Ještě zcela nedávno, v odlehlém koutu Moravského Slovácka zvaném Kopanice, žily ženy prý disponující dovednostmi dávných čarodějnic. Údajně dokázaly člověka zbavit nemocí i soužení, pomoci k lásce i majetku a také předpovědět co koho čeká. Jejich vyhlášené schopnosti vyhledávali lidé z Moravy, Čech, Slovenska, Polska i dalších zemí. V každé době, za každého režimu však měly i svého zapřísáhlého nepřítele. Žítkovské bohyně, jak se jim říkalo, před pár lety navždy odešly z tohoto světa, když zemřela poslední z nich. Spolu s ní se zřejmě do zapomnění definitivně propadlo i tajemství jejich magie.
Krevní kniha městečka Bojkovic z let 1630 – 1721 uvádí, že Kateřina Shánělka z Luhačovic byla v roce 1630 bojkovickým městským soudem poslána na smrt za čarodějnictví, neboť:
1. Lejny krav lidských své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo.
2. Střechu kovářovu proto trhala, aby tím dochem své krávy kouřila, protože jim překáženo bylo. K čemuž že jí radila Kuna Shánělová, sestra z Brodu.
3. Srst kravskou kázala trhat děvčeti, ale nepřinesla ji. A že nepamatuje k čemu, krávy-li kouřit čili je umejvat. Tomáška a Anna Hřivčena že se k Vachulcové scházely a tam se radily, ale že ona neví oč.
4. Zelinu že kázala nahýmu děvčeti trhat mezi svatými Jany proto, aby štěstí v domě bylo. A tou zelinou dům se kropil a za krokvou aby chována byla, že hrom na dům neudeří a že jest dobrá od ouroku.
5. Moč kravský že sbírala a zacpajíc do džbánu při ohni smažila do třetího dne proto, aby se mohla dovědět, kdo jejím kravám přeškodil, a když se potom roznemohla kráva Jakubcový z tej příčiny, že na ni o krávy naříkaly.
6. Adamcový lejno, když na pustý na potřebu přirozenou vyjde, kázala děvčátku přinésti (což tak učinilo) proto, aby tím lejnem svýho muže boty potírala a jej tudy Adamcový ostudila.
7. Že jest tomu tak, že těm děvčatům všecky ty věci vykonávati poroučela, což oznamovaly, a na tom že umříti chce.vyznání útrpné Kateřiny Shánělky z Luhačovic 18. Junii anno 1630
Shánělka měla i trochu štěstí, byla jí udělena milost a místo aby uhořela na hranici, zbavil jí kat života mečem. Popraviště byla tenkrát docela vytížená, svět byl takový a nešťastná žena uvízla v síti lovců čarodějnic. Díky tomuto procesu a poněkud páchnoucímu zápisu z něj však máme první zmínku o provozování lidové magie na Bojkovsku a snad i stopu, která vede až k slavným lidovým léčitelkám, kořenářkám a vědmám, které byly po staletí tajemným, neuchopitelným a také rozporuplným fenoménem zdejšího kraje.
Kraje velmi drsného, chudého a krásného. Bílé Karpaty na moravsko–slovenském pomezí, a zvlášť jejich část zvaná Kopanice byly a stále ještě jsou divočinou. Ne že by tady nežili lidé. I oni však jako by se tu stranou od velkých měst a zájmu vrchnosti svým životním stylem přiblížili syrovosti této hornatiny.
Hluboké lesy plné jedovatých mloků, rozlehlé louky a pastviny, pokrývající táhlé hřbety hor. Údolí sevřená svahy bujné zeleně, šutry a vítr. Neuvidíte tu žádná větší pole, vždy jen pár řádků, vyrýpnutých do neúrodné kamenité půdy, osázených nejodolnějšími plodinami. V létě bouře, přívalové deště či úmorná vedra, v zimě vše v zajetí metrů sněhu. A lidé? Musíte se dobře dívat. Až pak objevíte ze zelených strání tu a tam vykukovat střechu nějaké té prosté chalupy či malého statku. Nikdy však více stavení pohromadě. Jako by tu lidé chtěli mít od sebe pár set metrů odstup, jako by těm nevlídným životním podmínkám chtěli čelit každý na vlastní pěst. A tak tu ani ploty nejsou příliš potřeba. Místo nich pozemky horalů často jen zhruba vymezují volně rostoucí švestky či oskeruše.
