Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které tak úplně nezapadají do rámce Geograficko badatelského magazínu, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení.
Stal jsem se obětí optického klamu. Celé já si bylo jisté, že jedu z kopce a přitom jsem „prý“ jel do kopce. Seděl jsem v autě a byl si jistý, ale byl jsem si jistý špatně. Silnice u Kačerova v podhůří Orlických hor je tím proslulá. Tahle úzká, trochu rozbitá okreska vámi otřese.
Udělá vám modřinu na sebevědomí a vysměje se vašemu přesvědčení. Ještě že se tato silnička nachází na tak opuštěném místě. Nic tudy neprojede, jak je půlden dlouhý a tak jí po té urážce můžete vyzvat na souboj.
To jsem s veškerou důrazností uražené ješitnosti udělal i já a znovu jsem prohrál. Opakovaně jsem dojel dolů do nejnižšího bodu cesty, ke křižovatce se silnicí Polanka – Kačerov, vyřadil rychlost, sundal nohy z pedálů a … auto začalo couvat. „To přece není možné, znova!“ „Jedu z kopce, jasně jedu z kopce, o tom se vůbec nedá pochybovat, teď zastavím, vyřadím a … couvám!“
video z kopce do kopce: https://www.youtube.com/watch?v=G8v36NJQw5g(link is external)
Odstavil jsem auto, zamknul ho a šel se projít. Musel jsem to rozdýchat. Raději jsem se ale ještě dvakrát otočil, jestli třeba ten můj nepochopitelně se chovající dopravní prostředek nezačal levitovat nebo tak něco. Jistota toho, co vidím, jak vnímám své okolí, byla pryč. Ta silnička v souboji opakovaně porazila moje přesvědčení a to se člověka dotkne. Přinejmenším je poněkud zmatený.
Když jsem si prohlédl opuštěný Kačerov, vrátil jsem se k autu a zkusil to ještě párkrát. Vždy se stejným, zneklidňujícím výsledkem. Mé oči ve spolupráci s mozkem prostě vyhodnotily situaci silnice jinak, než jaká byla skutečnost. A to docela o dost. Vždyť jak jsem později zjistil, výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem mnou testovaného 380 metrového úseku cesty je sedm metrů. Celých sedm vertikálních metrů, které já viděl zcela opačně. Mé smysly byly oklamány výrazně a já se s tím pořád odmítal smířit.
Jediné co mě těšilo, byla skutečnost, že jsem nebyl zmaten sám. Místních tu moc není, ale poněkud jednotvárný život na samotě jim občas zpestřuje pohled na auta, která po této silničce jezdí sem a tam, couvají a popojíždějí, až to pro nezasvěcené vypadá poněkud záhadně. Někteří lidé z aut vystupují, různými věcmi si po silnici kutálejí, či na ní vylévají vodu a pak napjatě pozorují, jestli poteče do kopce nebo z kopce.
„Úplná blbost, kašlu na to, jedu pryč. Ať si ta silnice klesá nahoru, jak chce.“ „Ale co, náhodou je to dobrý.“ Krátce po opuštění toho opuštěného kraje jsem se se svým zmatením až překvapivě rychle vyrovnal. Najednou jsem byl rád, že jsem byl oklamán. Je v pořádku, že všechno není úplně jasné, zřejmé na první pohled, bez překvapení. To místo, ta silnička mě přinutila divit se a jak praví klasik „Kdo se nedokáže divit, je mrtvý.“
No a poučení z mého poněkud frustrujícího zážitku. To je přece jasné! Některé věci nejsou takové jaké vypadají, ale většinou jo. V každém případě doporučuji. Pokud se cítíte až nezdravě sebejistí, zajeďte si do Kačerova a nechte se trochu znejistit.
