Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně sem přicházely tisíce poutníků, děly se tu věci úžasné až zázračné, a snad právě proto odtud prý pochází zlidovělé udivené zvolání panenko skákavá. Za vším tím pozdvižením, za těmi požehnanými časy, které však ve 20. století skončily totální zkázou všeho, byl jeden nevelký předmět. Jedno výtvarné dílo – právě ta skákavá panenka.
Devoční obraz
Panenka Skákavá neboli Panna Marie Pomocná ze Skoků je obraz. Mimořádný obraz, který byl kdysi středobodem zdejší poutní tradice i slávy. Je to obraz posvátný (imago sacra), devoční, tedy obraz určený k náboženskému uctívání, k navození intenzivnějšího duchovního prožitku věřících a také sloužící jako jakýsi nepřímý komunikační prostředník mezi člověkem a Bohem. Takové obrazy, sochy a jiná vyobrazení měly ve středověké Evropě, ale i v 17. a 18. století bohatou tradici. Konkrétně obraz Panny Marie Pomocné pak patřil k nejrozšířenějším typům mariánského vyobrazení madony v okruhu západního křesťanstva.
První devoční obrazy a sochy vznikají v prostředí středověkých klášterů na přelomu 13. a 14. století. Jde o výtvarná díla s religiózním motivem, sloužící k niternějšímu pochopení utrpení Krista a Panny Marie, k silnějšímu a emotivnějšímu vcítění do vlastní modlitby. Jsou-li tyto obrazy a sochy veřejně uctívány, nazýváme je kultovními. Pokud se pak prokazatelně projevují milostí různého charakteru (záchrana života, uzdravení, ochrana před válečnými či přírodními katastrofami), pak se tyto obrazy stávají zázračnými (imago miraculosa). Když nejsou zázraky tak zřejmé a ověřitelné, jsou obrazy označovány za milostné (imago gratiosa).
„Všechny tyto zázraky jsou užitečné pro vyjádření pravdivosti katolického učení o úctě k mariánským obrazům.“ (W. Gumppenberg, 1655)
Devočními obrazy se podrobněji zabývalo XXV. zasedání tridentského koncilu v roce 1563, kde bylo mimo jiného také zdůrazněno, že „zázraky nezpůsobují samotné obrazy, ale Bůh jejich prostřednictvím“. Na tomto koncilu se také podařilo ukončit tzv. krizi devočního obrazu, neboť byla stanovena jistá pravidla a doporučení pro správné uctívání posvátných vyobrazení. V předchozím období se stále více rozmáhaly nevhodné formy lidového uctívání, často se až podobající pohanskému uctívání model. Zejména prostý lid se mnohdy uchyloval ke klanění se různým přírodním útvarům, atmosférickým jevům vydávaným za zjevení, či podomácku vyrobeným náboženským symbolům. Koncilem bylo zdůrazněno, že věřící mají prokazovat úctu a vkládat svou důvěru a naději do těch, kteří jsou na obrazech zpodobněni a ne obrazům samotným. Že tomu tak má být především ve vysvěcených kostelech a kaplích a to při obrazech či sochách, jejichž posvátnost byla církví schválena.
Panna Marie Pomocná z Pasova a Innsbrucku
V roce 1517, 1525 nebo 1537 namaloval jeden takový obraz Panny Marie Pomocné i Lucas Cranach starší (*1472 – †1553). Při své tvorbě se zřejmě inspiroval středověkým významným, i když nevelkým deskovým obrazem Madony z Cambrai, jenž se stal paládiem (záštitou, ochráncem) Belgie. Madona z Cambrai pochází pravděpodobně ze Sieny, z roku 1340, ale do Cambrai byla roku 1440 přivezena z Říma archidiákonem Fursy de Bruille z Valenciennes.
Cranachův obraz byl možná určen pro oltář farního kostela sv. Kříže v Drážďanech, možná také, vzhledem ke svému formátu a pojetí jen pro čísi soukromý domácí oltářík. Zachovala se kupříkladu zpráva, kde si saský vévoda Jiří Vousatý (*1471 – †1539) objednává roku 1517 u mistra Cranacha oltářík pro svou manželku Barboru. Jestli byl však součástí zakázky právě tento obraz, to se dnes neví. V každém případě se Cranachovo dílo nějak dostalo do drážďanských sbírek saského kurfiřta Jana Jiřího I. (*1585 – †1656), kde začíná jeho příběh.