Kopanice, které své jméno získaly od nutnosti těžko dostupná, kamenitá políčka neorat, ale jen okopávat, charakterizuje také vlastní nářečí, tradiční řemesla, originální kroje a lidová kultura. Nutností pro obyvatele Bílých Karpat bylo až intimní soužití s okolní přírodou, schopnost využívat všech jejích zdrojů a dobré zaopatření nepočetného hospodářského zvířectva. Odměnou jim pak za jejich celodenní úmorné pachtění byla skromná strava a silná domácí pálenka.
Velmi často pěstovanými obilninami na Kopanicích bylo žito, oves či pohanka. Sely se i směsi několika obilnin, aby se předešlo neúrodě. Půdě kamenitých políček horalé svěřovali také zelí, luštěniny, tuřín a samozřejmě brambory. Stavení, v kterých Kopaničáři žili, byla velmi prostá, dle možností svého majitele postavená ze dřeva či hlíny bez pomoci skutečných řemeslníků. Usedlosti byly uspořádány jako nevelký dvůr s nepravidelnou zástavbou, obvykle se skládající ze dvou hlavních objektů, ze samotného domu a stodoly. Dům se střechou krytou slaměným doškem, byl většinou rozčleněn jen na dvě místnosti: jizbu a síň. Síní se do domu a dále do jizby vcházelo, ale sloužila i k uložení zásob jídla, surovin, nářadí či dokonce k ustájení dobytka. Obytná jizba plnila funkci kuchyně, jídelny i ložnice. Jejím nejdůležitějším vybavením byl stůl s lavicemi, nad kterým v rohu visel nezbytný kříž, obklopený obrázky svatých. V opačném rohu stávala chlebová pec s dymníkem a otevřeným ohništěm. Interiér jizby býval omítnut hlínou nabílenou vápnem.
Až do první poloviny 20. století se za značnou izolovanost tohoto kraje platilo velkou negramotností. I křesťanská víra si nacházela cestu do srdcí Kopaničářů svým vlastním neobvyklým způsobem a byla tam konfrontována s vitálními zbytky mnohem starších vlivů. Víra v jednoho Boha zcela nevytěsnila potřebu horalů hledat pomoc a ulehčení od každodenní nelehké reality v lidové magii, přežívající mezi prostým lidem již od pohanských dob. Prostředníkem mezi horaly a „vyššími silami“ se pak staly ženy znalé přírodního léčitelství, ženy údajně schopné vidět do lidské duše i do budoucnosti.
Nevíme odkdy tyto vyvolené k bohyňování (komunikaci s vyšší mocí), zvané bohyně na Kopanicích působily. Zřejmě to tak dávno ale nebylo, neboť k osídlení tohoto koutu Moravského Slovácka, omezeného prakticky jen na obce Vápenice, Žítková a Vyškovec, došlo zřejmě relativně pozdě. Přestože Starý Hrozenkov byl založen již ve středověku, do kopců jej obklopujících šplhají první kolonizátoři, a to především ti přicházející z Uher, snad až na počátku 18. století. Lidové léčitelství, hledání pomoci prostřednictvím magie však existovalo v blízkém okolí Kopanic již mnohem dříve, jak o tom vypovídá kauza Kateřiny Shánělky. Na kopanických stráních ale poté jakoby na sebe vzalo jinou, uznávanou a téměř profesionální úroveň.
Označení čaroděj vzniklo ze slov čára a děj. Byl tak zván člověk, který dovedl číst z čar, znaků, kruhů na vodě či obrazců běh věcí, děj a budoucnost. Ti nejlepší pak za pomoci stejných prostředků prý dokázali budoucí děj ovlivnit. Právě těmito schopnostmi se měly proslavit i žítkovské bohyně. Čarodějnice soustředěné na překvapivě malém prostoru roztroušených samot jediné vesnice Žítková. Vědmy, jejichž věhlas se z chudé osady v horách šířil přes hranice daleko do okolních zemí. Kde se tu vzaly tyto ženy s takovými schopnostmi a proč právě a jen zde? Vždyť i léčitelky a kořenářky z celého kraje chodily pro radu právě za bohyněmi na Žítkovou, pokud jejich vlastní schopnosti už nestačily či selhávaly.
