V okolí západočeského městečka Jáchymov, vzniklo v padesátých letech mnoho pracovních lágrů s nelidskými podmínkami. Dnes se skupina nadšenců snaží o to, aby se na tehdejší zvůli totalitního režimu jen tak nezapomnělo.
Krušné hory 2002 – Jáchymovské uranové doly
Přes 60 tisíc vězňů prošlo v letech 1948 až 1961 uranovými doly v Jáchymově. Velká část z nich byla vězni politickými a právě ti poznali během pobytu v tomto pekle nejkrutější zacházení.
Kupodivu již v roce 1945 byly Rudou armádou obsazeny jáchymovské doly v kterých se těžila uranová ruda – smolinec. Přestože Jáchymov ležel na západ od demarkační linie, pro sověty bylo ložisko strategické suroviny tak důležité, že porušili spojenecké dohody jen aby získali uran do svých rukou. Po tom, co se ukázalo, jak mocným nástrojem, vojenským i politickým, jsou atomové zbraně, bylo pro Sovětský Svaz životně důležité získat přístup k surovinám, umožňujícím jejich výrobu. Vhodnou pracovní silou, která by byla schopna ve velmi těžkých podmínkách dolovat smolinec a částečně přitom ještě nahrazovat nedostatek důlní techniky, byli právě vězni, neboť jen u nich bylo možné vynutit si nelidskou dřinu. S tím jak se vyvíjela vnitropolitická situace v Československu, bylo logické, že odsouzence za kriminální delikty postupně nahrazovali lidé odsouzení za svou politickou neloajálnost. V roce 1946 byl zřízen národní podnik Jáchymovské doly, který podléhal zvláštnímu režimu utajení a ochrany a jehož veškerá produkce uranu putovala do Sovětského Svazu. Hlavní pracovní silou se tu stali muklové (mukl – muž určený k likvidaci), odsouzení často jen pro svá slova nebo přesvědčení k mnohaletým trestům, jejichž konce se neměli dožít..
Jáchymov včera a dnes
Historie hornictví na Jáchymovsku je však daleko starší. Již od počátku 16. století se tu těžilo stříbro, později rudy kobaltu, arsenu a rádia, používaného při výrobě barev. Díky bohatým ložiskům stříbra se z Jáchymova stalo prosperující královské město a ve zdejší mincovně se začaly razit stříbrné Joachimsthalery, pozdější tolary, které se staly inspirací pro americký dolar. Z těch dob se dodnes zachovaly některé štoly zvané stařinky. Jsou ukázkou důlního mistrovství, které dávní horníci „starci“ ovládali a představují významnou technickou památku. I těžba samotného uranu nezapočala na rozkaz velkého východního bratra. Počátek těžby smolince se na Jáchymovsku datuje již od konce 19. století. Dobývání této pro vojenské mocnosti tak přitažlivé rudy se tu intenzivně věnovali i Němci během okupace. Když starci procházeli v dávných dobách za stříbrem částečně zatopenými štolami, všimli si, že tato koupel má na jejich dolní končetiny příznivý vliv. Lépe se hojila drobná zranění, přestávaly je bolet namáhané klouby, mizely otoky. Od té doby se začala využívat i voda prosakující radioaktivní horninou. Z Jáchymova se tak stalo i město lázeňské a těžba radioaktivní vody je jediná, která tu pokračuje dodnes. V podzemí tohoto kusu Krušných hor se tak po mnoha staletích dolování různých minerálů skrývá neuvěřitelných 1102 kilometrů štol.
Smolinec má někdy matně skelný temný lesk jako stromová pryskyřice, své jméno ale možná získal podle smůly, kterou představoval pro staré hledače stříbra. Tam kde totiž začínala uranová ruda, končila zpravidla ložiska stříbra. Starci tenkrát nemohli tušit o jak nebezpečnou a zároveň cennou horninu jde. Velmi by se ale asi podivili jak těžba uranu změní jejich město, jak se kvůli černému matnému kameni z Jáchymova stane místo se zvláštní ostrahou, nepřístupné bez speciálního povolení. Těžko by pochopili, proč bývalé honosné domy obývají strážní jednotky a novodobé horníky ženou do dolů koridory z ostnatého drátu. Stříbro udělalo z údolní obce v Krušných horách prosperující hrdé město, smolinec byl naopak příčinou úpadku a hanby.
