Noutonické přízraky

Je u nás několik míst, staveb, lidských i přírodních výtvorů, kde lze údajně znepokojivě často být svědkem působení paranormálních sil. Jedním takovým objektem, oplývajícím doslova strašidelnou pověstí je i malý hřbitůvek u vesnice Noutonice, jen kousek za Prahou. Proč právě tady mají být pozorovány nevysvětlitelné jevy, proč právě zde by mrtví neměli mít při svém spočinutí klid? Je možné nějaké místo navždy neblaze poznamenat dávnou masovou tragédií, či jediným pohnutým lidským osudem? Nebo se jen nepříjemný pocit, strach co má velké oči a třeba i jen smyšlená báchorka nabalují jak sněhová koule, až se zrodí všepožírající nezničitelná obluda?
Noutonické přízraky
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
kostel sv. Jana Křtitele
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
náhrobní kámen rodu Langendorfů
náhrobní deska Barbory z Langendorfu
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
mlhovina nad hroby v Noutonicích (Hawkey)

Hřbitovní neklid

Před několika lety jsem napsal článek o zlu na velhartickém hřbitově. Byl o místě podle pověsti poznamenaném dávným rituálem, o subjektivních pocitech lidí, kteří sem přicházejí, snad o jakési kletbě, o špatné, ale fyzikálně zřejmě neměřitelné energii. V mnohém podobnou pověstí, jako má hřbitov ve Velharticích, děsí i láká také další vesnické pohřebiště. Zdejší paranormální jevy však mají až trochu bulvární podobu. Nějakou dobu jsme váhali, jestli má vůbec smysl se sem vypravit, ale nakonec jsme na severozápad od Prahy jednu podzimní sobotu přeci jen vyrazili.

Počasí nám přálo, listopad se vůbec nepodobal dušičkovému času a hřbitůvek mezi Noutonicemi a Velkými Přílepy se tetelil v paprscích večerního slunce. Prošli jsme se mezi hroby stíněnými řídnoucími korunami stromů, snažili se najít něco neobvyklého. Místo náporu negativní energie a stínu strachu, který na nás měl hned po průchodu bránou podle předpokladu sednout, jsme však vnímali spíše pokoj a klid vesnického hřbitova a užívali si pohodu teplého podzimního dne. To přitom vůbec neodpovídalo tomu, co by se tu mělo podle všech zpráv téměř „běžně“ dít.

Zatímco na blízkém hradě Okoři už bílá paní zřejmě definitivně spí a strašení pověsila na hřebík, tady mezi hroby soustředěnými kolem kostela sv. Jana Křtitele, to zdá se žije.

Podle četných, především internetových výpovědí návštěvníků noutonického hřbitova jsou zde slyšet kroky, hlasy, či nářek. Zvedají se tu náhlé poryvy větru, nezpívají tu ptáci, mezi náhrobky se vznáší světélkující mlha či chuchvalce temnoty. Na některých místech nelze pořídit fotografie, na některých, přeci jen pořízených fotografiích jsou vidět do kamene zakleté lidské tváře či bílá mlhovina. Hýbají se tu hroby, místní lidé se hřbitovu zdaleka vyhýbají a před jeho návštěvou varují.

Prostě tu prý straší. Řádí tu přízraky a mají k tomu údajně hned několik důvodů. Vesnice Noutonice tu existovala již v první polovině 11. století, kostel sv. Jana Křtitele pak od století 14. Díky své poloze kousek za vsí, na mírné, ale ve zdejší krajině dobře viditelné vyvýšenině se tomuto původně gotickému svatostánku říkalo „Na horkách“ a zcela určitě to bylo významné místo ještě před stavbou kostela. Možná tu kdysi stávala pohanská svatyně, snad jsou zde kdesi pod povrchem stále skryté i tajemné a dodnes odborníky ne úplně vysvětlené hroby skrčenců ze starší či mladší doby bronzové. Jsme také v krajině lidí knovízské kultury, známé lidskými oběťmi i kanibalismem a těžko dnes říci, jaká je kompletní nejstarší historie přímo noutonické lokality. A ta poněkud mladší? Ani ta nebyla úplně jednoduchá. Už podle toho, že se na hřbitov pravděpodobně pochovávaly oběti moru, ale údajně také a docela překvapivě i těla sebevrahů.