Jan Jiří I. obraz v roce 1611 daroval pasovskému biskupovi arcivévodovi Leopoldovi V. (*1586 – †1632) během jeho diplomatické návštěvy Drážďan. Nově získaný obraz si po návratu do Pasova velmi oblíbil nejen arcivévoda, ale i jeho manželka Klaudie Medicejská a hlavně biskupský správce a děkan pasovského dómu, svobodný pán Marquard von Schwendi (*1574 – †1634). Ten nechal v roce 1622 zhotovit pasovským malířem Piem devoční kopii Cranachova originálu, kterou nechal vystavit k veřejné úctě nejprve v malé dřevěné kapli a později pak v novém kostele nad Pasovem, vysvěceném v roce 1627. Kostel, jehož stavitelem byl Francesco Garbanino, připadl i s obrazem v roce 1631 přilehlému klášteru a hospicu kapucínů Mariahilf, kteří z kopečku nad soutokem tří řek vzápětí vytvořili poutní centrum střední a jihovýchodní Evropy.
Kopie Cranachovy madony se stala už v dřevěné kapli vyhledávaným cílem mnohých poutníků a prosebníků, stala se také patronkou dunajských plavců, ochránkyní křesťanstva proti Turkům a epidemiím moru. Mezi lety 1625-1746 pak bylo v Pasově díky obrazu Panny Marie Pomocné zaznamenáno 1941 zázračných uzdravení a jiných vyslyšení modliteb.
V roce 1626 přestěhoval arcivévoda Leopold V. Habsburský své sídlo z Pasova do Innsbrucku a vzal si sebou i originál Cranachovy madony. Před hrozbami třicetileté války ukryl obraz na hradě, kde si jej brzy našli mnozí věřící a jejich prosby. Stal se tak velmi vyhledávaným a uctívaným obrazem, stejně jako před tím jeho kopie v Pasově. 3. června 1650 nechal Leopoldův syn arcivévoda Ferdinand Karel Tyrolský (*1628 – †1662) přenést madonu v čele slavnostního procesí do městského innsbruckého kostela sv. Jakuba, kde je uctívána dodnes. V desítkách zde uložených knih je zaznamenáno 4400 svědectví o milostech přičítaných zázračnému Cranachovu originálu.
K významnému posílení kultu Panny Marie Pomocné došlo v roce 1683, kdy se císař Leopold I. (*1640 – †1705) společně se svým dvorem stahoval před Turky od Vídně přes Linec do Pasova. Tam na poutním kopci nad soutokem tří řek prosil Pannu Marii o pomoc a stejně tak tou dobou činil i jeho duchovní rádce a papežský legát páter Marco d´Aviano (*1631 – †1699) v kapli na kopci Kahlenberg, přímo na místě rozhodující bitvy. Vídeň byla spojenými silami Evropanů zachráněna a nemalý díl tohoto zázraku byl přičítán Panně Marii Pomocné. Pasovská madona se stala ochráncem křesťanstva proti islámské hrozbě a jako poděkování byl ve Vídni postaven jí zasvěcený kostel.
Slavný obraz byl nadále hojně „množen“ a devoční charakter kopií Panny Marie Pomocné byl často akcentován dotýkáním s originálem. To se provádělo přímým kontaktem originálu s kopií, čímž se, jak se věřilo, přenášelo z originálu na kopii jeho sacrum (posvátno).
Panna Marie Pomocná ze Skoků
Úcta k Panně Marii Pomocné z Pasova byla značně rozšířená i na ostrovském panství markraběnky Františky Sibylly Augusty Bádenské (*1675 – †1733) a kopie tohoto obrazu se nacházela snad v každém kostele stojícím na půdě tohoto panství. Když se v roce 1717 sedlák Adam Lienert obrátil na Pátera Johannese Norberta Ricka, aby mu pomohl vybrat oltářní obraz pro právě postavenou kapli v sudetské obci Stock (Skoky) nedaleko Karlových Varů, není divu, že volba padla právě na Pannu Marii Pomocnou z Pasova. K výstavbě kaple došlo především proto, aby obyvatelé vesnice nemuseli chodit ke zpovědi až do vzdálených Žlutic. Započala se tím ale mimoděk nová a slavná historie tohoto místa, v níž měl hrát nový obraz tu nejvýznamnější roli.
