I v nitru horské přírody čeká lidská bestie na svou oběť. Má výhodu překvapení a nepřítomnosti svědků. Ne vždy se pak podaří bestii chytit.
Smutné hory
Ty severočeské hory jsou již sami od sebe jakoby zadumané a smutné. Věčně je skrápí studený déšť nebo se topí v hustých mlhách. Mrtvé lesy pokrývají svahy nejvyšších kopců, pahýly umírajících stromů se z posledních sil vzpínají ke slunci, které nezasvítí a dlouhé trávy vlají ve větru tam, kde kdysi býval les plný života. Divoké potoky duní temnými skalnatými roklemi a kamenné pomníčky podél cest připomínají dávná neštěstí. Lidé tu odpradávna žili v drsných přírodních podmínkách, živili se lovem zpěvných ptáků, těžbou dřeva, výrobou skla, ale i pašováním a pytlačením. U rašelinných močálů s černou vodou i ve skalách starých bučin na sebe číhali hajní a pytláci, vedli proti sobě svou malou válku, nenáviděli se a stříleli po sobě. Po lesích chodili také loupežníci i vrazi. Ne že by zde bylo střílení na denním pořádku, ani mrtvých tu nebylo více než v jiných krajích, jen se na dávná neštěstí, vraždy a sebevraždy snad díky po léta udržovaným pomníčkům, křížům a obrázkům tolik nezapomnělo. Některé z těchto starých příběhů dodnes nemají svůj konec. K některým obětem dodnes chybí pachatel, u některých je snad i znám, ale nedopaden a nepotrestán.
Gacek
Poblíž Čihadelských rašelinišť našel na podzim roku 1927 lesní dělník Wildner staršího mrtvého muže. V hlavě měl dvě koule a v prsou třetí, vystřelenou z bubínkového revolveru. Zjistilo se, že jde o Viktora Gacka od Berouna, který si do Jizerských hor vyšel na výlet. Ve čtvrtek se ubytoval v hostinci staré sklářské osady Kristiánov. Povečeřel, dal si pár piv a chystal se do postele, aby byl ráno odpočatý. Plánoval přechod vrcholové části hor, tak aby byl do tmy na Smědavě. Náhle si však k němu přisedl neznámý, mladý vysoký, černovlasý muž. Dal se inženýrem Gackem do řeči a objednal pro něj další pivo. Hostinský si všiml, že mladík vedle sebe postavil hnědou tašku, v které měl cosi zabaleno do novin. Důvěřivý turista Gacek při družném rozhovoru odhalil před neznámým značný finanční obnos, zlaté hodinky i plán cesty na příští den. Na noc pak mladík překvapivě opustil hospodu a zmizel ve tmě, aniž by se nechal přemluvit k přenocování. Brzo ráno odešel z Kristiánova i inženýr Gacek a namířil si to přes lesy ke Smědavě, kam však již nikdy nedošel.
Když zmizel neznámý muž do tmy, měl už zřejmě v hlavě plán, jak připravit turistu o peníze, které tak neopatrně ukazoval. Snad čekal pár metrů od hospody na ráno, aby mohl svou oběť sledovat a čekat na vhodnou příležitost k útoku. Snad celou noc nezamhouřil oka, klepal se zimou, jen aby mu Gacek ráno neproklouzl. Možná ale spíše došel až k rašeliništi Na čihadle, chladnokrevně se vyspal, zasunul patrony do bubínku svého revolveru a čekal až se bohatý turista objeví na cestě. Trpělivě ho nechal přijít blíž a pak ho střelil do hrudi. Vylezl ze svého úkrytu a pro jistotu zasáhl nešťastníka ještě dvakrát do hlavy, obral ho o cennosti a zmizel v lese. Mrtvému ponechal jen 60 korun a zbytek řetězu od jeho zlatých hodinek.