Jáchymov, kdysi jedno z největších měst Čech, je dnes zanedbané ospalé městečko. Hornickou minulost tu nejvíce připomíná jediná těžní věž nad dolem Svornost, který zásobuje místní lázně léčebnou vodou. Údolí Jáchymova je dnes navštěvováno především jako základna vyznavačů zimních sportů, k jejichž provozování se okolní Krušné hory nabízejí. Skoro to vypadá, že se tu snaží na nedávnou minulost symbolizovanou komunistickými koncentráky zapomenout. I samotní normalizátoři se po ukončení těžby uranu vězni v roce 1961 snažili zahladit veškeré stopy svého řádění. Štoly byly zasypávány, lágry srovnávány se zemí. Zřejmě ani dodnes není mnoha bývalým soudruhům po chuti obnažování principů budování nového spravedlivého mírového řádu, zvaného socialismus. Naštěstí se ale vždy najdou lidé, pro které je pravda důležitá. Hornický spolek Barbora, založený v roce 1996 se rozhodl vlastními silami zrekonstruovat alespoň některé symboly bezpráví, útlaku, ponižování a teroru v podání tehdejší vládnoucí dělnické třídy. Stále je dobré připomínat si, jak si komunisté ten nový spravedlivý mírový řád představovali.
Naučná stezka Jáchymovské peklo
Spolek Barbora za pomoci Konfederace politických vězňů, referátu životního prostředí a Klubu českých turistů z Karlových Varů, vybudoval v okolí Jáchymova historickou naučnou stezku Jáchymovské peklo. Na zpřístupňování a rekonstrukci dalších objektů z dob nejhlubší totality se stále pracuje, i když se vždy najde někdo, kdo se snaží Hornickému spolku jeho práci znepříjemnit.
Stezka začíná na historickém náměstí Jáchymova, kde je pod kostelem, akademickým sochařem Romanem Podrázským, zbudována symbolická „Křížová cesta ke svobodě“, znázorňující jednotlivé komunistické lágry. Kousek od Křížové cesty je radnice, kde najdeme informační centrum a Městský úřad. Za návštěvu stojí i budova královské mincovny, hned vedle radnice, kde je v součastné době poučné muzeum se stálou expozicí, připomínající 50. léta na Jáchymovsku. K vidění tu byla ale i například výstava minerálů, kde bylo možné prohlédnout si i mnohé podoby dvou nerostů, které Jáchymov proslavily – stříbro a smolinec. Také sklepení budovy muzea je přístupné a zajímavé.
Další zastávkou naučné stezky je kousek nad kostelem situovaný důl Svornost. Patří mezi nejstarší jáchymovské doly a je také jediným, kde nějaká těžba ještě probíhá (čerpá se tu radioaktivní voda pro lázně). Šachta dolu Svornost je hluboká 532 metrů, byla opatřená větrací šachtou i štolami odvodňovacími. Tyto odvodňovací štoly zvané dědičné, odváděly nežádoucí spodní vody, které zaplavovaly důlní díla. Dědičné se jim říkalo proto, protože jejich vlastnictví a zpráva přecházela z otce na syna. Majitel štoly se staral o její průchodnost a náleželo mu za to až deset procent podílu ze zisku z dolů z nichž štola vodu odváděla. Na Jáchymovsku byly dědičné štoly dvě: Barbora a Daniel. Celková délka Barbory i s jejími odbočkami byla přes 8000 metrů. Délka Daniela pak přes 10000.