Malá zděna kaple, v které měl být obraz vystaven, byla vybudována z iniciativy a prostředků sedláka Lienerta a ten také následně nechal u toužimského malíře Johanna Wolfganga Richtera za 9 zlatých a 8 dní kopii Pasovské Madony olejem na plátno namalovat. Dalo by se také říci, že se autor kopie vytvořené pro Skoky pasovskou madonou jen volně inspiroval, neboť jeho výtvarné dílo má na první pohled poněkud jiný charakter. Jde spíše o jakési oltářní zátiší s obrazem Panny Marie Pomocné v „hlavní roli“.
Na vyobrazeném plánu jakoby čtyři andílci odhalovali Pasovskou Madonu, zavěšenou na oltáři pod těžkou zeleno-rudou, zlatými třásněmi lemovanou drapérii, završenou baldachýnem. Samotný obraz madony ve zdobném zlaceném rámu pak zaujímá středovou kompozici výjevu a je na něm z levého profilu zobrazena sedící Panna Marie, držící v náručí malého nahého Ježíška. Obraz reprodukuje svou předlohu poměrně věrně co do základních tělesných tvarů, gest a pohledů obou postav, či barevného a formálního vyhotovení oděvů. Skokovská madona se však od předlohy výrazně liší stylem provedení malby, což je částečně dáno dobou vzniku obrazu a částečně osobitostí autorova uměleckého projevu. Nepodařilo se také zatím zjistit, která konkrétní kopie Pasovské Madony byla Johannu Wolfgangu Richterovi při jeho práci „modelem“ (snad P.M.P. v bavorském Vilsbiburgu, která má velmi podobnou oltářní kompozici). Důležité však je, že svým vyobrazením zřejmě dokázal zachytit něco nepopsatelného, něco, co z jeho díla učinilo kultovní obraz.
Náš dokumentární film Skoky na konci cesty
Poutní místa a zázraky
Panna Marie Pomocná ze Skoků si cestu do srdcí věřících nejen ve své domovské vesnici našla velmi brzo. A měla k tomu i dobré podmínky. K postavení skokovské kaple a namalování obrazu došlo v období mimořádně vhodném ke vzniku nové mariánské legendy. Následkem reformy katolické církve po tridentském koncilu se výrazné obrodila i tradice barokních poutí a po celé Evropě vzniká poměrně hustá síť poutních míst. Díky jezuitům je i v Čechách šířen především mariánský kult a nová poutní místa jsou tak zasvěcována hlavně devočním obrazům či sochám madony. Důležitým elementem této poutní tradice jsou samozřejmě také studánky napájené z mariánského pramene, aby se poutník mohl napít „Svaté vody“.
Se vzrůstající oblibou madony ze Skoků se začaly objevovat i první „zázraky“. Autorem všech projevených milostí byl samozřejmě Bůh, který tak činil na přímluvu zobrazeného světce, či Panny Marie. Takto „zprostředkované“ zázraky se dále dělily do několika skupin. První skupinou byla zázračná uzdravení, ke kterým došlo přímo na poutním místě, nebo krátce po jeho opuštění. Další skupina zázraků chránila před hrozícím nebezpečím (živelná pohroma, napadení vesnice, úraz, požár, komplikace při porodu, ohrožení úrody) a zvláště před morovou epidemií. Zázraky třetí skupiny navracely zdraví domácím hospodářským zvířatům, jejichž případná smrt mohla být pro hospodařící rodinu fatální. Poněkud odlišnou skupinou pak byly zázraky, které souvisely přímo s poutním místem, uctívaným obrazem, či kostelem, kde se obraz nacházel. Projevovaly se ochranou celého poutního areálu, uctívaných předmětů i samotné víry věřících.
O zázrak bylo nutné Boha prostřednictvím obrazu či sochy požádat a také za něj poté poděkovat, aby trval. Poutníci se proto vydávali na poutě kajícné (kajícník se přicházel kát za spáchaný hřích), prosebné a děkovné.
Na jednu takovou prosebnou pouť se vydal i řezník Becker z Jáchymovska. Tento bývalý luterán trpící podagrou (dna), po přestoupení na katolickou víru vyrazil o berlích za Matkou Boží do Skoků, na pět dní trvající pouť. A zatímco dnes by mnohý zdravý po takové výpravě berle nutně začal potřebovat, Becker již na zpáteční cestě k velkému údivu třiceti svých spolupoutníků z Českého Wiesenthalu (Loučná pod Klínovcem) berle odhodil a domů se vrátil zcela zdráv.
