové srdce snědl. Podle pověry věřil, že se tím stane neviditelným pro své pronásledovatele. Byl za to zaživa upálen.
Praha 1614
Za vraždu a oloupení novoměstského radního byli dva vrazi popravčím přivedeni před dům tohoto radního, kde jim byly ze zad vyřezány tři pruhy kůže. Pak byli vedeni na Koňský trh před dům, kde svůj zločin spáchali, tady jim byla každému uťata pravá ruka a přibita k pranýři. Dovedeni byli dál před staropražskou radnici, kde jim kat rozžhavenými kleštěmi utrhl prsa. Čekalo je i Nové Město pražské, kde kat trhal maso z jejich boků a uštípl jim palec z pravé nohy. Když konečně dorazili k šibenici, byli od noh kolem lámáni a čtvrceni. Čtvrtě pak byly spolu s vnitřnostmi zabaleny do jejich zakrvácených košil a zavěšeny na šibenici.
Chlum 1627
K smrti usmýkání koněm a následnému vpletení do kola byl odsouzen Matěj Krosnář, který spolu se svým otcem zavraždil těhotnou ženu, kradl a čaroval. Svou oběť zavraždili jen proto, že uvěřili pověře, podle které je krev těhotné ženy ochrání před dopadením při loupežích. Když pak po nocích vyráželi krást, kropili si cestu právě takto získanou krví.
Vrchlabí 1706
katu Heinrichu Hostingovi se při exekuci přetrhla oprátka s oběšencem a tak musel být nebožák utrhlý z oprátky sťat.
Chrastava 1707
5.4. se v Andělské hoře, ve světnici v 1. patře oběsila žena Hanse Kašpara Hillebranda. 6.4. byla katem za přítomnosti městských soudců odříznuta a na káře odvezena k šibenici pod Ovčí horou. Tam jí kat oddělil hlavu od těla rýčem a nedaleko šibenice sebevražedkyni zahrabal do země.
Libochovice 1707
Za potulku, loupeže a ohrožování obyvatel města tu byl oběšen Jiří Czykaner. Jeho sedm společnic bylo pak hnáno okolo šibenice a mrskáno metlami. Na závěr kat odřízl každé z nich pravé ucho a přibil ho na šibenici.
Libochovice 1713
Za zamordování svého nemanželského plodu byla 10. listopadu odsouzena k trestu smrti Magdalena Rojová. Nejprve byla mečem sťata, poté následovala ještě „smrt hrobem“*. Tělo sťaté ženy bylo posazeno do vykopaného hrobu, obloženo kopřivami a po pás zasypáno hlínou. Pak k němu přistoupil kat a kůlem mu probodl srdce. Teprve poté byla popravená položena do hrobu a zasypána.
Dvůr Králové 1748
Za rouhání a odpadnutí od víry byli souzeni čtyři muži a jedna žena. Dva muži byli odsouzeni k vytažení jazyka týlem a následnému upálení zaživa, ostatní byli odsouzeni pouze k veřejným pracím v poutech a železech. Apelační soud prý v tomto případě vydal tajnou nótu, podle které měli být oba odsouzení k smrti před vytažením jazyka katem náležitě přiškrceni.
Praha 1788
Za vraždu v Jirchářích byl 30. června v 9 hodin ráno Bernard Bartel ze Žatce v novoměstské radnici zašit do kravské kůže, naložen na káru a odvezen na popraviště před Novou bránu. Tam jej kat nejprve lámal kolem na rukách, potom ho vpletl do kola a vztyčil na kůlu. Teprve po dlouhém utrpení vrah takto polámaný, zkroucený a vztyčený do výše skonal.
Mladá Boleslav 1831
Na šibenici byla oběšena Maria Anna Grunnerová, která ze zoufalství nad svou chudobou jedem sprovodila ze světa svého manžela a sedm dětí.
*Smrt hrobem byla v různých obměnách vykonávána jak na již mrtvých tak na živých (ostřejší forma) odsouzených.