Náš film o noutonickém hřbitově http://www.moskyt.net/film/noutonicky-hrbitov-film

Zlopověstná Babeta

Hlavně se ale v souvislosti s podivnými jevy vypráví o urozené paní, která se měla nedaleko odtud zabít pádem z koně a jejíž neklidný duch nyní řádí v prostoru hřbitova.

Hned za východním závěrem kostela, blízko zazděného zadního vchodu stojí ve stínu stromů vysoký a štíhlý kamenný náhrobek. Je v něm vsazeno několik leštěných desek, patřících zesnulým příslušníkům rodu Langendorfů, sídlícím v 19. století na zámku ve Statenicích. Není úplně jasné, do jaké míry označuje náhrobek skutečnou rodinnou hrobku, nebo jen pomník rodu a je možné, že někteří Langendorfové odpočívají v dalších hrobech, ať již v Noutonicích či jinde. A právě příslušnice této rodiny, snad hraběnka, měla být onou nešťastnicí, která zahynula při dávné, výše zmíněné „dopravní“ nehodě.

Podle pověsti se jmenovala Barbora zvaná Babeta a její tragická smrt navíc neměla být tak úplně nehodou. Říká se, že tato žena byla nenáviděna jak prostým lidem, tak i příslušníky svého rodu a to se jí stalo osudným. Spadla prý z koně na skále blízkého kamýku u Velkých Přílep poté, co tu na ní byla přichystána past. Pohřbena pak měla být na noutonickém hřbitově do neoznačeného hrobu, aby ani po smrti nebyla spolu se svými příbuznými. Její jméno má chybět na rodinném náhrobku, zato se v jeho blízkosti zdržuje intenzivní pole negativní energie.

To musela být opravdu velká nenávist - vražda a vyloučení. Nebylo by divu, kdyby se s tím duch té nešťastnice do dnešních dnů nemohl smířit, hlasitě naříkal, chodil mezi hroby, hýbal kameny ...

Kdo ale byla ona Barbora řečená Babeta? Byla takovou černou ovcí, že ani její jméno nesmělo být uvedeno na rodinné stéle? Bylo záměrně vymazáno z tohoto světa tak, jak to dělali staří Egypťané, když chtěli někoho odstranit i ze světa onoho? Uvízla díky tomu někde mezi nebem peklem a zemí? Byla to kletba, totální likvidace, nebo je všechno jinak? Pojďme se podívat, jak to ve skutečnosti s Langendorfy bylo.

Svobodní páni z Dlouhé Vsi

Nedaleké panství a zámek Statenice kupuje v roce 1821 od právníka Josefa Löhnera Maria Barbara von Ehrenburg (*1785 - +1850 Praha), druhá manželka hraběte Johana Nepomuka Josefa Gandolfa von Küenburg (*1774 - +1838).

Roku 1842 se zámek stává majetkem c.k. komořího svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf (*1811 - +1881 Salzburg), příslušníka starého českého zemanského rodu ze Sušicka, který si dva roky před tím bere za manželku dceru Marie Barbary von Ehrenburg, hraběnku Frederike von Küenburg (*1813 - +1893 Salzburg).

A mají spolu pět dětí:

Bedřišku (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf (*1840 - +1911 Salzburg)
Barboru – Babetu Dlauhowesky von Langendorf (*1842 - +1906 Baden)
Karla Dlauhowesky von Langendorf (*1844 - +1907 Vídeň), c.k. komoří, c.k. tajný rada, rytíř řádu Železné koruny 1. třídy
Oswalda Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - +1877 Wels)
Marii Dlauhowesky von Langendorf (*1853 - + po roce 1912), od roku 1887 v šlechtickém stavu

Do stély rodu na noutonickém hřbitově je pak vsazena náhrobní deska svobodného pána Fridricha Dlauhowesky von Langendorf, neboli Bedřicha Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, jeho manželky, jediné skutečné hraběnky Frederike Dlauhowesky von Langendorf (rozené Küenburg) a pod nimi pak deska jejich prvorozené dcery, svobodné paní Bedřišky (Frederike) Dlauhowesky von Langendorf. Ve spodní části stély najdeme svobodného pána Oswalda Dlauhowesky von Langendorf a pak ...?