Modlitba k madoně prý také zachránila život prosebnice Šlidlinové z Kunovic, které se při cestě ze Skoků splašili koně. Kočí navíc spadl z kozlíku a neovladatelný vůz se i s nebohou Šlidlinovou řítil po rozbité cestě do jisté záhuby. Tehdy vyděšená žena naštěstí vzpomněla na Pannu Marii a třikrát hlasitě vykřikla: „Heilige Maria Hilf zu Stock, steh mir bei!“. A koně se skutečně po třetím zvolání v okamžiku zastavili, jako by je neviditelná síla na místě zadržela.
Zázraky Panenky ze Skoků
Vykonané zázraky i méně výrazné milosti se zapisovaly do zvláštních místních soupisů, farních kronik, či pamětních knih. Zapisovaly se i zázraky ve Skokách a k jejich odbornému, oficiálnímu posouzení byla roku 1732 na přímluvu Františky Sibylly Augusty na západ Čech pražským arcibiskupem Danielem Josefem Mayerem z Mayernu (*1656 – †1733) vyslána komise. Ta, složená z přísedícího arcibiskupské konzistoře Maximiliana Wietrowského, jejího sekretáře Johanna Gallasche a Josefa Haberkorna, zasedala od 5. do 16. listopadu na žlutické faře, kde vyslechla osmnáct řemeslníků a měšťanů z celého regionu. O povaze prošetřovaných svědectví vypovídají vybrané příklady.
Z osmnácti svědků jich patnáct úspěšně prosilo při obraze za uzdravení, jeden za odpuštění platu za dříví, sedmnáctý za ochranu proti krupobití a osmnáctý za uzdravení chromého koně.
Návštěva skokovské kaple vrátila zrak slepé čtyřleté dceři soukenického postřihače Josephuse Caroluse Sessla z Toužimi, když se předtím bezvýsledně obrátil s žádostí o pomoc na lékárníka tepelského kláštera p. Daniela.
Pomoc Panny Marie Pomocné zachránila nemocného šedesátiletého kováře ze Světce, který již dokonce od faráře dostal poslední pomazání. Jeho manželka s prosbami na rtech obešla skokovskou kapli po kolenou a kovář se ze smrtelné postele vrátil zdráv k práci do kovárny.
Chromého koně sedláka z Mašťova, kterého ve třech sotva do Skoků dovedli, Panna Marie uzdravila na místě tak, že cestou od obrazu ke kováři již uzdravenou nohu za sebou netáhl, mohl si na ní stoupnout a sedlák na něm dokonce jet. Ten pak z vděčnosti přinesl madoně do kaple podkovu.
Modlitba k Panně Marii Pomocné ze Skoků, ke které se toužimský purkmistr a pekař Albrecht se svojí ženou během hrozného krupobití uchýlil, zachránila jeho úrodu. Kroupy jako vejce zničily všechna přilehlá pole sousedů, jen jeho zůstalo netknuté. Purkmistrova manželka za to následně madoně obětovala dvě svíce za 30 krejcarů, jak během modlitby slíbila.
Arcibiskupská komise po zvážení svého šetření v listopadu 1733 vydala dekret, dle kterého se zázračnost skokovského obrazu prokázat nepodařilo, nicméně bylo stanoveno, že jde o obraz dobrý a dobrotivý, hodný uctívání. Církev byla v 18. století při procesech potvrzování úctyhodnosti devočních obrazů velmi opatrná. Proto se výslech svědků při šetření i několikrát opakoval, místa kde se zázrak stal, musela být jimi ukázána na plánku či na mapě. Vyžadovány byly seznamy votivních darů i lékařské posudky uzdravených. Svědci byli také tázáni, jestli jejich svědectví někdo neovlivnil, či je k výpovědi nepřemlouval.
3. dubna 1734 bylo arcibiskupskou konzistoří na žádost tepelského opata P. Raimunda Schimonowského povoleno sloužit ve skokovské kapli mše, roku 1736 pak konání poutních procesí do obce Maria Stock s dobrotivým obrazem neseným v čele. Je zajímavé, že při procesích zpívané písně měly dvojjazyčnou podobu. Jedna sloka byla vždy interpretována česky a druhá německy. Od česky mluvících poutníků pak madona pravděpodobně zkomolením původního prosebného vzývání „Matky Boží ve Skoku“ získala zlidovělé oslovení Panenko Skákavá, které se později v českém jazyce uchytilo jako univerzální udivené zvolání. Nutno dodat, že toto poněkud neuctivé pojmenování matky Boží se příliš nelíbí některým zástupcům církve a domnívají se, že v převážně německém prostoru vlastně ani nemohlo vzniknout.
