Vybrané zápisky z cesty po neuvěřitelné Zemi orlů. Na tuto expedici, která měla za úkol zmapovat dostupnost a vhodnost některých lokalit albánského vnitrozemí pro případnou komerční turistiku, jsme se spolu se Zdeňkem Mikšíkem vypravili pod záštitou netradiční cestovky Kudrna Brno, která si k tomuto účelu pronajala speciální expediční Tatru.
12.5.1995 Shqiperi – Fushë-Lurë
Po několika dnech putování hornatým a pustým krajem, přijíždíme po kamenité cestě s naší expediční Tatrou do rozlehlého údolí v oblasti zvané Lura. Mezi horskými hřebeny s výškou okolo 2000 metrů nad mořem tu leží vesnice Fushë-Lurë.
Je zatím stále ještě pěkné počasí, vrcholky okolních hor jsou pokryté tajícím sněhem a ze strání se řítí spousty vody ve stovkách divokých potoků a potůčků směrem k vesnici. Sjíždíme k prvním kamenným domkům a pomalu se noříme do kulis připomínajících minulé století. Jsme zde jako návštěvníci z jiného světa a budíme stejnou pozornost, jako přílet mimozemšťanů. Za naším autem se táhne lidový průvod. Projíždíme vesnicí a stoupáme bahnitou cestou do protějšího svahu. Zastavíme u osamoceného domku, kde jak zjistila naše pěší průzkumná skupina, žije kanadský manželský pár a vykonává zde v albánských horách misijní činnost. Necháváme si u nich nabít baterie do kamery a stoupáme ještě kousek výš, až nacházíme mýtinu, kterou si vybíráme pro zřízení tábora.
Po obědě vyrážíme do hor hledat ledovcová jezera, která by tam měla podle mapy být. Spolu se Zdeňkem a Radkem se oddělujeme od skupiny a jdeme po vrstevnici lesem k hlubokému kaňonu. Občas něco natočíme, ale brzo je naším hlavním snažením, zdolávaní stále širších a divočejších ledově studených potoků. Brzo chápeme, že jsme zabloudili, ale směr se nám zdá být jasný. Bloudíme však nakonec sedm hodin
Když se konečně jako poslední vracíme k autu, posedává tu již několik Albánců a vesele popíjí s Petrem a Martinem. Přisedáme k nim a hned je před nás do trávy postaven pohár pálenky. Docela přijde vhod. Jeden z Albánců je bývalý policajt a je mezi nimi, zdá se, přirozenou autoritou. Hrozně se mu líbí moje sluneční brýle a chce, abych mu je půjčil. Nasazuje si je a děkuje mi za ně s tím, že si je už nechá a že jsem teď jeho kámoš. Chvilku laxně protestuji, ale protože nechci dráždit kobru bosou nohou, smiřuji se po chvíli s tím, že už mi moje brýle s bočními kryty asi za 600 Kč nepatří.
Je večer a my jsme se asi v šesti lidech rozhodli zajít do vesnice do hospody, jestli tam vůbec nějaká je. Stavujeme se po cestě ještě u Kanaďanů, ale ti se nám snaží náš úmysl rozmluvit. Říkáme jim, že je nás šest a že se nebojíme. Oni nám tvrdí, že těch co nás případně napadnou bude patnáct a všichni budou ozbrojeni. Když si však naší návštěvu vesnice nechceme nechat rozmluvit, posílají s námi jako průvodce svého pomocníka – místního albánského učitele. Prý se tu vyzná a navíc umí anglicky, takže nám bude překládat. Scházíme do vsi a vstupujeme do jedné ze dvou zdejších kamenných taveren. Pivo tu nemají, dáváme si tedy Skanderbega a podivnou žlutou limonádu. Začínáme se družit s místními štamgasty. Pepa se rozjel trochu víc a když se chystáme k odchodu, potkáváme ho, jak se objímá s jedním Albáncem, kterému visí na krku Pepovy Nikony a našeho kamaráda si odvádí kamsi ven do noci. Snažili jsme se to Pepovi rozmluvit, ale on tvrdil, že Albánec je jeho nový přítel, že u něj přespí a že ho máme nechat být. Bezmocně pak už jen koukáme, jak Pepa mizí, zavěšen na domorodcova ramena, někam do tmy. Svítíce si na cestu lesem, přes divoké potůčky, mojí baterkou velikosti tužky, vracíme se do lesa k našemu tábořišti. U auta se stále zdržuje jeden asi patnáctiletý albánský kluk ozbrojený řetězem. Tváří se hodně přátelsky a nabízí nám, že nám bude hlídat ve dne i v noci tábor. To se nám docela hodí. Souhlasíme, on zaujímá strážní stanoviště a už nás neopouští. Jen občas, když má hlad vytáhne z igelitového pytlíku zapařené sušené kuřecí kůže a nají se.