Po silnici, směrem na Nové město, je možné po pár desítkách metrů dojít od Svornosti k Hornickému skanzenu, který je tu budován v okolí štoly dlouhé asi 260 metrů. Její komunisty zasypané ústí bylo objeveno náhodně a spolek Barbora se snaží štolu v co nebližší době zpřístupnit. K vidění je tu například katr (mříž), který bránil vězňům v útěku. Na síle této mříže, svařené z vodního potrubí je vidět, jak moc se útěku vězňů jejich bachaři báli. Plánuje se i propojení této štoly se starou středověkou „stříbrnou“ štolou, jejíž prohlídka by byla z technicko-hornického pohledu možná ještě zajímavější. V okolí ústí štoly vaší návštěvě již hrozivě přihlížejí strážní věže a bokem stojí vláček, který obstarával vyvážení natěžené horniny z dolu. Nad štolou stával i ubytovací tábor vězňů Svornost. S dolem ho spojovalo na dvě stě šedesát schodů, jejichž zdolání si díky věrné rekonstrukci dnes může každý vyzkoušet. Při představě výšlapu tohoto koridoru, obehnaného ostnatým drátem, po celodenní hornické lopotě v podzemí, si již začínáme uvědomovat krutost několikaletých trestů v jáchymovských dolech. Z lágru samotného však dnes nezbylo skoro nic, veškeré stopy byly zahlazeny a rekonstrukce původních budov je snad otázkou budoucnosti a odhodlání Hornického spolku. Jediným zbytkem, který se tu zachoval z původního vybavení tábora jsou tzv. korekce (samotky).
Stezka dál vede okolo jáchymovského vodovodu a ústí štoly Vysoká jedle k Městskému rybníku. Ten byl zásobárnou vody, kterou se za starých časů poháněly stroje v dolech. Důmyslný systém kanálů a nádrží přiváděl vodu k žentourům a vodním kolům stoupoven i plavíren, potom byla voda čerpána do dědičných štol a jimi odváděna z dolů. Městský rybník se také po protržení hráze několikrát vylil a způsobil značné škody v samotném Jáchymově.
Naučná stezka pokračuje exkurzí po místech bývalých dolů, nápravně pracovních táborů a táborů nucených prací Nikolaj, Eduard, Eva, Adam, Barbora, Vršek, Eliáš I, Eliáš II, Mariánská a Rovnost. Na Rovnosti, kde se těžilo stříbro již od roku 1792, byla také nejhlubší šachta revíru. 12. patro této šachty leželo v hloubce 661 metrů a jáma byla spojena překopem se Svorností. Součástí naučné stezky jsou i zastavení ryze ekologická. Jedno z nich upozorňuje na lesy Jáchymovska, které byly původně složeny z buku, smrku a jedle s podrostem třtiny chloupkaté a brusnice borůvky. Jako v mnoha jiných horských oblastech Čech však byly tyto porosty pro rychlý zisk dřevní hmoty nahrazeny nevhodnou smrkovou monokulturou, velmi náchylnou k snadnému oslabení jedovatými imisemi i škůdci. Další zastavení je situováno do blízkosti zajímavého ekosystému Horkého rybníka. V okolí rybníčků postavených na Eliášově potoce se daří množství chráněných živočichů a rostlin. Samotné chladné vody rybníků obývají vzácné střevle potoční, čolek horský nebo skokan hnědý. Na sjezdovce nad Horkým rybníkem můžeme najít plavuník alpský, prhu arniku i hruštičku menší, jejichž výskyt dokládá extrémní horský charakter Jáchymovska.
Historická naučná stezka končí na kopci kde stával Šlikův hrad Freudenstein, v jehož sklepích se od roku 1519 razily stříbrné tolary. Tady nad městem je možná i to správné místo se na chvíli zamyslet nad samotnou existencí zařízení, kde byly lidé vězněni, nuceni k tomu aby dolovali surovinu k výrobě hromadných zbraní, trýzněni a likvidováni jen pro své politické přesvědčení, svobodnou mysl a nepoddajnost totalitnímu režimu.