V roce 1868 se svobodná paní Barbora - Babeta Dlauhowesky von Langendorf provdala za maďarského důstojníka Kálmána Hármose de Hihálom (*1840 - +1897 Baden), kterému patří náhrobek vedle Oswalda, zatímco údajně „strašidelnou“ Barboru najdeme na kameni zcela dole u země. Tato deska nese její rodné příjmení i příjmení získané po manželovi a také „roztomilou“ domácí zdrobnělinu jejího jména - Biri!

To nevypadá na nenáviděnou černou ovci rodiny. Na stéle tedy nechybí Babeta, ale Karel a Marie a to zřejmě jen proto, že zemřeli až po Barboře, jejich desky už se nevešly a jsou pravděpodobně umístěné na jejich hrobech jinde. Marii možná patří na zemi volně ležící náhrobní deska, jen kousek od rodinné stély.

Troufám si proto tvrdit, že na noutonickém hřbitově Babeta nestraší a to i z toho důvodu, že nezemřela v tomto kraji. Rod Hihálom však vlastnil velkostatek Statenice až do roku 1920, kdy jej 6. července Béla Hármos de Hihálom, zřejmě v důsledku chystané pozemkové reformy, narychlo prodává údajně za 1 600 000 korun Františku Strakovi. Stihne ještě kamsi zakopat svého oblíbeného koně, jehož vycpané tělo měl prý vystavené kdesi v zámku a pak statenické panstvo definitivě opouští tento kraj.

Strmá skála kamýcká

Pojďme se ale nyní vrátit ke skále, odkud se měla záhadná dáma zřítit. Tento kamýk nad stejnojmennou vsí, dnes sloučenou s Velkými Přílepy, je zvláštní místo. Ostrá skalka zvaná U křížku se tu zvedá z roviny polí a je korunována křížem na bílém podstavci, zvýrazňujícím její výjimečnost. Nachází se tu podle ing. Pavla Kozáka i silný energetický bod, „Jehož nadprůměrná síla vychází z vysoké zemské energie a komunikovat zde při meditaci můžeme se Zemí i Kosmem. Tím se v pravěku z místa stala harmonizační svatyně, kde se člověk na chvíli stává součástí soustavy Země – Vesmír.“

Je to trochu zvláštní, vždyť právě tady, kde Babeta či jiná dáma měla nešťastně vypustit duši, by se měla uchovávat negativní energie té tragédie, otisknutá tu do skály či do země. Ne u hrobky Langendorfů, ale přímo ve stínu „harmonizační svatyně“. Hlavně se ale mezi místními o této skalce vypráví trochu jiná mutace pověsti než ta, která tíží návštěvníky noutonického hřbitova.

Vylezl jsem na kamýcký kamýk a konstatoval, že ten kdo se sem vypraví na koni, musí být opravdu zdatný jezdec. Svah je příkrý, vrchol skály velmi členitý. Kříž je zasazen do samotného rozeklaného vrcholového kamene a je od něj dobře vidět na noutonický kostel sv. Jana Křtitele i přilehlý hřbitov. Ani kvůli širokému výhledu by se však myslím nikdo jen tak koňmo nedrápal na takovou skálu. Leda že by k tomu byl dohnán a to v případě staré kamýcké pověsti doslova.

Kdysi dávno prý jakási urozená paní (?), za tmy zahnána tlupou loupežníků po pozvolnější straně kopce až na vrchol kamýku, spatřila pod sebou jen temné hlubiny srázu. Zahnána do pasti pak raději volila i se svým koněm téměř beznadějný skok a pod skálou našla svou smrt. Lapkové se rozvášněně řítili za ní, a když viděli, jak jejich kořist uniká skokem do neznáma, bez rozmyslu pobídli koně k jejímu následování. Stejně jako ona pak zemřeli roztříštěni dole pod srázem. Na památku nešťastné paní byl na skále vztyčen zdaleka viditelný kříž.