Žítkovské vědmy nosící jména jako Pagáčena, Fuksena, Surmena či Belohlavá si své dovednosti dobře strážily. Zpravidla umění bohyňovat ústně dlouhá léta předávaly své prvorozené dceři, pokud v ní pro čarování objevily vlohy. Mnohé kopanické vědmy pak byly v příbuzenském vztahu a kdo ví, jestli všechny žítkovské bohyně nepřímo nepocházely z jednoho jediného starého rodu, kterému byly dány do vínku jakési mimořádné schopnosti.
Zaříkávání proti vředům
Žehnám já tuto Haničku krscenů, bohom danú, z čehokolvíčko sa jej to stalo: z jedzeňjá, z picjá, z chodzeňjá, ze spaňjá, z kolikolvizčjého dňa: pondzelňajšjého, vovterňajšjého, stredňajšjého, ze štvrtňajšjého, pjátečňajšjého, ze sobotňajšjého, z nědzelňajšjého: ven vred vredúcí, vred zjavný, tajný, sačený, trasený, lámaný, modrý, krúcený, trojí dzevjacerý, ven vred zajadzený, zapitý, zaspaný, zalakaný, zahněvaný, trojí dzevjacerý, ven vred s vrjédzencí, zimnica se zimničjencí, účinci s účinčjencí, choroba s chorvóbencí. Do hlavy to vešlo, nohami to výndze, do téj čjérnéj zemi pójdze a tvému celečku škodzic něbudze.
(František Bartoš 1837 – 1906)
Tyto podivuhodné ženy žily většinou v ústraní. Obývaly v kopcích prostá stavení, kde sušily své bylinky (zelinu), toulaly se po loukách a lesích, hledaly prameny „ščastné vodzičky“ a pozorovaly přírodní děje. Pokud je chtěl člověk vyhledat a žádat jejich služby, musel se za nimi vydat vysoko do strmých strání. Aby k nim lidé našli cestu a aby už během stoupání do kopců bohyně svého klienta „načaly“, využívaly pomoci tzv. andělů („andzielů“). Tyto od bohyní proškolené osoby, často mladé dívky či děti, čekávaly na příjezd zákazníka ve Starém Hrozenkově, kde váhajícího, neorientujícího se cizince odchytly a s příslibem, že jej odvedou k bohyni, se ho jaly doprovázet. Během cesty do kopců se pak dovedně ale nenápadně pokoušely z takového klienta vymámit co nejvíce informací o jeho soukromém životě, důvod proč za bohyní přichází i míru jeho důvěry ve vědmu. Ve vhodný okamžik se pak anděl na posledním úseku cesty s příchozím rozloučil, navedl jej k chalupě bohyně mírnou oklikou a sám pospíchal za vědmou, aby jí předem zpravil o všech získaných poznatcích.
Bohyně takto připravená na člověka, který k ní vstupoval se svým trápením, nadějí, ale i s pochopitelnou dávkou nedůvěry, pak byla schopná mnohem konkrétněji jej oslovit, překvapit a jeho důvěru získat. Podvod? Možná trochu, ale pokud vedl k tomu, že byli lidé k bohyni, která jim chtěla pomoci otevřenější a upřímnější, pak tento podvůdek snad posloužil dobré věci. Věř a víra tvá tě uzdraví, říká se. Jestli něco tyto vědmy skutečně musely mistrně ovládat, něco co zcela jistě fungovalo, pak to byla dovednost „naočkovat“ svým klientům velmi silnou víru v účinnost svého bohyňování.
Žítkovské čarodějnice lily roztavený vosk či olovo do vody a z rozmanitých tvarů vzniklých prudkým ztuhnutím pak četly svým zákazníkům diagnózu, radu i budoucnost. Z bylinek vařily lektvary, speciálně upravené pagáče (koláčky) i jiné potraviny sloužily jako medikamenty s magickou mocí. Pro každý úkon měly připraveno zvláštní zaříkání a podrobný postup, který bylo nutné dodržet.
