Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.
Vždy jsem chtěl alespoň na chvíli nahlédnout do dávno minulých časů. Vidět na vlastní oči jak k Řípu přichází uondaná Čechova družina, jak Libuše v mlžné dáli zahlédne velké město, nebo jak husité s nadšením odhazují svou hotovost do kádí na táborském náměstí.
Chtěl bych vidět a vnímat, jaké to opravdu bylo. Jak vypadali tehdejší lidé, jak se chovali, jaké vůně a smrady visely tehdy ve vzduchu, jaké zvuky se nesly nad osadami. Vždyť je to tak dávno, že to přece nemohlo být stejné jako dnes. Připadá mi, že i zvířata vypadala jinak, rostly tu jiné stromy a trávy, svět měl jinou chuť a jiné barvy než v současnosti. Vím, asi bych byl trochu zklamaný, protože něco prostě stejné bylo, něco ale určitě ne. Takový příchod noci například, když červánky z oblohy pomalu vytlačovala tma a místo tisíců elektrických zářičů se jen tu a tam zamihotalo světlo osamoceného ohně a vás obklopila temnota tajemného neznáma černých lesů, plná nevysvětlitelných zvuků. A do lesa se tenkrát v noci obyčejně nechodilo, neboť ten jak se věřilo, patřil v tu dobu jiným bytostem, s kterými se člověk potkat nechtěl.
Jaké to bylo zůstat sám v takové noční samotě, nebo jak bylo kupříkladu hrstce vojáků na strážní hlásce, střežící některé ze středověkých opevnění. Ve velmi drsných podmínkách zřejmě přežívali s vědomím neustálého nebezpečí a malé hodnoty vlastního života. Asi to nebyla snadná služba a to je kromě možného útoku nepřátel znepokojovalo i něco jiného. Ne náhodou se na stěnách mnohých starověkých i středověkých strážních věží nebo obranných bašt našly kresby či rytiny symbolů, které měly jako amulety chránit hlídku před zlými duchy a démony. Skoro jakoby se vojáci báli více přízraků a temných sil než tmou přicházejících útočníků.
Rád bych chvilku poslouchal, o čem si ti strážní povídají, jaké jsou jejich obavy a na co se těší. Pozoroval bych, jak si připravují jídlo, jak odkázáni jen sami na sebe očekávají napadení. Chtěl bych se podívat do jejich „malé osobní historie“, a proto vyhledávám místa, která si uchovala stopy těch dávných podob světa, původních příběhů a konkrétních lidských osudů. Někdy mám štěstí a najdu místo nebo i objekt, kde je docela snadné vcítit se do pocitů a myšlenek třeba toho obránce, hlídkujícího u úzké střílny tváří v tvář svému vlastnímu nočnímu strachu či úlevě svítání.
Na jeden takový pozoruhodný objekt, baštu, odkud malá posádka střežila středověké sídlo, jsem natrefil v středočeském Posázaví. Stojí tu na skalnatém hřebeni jižně od hradu Český Šternberk a říká se jí hladomorna. Ti kdož na této předsunuté pevnůstce sloužili, měli za úkol zabránit případnému nepříteli zaútočit na hrad z jižního směru, tedy toho nejméně chráněného přírodními překážkami.
Právě z jižního hřebene, který k sídlu Šternberků plynule klesal, přišla již jednou na hrad zkáza. Jeho majitel Zdeněk Konopišťský ze Šternberku, člen Zelenohorské jednoty, se aktivně účastnil odboje proti Jiřímu z Poděbrad a tak mu král hrad násilím odebral. V roce 1467 jej po obléhání dobylo královské vojsko a právě jižní hřeben posloužil Poděbradovým dělostřelcům jako výhodné palebné postavení. Děla se stala novou mocnou zbraní a stará opevnění jim již nedokázala odolat. Když pak Vladislav Jagelonský v roce 1479 rodové sídlo původním majitelům navrátil, rozhodl se nejvyšší zemský sudí Petr Holický ze Šternberku podobnou porážku znovu nedopustit. Při následné rekonstrukci byl hrad proto důkladněji opevněn a především strategicky nebezpečný hřeben moderně zabezpečen. Na jeho vrcholu nechali majitelé vybudovat předsunutou baštu s kamennou polygonální bateriovou věží v jejím středu, oddělenou od hřebenu mohutným šíjovým příkopem.
