Moje úplně první velká výprava bez starostlivého dohledu rodičů se uskutečnila již strašně dávno. Jejím cílem byla legendární Česká Amerika a jejím vzdáleným následkem tak trochu i Moskyt.
Když jsem se poprvé vydal se spolužáky do oblasti zvané Česká Amerika, bylo mi 13 a vůbec jsem netušil co mě tam čeká a co si mám pod podivným jménem představit. Kamarád, který nás na tuto výpravu zlákal nám řekl, že od svého staršího bratra slyšel o divokém kraji plném skal a temných jeskyní, kam se sjíždí všichni skuteční trampové. I my jsme samozřejmě chtěli být skuteční trampové a tak nezbývalo nic jiného než se do té divočiny vypravit také. Obarvili jsme si na zeleno doktorské pláště, koupili špatně těsnící čutory, zkompletovali krabičky poslední záchrany a staré kuchyňské nože zastrčili do koženkových pouzder narychlo spíchnutých ze snad už vyřazených máminých kabelek. Dlouho před očekávaným dnem jsme trénovali zalamování palců, abychom byli připraveni podat si ruku s opravdovým trampem, až ho potkáme a hlavně jsme přemlouvali rodiče, aby nás vůbec někam pustili.
Den D začal velmi brzo. Skoro celou noc jsem nemohl usnout v očekávání velkého dobrodružství. Až před čtvrtou ranní jsem krátce upadl do neklidného bezvědomí, aby mě z něj okamžitě probral drnčivý zvuk nemilosrdného budíku. Do čutory jsem poprvé nalil horký čaj, spolkl rohlík, zabalil pytlík se svačinou do zánovního žebradla a obul se do starých sešmajdaných zimních bot na zip. Ztichlým barákem jsem seběhl dolů a otevřel dveře do mlhou lehce zakalené studené tmy. Vydal jsem se na svůj první vandr. Liduprázdným sídlištěm jsem zamířil k autobusové zastávce, kde jsme měli sraz. V tu chvíli jsem trochu váhal, jestli opravdu chci, aby se na sraz dostavili i kamarádi. Možná by bylo lepší, kdyby je z domova nepustili, kdyby zaspali, nebo si celý čundr kvůli vnitřním pochybám rozmysleli. I ve mě to totiž jaksi hlodalo. Nebylo by mnohem lepší zavrtat se zpátky pod peřinu, prospat se sladce až k dobrému obídku a neblbnout někde daleko v jakýchsi nebezpečných skalách mezi divokými zarostlými zelenými vandráky a ještě ke všemu lézt někam do černého podzemí? Už když jsem se ale blížil k autobusové zastávce, bylo mi jasné, že kamarádi přišli také. Do Ameriky se tedy opravdu pojede!
Byli jsme čtyři a měli jsme dojem, že dnes je ten den, kdy se z nás stanou chlapi. Prohlíželi jsme si svou „trampskou“ výbavu a znovu se navzájem přezkušovali ze zalamování palců. Na Smíchovském nádraží jsme si koupili své první „čundrácké“ jízdenky a pospíchali na perón, aby náš první vandr trapně neskončil tím, že nám ujede vlak.
Dunění pražců znělo jak westernová hudba a my jsme uháněli ustupující tmou ven z města. Sami bez dozoru a neznámo kam. Za okny ubývalo pražských světýlek, přibývalo siluet stromů a skal. Probouzeli se první ptáci a temná šeď odcházející noci se začala barvit do zelena hlubokých lesů a luk. Chvíle, kdy se z nás měli definitivně stát trampové, drsňáci a zálesáci se kvapem blížila. Vystoupili jsme nedočkavě ve stanici Karlštejn a již na nádraží zahlédli skupinky zkušenějších, do maskáčů, širáků a vojenských bot oblečených „kolegů“. Trošku nás mrzela naše módní zaostalost, ale alespoň jsme teď přímo v terénu mohli získat přehled jak doplnit šatník.
