Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký cyklista. Šlapal tunelem bez jediného zdroje světla. „To je dobrodrůžo, jezdit potmě štolou, co?“ Na mou otázku se mi dostalo jen krátké zamručení a cyklista zmizel v temnotě. A my jsme se mohli dále věnovat hledání netopýrů.
Na výpravu do Prokopského údolí nás pozvala Jana Neckářová, která se o netopýry zajímá už několik let. „Když jsem chodila na přírodovědný gympl, vybrala jsem si téma seminární práce: Výskyt netopýrů na území Prahy. Při shánění informací k tomuto tématu, jsem také šla na přírodovědeckou fakultu. Tam jsem od jedné studentky dostala nabídku, jestli nechci chodit večer po Praze a nahrávat netopýry. Půjčila mi ultrazvukový detektor a já nahrávala“ vypráví Jana o svých začátcích. „ V současné době jsem členkou ZO ČSOP Nyctalus, která na území Prahy zjišťuje výskyt netopýrů. Své jméno tato organizace získala od nejčastěji zaznamenaného netopýra v Praze, netopýra rezavého – Nyctalus noctula. Jsem rovněž členkou České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), která se zabývá ochranou a monitoringem netopýřích populací v České republice,“dodává.
Netopýří radar
Netopýři sice mají oči, ale nevidí moc dobře. K orientaci používají takzvanou echolokaci. Vyšlou krátký signál, který se odrazí od okolních předmětů. Podle odrazu, tohoto pro lidi neslyšitelného zvuku se velmi dobře orientují i v naprosté tmě. Prokopské údolí Každý netopýří druh vydává trochu jiný signál a tak podle jejich pískání můžeme rozpoznat netopýra letícího i několik desítek metrů od nás. Velmi důležitým faktorem při rozpoznávání netopýrů podle zvuku je intenzita a průběh signálu a jeho frekvence. K takovému odposlouchávání netopýrů je potřeba zvláštní přístroj, ultrazvukový detektor. Je to malá krabička s displejem, na kterém je vidět frekvence netopýřího signálu, který je pro lidské ucho neslyšitelný. Aby bylo možné si signál poslechnout, detektor ho převede do slyšitelného zvuku. „K detektoru si připojím nahrávač, pískání nahraju a pak si to pohodlně zpracuju v programu na počítači,“ vypráví Jana, zatímco míříme k naší první zastávce. „Když netopýr letí třeba nad korunama stromů, má mezeru mezi jednotlivými signály stejnou. Jakmile zjistí, že je před ním nějaká překážka, nebo kořist, začne vydávat signály rychleji. A pak už tu kořist chytí,“ dozvídáme se na začátku štoly, kterou jdeme prozkoumat. Jana bere z batohu velkou svítilnu a vkládá do ní několik monočlánků. „Jestli potřebujete baterku, mám jich několik a mohu vám půjčit,“ my jsem ale také dobře vybaveni a s díky odmítáme. Nasazujeme čelovky a do ruky bereme velkou svítilnu s olověným akumulátorem a automobilovou žárovkou. Naše cesta za netopýry začíná.
Ve štole
Je konec února a netopýři ještě spí zimním spánkem, detektor tentokrát nebudeme potřebovat, a ani by nám k ničemu nebyl. Naším úkolem je pomalu projít štolou a prohlédnou všechna místa, kde by netopýři mohli být ukrytí. Netopýří budka
„Já sem do té štoly chodím už přes tři roky, většinou ve všední den. Obvykle mi to zabere asi 40 minut,“ postupujeme za Janou, posloucháme její zasvěcený výklad a nahlížíme do děr, které tu zanechaly vrtačky horníků. Postupujeme pomalu, ale jistě. Jana po mnoha pravidelných návštěvách už zná každou díru, kterou netopýři využívají. Ví, kde byl netopýr minule, případně kde se objevil nějaký nový.
Člověk se musí dobře a pozorně dívat, aby netopýra našel. Většinou jsou zalezlí hluboko v otvorech a jen velmi zřídka visí někde u stropu. Pro Janu to ovšem není žádný problém a tak po chvilce vidíme první exemplář. Jedná se o netopýra ušatého. Po propátrání celé štoly nacházíme 3 netopýry, dva ušaté a jednoho velkého. To je oproti minulému průzkumu o jednoho netopýra méně.