Korunovace madony
V letech 1728 – 1739 se na peněžních darech pro skokovskou madonu vybralo na 12 522 zlatých. I proto mohl být opatem Schimonowským roku 1736 položen základní kámen nového poutního chrámu, který měl nahradit původní malou kapli. Nový barokní kostel Navštívení Panny Marie byl vysvěcen 29. března 1738 a 9. července 1740 byla na jeho zdobný oltář z kaple slavnostně přenesena i Panna Marie Pomocná. Zřejmě při této příležitosti byla za účasti chotěšovského probošta P. Kryštofa Schmiedla obřadně korunována pozlacenou dvoukorunkou s umělými kameny.
Korunovace milostných obrazů a soch královskými insigniemi byla výrazem nejvyšší úcty k nim. Vyobrazenému Ježíškovi a Panně Marii byla při tomto rituálu nad hlavy připevněna většinou plechová korunka s kameny. V souvislosti s korunovací je často citována kniha Zjevení sv. Jana (12, 2), kde se říká: „… stanula jako královna nebes i země po pravici Synově – jako žena oděná sluncem – a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd.“ Korunovačním obřadem tak církev vyznávala, že je blahoslavená Panna Marie považována za Královnu a jako taková i uctívána.
Obrazy bývaly korunovány napodobeninami korun světských panovníků a usazovány na „královský trůn“, symbolizovaný oltářem. První korunovace milostného obrazu proběhla roku 732 v Římě, kdy papež Řehoř III. posadil korunu z ryzího zlata a diamantů na hlavu obrazu Panny Marie Sněžné v oratoriu sv. Petra. Římští papežové tomuto druhu vzdávání úcty přáli a korunovaci u významných obrazů často vykonávali osobně.
V období baroka pak došlo k institucionalizaci korunovací mariánských obrazů a soch, ke které významně přispěl jejich velký příznivec hrabě Alessandro Sforza Pallavicini z Piacenzy. K tomuto účelu založil a finančně podpořil nadaci, jejíž správou papež pověřil vatikánskou kapitulu u sv. Petra. Ta nadále měla na žádost arcibiskupských konzistoří schvalovat a kontrolovat tyto obřady vzdávání nejvyšší úcty. A tak zatímco ve středověku měly korunovace charakter privátních zbožností či tzv. „diecézních korunovací“, v 17. století vzniká tradice slavnostních korunovací „papežských“.
První korunovace oficiálně schválená vatikánskou kapitulou proběhla v roce 1631, kdy byla na hlavu Madony de la Febbre posazena koruna v sakristii basiliky sv. Petra v Římě. Prvním obrazem korunovaným mimo Řím byla v roce 1652 turínská Madona od jezer v Avigliane a první madonou mimo Itálii Panna Maria z hory Tersatto, která byla v Dalmácii korunována až roku 1715. Na našem území se korunovace schválené vatikánskou kapitulou dočkaly madony na Svaté Hoře u Příbrami (soška Panny Marie Svatohorské), Svatém Kopečku u Olomouce (mariánský reliéf) a u sv. Tomáše v Brně (obraz Panny Marie Brněnské). Ostatní devoční obrazy v českých zemích byly korunovány jen prostřednictvím tzv. diecézních korunovací.
Předpokladem pro schválení žádosti o korunovaci byl věhlas obrazu, stáří úcty a množství poutníků, kteří k obrazu pravidelně a ze vzdálených míst putovali.
Vlastní korunovace se skládala z výkonu předepsaných liturgických úkonů. Před počátkem obřadu bývaly korunky většinou přineseny na poutní místo speciálně vypraveným procesím. Při prvním z liturgických úkonů se obraz rituálně očistil svěcenou vodou. Následně byl pomazán kližmem a poté byla první koruna posazena na hlavu Ježíška. Teprve pak mohla být korunována i Panna Marie. Obraz byl následně okuřován kadidlem a intronizován na mariánském trůnu (usazen na oltáři symbolizujícím nebe). Stejným způsobem byl pravděpodobně korunován i obraz skokovské madony, i když se o tom nedochovaly žádné záznamy.
Sláva a zapomnění
Intronizace královny na nebeský trůn neboli instalace obrazu na oltář přitom mohla být v případě Skoků technicky poněkud náročnější. Madona totiž měla být v novém kostele součástí jednoduchého mechanismu, který měl usnadnit její „kontaktní“ uctívání. Obraz byl pod oltářním baldachýnem uchycen v železných kolejničkách, které umožňovaly posunovat plátnem vpřed a vzad, čímž byly vytvořeny dvě jeho funkční polohy. Možná že i kvůli tomu bylo plátno při vsazovaní do nového oltářního rámu poněkud necitlivě oříznuto z původního obdélného formátu.