Rozložili jsme turistickou mapu a plánovali, kam se z nádraží vydáme. Kraj jsme neznali, informace byly velmi kusé a cíl naší cesty byl na mapě naznačen jen nepřesně. Nakonec jsme se vydrápali do skalnatého srázu nad Berounkou a ocitli se na malé vinici. Zamířili jsme směrem, kde jsme tušili vesnici Srbsko. Trochu nás popohnal rozzuřený vinař, když nás zahlédl kráčet těsně vedle řádků vinné révy, chvilku jsme bloudili polem kukuřice, ale do Srbska jsme nakonec přeci jen dorazili. Na mapě byl nad vesnicí zakreslen jakýsi lom se symboly, jenž podle vysvětlivek znamenají jeskyni. Rozhodli jsme se, že se tam podíváme a při představě vstupu do tajemného podzemí s obrovskými dómy, krápníky a křišťálovými jezírky jsme se nedočkavostí skoro rozběhli. Lom jsme skutečně našli tam, kde byl na mapě zakreslen a k naší velké radosti se v jeho stěnách černalo hned několik otvorů – vstupů do podsvětí.
Trochu nás sice zneklidňovalo, že jsou okolo lomu rozmístěné cedule, zakazující vstup do jakéhosi chráněného území, ale velké dobrodružství bylo téměř na dosah a žádný zákaz by nás v tu chvíli nemohl zadržet. Cedule necedule, šli jsme dál! Náš Rubikon byl překročen. Jak jsme vzápětí zjistili, černé díry skrývaly jen krátké úseky štol, vykutané do skály člověkem. Bylo to sice dobrý, ale přeci jen jsme čekali něco víc. Navíc z nás čtyř jen dva lidé byli vybaveni baterkou. Já jí neměl a tak jsem toho ve štolách ani moc neviděl. Já vím, zdá se to poněkud podivné, že jsme si na výpravu do podzemí sebou nevzali zdroj světla, když jsem se ale doma balil, nějak jsem si potřebu baterky v jeskyních vůbec neuvědomil. Vždyť jsem do té doby v žádné jeskyni vlastně ani nebyl. A když ano, byla vždy dobře osvícena, opatřena zábradlím, betonovým chodníčkem a průvodce měl naleštěné botky, někdy i kravatu. Docela mě pak zaskočilo, že tady v těch dírách do skály byla najednou překvapivě tma.
Když jsme z jedné takové tmavé štoly vyšli, odchytil nás náhle nějaký rozzlobený šedovlasý pán s odznakem na vestě a v tu chvíli bych za naši budoucnost nedal ani korunu. Jak jsme z následujícího emotivního projevu ochránce přírody pochopili, spáchali jsme vstupem do lomu hrdelní zločin a středověká mučení jsou pro nás malým trestem. Už už si chystal zápisník na naše jména, adresy a školu, aby nám nenapravitelně zničil naše mladé nevinné životy, když do lomu po pěšině vešel další vetřelec. Právě příchozí muž se na chráněném území choval dost suverénně a to přesměrovalo spravedlivý hněv staříka od nás k němu. Začali se spolu dohadovat a hádat, čehož jsme se rozhodli neprodleně využít. Zprvu opatrně a nenápadně, potom rychle a nezadržitelně jsme se vytratili z lomu kamenitým svahem nad jeho okraj. Tady jsme si polehali do trávy, krásně vyhřáté od sluníčka a Pavel se pro zpříjemnění už tak dost příjemné chvilky začal učit hrát na foukací harmoniku. Během poslechu jeho skvělých pazvuků jsme z ptačí perspektivy pozorovali ochránce, jak se marně snaží vyhnat z lomu další zvědavce. Na nás už naštěstí neměl čas a už by nás ani nedohnal. Po chvíli jsme dokonce zjistili, že své úsilí na záchranu chráněného území vzdal a odkráčel kamsi do propadliště našich začínajících trampských dějin. Ještě dlouho jsme však lomu nad Srbskem říkali na počest starého mrzouta „lom Šedivého dědka“, zkráceně „Šediváč“.