Podle jiné verze však prý vysoký mládenec odešel z Kristiánova, protože ho tam, jako neznámého a podezřelého pobudu nechtěli ubytovat, došel až na Smědavu, kde v chatě přespal a ráno se vytratil do hor, snad vyčkávat na svou oběť. Byl prý oblečen do tmavého obleku, sportovní čepice a černých bot.
Druhý den po vraždě prý v noci potkal lesník Vilém Johne pod Černou horou, nedaleko místa vraždy, neznámého mladého černovlasého muže a překvapen jeho pozdním výletem ho legitimoval. Jmenoval se prý Walter Lutz a jeho popis se náramně hodil na Gackova společníka z Kristiánova. Následné pátrání po Lutzovi však skončilo neúspěchem. Žádný ze zadržených s tímto jménem neodpovídal popisu hostinského, ani lesníka Johneho. Kdo byl skutečným vrahem Viktora Gacka se nikdy nezjistilo. Stejně tak se neví, proč se neznámý s průkazem na jméno Lutz, toulal nocí tak blízko místa, kde nalezli mrtvého. Vrátil se snad z neznámých důvodů vrah na místo činu? Podivné se dnes zdá být i to, že se nepodařilo vypátrat legitimovaného nočního tuláka. Smutný konec inženýra Gacka návštěvníkům hor stále připomíná kamenný trojúhelníkový pomníček, skrytý v mladých smrčinách odlesněné náhorní plošiny hned vedle Štolpišské silnice, na kterou se napojuje cesta od Kristiánova. V dobách kdy se sem od Kristiánova blížil nic netušící Gacek tu ale stával hustý les, který útočníkovi poskytoval dostatečný úkryt.
Löwy
V roce 1929 byl znovu třemi ranami z revolveru zastřelen dvaatřicetiletý úředník z Liberce Erwin Löwy. Říkalo se dokonce, že jeho vrahem je muž, který zabil i Viktora Gacka. Jisté se však zdá být jen to, že se vrah té prosincové neděle ukrýval za skálou při cestě od Strážního buku do Rudolfova, v jihozápadní části hor. Z tohoto úkrytu na Löwyho vystřelil a mrtvého ho potom okradl. Lidé se k bezvládnému tělu úředníka seběhli poměrně brzy, zákeřný vrah však již byl daleko. Přeci však si někdo před vraždou všiml muže v zelené bundě a klobouku, postávajícího u skály, odkud se střílelo a policie dokonce vypsala vysokou odměnu za pomoc při pátrání. Stejně tak jako v Gackově případě však byla veškerá snaha o objasnění případu marná. Kolem motivu vraždy Löwyho se objevily i různé spekulace, mezi nimiž nechybí ani názor některých domorodců, tvrdících, že za smrtí Erwina stojí zednářská lóže, které byl členem.
Neumann
Antonín Neumann byl zavražděn v červenci 1825 na Staré poutní cestě z Oldřichovského sedla do Hejnic. Jeden z nejstarších jizerských pomníčků dodnes označuje místo, kde byl krutě ubit tento šestnáctiletý mladík, který se z Liberce vydal navštívit své rodiče, žijící v Hejnicích. S rozbitou hlavou a smyčkou kolem krku jej našli děti, sbírající druhého dne maliny. Kovářský učeň, který se ze Šibeničního vrchu, kde se učil, vydal toho pondělí domů, byl zřejmě napaden zezadu, kolem krku mu byla vrahem navlečena smyčka a potom byl umlácen kamenem. Útočník ho okradl o pár drobných, které mu dal jeho mistr a ztratil se neznámo kam.