Na počátku liturgie býval obraz vysunut vpřed do jednoduchého zlaceného rámu a zahalen závěsem. Po svatém přijímání vystoupali poutníci schodištěm na levé evangelijní straně chóru k pokladničce za oltářním baldachýnem, která měla podobu jednoduchého klekátka. Tam vhodili své peněžní dary a po pravém epištolním křídle schodiště sestoupili zase zpět do kněžiště a lodě kostela.
V konečné fázi bohoslužby byl poté obraz zpod závěsu efektně odhalen v hlavním oltářním plánu, aby se následně odsunul dozadu za baldachýn nad klekátko a poutníkům bylo umožněno k němu znovu po dvouramenném schodišti přistupovat. Na plošince pod madonou pak přidržujíce se ve stěně uchyceného madla poklekli, vznesli svou prosbu či poděkování a obrazu se dotkli.
Sláva skokovského obrazu dosáhla vrcholu v roce 1748, kdy k madoně doputovalo přes 40 000 poutníků. S omezováním a zakazováním poutí během josefínských reforem poté klesly i počty poutníků mířících do Skoků. Ubylo tak i prostředků na provoz či údržbu poutního místa a na chrámu Navštívení Panny Marie to začalo být znát. Na konci 19. století byl již stav kostela neutěšený a nebylo možné v něm vykonávat bohoslužby. Po renovaci na počátku století 20. slavná poutní tradice na padesát let ještě ožila, ale po vysídlení původního obyvatelstva ze Skoků a následné změně politického a společenského systému Panna Marie Pomocná v opuštěném chrámu nakonec osiřela.
Chátrající kostel začali navštěvovat místo poutníků zloději, a tak se bochovský farář rozhodl ukrýt obraz na své domovské faře, kde se pak na něj poněkud zapomnělo. Když se staronovými správci skokového kostela stali tepelští premonstráti, zjistili, že je madona pryč a obávali se, že byla ukradena. Po jejím šťastném nalezení na bochovské faře přestěhovali obraz na chodbu fary žlutické, odkud byl pak přinášen na občasné obnovené poutě do Skoků. Bezpečné útočiště nakonec Panna Marie Pomocná našla v konventní kapli kláštera premonstrátů v Teplé.
Milostný obraz v novém
Věk, účasti na poutích, dotýkání poutníků i chátrání kostela se na stavu skokovské olejomalby negativně podepsalo. Obraz byl napaden plísněmi, malba místy popraskaná, opadaná, či se bortila. Ochranný lak, kterým byl obraz kdysi natřen, se zakalil a ztmavl. Okrajové partie plátna byly poškozené teplem plamenů svíček, které se u madony zapalovaly. Padlo rozhodnutí, že Panna Marie Pomocná ze Skoků bude odborně zrestaurována a tohoto úkolu se v roce 2011 ujala Zdenka Reinerová.
Ze zadní strany obrazu bylo sejmuto nepůvodní podkladové plátno a z rubu malby odstraněny zbytky škrobového lepu, na němž se dobře daří plísním. Z lícní strany obrazu byly odpreparovány nepůvodní přemalby a zeslabena vrstva ztmavlého zakaleného laku, aby obraz získal původní sytost a jas. Poškozená místa byla zatmelena a vyretušována, narušené segmenty původní látky na rubu malby doplněny novou tkaninou a zafixovány japonským papírem. Celé plátno poté restaurátorka vyrovnala tak, aby se zachovala krakeláž (systém prasklinek v povrchové vrstvě, vzniklý stárnutí i nerovnoměrným sesycháním) odpovídající stáří výtvarného díla a následně byl obraz voskopryskyřičným lepem znovu nažehlen na nové podkladové plátno.
Na objednávku trapistů z kláštera v Novém Dvoře u Toužimi zhotovila restaurátorka Zdenka Reinerová i identickou kopii skokovské madony, která bude jejich darem opatství Sept-Fons ve Francii. Linie vzájemně propojených devočních obrazů, dohledatelně započatá Madonou z Cambrai tak pokračuje dál kopií Panny Marie Pomocné ze Skoků, zrozenou v 21. století a šířící snad v budoucnu svou slávu v daleké Francii. Restaurovaný obraz je a nadále bude opatrován v klášteře v Teplé, dokud se třeba Skoky jednou znovu nestanou pro obraz bezpečným, vyhledávaným a prosperujícím poutním místem.