Kamenolom pod námi byl teď již delší dobu opuštěný a ztichlý. Krajem se rozléhal jen podivný dvojtón harmoniky, který Pavel vymyslel a hrál ho nadšeně pořád dokola, když do lomu náhle vešla zvláštní skupinka lidí. Dva starší kluci a tři holky. Brzo si nás všimli, zřejmě k nim dolehly tóny Pavlovy geniální skladby, a zamávali na nás, abychom šli k nim dolů. Sestoupili jsme váhavě za podivnou partičkou až do nejhlubšího místa lomu a nesměle se s nimi pozdravili. Určitě se nedali zařadit mezi čistokrevné trampy a tak jsme s nimi prohodili jen pár nicneříkajících slov. Navíc jsme si všimli, že poblíž je ve skalní stěně dostupný úzký otvor a šli jsme si ho prohlédnout. Brzo jsme zjistili, že je to opravdová přírodní jeskyně velmi malého průměru, ale při troše snahy průlezná. Již pár metrů za ústím se jeskyně dokonce roztrojovala a nás tmavá tajemná díra začala neodolatelně lákat. Bylo nám jasné, že pokud se vydáme dovnitř, budeme se muset plazit, soukat a protahovat kamenným, blátivým, vodou ohlazeným asi šedesáticentimetrovým průměrem krasového výtvoru, kamsi do neznámých hlubin skalního masívu.
Přesto jsme se rozhodli, že se pokusíme kousek jeskyně prozkoumat. Půjčil jsem si baterku a první se nasoukal do ústí úzkého otvoru. Svítil jsem si před sebe do tmy houstnoucí někam dozadu se kroutícím tubusem a z neznámých hlubin na mě dýchl chlad dalekého vlhkého podzemí. Rukama a nohama jsem se odstrkoval a sunul se chodbou až k odbočce doleva. Tou jsem chtěl pokračovat. Za mnou se do díry nasoukali ostatní a plazíc se ohlazeným vápencem, místy pokrytým vrstvičkou jílu, jsme poprvé na vlastní kůži prožívali vzrušení ze skutečného dobrodružství. Odbočka doleva, do které jsem se nacpal, byla velmi obtížně průlezná. Vedla s poměrně velkým sklonem šikmo dolů a docela to v ní klouzalo. Hlavou napřed jsem pomalu sjížděl kamsi do hloubky a rukama zapřenýma o stěny přibržďoval skluz. Za mnou stejným způsobem postupovali moji kamarádi a nebylo to moc příjemné. Nedovedl jsem si představit, co bych dělal, kdyby chodba tam někde dole byla slepá. V úzkém průměru nebylo možné se otočit a vysoukat se po nohách zpátky nahoru kluzkým svahem by bylo velmi obtížné až neproveditelné. Chodba byla někde tak zúžená, že dalo velkou práci protáhnout se dál. Naštěstí se sklon po pár desítkách metrů vyrovnal a zdálo se, že tato větev plazivky jen tak neskončí. Prolézali jsme pak komplexem značně rozvětveného jeskynního systému úzkých plazivek, komínů spojujících několik pater i menších dómů – jakýchsi místností, kde se dalo narovnat nebo si alespoň sednout. Užívali jsme si naplno objevitelské euforie, věřili jsme, že právě prožíváme něco, co jiní nikdy neokusí. Až po dlouhé době jsme si uvědomili, že by bylo dobré hledat cestu zpět. Nakonec jsme z jeskyně vylezli stejným otvorem, kterým jsme do ní vlezli a byli jsme tím prvním podzemním zážitkem nadšení. Venku už se ale do nitra země chystala naše známá podivná partička a jak jsme zjistili, považovali se za zkušené amatérské jeskyňáře. Tvrdili, že plazivku znají a my jsme je požádali, aby nás vzali dolů sebou. Měli totiž jednu velmi důležitou věc, užitečnou pro delší výpravu do labyrintu chodeb, která chyběla nám – velkou špulku vlasce.