Pěkná pověst, romantická a smutná řekneme si. Takových ale je a zpravidla v sobě nenesou ani zrnko historické pravdy. Tady však tato zřejmě velmi letitá pověst stále žije a vrací se jen v trochu jiných podobách i souvislostech. Někdy až mýtických. Roku 1972 se pod srázem kamýcké skály stavěly jakési hospodářské budovy. Při výkopových pracích byly nalezeny hroby několika mladých mužů ve věku 14 až 20 let a také ostatky přibližně osmnáctileté dívky. Zvláštní náhoda, nebo že by stopy skutečného jádra naší pověsti? V hrobech se našly šperky, zbraně i úlomky keramiky. Podle archeologů jde o pohřby lidí náležejících ke kultuře nálevkovitých pohárů, kteří tu žili 2300 let před naším letopočtem. To už by byla velmi prastará pověst česká, která by tu v jakémsi kulturním podvědomí musela přežívat a modernizovat se po tisíciletí. Přinejmenším však tento nález naznačuje, že měl kamýk u Velkých Přílep už pro pravěké obyvatele tohoto kraje velký význam a jeho rozeklaný vrchol toho pamatuje mnoho. Další archeologické objevy v blízkém okolí ukazují, že bylo toto místo prakticky nepřetržitě osídleno již od pozdní doby kamenné.

Přízraky přichází z WWW

Pomalu se stmívá a noutonický hřbitov je stále klidný a tichý. Natáčíme, fotografujeme, proměřujeme teplotu různých míst, ale žádné výraznější odchylky nám nenabízí ani vzduch, ani kámen na hrobech, ani zem. Kupodivu nás před pobytem na hřbitově nezrazují ani místní obyvatelé a dokonce jich hodně na hřbitov přichází. Za světla a později i za tmy. Přestože by se měli podle zaručených informací hřbitovu zdaleka vyhýbat, vydávají se sem s hrabičkami, s čerstvými květinami, uklízí kolem hrobů, zapalují svíčky. Potkáváme tu skupinku starších žen, které spolu vesele švitoří, a dáváme se s nimi do řeči.

Jedna z nich nám vypráví o tom, jak na hřbitov chodila ještě jako dítě s kamarády, jak si tu hrály často až do noci, jak sem ráda chodila i její babička, neboť je tu pěkně a klid. O nějakých neobvyklých jevech, či dokonce strašidelných prý až do nedávna nic nevěděla, ani od nikoho ze zdejších neslyšela, dokud si o tom nepřečetla na internetu! A trochu jí to zlobí, neboť od té doby tu prý „straší“ přes den i po nocích spousty divných lidí, z nichž někteří hroby ničí, někteří tu kradou a jsou i tací co na hrobech přespávají. „Je to úplný nesmysl“ přidávají se i další dámy. „Žádné duchy tu nemáme, na hřbitově se nic divného neděje a to sem chodíme od malička“.

Stejně mluví i ostatní noutoničtí, kterých se na záhadné zvukové, optické i pocitové jevy ptáme. Přicházejí sem po večerní mši i s dětmi, aby jim vštípili, že je dobré občas vzpomenout na své mrtvé a položit jim na hrob květinu na znamení toho, že na ně nezapomněli.

Setkáváme se tu dokonce i s lidmi, kteří sem poprvé přijeli před několika lety inspirováni strašidelnou pověstí hřbitova a jezdí sem od té doby pravidelně, neboť si tohle místo prostě oblíbili. Užívají si zdejší pohodu, pročítají nápisy na náhrobcích a pátrají po zapomenutých osudech zemřelých. Obraz hřbitova jako rejdiště temných přízraků se rychle rozplývá. Je nám jasné, že z jedné naší návštěvy Noutonic lze jen těžko dělat nějaké závěry. Myslím ale, že objektivně bychom bez jasného důkazu nebyli schopni vyjádřit se k přítomnosti čehosi „divného“ ani po letitém pravidelném mapování. Vždyť namátkové, nezaujaté, několikagenerační zkušenosti noutonických jsou mnohem relevantnější a mluví celkem jednoznačně.