Bohyňování, to jest zaklínání nebo věštění, se provádělo takto. Nemocný nebo potřebný musel bohyni půjčit nějaký předmět, co nosí stále u sebe. Kapesník, šátek, klíč, prsten. Potom bohyně roztopí v hrnku na sporáku vosk a do druhého většího hrnce nebo mísy“ za nepárné peňaze kúpeného“ nabere z potoka studenou vodu. Zatímco se vosk rozpouští, bohyně nad ním říká – čítá zaklínání – modlitbu. Vypůjčenou věc od pacienta dá bohyně pod mísu nebo hrnec se studenou vodou a roztopený vosk vlije do vody. Když vosk ve studené vodě ztuhne, vytáhne jej bohyně levou rukou na stůl a odříkává: „Povedz ty mně vosku, voščíčku, spravedlivú svjatú pravdu, pravdičku…“
A pak podle tvaru a podle tvrdosti vosku vyloží klientovi, co o něm ví, a nakonec doporučí léčení – různé léky a prostředky, jak se zbavit nemoci nebo z nesnází. Je to obyčejně užívání zelin, koupání v různých zelinách, umývání ve svodnicích (to jsou soutoky tří potoků) nebo celé procedury, jak najít zloděje, naklonit šohaja k děvčeti, jak pomoci, aby kráva znovu dojila atd.Žítkovské čarování, Jan Pavelčík 1973
Vědmy a jejich čarování je třeba vnímat v kontextu kopanické reality. Šíře proseb, s kterými místní lidé za bohyněmi přicházeli, byla téměř neomezená, neboť prostí venkované neznali či neměli jinou alternativu. A tak vědmy pomáhaly od neduhů, zbavovaly dobytek uřknutí i malé dojivosti, odhalovaly zloděje, dopomáhaly k majetku, zaháněly bouřky, a získávaly pro zamilované lásku vyhlédnutého člověka. Mnohé bohyně však ovládaly také velice praktické dovednosti porodních bab, napravovaly zlomeniny, vykloubeniny či léčily jiná, méně či více závažná zranění. Doktor byl daleko a navíc používal metody, kterým Kopaničáři příliš nedůvěřovali. Není proto divu, že první cesta chudých a prostých lidí vedla po poranění právě k uznávaným bohyním.
Recept na vyléčení ženské neplodnosti
Kúpce si maslo, lahnice si dolů bruchom a něch vás muž celú namascí. Potom si lahnice na chrbet a něch vás zas celú namascí. Potom veznice pagáček, večer si ho upečce z kúska režnej múky a ráno teho pagáčka si zeberce a dajce si ho do suchého hrnka. Do pagáčka potom napichujce v hromadze dzevjac sirek a hlavičky mosjá byc navrch. Kedz vás budze muž mascic, ruky mosíce mac za hlavú zaklíněné, rovno ležac, natáhlá a hladná. Muž mosí byc šikovný, lebo mosí sirky v hrnku zapálic a hrnek hnědz priklopic na brucho, aby hlavičky něhorely, ale hnědz sa zadusily. Hrnek mosíce mac dve hodziny na bruchu a dve hodziny něsmjéce rečnovac ani sa obrácic, něsmjéce ani na ten bok, ani na druhý ani na nikerý. Za ty dve hodziny hrnek nadvihnúc, pod ten hrnek dac prst a vám to pomalučky odpadně. Keby sce to chceli odtrhnúc , aj dva dni by tam sedzel na bruchu. To ho ale parů mosíce nadvihnúc. Mosíce si kúpic muškátovú gulku, postrúhac ju, popražic na masle, do teho pohárček rumu a povaric. Toto vyljac do hrnčeka s vodú a cukrom, a to zas povaric a potom ochladzíce a vypijece po tých dvoch hodzinách. A mosíce celý dzeň ležac. Čtrnásc dní něsmjéce jesc od mjasa ani od múky, mosíce to vydržac. Sviňské mjaso něsmjéce jesc rok a husjé, kačacjé, morčjé něsmjéce jesc nikedy a budzece zdravá.