Devět se nás pak nacpalo do úzké díry, abychom na několik hodin zmizeli z denního světla do říše temnot, tajemství a pokladů podzemních skřítků. Vlasec jsme uvázali pár metrů za ústím jeskyně k jakémusi krasovému útvaru a odvíjeli za sebou metry a metry životně důležitého vlákna, označujícího nám cestu zpátky ke světlu. Lezli jsme do hlubin spleti chodbiček, které tu voda po milióny let vymílala, spouštěli jsme se po laně svislými komínky, přelézali bezedné propasti. Občas nás z nepřirozených poloh těla chytly křeče do nohou a potom obvykle nebylo daleko k tomu, aby postiženého zachvátila panika. Pokud nemohl v těsném prostoru nohy natáhnout nebo skrčit jak by pro zahnání bolesti potřeboval, byl to opravdu nesnesitelný pocit. Trošku nás také vydusil jeden z jeskyňářů, který si v natěsnané plazivce zapálil doutník. Tehdy jsme měli pocit, že se musíme okamžitě udusit.
Do jedné odbočky jsem se nasoukal jako druhý za jeskyňářem, který po chvíli zjistil, že dál je plazivka velmi úzká a neprůlezná. Bylo to v jakési šroubovici kroutící se šikmo nahoru a bylo nutné vysoukat se zpět do volné chodby a najít jinou cestu. Když jsme však začali couvat, zjistil jsem, že jsem se v jednom ohybu jaksi zasekl. Nemohl jsem tam ani zpět a byl to opravdu nepříjemný pocit. Co však v krátké době popadlo jeskyňáře, kterého jsem ve slepé odbočce vlastně uvěznil a zašpuntoval, to se nedá popsat. Začal řvát jak smyslů zbavený, kopal do mě a střídavě zase upadal do absolutní apatie. Jeho záchvaty šílené paniky byly zcela neovladatelné a všichni měli spíš strach o jeho zdravý rozum, než o mé vyproštění. Já jsem si zatím kryl rukama hlavu před jeho botama, snažil jsem se protočit, abych se mohl více prohnout a ze sevření skály uvolnit. Nakonec se to podařilo za pomoci člověka, který lezl do odbočky za mnou a který mě za nohy pootočil a povytáhl. Úspěšně jsme pak zrádnou odbočku opustili a vysvobozený jeskyňář klaustrofobista se mi dlouze omlouval. Trochu mě ale jeho chování zviklalo v přesvědčení, že prolézáme podzemí se zkušenými speleology. Jinde jsme pak zase museli podlézt příliš nízký strop až po obličej ponořeni do vrstvy bláta, což velmi špatně snášelo naše oblečení. V jednom komíně, kterým jsme sestupovali dolů, bylo nutné navzájem si pomáhat. Ten co právě po laně slezl, počkal na svého následovníka, vzal ho na ramena, dřepl si s ním, sám se zpola nasoukal do úzké boční odbočky u dna komína a teprve potom postavil člověka ze svých ramen na zem. Ten se pak připravil na stejné sesazení dalšího lezce. Musím přiznat, že takto sundávat z krátkého lana dobře stavěnou jeskyňářku, jak to vyšlo na mě, bylo až překvapivě příjemné.