Vypravil jsem se na Noutonický hřbitov ještě jednou sám a ve všední den. Byl stále listopad, ale slunce již bylo schované za těžkými mraky. Nad rovinatou krajinou se válel mlžný opar a holá pole pod ním ubíhala kamsi do dáli a do ztracena. Přestože bylo krátce po poledni, tma jakoby chtěla nedočkavě předběhnout příchod večera. Celé Noutonice se zdály vylidněné a hřbitov se opuštěností přímo tetelil. Ideální čas o samotě vnímat, slyšet a cítit jakékoliv vnější i vnitřní podněty. Prošel jsem několikrát všemi směry mezi hroby, bez hnutí stál, se zbystřenými smysly poseděl. Nehybné ticho jen občas zvýrazněné až překvapivě hlasitým pádem suchého listu. Mají pravdu ti místní. Je to pěkné klidné místo a věčný spánek nebožtíků ruší myslím nejvíce to, jak hřbitov nyní ze všech stran obkličuje nová unifikovaná zástavba.

dodatek 11. 6. 2015

Odlišné zkušenosti z návštěv Noutonického hřbitova od jednoho z našich čtenářů

Možná, že se mýlím, ale na rozdíl od jiných také vytříbeným slohem vámi napsaných příbězích mi v tomto přišlo, jako by tu bylo mezi řádky i něco jiného. Jako by byl napsán na objednávku místních, kteří nejsou, ať už se jedná o noutonické a nebo přílepské, ani trochu z této pozornosti nadšeni a o takovouto publicitu už vůbec nestojí. Něco podobného jako se děje i v Jevanech. Prostě ať je jejich pravý důvod jakýkoli, nechtějí, aby se někdo vůbec zajímal, natož pak ještě veřejně chtěl tomu dění přijít na kloub, nebo alespoň trochu poodhalil roušku jejich tajemného hřbitůvku. Přitom první zmínky o zdejších neobvyklých jevech pochází právě od místních obyvatel.

Jak jsem již naznačil, nejsem lovec senzací a už vůbec nemám v úmyslu si cokoliv vymýšlet, ale ani obhajovat či cokoli dokazovat. Jako kluk jsem měl to štěstí, že jsem se dostal do turistického oddílu mládeže, jehož náplní nebylo jen zdolávání kilometrů, ale ve své podstatě jsme pod touto značkou byli vedeni ke skautství. Součástí byly i letní tábory v přírodě, kde jsme se od zahájení tábora včetně jeho postavení, starali o sebe jen my sami. Byla to vskutku krásná léta a jedinečná, nádherná zkušenost z pobytu ve volné přírodě. Ve dne i v noci. Kdy se naučíte rozeznávat zvuky a jen tak vás pak nějaký nepřekvapí a nevystraší a na základě tohoto poznání pak víte, když slyšíte něco, o čem máte opravdu pochybnost, že tohle sem nějak nezapadá a nepatří. Mám za to, že víte, co jsem tímto chtěl říci, a není třeba to více rozvádět.

Odpovědět je slušnost a když jsem to nakousl, pak tedy jsem na zdejším hřbitůvku zažil tu zvláštní ʺhru“ stínů. Slyšel kroky, které nikomu nepatří (a věřte, že splést si je s kroky těch pár jedinců, kteří se trošku zapomněli v hospůdce, prostě nejde - ty slyšíte ze silnice a je to tak typické, že to se nedá zaměnit, a pak těmi několika vracejícími se jedinci to končí a dál je klid, jen někdy ještě vzácně projede auto, přeletí letadlo a máte-li štěstí, po nedaleké trati slyšíte lokotraktory s nákladním vlakem). Krom těchto kroků jsme ve třech při jedné výpravě, něco po půl jedné, slyšeli šepot několika hlasů (a musím podotknout, že v nám neznámém, nejspíš snad starobylém jazyce). Ovšem vážně jen z toho místy hrobového ticha, v té chvíli vůbec nedoprovázené typickým a sotva zaměnitelným lomozem někoho, kdo by se až k nám přiblížil zvenčí. Navíc to bylo tak zřetelné a blízko, že byl by-li to někdo z masa a kostí, pak krom toho, že by byl slyšet jejich příchod, museli bychom je i vidět. Za zmínku také stojí, že v jeden podvečer ještě za světla, kdy na hřbitůvku byla jen naše skupinka, se z ničeho nic ozvala slušná rána. Hned vedle nás, jako by někdo udeřil do široké náhrobní desky hrobu, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Zažil jsem zde i ʺvzpouru“ techniky (signalizace vybití baterie, samovolné vypnutí, nepořízení snímku, ʺneblesknutíʺ ačkoli funkce byla zapnuta, a pak o kus dál, později vše zas v normálu a při i po výpravě prohlížení fotek na displeji a pak stažení do PC a stav baterie stále provozní). Viděl jsem na jedné z výprav třikrát po sobě se zjevit a pak i zmizet onu pověstnou mlhu mezi hroby (válela se jen mezi nimi jako ta nad hladinou rybníka). A pořídil jsem zde, a to i ve dne, několik velmi zvláštních fotografií.
Ale na druhou stranu bylo i pár výprav, kdy snad jen chyběla cedule s nápisem - vítejte a pozorujte si jak je libo.

