Několik let jsem s přestávkami procházel a naši česko-bavorskou a česko-rakouskou hraniční stezku. Díky její odlehlosti jsou tu k vidění různá „vývojová stádia“ hraničních kamenů, od zcela neopracovaných přírodních až po hrubě opracované a až po kamenicky tvarované. Ty hrubě opracované kameny jsou většinou opatřeny číslem nebo křížkem, byť i hůře kontrastním, a tím pádem o něco hůře viditelným či fotitelným. Původní hrubě opracované hraničníky byly nezřídka o dost masivnější a těžší, než jejich „tereziánští malovaní“ a pozdější čistě bílí kvádříkovití nástupci.
Logistika dopravy některých delších monolitů musela být předem dobře promyšlená, organizovaná a v neposlední řadě i zaplacená. Příslušní majitelé spolu sousedících panství oddělených státní hranicí museli sáhnout do měšce. Poddaní nevolníci, jakož i kameníci se museli snažit. Snažit se museli i malíři. Někdy to ani jedněm ani druhým tak úplně nevyšlo. Při pohledu na lva na malovaném hraničníku mě i manželku napadlo, že reliéf „našeho lva“ připomíná spíš dvouocasého psíka se žlutým hřebínkem. Jasně, ne každý kameník měl oko a ruku pro zobrazování animálních motivů. Ne každý tehdejší člověk měl možnost spatřit lva nebo jeho věrohodné vyobrazení. Budiž. I tak to byli machři.
Celou naši jihozápadní hraniční linii probíhající horami, loukami, říčkami, mokřady a tichem bez lidí považuji za jednu z nejkrásnějších turistických stezek v republice. Ne-li za tu nejkrásnější. Doporučuji občas nějak vybraný úsek projít. Dokud je to ještě možné.