Pintířová Dagmar, Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích. (strana 32)
Stejně obyvatelé Kopanic často volili i v záležitostech, které podle katolické církve náležely jí. Bohyně nabízely konkrétní útěchu pro nemocnou či trpící duši, což instituce zaštítěná křížem obecnými slovy kazatele ani složitým písmem bible nedokázala. Zaříkání pronášená bohyněmi sice také obsahovala Pána Boha, Ježíše Krista či Panenku Marii. Jména těchto nejvyšších autorit však byla pronášena v souvislostech, které neměly s katolickou naukou moc společného, a to se samozřejmě církvi líbit nemohlo.
Přičarování milého, které bohyně spolu s dívkou odříkávala za svítání v poli. Trochu jiné zaříkání se pak pronášelo v poledne a třetí při západu slunce.
Vitaj, svitaj, moje milé, premilé svítáníčko, a ranňá rosičko, ty něpadaj, a jasné sunečko, ty něvychádzaj a něosvěcuj hory, doly a krížné cesty, choré ludzi, samodruhé ženy a iné zemské úrody. Ale ty padaj a sadaj na teho krsceného, ale němenovaného odsúdzenca mojého, kerý je mi od Pána Boha súdzený, aby bol pred moje oči postavený, do mojého srdca zaščjépený. Ty jasné sunéčko, ty naň svjécíš, ty ho vidzíš. Tak mu rozniéc a rozehrej jeho srdce, jeho plúce, jeho tri sta údóv a stavóv, aby ten mój odsúdzeněc, kerý je mně od Boha súdzený, aby on němohól ani jezci, ani píci, ani tabáku kúrici, ani spáci, ani veselým býci a len na mňa menovanú krscenú myslici a ke mně bežaci. Aby mu něbola hodzina hodzinú, rodzina rodzinú, sestra sestrú, brat bratom, matka matkú, tatko tatkom; aby mu něbolo ništ milé a len tá jeho odsúdzenica s božskú pomocú, tá aby bola pred jeho oči postavená. Aby mu kapala na jeho temeno, na jeho pleco, na jeho srdce, na jeho plúce, na jeho tri sta údóv a stavóv. Aby on němohól ani jezci, ani píci, ani spáci, ani tabáku kúrici, ani veselým býci; len k téj menovanéj krscenéj bežaci, dokel k ňjéj nědobehně a slovíčko s ńú něprehovorí a do stavu malženského s ňú něvstúpí; aby mu ona bola miljšja nade všecky královny a cisárovny, nade všecky prespalky, nad drahý kameň, nad čečúcí mjad a nad diamant. Jak je za horámi, něch sa prerúbe, jak je za vodámi, něch sa preveze, jak je za železnými mrežámi, něch sa preláme, něch němešká, něprodlévá a k ňjéj pribehně. Amen.
Žítkovské bohyně, Jiří Jilík
Jedním z největších kritiků bohyní byl i hrozenkovský kněz Josef Hofer. Zdejší farnosti se ujal v roce 1910 a žítkovské vědmy mu evidentně nedaly spát. Vadilo mu, jaký vliv mají na zdejší obyvatelstvo, vadilo mu snad i to, že si některé bohyně udělaly ze svého „čarování“ docela slušně prosperující živnost. Jejich činnost považoval za podvod a víru lidí v jejich schopnosti za tmářství. Nejvíce ho však zřejmě sžíralo vědomí, že mají bohyně u mnohých lidí větší autoritu než on. Byla to pro něj velmi silná konkurence, a protože svatá inkvizice již nefungovala, brojil proti nim jak ve svých kázáních, tak i prostřednictvím mnoha článků, kterými zásoboval dobový tisk. Vrcholem jeho snahy tyto pozoruhodné ženy v očích lidí očernit, pak byla publikace z roku 1913 „Bohyně na Žítkové“, nesoucí podtitul „Velezajímavé, skutečné případy, jak vychytralé venkovanky bohyňují čili čarují.