Mrtvý Antonín se stal nadlouho symbolem nevinnosti, která byla napadena zákeřnou a ďábelskou bestií. Mnoho lidí navštěvovalo místo neštěstí, nosili sem květiny a modlili se za duši zabitého mládence. Jeho pomníček byl doplněn obrázkem, znázorňujícím hrozný čin. Ten se však časem stal tak ceněným suvenýrem, že mnozí nenechavci neodolali a obrázek odloupli. Naštěstí se však vždy najde někdo, kdo zhotoví a připevní nový. Samotné okolí pomníčku jakoby do sebe nasáklo smutek a hrůzu toho mordu. Lidé tu ztráceli veselost, zastavovali se k tichému zamyšlení a mnozí tu dokonce pociťovali podivný strach, o to větší, že vrah Antonína Neumanna nikdy nebyl vypátrán. Pomníček s dosud obnovovaným obrázkem, kterému se říká U zabitého mládence, dnes stojí na pustém místě mimo hlavní turistické stezky. Stále se ale najde dost lidí, kteří sem zavítají, aby se na chvíli zastavili a uctili památku nesmyslně zmařeného mladého života.
Haba a Hübner
Vlašský hřeben se táhne Jizerskými horami od severu k jihu, svírá z jedné strany Soušskou přehradní nádrž a z druhé mrazovou kotlinu Malou jizerskou louku. Jeho svahy jsou už dnes převážně holé, ale činí se pokusy na jejich znovuzalesnění. V roce 1949 však musel přinejmenším západní svah hřebene pokrývat celkem hustý les.
Sem se brzo ráno 24. července soustředil mohutný útok jednotky SNB, aby zlikvidoval skupinu diverzantů, která se zde opevnila. Na pět set esenbáků pročesávalo v ranním šeru les od Smědavy k Souši a pátrali na základě udání po zrádcích, kteří se zde chystali snad i pomocí pancéřových pěstí a agenta CIA podpořit očekávaný protikomunistický podzimní převrat. Nakonec přeci jen skupinu v lese objevili, obklíčili a k dobytí dvou bunkrů, z kterých na ně diverzanti začali střílet, si přitáhli i lehké kulomety. Část vzbouřenců se po dlouhém boji vzdala, ale jejich vůdce Jiří Haba jednoho ze vzdávajících se (Tomáše Hübnera) zezadu zastřelil a potom sám spáchal sebevraždu. Ti co přežili: Robert Hofrichter, Josef Veselý, Jindřich Kokoška, Jiří Majer a Radomil Raja byli postaveni před Státní soud v Praze a později odsouzeni až na 20 let. O záškodnících, kteří se prý chystali napadat služebny SNB, nebo elektrárnu v Kořenově, věděli prý i mnozí místní obyvatelé a někteří jim dokonce poskytovali přímou pomoc. Lesníci, kteří vzbouřencům lovili v lesích maso nebo strážník, který o existenci bunkrů věděl a záškodníky kryl si zasloužili exemplární potrestání také. Rozjela se proto velká vyšetřovací a zatýkací akce, která měla skoncovat s protisocialistickými živly. Takto alespoň líčily celou událost poúnorové bezpečnostní složky.
Jeden z tehdejších obránců bunkrů Radomil Raja, který si odseděl čtyři roky, dnes naopak říká: Bunkry představovaly pouhé dva plátěné stany s dřevěnou podsadou, vyzbrojeni jsme byli jen několika pistolemi, jednou puškou a v lese jsme přebývali, abychom se tu připravili na útěk do zahraničí. Byli jsme členy skautské organizace v Železném Brodě, kterou bylo v té době potřeba zdiskreditovat a proto byla uměle vytvořena idea o protistátní skupině. Agent CIA Jiří Hilger, se kterým jsme měli údajně spolupracovat, byl ve skutečnosti sám estébákem, který nás k rozhodnutí odejít za hranice vyprovokoval svým varováním, že se chystá naše zatčení. Zorganizoval náš útěk, ale i naše odhalení lesním dělníkem, který nás poté udal na stanici SNB. Hilger byl provokatér, který dostal do kriminálu mnoho lidí a který i na nás nastrojil rafinovanou past.
Když nás esenbáci obklíčili a začali střílet, ještě jsme spali a proto jsme střelbu neopětovali. Vyšli jsme ven a museli jsme si lehnout jeden vedle druhého na zem. Haba nevyšel, neboť byl smrtelně zraněn, ale ještě žil. Poté do nás začali střílet. Hübnera zastřelili, mě prostřelili rameno a nohu. Hofrichter, Kokoška, Veselý a Majer byli raněni také. Měla to být poprava, která nebyla dotažena do konce jen proto, že ne všichni esenbáci měli žaludek na to, postřílet neozbrojené, vzdávající se a na zemi ležící kluky.
