…Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece někde být… Ani nevím , co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk…tušení nebezpečí… A do háje!… je nízko nad cestou, mávání křídel, žlutej zobák… letí přímo na mě!…
Zdravím čtenáře Moskyta… Ahoj. Měl bych pro Vás jeden takový neobvyklý zážitek. Neobvyklé setkání s kánětem. Ač je káně „ta“, pro mě vždycky bylo „to“ a měnit už to nebudu. Vídávám je stále častěji a blíž větších sídel. Je vidět, že se jim daří a život poblíž člověka jim vyhovuje. Zvykl jsem si je na svých toulkách pozorovat, ladně kroužící po obloze, či ostražitě pozorující okolí z korun stromů. …hm, jak úžasný pocit volnosti a svobody. Vzlétnout k nebi blíž, jenom sem tam mávnout křídly a kroužit vysoko nad zemí… Čas od času mám to štěstí a odnáším si domů jako trofej z cest krásně vyvedené brko. Nikdy by mě tudíž nenapadlo, že mi jednou ze setkání s tímto dravcem půjde mráz po zádech, že budu před ním doslova utíkat, bát se vytáhnout paty z pod větví stromů.
Byl to jeden z mých již tradičních vandrů do Brd. Ve všední den jsou Hřebeny tiché a opuštěné, obcházím staré kempy, pátrám v roklích potoků, jen tak naslepo procházím zdejší hájemství. Tentokrát jsem popojel kousek dál, až k Plešivci. Nad ránem vystupuji v Radouši, reliéf výrazného brdského vrchu Plešivce, západního předvoje Hřebenů, vystupuje z polí asi tak dva kilometry přede mnou. Po známé cestě mířím k táhlému cípu lesa, navazující na souvislý pás lesa. A hele, káně a přímo nad cestou. Když tam vydržíš,tak si tě budu moci prohlédnout… Jak to, že ta cesta končí, vždyť jsme tudy šli? No jo, tenkrát ale byla zima a dál jsme pokračovali po poli. Dnes musím procházet vysokou trávou. Okolo támhle toho posedu, snad aspoň k němu to bude vyšlapané. Na káně jsem zapomněl.
O to více jsem se lekl, když se najednou dravec objevil na tři metry přede mnou. Neslyšně se snesl nad zem a tak na metr od mé hlavy to otočil vzhůru. Co to je? Káně se muselo asi vylekat, hledalo svou kořist a já sem se mu do toho připlet. To bylo mé vysvětlení. To je ale… ani jsem nedokončil myšlenku a situace se opakovala. Na okamžik jsem zahlédl tmavé oči, nažloutlý zobák, běháky s prsty, rozpětí letek muselo mít okolo metru. Pár desetin sekundy tváří v tvář. Nepříjemný pocit. Poprvé to beru, ale proč znova? Zmateně se rozhlížím po obloze. Další útok. Tentokrát výpad ze zad. To je horší. Jako když někdo vám těsně za zádama máchne lopatou. Sakra! Instinktivně se shýbám, dravec přelítává těsně nade mnou. Stačím zahlídnout proužkatý vějířovitý ocas. Jde to ráz na ráz, nestačím ani zvednout hlavu a je tu další útok. To už jsem všema čtyřma na zemi. To se mi snad jen zdá… Mizím pod širokou větví buku. Srdce mi divoce tluče, jsem úplně zmatený. Mám strach. Ten šustivý zvuk za krkem…z toho mrazí. Vidím ho. Černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se odtud hnout, o kus dál je další větev. Je zatraceně rychlej. To mi blesklo hlavou, sotva sem se hnul zpod větve. Jen sem ho zahlédl vysoko na obloze a stačilo odvrátit hlavu. Jako by na to prevít čekal. Už ho mám znovu za krkem. To je v háji! Na nic už nečekám.
Bezmyšlenkovitej skok do kopřiv a mezi stromy do lesa. Sedim na bobku, záda přitisknutý ke stromu. Jasně, támhle je. Krouží a kráká nade mnou, ale netroufá si. Jen to zkusil proletět vysoko v korunách. No Tome…co s tim…na to pole mě už nikdo nedostane. Oddychuju a přemejšlim, co dál. Musíš lesem, na poli tě má jak na dlani, přece nebudeš čekat až se skutečně přestane bát. Prodírám se hustým porostem. Stále se rozhlížím, zakopávám o větve. Slyším ho, ale nevidím. To ovšem při jeho rychlosti nic neznamená. Sto metrů je za mnou. To by mohlo stačit, říkám si v duchu. Stojím před lesní asfaltkou a čekám. Rozhlížím se do špiček smrků, naslouchám. Nic. Ticho. Je to za tebou Tome. Nabírám odvahy, nedá mi to. Kouknu se na hranu lesa k poli, možná ho uvidím, musí tam přece být… Ani nevím, co mě přinutilo se ohlédnout. Snad ten zvuk…tušení nebezpečí… A do háje! …je nízko nad cestou, mávání křídel, žloutý zobák…letí přímo na mě! Padám k zemi. Stejně bys mu nestihl uhnout. Kam se na něj hrabeš!… Ten mě dostal, teda.
Zprudka dýchám zádama opřený o nejbližší strom. Tak se cítím relativně bezpečně. Co se to děje?… Já nevim… Nedokážu si to vysvětlit. Strach má velké oči. Pomalu se vzpamatovávám z posledního útoku. Připomněl jsem si záběry náletů spitfirů z válečných filmů. Ironický úsměv, to bylo něco podobného. No, přece tady Tomáši nezůstaneš. Pár minut vyčkávám, sleduju oblohu zpoza větví. Nic. Zřejmě konec představení. Dál vzhůru k vrcholu Plešivce jdu jenom lesem. Na paseku mě nikdo nedostane. Nejsem blázen. Neměl bych šanci.
Ušel jsem asi dvě stě metrů, okolo Smaragdového jezírka a dál nahoru. Už to ze mě opadává. Zdá se mi, že musím být od něj dost daleko. Na Zlaté naději si sedám do boudy a nedá mi to. Stále na to myslím… no to je nápad, napíšu to klukům do kempovky. Koukám zbývá pár listů, snad nebudou mít nad mým románkem řeči. Cvaknu propisku a dávám se do psaní… Vidím ho, černá silueta na obloze a krákavé hiá, hiá, hiá. Musím se… No to snad není možný!… Zmateně zírám před sebe. K ohništi na tři metry ode mě se snáší káně! Copak já vim, jestli je to von… Oblétne stožár vlajky a metr nad zemí mizí za kamenným valem… Odkládám sešit a jdu se podívat. Záda mám přitisknutý ke skále… Ne, není tady. Chvíli čekám, než se odvážím přejít k vyhlídce… Nic. Pokud tohle byla náhoda, tak teda pěkně blbá. Přece to nebylo tamto…ale i tak…je to divný.
Ten den sem viděl káně ještě asi dvakrát, ale vždy z úctyhodné vzdálenosti, tak jako obyčejně. Když jsem svah Plešivce opouštěl a mířil na Kuchyňku, na pasece u cesty leželo krásné brko, zrovna z káněte. Celý den jsem ho nesl v ruce a občas se schválně pošimral po tváři. Obloha byla čistá, okolo zněl jen šum stromů.