„Dovedou vyrovnávati spory a sváry, po případě je ale též dovedou způsobiti a rozdmýchati, dovedou vypomáhat milencům neb zamilovaným ve všech jejich tužbách, ale dovedou je též i rozlučovat. Žitkovou zná nejen prostý lid, nýbrž i inteligence. Zná ji celá Morava, Uhry, ba i Vídeň, Praha i Varšava. Denně, prosím, denně se u bohyň vystřídá i padesát osob, hledajících pomoc v různých záležitostech.“
„Bože ti se sem jen hrnou o pomoc. Slovensko je nejvíce zastoupeno. A kdybyste viděli, kterak ti lidé vyhýbají, když mě nebo p. kaplana mají potkat! Každý se krčí, jako kdyby byl na Žítkové něco ukradl nebo chtěl ukrásti, a zatím je chudák sám od bohyně okradený nebo jde, aby se dal okrásti.“
Není divu, že stejně jako církvi, ležely žítkovské bohyně v žaludku i pánům, kteří se u nás moci ujali po únoru 1948. Pro komunisty bylo už vůbec nepřijatelné, že venkované i vzdělaní lidé z měst stále ještě spěchají se svými problémy za ženami praktikujícími jakési pohanské čarodějnické rituály, místo aby pomoc hledali u svého stranického tajemníka či v Ústavu národního zdraví. Východní Evropou se hnala vlna budování socialismu, založeného na ryzím materialismu a tady v nějaké bezvýznamné vesničce, uprostřed rodícího se nového „lepšího“ světa, se stále ještě věřilo na zaříkání, předpovídání budoucnosti z vosku a zahánění bouřek. To nemohlo být trpěno! A tak se hledalo čím bohyně zdiskreditovat, jak na ně ušít nějaký ten paragraf, jak je dostat do vězení či do blázince.
V těchto snahách mohla těmto novodobým inkvizitorům přijít vhod existence zlých čarodějnic, tzv. bosorek. Ano, kromě bohyň, které se lidem snažily pomáhat a staly se skutečným folklórním klenotem tohoto drsného kraje, fungovaly na Kopanicích stejně nadané ženy, které byly ochotné za patřičný obnos lidem škodit. Byly prý schopné očarovat dobytek, způsobit nemoc zvířatům i člověku, pomatení mysli či dokonce smrt. Proti jejich „čárám“ pak byla údajně schopná účinně zasáhnout zase jen zkušená bohyně. Zdá se tak, že na Kopanicích docházelo k něčemu, co vypadá jako střet tzv. bílé a černé magie, i když hranice mezi nimi se nám tu poněkud rozostřuje. Vždyť i velmi často bohyněmi praktikované přičarování lásky nějaké konkrétní osoby proti její vůli, se v případě zafungování kouzla, jeví docela sporně. I bohyně pak prý ovládaly a využívaly způsob, jak například metodou velmi připomínající exotickou, mýty opředenou magii, zbavit zamilovanou dívku sokyně v lásce, či ztrestat zloděje nebo zlou bosorku.
„Za tím účelem bohyně naberou z vrška hlíny, ulepí z ní lepence (figurku), píchají ho jehlami pod žebra; potom zatopí v peci osikovým dřevem, hodí ho do ohně, vytáhnou a oblévají vodou; konečně ho suší v komíně. Pokud se rituál dodrží má sokyně nejprve pchání, potom je rozpálená a zas jí zima třese, konečně uschne a zežukně.“
(František Bartoš 1837 – 1906)
Aby měly zákroky prováděné na lepenci vyšší účinnost, přidávaly se do hlíny takové ingredience, jako třeba vlasy či nehty člověka, kterého měla figurka přestavovat. Do koláčků, majících za úkol vyvolat okouzlení mládence dívkou, která mu pagáče nabídne, se zase někdy zapékala dívčina menstruační krev, zajišťující adresnost tohoto kouzla. V souvislosti s používáním takovýchto velmi osobních přísad při magických rituálech si pak uvědomujeme podobnost i s dalšími praktikami popsanými ve výše zmíněných záznamech z čarodějnických procesů a tušíme jejich společný základ. A tak se zdá, že taková Kateřina Shánělka možná skutečně mohla být jednou z přímých předchůdkyň pozdějších bohyní, jejichž čarování vycházelo ze stejných kořenů.
