Naše šibenice 4 - Viselci

4. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

4. kapitola

VISELCI

Poprava byla vykonána, uspokojený dav se pomalu, ale již zvesela vrací do města. Z tváří lidí zmizelo napětí, strach v očích vystřídal zvláštní lesk opojného vzrušení z mimořádného zážitku – ze setkání s násilnou smrtí. Krčmy se plní, dnes je dlouho do noci o čem povídat.

Na šibeničním vrchu zavládlo ticho a oběšenec osaměl. Trochu se ve větru kývá, přichází noc. První noc po konci žití, pak první mrtvý den, noc, den, měsíc, rok, několik let. Věčná samota, zapomnění a nicota!

Vystaven v celé nahotě svého zániku, vydán napospas erozi nelítostných živlů i veřejné hanbě. Tělo zbavené života, tělo zbavené všeho, co opravdu tvořilo člověka. Mráz, slunce, vítr a déšť, rozklad, hniloba a sesychání. Od šibenice do polí vítr přináší odporný nasládlý zápach.

Bídný to konec a bude možná ještě hůř. Ta mrtvá, zavánějící a směšná věc, houpající se na provaze, už ale naštěstí o ničem neví.

Ani po smrti, jak již víme, nedostál mnohý oběšenec svého věčného klidu. Mrtvá těla, jejich kusy, oděvy popravených, smyčka z krku viselce i obyčejná tříska z šibenice byla velmi žádaným artiklem. Potmě se proto na šibeniční vrch kradli šarlatáni, čarodějnice, nebo lidé ovládaní pověrami. Zvlášť silnou kouzelnou moc měl mít například palec z pravé ruky popraveného, pokud byl uříznut ještě teplý. Proti padoucnici pomáhala čerstvá krev sťatého a mimořádně ceněna byla krev panny nebo mládence. Popraveným se vylamovaly zuby a vytrhávaly nehty. Neplodnou ženu prý zaručeně vyléčilo, prošla-li se pod oběšencem. Léčivou moc měl dokonce i mech seškrábnutý z lebky nebo kostí popravených, válejících se pod šibenicí. Kdo byl však při krádeži na popravišti chycen, byl jak jinak než popraven!

Z roku 1599 pochází zajímavý zápis v královédvorské smolné knize uvádějící, že se obžalovaní na mučení přiznali k odvázání pěti těl oběšenců i řetězů, na kterých těla visela. Zločinu se dopustili, protože se všeobecně věřilo, že štěstí neopustí toho, kdo při sobě nosí článek z řetězu nebo kus provazu sundaného z krku oběšence.

Těmto pověrám zcela propadl a nakonec na ně doplatil například i Jan Špička z Nymburka. Ten spolu se svým kumpánem odřízl z nymburské šibenice oběšence, okradl ho o provaz a košili, uřízl mu pravou ruku, čtyři prsty na pravé noze a přirození, čímž pak potíral své kobyly, aby dobře žraly. S partou dalších tří šarlatánů o několik let později vykopali na hřbitově nekřtěné děcko, rozřezali jej na čtyři kusy, kterými vytírali žlaby v cizích stájích, aby naopak klisny z nich žeroucí „uschly“

Špičku nakonec kdosi udal a ten se při tortuře ke všemu přiznal. Byl poté odsouzen k tomu, co sám provedl oběšenci. Všechny slasti takového zacházení si měl ale na rozdíl od mrtvol vyzkoušet zaživa. Roku 1606 mu proto v Nymburku byly nejprve ze zad řezány pruhy kůže, poté mu byl useknut prst na pravé noze a potom pravá ruka. Po přivázání ke čtyřem kůlúm mu kat vyřízl přirození, rozpáral břicho, vytrhl srdce i vnitřnosti, které zavázal do Špičkovy košile a zavěsil je na šibenici. Co dodat? Snad jen, že na tomto případě je mimo jiné dobře patrné, že metr, kterým se tenkrát zločin měřil, vypadal často zcela jinak, než ten náš současný.

