Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení. V některých příspěvcích se pokusím zabývat podněty, které vzešly z komentářů k článkům a elektronické pošty doručené Geograficko badatelskému magazínu.
O ničem jiném se snad nevypráví tolik legend, pověstí i vyložených báchorek, jako o starých tajných podzemních chodbách. Podle jejich zastánců je jí vybaven téměř každý středověký hrad a dokonce i nejeden významnější dům, kostel, zámek či klášter. Někdo zase naopak tvrdí, že žádné takové chodby vůbec neexistují. Myslím, že pravda bude asi někde uprostřed, jak už to tak bývá.
Je skutečností, že doposud se jich fyzicky podařilo najít jen velmi málo a snad o žádném takovém objevu nelze bezezbytku říci, že se jedná o skutečnou klasickou tajnou chodbu. Tedy středověkou či alespoň novověkou podzemní komunikaci, vybudovanou a sloužící k nepozorovanému přístupu do objektu, či úniku z něj na delší vzdálenost. Samozřejmě existuje několikeré a poměrně rozlehlé církevní, či městské podzemí, které nejednou posloužilo místním obyvatelům k úkrytu či úniku. Většinou se však původně jednalo o sklepy, jejich následné propojení a postupné rozšiřování, což nelze tak úplně považovat za klasickou tajnou chodbu.
Před několika roky jsem si na Masarykově náměstí v Bělé pod Bezdězem všiml na zdi jednoho malého domečku zvláštní cedulky s nápisem, že právě odtud vedla podle pověsti tajná chodba na hrad Bezděz. A to ne ledajaká chodba. Tahle měla být Elišce Krásnohorské inspirací pro napsání libreta k Smetanově opeře Tajemství. Musím přiznat, že mě tenkrát ta cedulka docela pobavila. „Chodba? A právě tady? To zrovna. V jednom z nejmenších domků se skrývá vchod do tajné chodby a nikdo ho zatím nebyl schopen objevit?! To je přece nesmysl.“ pomyslel jsem si tenkrát posměšně. Připadalo mi, že není nic jednoduššího, než přízemí či sklep domku během patnácti minut prohlédnout a najisto potvrdit, jestli tam nějaká chodba je, byla či nikdy nebyla. A tak na mě cedulka působila spíše jen jako upomínka na operu, než na možnou přítomnost tajného podzemí a pustil jsem ji brzo z hlavy.
Jenomže uplynulo asi dva a půl roku a já měl možnost do toho domku v Bělé č.p. 27 vstoupit a s překvapením zjistit, že se pod ním nachází poměrně rozlehlý, velmi starý sklep, částečně vyhloubený do pískovce, z jehož jednoho konce odchází kamsi mimo objekt úzká, do kamene zaklenutá chodbička! Kopali tu prý kdysi dokonce „lidé z Národního muzea“, ale zdá se, že se daleko nedostali. Chodba je už asi po dvou metrech ukončená závalem a do výšky možná až jednoho metru, stejně tak jako sklepení, zanesená zeminou, což nahrává dalším spekulacím. Je to jen další část sklípku, propojení starých sklepů pod domy kolem náměstí, tak, jak je tomu například v Jihlavě či Znojmě, nebo chodba skutečně vedla kamsi dál a opouštěla samotné městečko? A co když, dobře mi tak za moje posměšky, opravdu mířila až na hrad Bezděz? No, textu na cedulce už jsem se posmívat přestal a stará pověst o středověké chodbě mi již přeci jen nepřipadala tak nereálná. Že by opravdu na každém šprochu bylo pravdy alespoň trochu?
První dochovaná zmínka o tajném podzemním propojení pochází zřejmě z pera bezdězského kněze Jarolíma Cechnera, který o něm píše roku 1766 ve své knize Růže stolistá. Na hradě měla chodba ústit do dnes nedostupné Malé, nebo také Čertovy věže a sloužila prý při obléhání hradu jeho obráncům k zásobování. Ale zpět do dnešní Bělé.
Jak zjistil badatel Zdeněk Lenc při geofyzikálním průzkumu, nachází se pod zahradou za domem č.p. 27, nejméně 40 metrů dlouhá, rovně se táhnoucí anomálie, která by skutečně mohla být dutinou a potažmo i hledanou podzemní komunikací. Ani to samozřejmě není důkaz existence tajné chodby na Bezděz. Ta by musela být dlouhá přibližně sedm kilometrů, k hradu překonat velké stoupání skalnatým masívem a samotné její vybudování by bylo i pro tehdejší feudály finančně a časově příliš náročné. A tak, přestože velmi pochybuji, zdejší tajemství žije dál a s ním i jiskřička naděje, že budou nějaké tajné chodby někdy a někde ještě objeveny. Mám ostatně i další tipy, kde by se mohly nacházet a některé velmi nadějně vypadající úseky klenutého podzemí jsem viděl na vlastní oči. O tom ale snad až někdy příště.