Tábory nucených prací
Tábory nucených prací byly velmi podobné nacistickým koncentrákům. Buzerák, dřevěné provizorní baráky, strohé cimry pro desítky osob a vlhké studené samotky. To vše obehnáno ostnatými dráty, dvojitým plotem a bedlivě hlídáno esenbáky. I heslo nad vstupní bránou bylo podezřele podobné tomu německému Arbeit macht frei. Nedobrovolné horníky při návratu z dolů vítal nápis: Prací ke svobodě! Pojmem se stal i tzv. ruský, později jáchymovský autobus. Tam kde nebylo možné hnát vězně koridorem z ostnatého drátu, byla skupina sedmdesáti až sto padesáti mužů v řadách omotána 6 mm tenkým ocelovým lankem, zamčena visacím zámkem a popohnána k pochodu. Zvlášť v zimě se takový lidský balík pohyboval na náledí velmi nekontrolovatelně. Sklouznutí, zakopnutí nebo zaboření do bahna se okamžitě projevilo nestejnoměrným tlakem, na což nejvíce doplatili ti na krajích. Těm se pak tenké lanko zařezávalo hluboko do těla. Samotná práce v dolech byla doslova nelidská. Pro nedostatek finančních prostředků byly v mnoha činnostech důlní stroje nahrazovány lidskou silou, která nebyla vybavena ani nejzákladnějšími ochrannými prostředky. V prachu z radioaktivního smolince vykonávali muklové namáhavou práci chatrně oblečení, často bez přestávek a bez ošetření. Nízká životnost vězně se nahrazovala neustálým přísunem dalších odsouzených a výkonnost chybějících strojů kvantitou lidských jedinců. V roce 1953 například vytěžilo na Jáchymovsku 15 000 vězňů asi 554 tun uranu. Pro srovnání: v letech 1853 – 1945 tedy za 92 let se tu vytěžilo jen asi 650 tun této radioaktivní horniny. Dalo by se tedy říci, že v 50. letech zažilo hornictví v Jáchymově opravdový boom. Je však otázkou, jestli šlo ještě o hornictví. Ti kteří práci v dolech přežili, mluví spíše o rabování za cenu obrovského lidského utrpení. Vyrvat ze skály co nejvíce suroviny k výrobě zbraní, pod přímým dohledem sovětských poradců, nebylo rozhodně v zájmu a ku prospěchu Jáchymova.
Snad nejhorší pověst si získal lágr ve Vykmanově. Vězni tohoto malého tábora byli určeni k obsluze velmi nebezpečného pracoviště, kterému se říkalo Věž smrti. V budově s několikapatrovou věží se drtila uranová ruda z celé republiky. Mlýn s koly drtil rudu postupně na jemnější a jemnější zrno, uran se třídil, plnil do 80 -ti kilových barelů a nakládal do vagónů. Potom se odvážel do Sovětského Svazu k dalšímu zpracování. Vězni tu bezprostředně přicházeli do styku s čistou uranovou rudou, vdechovali do plic radioaktivní prach a dřeli se s těžkými břemeny. Muklové, kteří zde pracovali, sem byli zpravidla přemístěni za trest. Dostávali se sem například ti, kteří přežili pokus o útěk. V roce 1951 se ale například podařilo uprchnout 156 -ti vězňům. Většinou však byli uprchlíci chyceni, někdy pak byli zastřeleni přímo na útěku.
V jáchymovských dolech pracovali zpočátku také němečtí váleční zajatci a kolaboranti. Paradoxní bylo, že právě „nepolitičtí“ často dostávali od vedení tábora funkce a moc, aby mohli své spoluvězně ovládat a ponižovat. Lágry byly místem fyzického i psychického mučení, místem strachu, hrůzy i smrti. Kolik vězňů práci v dolech a pobyt v lágrech nepřežilo, kolik jich zemřelo později na následky svého pobytu v Jáchymově, kolik jich zůstalo navždy zdravotně nebo psychicky poznamenáno, jak moc trpěli jejich blízcí a kolik jiných následků zanechala na lidech komunistická hrůzovláda se již nikdy přesně zjistit nepodaří. Rozhodně je ale nutné nezapomínat a k tomu především má sloužit i naučná stezka Jáchymovské peklo. Tip na výlet je to sice poněkud neveselý, ale velmi poučný.