Rozhodl jsem se postavit si na noc, na kraji mýtiny, poblíž auta svůj stan – Gemu. Ještě v Makedonii, na začátku naší expedice mi jednoho rána v nestřeženém okamžiku vítr Gemu odnesl do divoké říčky, kde ji voda totálně zdemolovala. Polámaly se nosné pruty a jejich ostré konce stan na mnoha místech rozpáraly. Chci teď vyzkoušet, jestli je alespoň částečně použitelný. Půjčuji si pár nosných prutů od lidí, kteří spí v autě a Gemu na noc nestaví a jakž takž vypínám cáry látky do přibližné podoby stanu. Lezu dovnitř a zalézám do spacáku. Ještě než stihnu usnout slyším, jak začíná pršet. Velmi brzo cítím odspodu vlhkost, rozsvítím baterku a na podlážce vidím kaluž. Prohýbám se do tvaru písmene U, abych ležel mimo. Po chvíli mě však kaluž následuje a znovu mi částečně promáčí spacák. Znovu měním polohu, ale voda si mě opět po chvíli najde. Takto si hrajeme s dotěrnou louží po všech koutech nevelkého stanu celou noc. Navíc mě štve, jak se z vedlejšího áčka, kde spí Petr, Martin a Alena, ozývá jen spokojené hlasité chrápání.
13.5.1995 Shqiperi – Fushë-Lurë
Konečně přichází ráno! Všechno je mokré, ale venku již prší méně. Když kolem poledne přeci jen přestává pršet úplně, bereme si u Kanaďanů baterie do kamery a vyrážíme se Zdeňkem natáčet do vesnice. Procházíme po návsi, kde po nás místní začínají jen tak z rozmaru házet kameny. Natáčíme si minaret, školu, milíře na pálení vápna, ale hlavně střílnové domy. V horských albánských vesnicích, značně izolovaných od vlivů civilizace, totiž stále platí zákon krevní msty. Pokud někdo někoho zabije nebo znásilní, musí muži z rodiny oběti vyvraždit všechny muže v rodině pachatele. Ti jim to pak samozřejmě musí oplatit. Začíná tak rodinná válka, která končí až smrtí všech mužů v obou rodinách, snad kromě toho posledního. To nutí rodiny zatažené do této tradice stavět si vysoké masivní kamenné domy, podobné hradním věžím, kde jsou místo oken jen úzké střílny, sloužící k obraně při obléhání nepřítelem. Klid nastane jen ve svátek a v období žní, kdy se podle místního zvyku zabíjet nesmí. Zabíjet je zakázáno také na návsi.
Máme štěstí a potkáváme našeho známého učitele. Ptáme se ho, jestli bychom se nemohli do některého ze střílnových domů podívat. Někam odbíhá a přivádí k nám stařenu, která nás prý do jednoho pustí. Je to vdova, všechny muže v její rodině už pobili, přestože jejich dům je jeden z největších. Otevírá nám dveře do této pevnosti a nechá nás si ji důkladně prohlédnout. Velmi se nám líbí řešení záchodu. V nejvyšším patře je malá místnůstka vystupující zvenku ze zdi, v jejíž kamenné podlaze je trojúhelníkový otvor, ústící ven na zahradu. Vše co otvorem propadne, padá z výšky těsně vedle domu na jednu hromadu a je to pak hned po ruce při hnojení zeleniny. Prostě klasická středověká výsernice! Opouštíme dům, děkujeme vdově a jdeme dál vesnicí. Začíná hrozně pršet, točíme ještě velký milíř na pálení vápna a pak se rychle vracíme do tábora.