Zažil jsem a vím své. Na vtipné poznámky typu, že hluk je způsoben nedalekou dílnou nábytku (nikdy jsem nic takového, co by tomuto tvrzení dávalo za pravdu, neslyšel), nebo o davové hysterii, že jak kolem chodí ʺdavy“ z hospody domů, tak si je prostě, protože chcete, zapasujete na hřbitůvek (znovu podotýkám těch pár jedinců vracejících se po silnici je doprovázeno klasickým a nezaměnitelným ʺhlukem“, to bezpečně poznáte, o tom rozhodně nelze prohlásit, že to jsou kroky okolo vás, které však nikomu nepatří), bych pánům psychologům snad jen doporučil, ať se vybodnou na své prášky, zvednou pozadí ze židle a jdou trampovat, aby věděli, jak to s těmi zvuky je a nenapsali by pak taková nebetyčná rádoby moudra.

Tolik velmi stručně v duchu toho, co hlásá můj oblíbenec Erich von Däniken – to si nevymyslíš, to musíš vidět a zažít. Věřte, nevěřte.

Hawkey

Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
Noutonický hřbitov
křížek na vrcholu kamýku u Velkých Přílep
křížek na vrcholu kamýku u Velkých Přílep
pohled na Noutonice z vrchlu kamýku
kaple sv. Gotharda pod skálou kamýku
zámek Statenice
zámek Statenice
křížek u cesty k Velkým Přílepům
Rubrika: 

Komentáře

.... bravůrně napsané....
…. v tom tichu vskutku i jen dopad suchého listu působí nezvykle hlučně ….
…. na první pohled obyčejný, klidný. tichý vesnický hřbitůvek, malebný i s těmi několika starými neudržovanými hroby, také jsem ho tak vnímal při několika prvních setkáních s ním…
….ale zažil jsem zde pak i jinou atmosféru…. rozhodně nejsem žádný strašpytel, ani senzace chtivý lovec a rozhodně jsem dalek tomu, si něco vymýšlet či zveličovat…. , …. zažil jsem obě jeho tváře, jako by to byl Mr. Jekkyl a Dr. Hyde … věřte, nevěřte….
.... a je-li dnes už jen klidným posvátným místem odpočinku zesnulých, jak to z této reportáže působí, pak je to jedině dobře

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Díky za pochvalu! Napište mi prosím o své zkušenosti s "jinou atmosférou" na Noutonickém hřbitově. Rádi bychom získali i odlišné autentické zážitky návštěvníků tohoto místa. Adresu najdete v rubrice "O nás". Předem děkuji a mějte se fajn. 

Leoš Drahota bM

... nádhera ! Pro jistotu se tam ze Zábrodí přes Kraselov ... vydáváme až na 1. máje.... to prý přízraky jsou výjimečně přívětivé. každý výlet má mít svůj cíl. Mějte se všichni. P+E

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Ponorná řeka Valhala
Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli...
Výlet na Kleť
Chtěla bych vám trochu přiblížit svůj nedávný výstup na horu Kleť a třeba vás tím i trochu inspirovat. Jde o tisíc...
Naše šibenice 14 - Ústí nad Labem
14. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Alpy
Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o horskou turistiku, cestička se pohodlně klikatí lesem a stoupá jen...