Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.
Chudý, drsný kraj Jizerských i dalších našich hor odedávna dával prostor netradičnímu praktikování medicíny. Skutečný vystudovaný lékař byl pro horaly často příliš drahý a hlavně vzdálený. Jeho úlohu proto nezřídka přebírali místní přírodní léčitelé. Svou mimořádnou pozici a důvěru lidí si uchovávali od dob, kdy žádná oficiální lékařská péče ještě neexistovala a díky specifickým horským podmínkám si ji na rozdíl od měst a bohatších lokalit podrželi až do 20. století.
Jejich věhlas často přesáhl hranice regionu, z kterého vzešli a který je formoval, jak tomu bylo například u jizerskohorského Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela či u „bohyň“ z Bílých Karpat. Bylo však i mnoho léčitelů řekněme místního významu, na které se dnes již pomalu zapomíná. Někteří z nich jsou přitom pozoruhodní nejen svými uzdravujícími schopnostmi, ale třeba i svým životním příběhem.
Jedním takovým skromným Kittelovým následovníkem v Jizerských horách, svérázným samorostem a podivínem byl i Josef Pattermann. Jeho působištěm byla oblast Kořenova, Horního Polubného a Příchovic na východním pomezí hor, jeho časem pak konec 19. a začátek 20. století.
Josef Pattermann spatřil světlo světa 17. května 1852 v Kořenově, v části zvané Tesařov, v domku čp. 6. Domek to byl na spadnutí a byl známkou toho, že se Josef narodil do velmi chudých poměrů. A přestože mu jeho rodiče Joseph Pattermann a Maria Anna rozená Kasperová (*22. 3. 1826 Neuwelt – †1. 5. 1910 Horní Polubný) nemohli start do života usnadnit žádným hmotným příspěvkem, jeden dar od nich přeci jen získal. O tom ale zřejmě Josef v mládí neměl tušení a tak mu nezbylo, než se protloukat jak jen se dalo.
Když ukončil školu, nastoupil mladý Pattermann do učení v Riedelových sklárnách v Polubném. Pak musel svůj rodný kraj jako téměř každý mladý muž na pár let opustit, aby v Brandýse u c. k. dragounů v letech 1873 až 1875 vykonal povinnou vojenskou službu. Možná, že právě tady započala série událostí, která vedla až k jeho léčitelské kariéře. Josef tu po pádu z koně málem zemřel a kvůli následkům úrazu, znemožňujícím jeho další službu, byl z armády propuštěn. Vrátil se tedy k řemeslu, kterému byl vyučen a do sklárny na Jizerce nastoupil jako tahač skleněných tyčí. Práce to nebyla snadná, ani příliš bezpečná. Při nehodě přišel Pattermann o oko a sklárnu opustil.
Potom už jeho způsob obživy ztratil řád a bral, co se dalo. Pokrýval střechy, porážel stromy nebo pracoval jako kameník. Živil se ale i domácím tkaním a podle jeho vlastních slov vyzkoušel na třicet dalších zaměstnání, kterými si vydělával na chleba. To ho ale neuspokojovalo a přemýšlel, v čem by se našel. Když ho pak postihlo velmi vážné onemocnění krku, s kterým si ani studovaní lékaři nevěděli rady, vzpomněl si, jak během vojenské služby vypomáhal lékaři svého regimentu na ošetřovně a pokusil se nabyté zkušenosti využít. Vzpomněl si také na rodinnou tradici, neboť jeho matka byla zkušenou, uznávanou bylinkářkou a nemocný krk si vyléčil sám. Tento nečekaný úspěch Pattermana následně přivedl k pevnému rozhodnutí, že se stane léčitelem. Jeho odhodlání pro nové poslání navíc podpořilo i zjevení Panny Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí napříště věnuje péči o nemocné a chudé. V jeho životě nastal zlom. Poctivě se vrhnul do samostudia lékařských věd, probudil naplno své po matce zděděné vlohy a skutečně se léčitelem stal. Nutno říci, že léčitelem úspěšným a uznávaným.
Někdy koncem 80. let 19. století Josef Pattermann opustil rozpadající se rodný dům a koupil vedle stojící starou, ale větší chalupu. V ní pak dalších 35 let provozoval svou léčitelskou praxi. Původní domek se stal turistickou atrakcí, kterou si chtěl každý namalovat, vyfotografovat a uloupnou si z ní nějaký ten suvenýr. To už ale chatrné obydlí nemohlo vydržet a definitivně padlo k zemi.
Zjevení Panny Marie zřejmě poznamenalo léčitele hlouběji, než se zpočátku zdálo. Neví se sice přesně, zda k němu došlo v reálném světě či pouze ve snu, podle Pattermanna ale Bohorodička poklekla u jeho postele a mimo jiné Josefovi sdělila, že je „Boží člověk“. Výjev s Marií, klečící u Josefa sedícího na posteli, ostatně v barvách zachytil Pattermannův přítel, vídeňský malíř Franz Rösler a léčitel si následně tento obraz zavěsil na čelní stěnu světnice. Svému vyvolení vyšší mocí se zcela podvolil a zamířil k jeho naplnění. Boží člověk si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Stal se z něj podivín a samotář. Jedinou společenskou událostí, které se napříště účastnil, byla pravidelná návštěva bohoslužeb v kostele v Polubném a Příchovicích.