Ochrana netopýrů
Je víkend, na konec února velmi příjemné počasí. Lidé využívají této nezvyklé zimy k procházkám. Ve štole je celkem velký provoz. Pár mladých lidí se fotografuje v ústí chodby, rodinka s dětmi tu hraje hru, cyklista se tady projíždí a přicházejí další návštěvníci. To netopýrům určitě nesvědčí. Každé probuzení uprostřed zimy je připraví o část energie. Před štolou Jedno nedobrovolné probuzení jim může vzít tolik energie, kolik potřebují na dvacet dní klidného spánku. Je tedy jasné, že opakované probuzení netopýra během zimy mu může vzít tolik sil, že se nedožije jara. I při průzkumech netopýřích zimovišť se musí dodržovat určitá pravidla a povolení k návštěvě takových lokalit vydává patřičný úřad.
„Dříve se netopýři kroužkovali, je to nejlevnější značení, ale jak lezou do různých škvír a děr, tak jim to vadí. Kroužkování se provádělo hlavně na zimovištích, kde jich bylo nejvíc. Prostě se setřásli do pytlíku, asi jako česáček na ovoce a okroužkovali. Zjistilo se, že díky kroužkování jich začalo ubývat, proto už se tato metoda používá minimálně“, dozvídáme se na druhém konci štoly. Díky kroužkování víme, že se netopýři mohou dožít značného věku. Je zaznamenán případ, kdy se netopýr velký dožil 37 let.
S netopýrem doma
Ve Slaném se prováděla rekonstrukce střechy, kde sídlilo několik netopýřích rodin. Asi jejich jedinou záchranou byla Jana, která se jich ujala:“Měla jsem je měsíc doma. Byly to tři dospělé samice a šest mláďat, ale tento druh netopýra má většinou Netopýr ušatý jen jedno mládě. Mláďata byla různě velká a tak se některá neprodrala k mléku. Musela jsem je tedy dokrmovat. Míchala jsem jim rýžový odvar s Tatrou a pak, když měli zuby, jsem jim vymačkávala moučný červy a ještě jsem to doplňovala vitamíny a vápníkem. Jenomže netopýr ušatý se živí hlavně můrama a oni mi začali lysnout. Tak jsem je začala krmit cvrčkama a zanedlouho jim srst hezky obrostla.“ Ideální k navrácení netopýrů do přírody je dát je tam, kde to znají. Což v tomto případě nebylo možné. Jana tedy zvolila jinou lokalitu, kam jim umístila speciální budku, aby alespoň něco v novém prostředí znali. „Dala jsem je sem také proto, že to tu dobře znám, mají zde možnost zimování a v okolí je také jiná kolonie netopýra ušatého. V budce jsem je už ale nikdy neviděla“.
Požáry
Nabiti informacemi, vyrážíme dál do Prokopského údolí na další lokalitu. Netopýři Naše průvodkyně Jana ví o netopýrech opravdu mnoho a tak asi hodinová cesta údolím slibuje nejen příjemný, ale i poučný zážitek. Obcházíme lom, ve kterém se stále těží vápenec, a míříme do lomů starých, do míst, které se jmenuje Požáry. Ve slepé štole, dlouhé jen několik desítek metrů na nás čekají tři obyvatelé. Na rozdíl od těch předchozích nejsou ukryti v otvoru po vrtařských pracích, ale visí u stropu, těsně nalepeni na sobě. Při pozorném pohledu je na jejich kožíšku vidět množství drobných kapiček vody, která se na nich v tomto prostředí vysrážela. Pořizujeme několik fotografií a odcházíme pryč, abychom je nerušili v klidném spánku. Venku se mezitím setmělo a naše další cesta vede na zastávku autobusu. Loučíme se a domlouváme si další výpravu za netopýry.
V Praze je v současnosti doloženo 15 druhů netopýrů: netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr vousatý (Myotis mystacinus), netopýr Brandtův (Myotis brandtii), netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr pestrý (Vespertilio murinus), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr stromový (Nyctalus leisleri), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus), netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr černý (Barbastella barbastellus), netopýr ušatý (Plecotus auritus), netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus)