Nejhorší v plazivce bylo začít myslet na masy horniny nad sebou a úzké prostory kolem sebe. Člověk cítil, jak se mu zrychluje tep, blíží se hranice nezvladatelné paniky a bylo pak velmi obtížné takové myšlenky zaplašit. Zkoušeli jsme také v jedné větší komoře zhasnout všechny baterky a pořádně si potichu prohlédnou absolutní tmu. To byla krásná tma, úplně jiná než obyčejná noční nebo záchodová tma (tma na zhasnutém záchodě). V takových běžných tmách se vždy najde nějaký i třeba jen minimální zdroj světla a tma je tak vlastně jen šerem, v kterém vidíme náznaky předmětů a neztrácíme orientaci. V absolutní tmě však jako by kolem vás opravdu nic nebylo. Otvíráte oči dokořán, snažíte se zachytit alespoň nějakého zrakového vjemu, ale ono nic! Slyšíte kamaráda mluvit těsně vedle sebe, ale nevidíte jediný náznak jeho přítomnosti. Po chvíli nevíte kde je vpředu, kde vzadu, začnete volně a nekontrolovaně plavat v prostoru. Vaše mysl bloudí temnotou, odpoutána od světa a je v té chvíli snad schopna přijít na něco mimořádného. Ze vzdáleného nitra jeskyně k vám dolehne jen nepatrné cinknutí uvolněného kamínku nebo plácnutí kapky vody do slizkého jílu a to stačí aby se v té volně plovoucí odizolované mysli rozezvučely struny najednou tak bohaté fantazie. Jste náhle vším čím chcete být, jste kdekoliv kde chcete být a vaše skutečná identita, všechny vaše povinnosti a vazby s reálným prostředím jsou tak daleko, nicotné a utopené v neprostupné tmě. Potom se rozsvítí, světlo vás praští do očí a vy si sednete zpátky na pevnou zem. Je potřeba se plazit dál. Jeskyní i skutečným světem.
Z jeskyně jsme tentokrát po půl dni stráveném pod zemí vylezli v úplně jiném místě, než jsme do ní vlezli. Kolik jsme toho ten den vápencovou skálou proplazili nevím, ani mapku naší jeskynní trasy bych nedokázal nakreslit. Ale připadalo nám, že jsme museli být až někde u Berouna. Denní světlo nás doslova překvapilo. Po takové době prosvícené jen žlutavou září z baterek si člověk uvědomí, jak moc je venku světla a musí si na něj chvilku zvykat. Nejvíc se nám ale po opuštění jeskyně líbilo, když se obě jeskyňářky jakoby nic na místě vysvlíkly ze zablácených tepláků donaha a šly se omýt do blízkého malého jezírka. To byl pro nás další velmi významný a inspirativní zážitek dne. Holky se potom oblékly do čistého voňavého prádla, my jsme se zablácení od vlasů až k patě s podivnou partičkou rozloučili a vydali se dál.
Prošli jsme kolem Bubovických vodopádů, Kubrychtovy boudy a lesem zamířili do oblasti Malé Ameriky. Poprvé jsme uviděli zelenavé vody slavného lomu a tmavá okna v jeho stěnách, vedoucí do tajemných štol. Hledali jsme i další lomy v okolí a nad jedním z nich jsme zaslechli hlasy a ucítili kouř. Štolou nad kterou se vyjímal nápis Modlitebna jsme prošli až na samotné dno tohoto menšího lomu a poprvé se konečně setkali se „skutečnými“ trampy. Pozvali nás k ohni, vyprávěli nám o Americe, o své osadě a o jakémsi tajemném vojákovi Hagenovi. Zvláštní bylo, že ačkoliv jsme toho dne spoustu věcí dělali a viděli poprvé, připadali jsme si tam pod skalním převisem Liščího lomu patřiční a celkem sebevědomí. Před chvílí jsme přece prolezli velký kus nebezpečného podzemí a jsme už proto hotoví jeskyňáři, trampové, zálesáci a drsňáci. Už máme všude co vyprávět a jen tak něco nás nepřekvapí.
Blížil se ale večer. Konec srandy! Byl čas vrátit se k maminkám. Rozloučili jsme se s osadou naplněnou za srdce beroucími zvuky kytar a z kotlíku trampů rozlévající se vůní guláše, popřáli osadníkům klidnou noc pod hvězdami, prolezli Modlitebnou ven z lomu a zamířili na vlak. Plni dojmů jsme jako neohrožení dobrodruzi a nejdivočejší trampové dorazili do svých domovů, spapali večeři, vykoupali se a ulehli do nadýchaných peřin, abychom celou noc snili o dalších neuvěřitelných budoucích výpravách. Vždyť tam někde v kraji u Karlštejna na nás čekaly temné štoly, bezedné lomy, Velká Amerika a strašlivý Hagen.