V případech rituálů, kdy se pomoc jednomu zároveň jeví jako pokus o ublížení druhému, je snad možné hledat důvody pro určitý odstup, který si obyvatelé Kopanic zvláště v pozdějších dobách od bohyň udržovali. Muž, který žil na Žítkové do roku 1953 říká, že místní se jich jako trochu pomateného, tajemného a snad i nebezpečného reliktu ze starých časů spíše stranili a do chalupy k vědmám chodili, až když opravdu potřebovali jejich pomoc. Mnohem častějšími návštěvníky těchto čarodějek proto byli přespolní. S odlivem starých tradic, s přicházející dobou, soustředěnou na ryze vědecké poznání se vědmy dočkaly také výsměchu nebo nařčení z podvodu. I samotné bohyně byly zejména po polovině 20. století vzhledem ke svému okolí mnohem uzavřenější a opatrnější. Přijímaly klienty většinou pouze na doporučení svých známých, neboť si byly vědomé, že po nich soudruzi jdou. Pokud pak vycítily u člověka, který je navštívil, nějakou neupřímnost, bez váhání jej z chalupy vykázaly.
Zajímavý je přitom fakt, že bohyně byly i za éry socialismu často zvány do nemocnic v Uherském Brodě, Uherském Hradišti i jinam, aby zde pomáhaly odejít umírajícím pacientům z tohoto světa. Jen díky jejich působení prý tito lidé skonali velmi klidně, smířeně a beze strachu.
Během 2. světové války se o žítkovské bohyně měla zajímat i velmi zvláštní skupina lidí, zřízená samotným Heinrichem Himmlerem v rámci SD. Tento výzkumný tým projektu „H“, vedený doktorem Rudolfem Levinem, měl za úkol shromažďovat veškeré informace o čarodějnických procesech i o lidech disponujících zvláštními magickými schopnostmi a na základě tohoto pátrání sestavit tzv. Hexenkartothek. Tento jakýsi celosvětový seznam „čarodějnic“ a procesů s nimi měl být využit k podpoře nacisty proklamované teorie o židovsko – křesťanském tažení proti germánskému národu a snad i pro posílení moci nacistů okultními prostředky, kterými byli tak fascinováni. Vědmy z Kopanic měly být Levinovými lidmi prověřovány i z důvodu lákavého podezření, že by mohlo jít o ženy pokrevně spřízněné s dávnými starogermánskými kněžkami a to by byl pro jejich kartotéku pořádný úlovek. Na Žítkové se dokonce mezi lidmi uchovala legenda, že jednu z bohyní měl s prosbou předpovězení budoucnosti osobně navštívit říšský ministr vnitra a vrchní šéf SS.
Poslední ze žítkovských bohyní zemřela ve věku nedožitých 96 let v roce 2001. Jmenovala se Irma Gabrhelová a dávné umění čarovat zřejmě definitivně odešlo ze světa společně s ní. Kopanice tím přišli o unikátní fragment lidové kultury, ať už šlo o skutečnou magii nebo jen o účinnou víru v ní. Působení bohyní na Žítkové dávala tomuto koutu Karpat další, tajemnou a toto svérázné místo přesahující dimenzi. I bez přítomnosti dobrých čarodějnic však jako by tu ve vzduchu, v loukách plných zázračných bylin, v lesích i kamení stále zůstávalo cosi číhajícího, nepojmenovatelného a trochu strach nahánějícího. Snad jakási síla, která dávala magii těchto zvláštních žen mimořádné grády.
Poznatky svého unikátního terénního výzkumu mezi posledními žijícími bohyněmi, provedého na počátku 90. let 20. století, vydala v roce 2016 Dagmar Dobšovicová Pintířová pod názvem „Žítkovské bohyně lidová magie na Moravských Kopanicích“.
Tajuplný a napínavý příběh, inspirovaný životem na Kopanicích a působením místních bohyní, vypráví ve svém románu „Žítkovské bohyně“ Kateřina Tučková.