Dozvídáme se, že se z vesnice ještě nevrátil Pepa, kterého si minulou noc odvedl domů jeho albánský kamarád. A nevrátil se ani Martin, který šel hledat svůj spacák, jenž mu někdo ukradl, když ho sušil na střeše stanu. Pomalu se stmívá a my se rozhodujeme, že je půjdeme hledat. Bereme si vysílačku, abychom měli spojení s autem a vyrážíme do vsi. V první taverně nejsou. Ptáme se po nich, ale nikdo je prý neviděl. Voláme auto, ale tam se také ještě nevrátili. Jdeme se zeptat do baráku Albánce, který si Pepu odvedl minulou noc. Ani tam o něm ale prý nic nevědí. Míříme do druhé taverny, když nám volají vysílačkou z auta, že se oba právě v pořádku vrátili. Pepa i s foťákama, ale Martin bez spacáku. Docela se nám ulevilo. Když už jsme ale tady, zajdeme se podívat i do druhé taverny.
Otevíráme opatrně dřevěné skřípající dveře a proti nám se valí dusivý oblak cigaretového kouře. V ponuré páchnoucí místnosti je téměř tma. Hospodský hluk náhle utichá a spíš tušíme než vidíme, jak se hlavy temných siluet, posedávajících okolo umakartových stolů, zlověstně otáčejí naším směrem. Napadá nás rychle utéct, připadáme si vyloženě jako nezvaní hosté. Po chvilce trapného ticha se však odzadu, z čela stolu zvedá mohutná postava a přátelsky rozevírá náruč. Jde k nám a já rozpoznávám na nose přicházejícího muže moje černé brýle za 600 Kč. Je to můj kamarád, bývalý policista, místní bos. Všem okolo dává hlasitě najevo, že jsme jeho hosté a vede nás ke svému stolu. Začíná nám objednávat panáky. Objevuje se tu i náš známý učitel, teď jako náš překladatel. Dlouho do noci popíjíme, povídáme si a užíváme privilegií, za které vděčíme mým slunečním brýlím, které má policajt i ve velmi tmavé místnosti stále na očích.
Konečně se zvedáme a spolu s učitelem se vydáváme k táboru. Potácíme se nocí lesem do svahu a s učitelem zpíváme velmi nahlas jedinou píseň, kterou známe oba – Internacionálu. Hory okolo jsou ozářené měsícem a při krátké zastávce vidíme na svahu jedné z nich, blízko pod vrcholem, z kamenů sestavený obrovský nápis. Ptáme se učitele, co je tam napsáno. „Hodža vás vidí!„ překládá nám náš průvodce a my jsme rádi, že máme nad sebou tak mocný dozor.
Dnes se rozhoduji spát jako ostatní v autě na sedadle a stan nechávám venku prázdný, plný vody. Zaprvé zase prší a za druhé tady prý minulý týden hladový medvěd roztrhal krávu. Strašná noc, jsem celý promočený, je mi hrozná zima a nemůžu v nepohodlném sedadle usnout. Nemyslím na nic jiného, než aby už bylo ráno.
14.5.1995 Shqiperi – Fushë-Lurë
Nevyspalý, zmrzlý a mokrý konečně vidím svítání. Během noci se můj stan pokusila ukrást nějaká banda zezdola ze vsi. Popadli ho prý a uháněli s ním pryč. Náš strážce je ale dohnal, seřezal řetězem a stan přinesl zpátky. Dvě noci a jeden den stál u našeho auta, převážně v dešti, živil se kuřecími kůžemi a pil dešťovou vodu. Téměř všechno uhlídal, byl na to hrozně pyšný, dostal asi dvacet dolarů a byl v sedmém nebi. Jak málo stačí někomu ke spokojenosti. Sbalili jsme se a vyrazili na další rozbahněné cesty. Jel s námi i učitel, neboť doufal, že se v Tiraně přimluvíme, aby dostal povolení k opuštění země.