O tom, jak rozšířená byla víra v magickou moc všeho, co souviselo s oběšenci, svědčí i dopis, kterým byli kutnohorští havíři v roce 1608 vyzváni ke sběru mechu narostlého na lebkách a kostech, ležících pod šibenicemi. Tímto dopisem jim bylo poručeno, aby shromáždili co největší množství takového mechu a roztřídili jej na mech z lebek a zvlášť na mech z ostatních kostí. A kdo jim poručil mech seškrabávat a komu že jej měli poté odesílat? Tím, kdo po tomto „materiálu“ tolik toužil, že nebyl spokojen s první zásilkou a žádal více hlavně mechu z lebek popravených, byl sám císař Rudolf II.!

Zdá se, že ani v tomto případě panovníkovi nevadilo, že sám vyžaduje po poddaných to, co bylo všeobecně pod trestem smrti zakázáno a označováno jako čarodějnictví, odporná pověra a tmářství. Bohužel nevíme, k čemu přesně císař mech z kostí potřeboval. Zda-li Rudolfovi alchymisté dokázali z rostlinek narostlých na viselcích uvařit nějaký účinný zázračný elixír a nevíme ani, kolik mechu byli havíři schopni na šibeničních vrších nasbírat. Vždyť to by byla docela zajímavá, a o ledasčem vypovídající informace.

Z trochu jiného soudku je téměř humorná zpráva, která se nám zachovala z počátku 15. století. V roce 1404 byl na Žižkově v Praze oběšen na háku loupeživý rytíř Mikeš Zoula z Ostředka. Poprava to byla vydařená, vždyť spolu s ním bylo pověšeno i padesát jeho druhů a přihlížející si jistě přišli na své. Jednoho rána však visící mrtvole obávaného loupežníka chyběla noha. To by samozřejmě ve světle předchozích řádků nebylo zas až tak nic divného. Za poškozením viselce však v tomto případě kupodivu nebyl pokus o získání magického talismanu, jak by se mohlo zdát, ale tehdy téměř nevídaný projev humanismu. Pod zdejší šibenicí totiž po nocích řádil jakýsi místní podivín, který sundával z provazů oběšence a nosil je do města. Tam je pak v tichosti postavil vedle krámku jedné hokynářky a zmizel do tmy. Vždy když ráno našla nešťastná obchodnice vedle dveří stát podivný dárek, nezbylo jí nic jiného, než se rychle postarat o pohřbení ostatků u sv. Štěpána na Rybníčku, kde se popravenci tehdy zahrabávali. A o to tomu bláznovi, jak byl označován, šlo. Když se však pokusil sundat Zoulu, pevně naraženého na hák, utrhl mu pouze nohu. Loupežník, který řádil se svou bandou od osmdesátých let 14. století na Benešovsku, tak hokynářkou pohřben být nemohl a visel nad dnešní křižovatkou U Bulhara* přinejmenším do roku 1411, tedy sedm let.

Šlo ale opravdu jen o výjimku. Motiv krádeží na popravištích byl zpravidla jasný a ne tak ušlechtilý. O tom jak dlouhý život měly „šibeniční pověry“, vypráví očitý svědek popravy branického vraha Josefa Kolínského – inspektor Zdeněk Bubník. Pozoruhodné je především to, že popisuje událost, která se odehrála na dvoře pankrácké věznice v roce 1923!

„Mrtvola byla pak se šibenice sňata a odvezena. A teď to začalo! Kordón nekordón, obecenstvo se vrhlo k šibenici s otevřenými noži. Trnul jsem, co se bude dít – a oni šli řezat třísky pro štěstí. Byla to snad ještě otřesnější podívaná než všechno před tím. Měli jsme co dělat, abychom nádvoří vyklidili. A abychom uchránili provaz z oběšeného. Nikdy bych nevěřil, že je člověk, zdánlivě civilizovaný člověk, něčeho takového schopen. Lidská bída je nezměrná, ale lidský hyenismus budí jen hnus.“

Ze starých kronik se nám pak z určité, pro naši zemi velmi neblahé doby zachovaly záznamy ještě o jednom ohrožení viselců a nejen jich. Ta doba nastala po smrti krále Přemysla Otakara II., kdy Čechy spravoval Ota Braniborský a jeho loupeživí němečtí žoldáci. Bezvládí, bezpráví a cizáckými vojáky praktikované rabování, vraždění a loupení, podporované navíc i usedlými němci, vyvolalo tehdy občanskou válku, která uvrhla zemi do skutečné temnoty.