Posádka této od samotného hradu asi 200 metrů vzdálené pevnůstky měla za úkol vizuálně kontrolovat okolí hradu a případně znemožnit nepříteli jeho napadení a ostřelování z jižního směru. Opevnění bašty ve tvaru podkovy bylo zprvu zřejmě dřevěné, později obezděné, aby nakonec věž obepnula bytelná kamenná hradba s dělostřeleckou střílnou v severozápadním směru. Do bašty se vcházelo brankou v zadní (severní), nejvíce chráněné části hradební zdi. Za přední jižní, dnes již pobořenou částí hradby, stával kachlovými kamny vytápěný obytný srub, jehož plochá, zpevněná střecha sloužila obráncům jako další palebné postavení pro těžká děla.
Uprostřed opevnění stojící dvoupatrová věž byla vybavena mohutným, k jihu směřujícím břitem. Od jeho boků se měly střely útočníků, dopadající pod ostrým úhlem odrážet a sklouzávat do stran. Do věže se vstupovalo pouze severním vchodem, od kterého až do druhého patra vede úzké levotočivé schodiště. Vysoké, válcovité přízemí, připomínající hladomornu, sloužilo posádce jako muniční sklad a spižírna zároveň. Západní vchod do přízemí byl přitom proražen až v 19. století. Do té doby byl sklad přístupný pouze malým čtvercovým otvorem uprostřed stropní klenby. Ten ústí do prvního patra věže, kde byly hlavní palebné posty obránců, vyzbrojených lehkými děly. Z kruhové místnosti ve středu tu k bokům věže paprskovitě vybíhají chodbičky, zakončené jednou nebo dvěma střílnami tzv. kalhotového typu. Do východní stěny prvního patra ústí větší portálek, kudy se přes kladku nahoru vytahovala děla a jiné objemnější předměty. Druhé patro věže bylo pravděpodobně hrázděné či roubené a hájili jej střelci s ručnicemi.
Obránci tak byli připraveni přivítat nepřítele dělostřeleckou palbou z hradebního srubu a střílen prvního patra věže, podporováni ručními zbraněmi posádky patra druhého. Nedovedu posoudit, jak účinná taková obrana byla. Z koruny věže měli obránci každopádně dobrý přehled o situaci kolem jižního hřebene. Připadá mi ale, že možnosti dělostřelců za úzkými střílnami byly značně omezené. Do každého směru ústí pouze jedna střílna a úhly v terénu, které mohli palbou pokrývat, nejsou moc široké. Ani výhled obránců, ležících, klečících, či sedících na jakýchsi kamenných trojúhelníkových lavicích v cípech střílen, nebyl nic moc.
I tak je Šternberská, pozdně gotická hladomorna označována za naše nejpromyšlenější předsunuté opevnění, které mělo být schopné čelit nové hrozbě středověkých hradů – dělostřelectvu. Navíc je tato bašta i v rámci Evropy poměrně unikátní a výjimečně zachovalá.
Zalehávám do zužující se střílny a obklopen metry kamene ze všech stran, hraji si na středověkého obránce hradu. Moc toho nevidím, a pokud by se venku něco pohybovalo, nestihl bych na to zamířit. Zase bych chtěl být na exkurzi v těch dobách, abych viděl, jak si s tím obránci v praxi dokázali poradit. Jsem naštěstí ve věži sám a tak si nerušeně opět ujíždím na vlnách své fantazie. Jaké to tu tenkrát bylo třeba v lednu nebo únoru? … Kámen sálající mrazem, vlhko, střílnový průvan a tma. Zkřehlými prsty se sotva držím žebříku, když lezu do „hladomorny“ pro nějakou tu baštu. V šeru hledám po hmatu hebké peří, oslizlou kůrku Božího daru a sotůrek se solí. Nemohu se dočkat, až nás konečně vystřídají a já se půjdu do srubu ohřát. Ke křídlu skoro syrového kuřete zakousnu krajíc plesnivého chleba a rychle do sebe otočím pintu zvětralého piva. Zalezu pod deku na měkké chvojí a v bezpečí před nepřítelem, přízraky i divokými lesními tvory, ponořím se na celé čtyři hodiny do hlubokého zaslouženého spánku bezvýznamného očitého svědka končícího středověku.