Další z účastníků incidentu Jindřich Kokoška vypověděl, že Haba v obklíčení, při beznadějné situaci vyzval ostatní, aby předstírali, že se vzdávají a on pak začne pálit, aby kryl kamarády při útěku. Hübner byl tou dobou už prý smrtelně raněn a rozhodně ne od Haby. Haba prý nemohl spáchat ani sebevraždu, jak tvrdili esenbáci, neboť byl střelen do zad. Pan Kokoška ale uvedl, že účelem pobytu skupiny v lesních zemljankách byla opravdu podpora blížícího se převratu. Dokonce prý obránci skutečně zahájili palbu, když je dobyvatelé vyzvali aby se vzdali. Proti velké přesile však neměli šanci.
Není divu, že verze SNB je velmi nevěrohodná. Manipulace tehdejších komunistických orgánů s fakty je známa. Skutečnost se upravovala podle momentální potřeby. Když se zločinců nedostávalo, nějací se prostě vyrobili. Mnoho lidí se později snažilo najít ve svazích Vlašského hřebene zbytky skautských pevností, které měly být podle SNB podobné masivním srubům, zapuštěným do země. Žádné stopy po nich se však nenašly. Těla Hübnera a Haby byla rychle pohřbena v Hejnicích, aniž by o tom věděli jejich rodiče. Do vězení putovali i mnozí další, kteří byli estébáckým provokatérem do incidentu vtaženi. Z celé kauzy se stal případ demonstrující veřejnosti nesmiřitelný boj proti třídnímu nepříteli, navíc podporovanému zahraniční imperialistickou tajnou službou. Skutečnou obětí však byli mladíci od 17 do 20 let. Jen Habovi, veliteli skautů, který byl nejrozporuplnější postavou této události bylo pětatřicet.
Jak se zdá, estébák Jiří Hilger, kterého Radomil Raja označuje za organizátora celé akce, byl rozhodnut vymáchat v provokaci co nejvíce lidí. Proto nechal Habu, Hofrichtera a Hübnera žít nerušeně v lese několik týdnů a jejich likvidaci spustil až v okamžiku, kdy byli kompromitováni jejich pomocníci a kdy navedl k pobytu v záškodnickém hnízdě další skauty. Lesním dělníkem, který je v lese uviděl a poté udal, byl prý slovenský kočí, kterému estébáci v noci odlákali koně a poté mu naznačili, kde ho má hledat. Kočí prý dokonce slíbil skautům, že neprozradí místo jejich úkrytu a oni ho pak sami vyvedli z lesa.
I když se obě verze dvou přímých účastníků poněkud liší, v zásadní věci se shodují. Haba Hübnera nezastřelil. Naopak, zbabělou palbou do bezbranných se „vyznamenal“ SNB.
Pomníčky
Připomínek dávných příběhů je v Jizerských horám moc. Kromě vražd, sebevražd a nehod se památnými kameny a obrázky označovala i místa, ke kterým se vázaly události se šťastným koncem nebo i příběhy lehce komické. Pátrání po jizerských pomníčcích se stalo dokonce náplní několika spolků, které nejen že hledají a obnovují zapomenuté a ztracené kamenné kříže a mohyly, ale dávají dohromady i příběhy které k nim náleží. Atmosféru poznamenané, ale kouzelné, divoké a drsné přírody severočeských hor tak obohacují jako koření i skromné a nenápadné připomínky známých i neznámých osudů lidí, kteří v horách žili, nebo jimi jen procházeli. Na některých místech připomínky pohnutých událostí ještě chybí, chybí i odpovědi na mnohé otázky. Možná je ale dobře, že si některá tajemství Jizerské hory ponechávají.