Krev tekla proudem, umíralo se nejen se zbraní v ruce, ale více než kdy jindy i v mučírnách a na popravištích. K tomu všemu se navíc přidal nevídaný hladomor. Lidé byli nuceni jíst nejen zdechliny zvířat, ale často se uchylovali i ke kanibalismu. Z šibenic byly nezřídka odřezávány mrtvoly popravených, aby jejich maso posloužilo jako potrava těm snad o něco šťastnějším – stále ještě živým chudákům. Kvůli lidskému masu se v té strašné době dokonce i vraždilo. Člověk zabíjel jiného člověka, jen proto, aby ho mohl sníst. Na šibeničním vrchu nad Prahou byla jednoho z těch hrozných dnů za takový zločin – za vraždu, ke které ji dohnal hlad, oběšena žena, spolu s dvanáctiletým chlapcem.

Toto temné období skončilo až s příchodem nového místodržícího – biskupa Tobiáše a díky svolání zemského sněmu v roce 1281, po kterém se konečně podařilo v zemi znovu nastolit řád.

Ve středověku a raném novověku se oběšenci nechávali na šibenice viset několik let. Dá se říci, že svou odstrašující úlohu plnili tak dlouho, dokud nebylo potřeba uvolnit místo pro nové katovi klienty, nebo dokud se mrtvola sama zcela nerozpadla. Občas byla možná vyslyšena i častá prosba rolníků, kteří si zejména v období žní stěžovali na nesnesitelný zápach, šířící se od šibenice do polí. Ostatky sundané z oprátky kat zahrabával, nebo prostě jen pohazoval po šibeničním vrchu, uvnitř kamenných šibenic a v jejich bezprostředním okolí. Někdy popravčí tělo sundané ze šibenice ještě pro delší a větší hanbu vpletl do kola na kůlu, stojícího poblíž. I takovým zacházením s dávno mrtvým tělem odsouzence se dávalo najevo pohrdání a vyloučení z lidské společnosti. Na některých popravištích se spolu s mrtvolami lidí zahrabávala uhynulá zvířata, což pasovalo tato místa na pouhou skládku biologického odpadu a popravené lidi na odpad.

Jen málokdy a to především až v pozdějších dobách bylo tělo oběšence po popravě pochováno na speciálním (prokletém) hřbitově k tomu určeném, či dokonce vydáno rodině. Ta se pak mnohdy tajně pokoušela ostatky pohřbít na řádném hřbitově do svěcené půdy, či alespoň u hřbitovní zdi.

O osudu viselců vypovídá i archeologický průzkum kamenné tříboké šibenice ve švýcarském Emmenbrücke. V okolí šibenice, fungující od 16. století i přímo uvnitř ní se našlo zahrabáno nebo jen pohozeno 45 lidských koster. Ležely ve všech možných polohách, často i přes sebe, některým chyběly lebky, u některých ležely kostry zvířat, jako výraz zneuctění popraveného. Ti na kterých byla vykonána exekuce už prostě neměli mít nic společného s člověkem, neměli nárok na lidské zacházení, na důstojné pohřbení a jakákoliv potupa pro ně nebyla dost velká.

A co na to viselci? Těm už to bylo tváří v tvář věčnosti, zapomnění a nicotě pochopitelně jedno!

* Šibenice nad dnešní křižovatkou U Bulhara, na kopci mezi ulicemi Husitskou a Italskou byla zřejmě nejslavnější a nejvyužívanější pražskou šibenicí. Stála asi 1 kilometr od hradeb Starého Města a podle starých kreseb měla v závěru svého funkčního období podobu bytelné zděné čtyřboké stavby se čtyřmi pilíři. Roku 1650 bylo její využívání k věšení ukončeno a popraviště dále sloužilo jen k výkonu ostatních druhů trestů a poprav. Nová šibenice pak byla postavena na opuštěném vltavském břehu, v místě nazývaném Rejdiště.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Naše šibenice 2 - Spravedlnost
2. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou
13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Kréta
Kréta je největší řecký ostrov. Jasně, žádná novinka! Je z něj asi tak stejně daleko do Asie, Afriky i centra Evropy –...
Noc v Pohádce
Vyprovokováni Michalovým elektronickým selháním u polorozbořeného statku Pohádka na Šumavě (článek: Tajemná místa...