Celé dny se jinak toulal po lesích a lukách, sbíral byliny a lovil zmije, které pak pro léčebné účely sušil rozvěšené kolem své chalupy. Své nestříhané vlasy splétal do copů, které mu prý splývaly až ke kolenům, pročež mu horalé začali říkat Zopfmann – copatý muž (v německém jizerskohorském nářečí Zoupmon). Jeho zjev budil velkou pozornost a to se přestalo líbit úředním místům. Pattermann dostal oficiální zákaz účastnit se veřejného společenského dění obce, aby nepohoršoval „slušné lidi“, což bohužel zahrnovalo i zákaz vstupu do kostela. Léčitel stál před zásadním rozhodnutím. Ostříhat se, oholit a svléknout ženské šaty, nebo se ještě více izolovat a zůstat svůj. Volil druhou možnost a do té doby pravidelné a pro něj velmi důležité návštěvy svatostánku nahradil každodenními ranními poutěmi z Tesařova k Hutterovu kříži pod Štěpánkou, kde se pak dlouze a vroucně modlil. Jedna tato cesta se mu málem stala osudnou. V ranním šeru si ho lesník spletl s pytlákem a po Copatém muži vystřelil. Naštěstí minul.
Že by byl Zoupmon pod ochranou vyšší moci, nebo možná sám disponoval nadpřirozenými schopnostmi? Vždyť prý dokázal podle svědků rozsvítit nad hlavami ministrantů nazelenalou záři, nebo dokonce pouze silou vůle rozeznít kostelní zvony. Ano, i to mají tito přírodní léčitelé společné. Vyprávěly se o nich legendy a pověsti, přímo související s jejich až nepochopitelnou schopností uzdravovat. S o co větší důvěrou jim pak lidé svěřovali péči o své zdraví, o to více je zároveň vylučovali ze své komunity. Výjimečnost a odlišnost vzbuzovala zároveň víru i strach.
Josef Pattermann své pacienty nikdy příliš tělesně nevyšetřoval. Dlouze si ale s nemocnými povídal a podrobně rozebíral příznaky jejich potíží. Pak z komory přinesl a naordinoval potřebné mastičky, bylinky a lektvary. Dovedl pomoci od fyzických neduhů i od bolesti duše. Během 43 let praktikování svého léčitelství pomohl bezpočtu lidí, přesto si chvíli poseděl ve vězení za šarlatánství. Za své služby odmítal brát peníze a skromné životní potřeby hradil z dobrovolných příspěvků. Ochotně ale zaplatil téměř za vše, co mu kdo do chalupy ke koupi přinesl. Ta se pak plnila cennými starožitnostmi i bezcennými cetkami a stávalo se z ní tak trochu skladiště. Všude různé krabice, lahvičky, na stěnách mnoho tikajících hodin, voskové figuríny svatých v životní velikosti, platné i neplatné mince a velké množství starých knih.
Za lednové noční bouře roku 1922 chalupa copatého doktora i se všemi jeho „poklady“ lehla popelem. To pro něj byla velká rána. Uchýlil se téměř k poustevnickému životu do vedlejšího stavení a ještě více se uzavřel světu. Žil už jen pro své bylinky, ale nepřestával pomáhat. Když v pokročilém věku zeslábl, byl nucen zanechat i svých každodenních cest k Hutterovu kříži.
Josef Pattermann zemřel osamocen ve věku 84 let 15. 12. 1936 v čp. 44 na nemocné srdce. Jeho pohřbu se prý zúčastnilo velké množství vděčných lidí a tak se alespoň na poslední cestě dočkal veřejného uznání. Pochován byl na hřbitově v Horním Polubném, kde je jeho hrob místními stále udržován. Leží zde léčitel, jednooký copatý podivín v ženských šatech, Boží člověk, který prý 50 let nenavštívil hostinec.
Hutterův kříž je tak trochu záhada. Na rozdíl od jiných jizerskohorských křížů a pomníčků se přesně neví, proč byl v lese pod Štěpánkou postaven. Měl jej snad dát vybudovat roku 1834 pasecký nadlesní Václav Hutter, když v místních lesích za sněhové bouře zabloudil a v nejvyšší nouzi Bohu slíbil, že pokud bude jeho život zachován, nechá zde při cestě vystavět poctivý kamenný kříž. Jiná pověst ale zmiňuje nějaký zlý čin, který měl Hutter spáchat, a kříž byl symbolem jeho pokání. Kamenný podstavec nese tesaný nápis „Poručím svého ducha do rukou svého Stvořitele.“