Skrývá tajemné jezírko pod zdí středověkého hradu Točník černé svědomí krále Václava IV?
Temné vody naší fantazie
Cílem naší srpnové výpravy na křemencový Zámecký vrch nebyly kupodivu ani tak pamětihodnosti středověkého hradu Točník, stojícího na tomto kopci, jako spíš přilehlý přírodní útvar – v mělkém hradním příkopu ležící malé, dnes značně znečištěné jezírko. Jeho minulost je však, jak se zdá, přeci jen s hradem podivným způsobem spojena!
Kalné a temné hluboké vody vyvolávají v člověku většinou zvláštní respekt a probouzí fantazii k ponurým představám. Jako by se v tmavých hlubinách jezírek, jezer, zatopených propastí, močálů i studní mělo skrývat ještě něco jiného než pouhá voda. Jako by těžká hmota neprůhledné a neprůsvitné tekutiny, tam někde v studených a slizkých hlubinách plných hniloby a zániku, uchovávala neznámou zlověstnou náplň, jakousi černou paměť. Staleté vrstvy mazlavého bahna u dna obsahují všechno co kdy voda pohltila, prolíná se to tam, míchá, kumuluje a kvasí. Z té jedovaté prahmoty se třeba rodí něco zcela nového a neznámého. Pokud je vodní nádrž navíc spojována s pohnutou historií, tajemnými rituály a vypráví se, že do jejích hlubin bývaly vrhány takové věci, které už nikdy nemělo spatřit lidské oko, snad i včetně nepohodlných lidských těl, působí taková voda na člověka vyloženě hrozivě a rozhodně neláká k vykoupání.
Václavovo jezírko
Jezírko u Točníku by podle dávných místních pověstí mělo skrývat právě takové „poklady“ z dob krále Václava IV. Už z toho, jak si panovník své sídlo v roce 1398 nechal postavit vyplývá, že měl k nevelkému ale jedinému vodnímu zdroji zvláštní vztah. Královský palác situoval zdá se do nejméně výhodné části hradu, zato však co nejblíže k jezírku. Zdi Václavova bytu jsou první na ráně při případném dobývání hradu od východu, odkud je středověké sídlo pohodlně přístupné téměř po rovině. Z oken královských komnat je ale zato krásný výhled na zelenou zarostlou hladinu záhadného jezírka. Přímo z vnitřního královského hradu navíc k vodě ústí malé dveře, rovněž představující pro hrad strategickou slabinu. Jak si vysvětlit to, že český král tak nedbal na případnou hrozbu zvenčí, jak to, že se nebál nepřátelského útoku z nejlépe přístupné strany a ukryl na hradě dokonce část královského pokladu? Jak je naopak možné, že nechal jediný zdroj pitné vody nechráněný mimo areál hradu a neschoval ho za vysoké hradby? Cítil se v Čechách tak bezpečně, nebo se spoléhal na to, že ho právě temné hlubiny jezírka nějakým neznámým způsobem před nepřáteli ochrání?
Do obdivuhodné výše vystoupaly vody z podzemního pramene, aby naplnily zvláštní geologický útvar, jakousi přírodní studnu pod šikmou deskou křemencové horniny. Její vrchní část vystupuje z vody a vytváří nad jezírkem převis, pod kterým prý citlivé osoby přepadají velmi tísnivé pocity. Jezírko má přibližně trojúhelníkový tvar o stranách dlouhých asi 15 metrů. Jeho severní cíp je napohled mělký a vede přes něj dnes dřevěná lávka. Protilehlou jižní stranu trojúhelníku pak tvoří právě skalní převis a hlubiny vod jsou zde na první pohled velmi nekonečné. Trojúhelníková hladina je dnes pokrytá souvislou vrstvou žabince, místy plavou kousky dřeva a tlejících rostlin. Voda, která se tu a tam leskne v dírách světle zeleného potahu hladiny je tmavá a špinavá. To by se ale zdá se mělo brzo změnit. Jak jsme se dozvěděli od mladého muže, který tu sekal porost břehů, plánuje se kompletní vyčištění jezírka, včetně vybagrování dna. Jak nám dále svěřil, z lávky přemosťující severní cíp hladiny se podařilo naměřit hloubku asi deseti metrů. V jiných částech je však dno velmi obtížně zjistitelné, neboť hlubiny jsou značně zanesené houstnoucím bahnem, větvemi, kameny a kdoví čím ještě. Nikdo pořádně neví, bylo-li jezírko již někdy vůbec nějakým způsobem čištěno, o to zajímavější by jistě mohlo být chystané bagrování. Co všechno asi leží na dně té vodní nádrže? Co tu zanechaly staleté dějiny? Co nepohodlného schovali do hlubin lidé? Stalo se zanesené dno skrýší pro to, co mělo být navždy zapomenuto? Co uchovává staletá černá paměť? Byla snad svědkem okultistických rituálů krále Václava, nebo navždy pohřbila zavražděné milenky panovníka, jak se v kraji pod Točníkem povídalo?
Ryby, kachny, ztracené duše
Podle starých místních legend byly v jezírku lapeny duše lidí zavražděných králem Václavem. Měly prý podobu malých hbitých chlupatých černých ryb, kachen plujících po temné hladině nebo za měsíčních nocí z vody stoupajících hrozivých mlžných přízraků. Jedna z kachen měla být ozdobena červeně zbarveným proužkem kolem krku. O té, držící se smutně a tiše stranou od ostatních se říkalo, že je to králova milenka, zavražděná Václavem při jednom jeho záchvatu zuřivosti a hozená s těžkým kamenem ke dnu kalných vod. Povídalo se, že král tajně po nocích pořádal u jezírka divoké mejdany a tajemné rituály. Podivné poznámky a obrázky v dochovalé Václavově osobní bibli by tomu nasvědčovaly. Král je na kresbách omýván polonahými lazebnicemi a doprovázen nadpřirozenými bytostmi. I královská knihovna potvrzuje Václavův zájem o magii, přírodní vědy, astrologii, démonologii i lékařství. Byl to zřejmě složitý člověk mnoha tváří i zájmů a stavbu svého sídla tomu jistě přizpůsobil.
Jezírko toho asi během pobytu krále na Točníku skutečně utopilo mnoho. Až tak, že to samotnému Václavovi přestalo být příjemné. Časem snad při pohledu na temné hlubiny skrývající jeho hříchy, začal pociťovat nepříjemné mrazení v zádech. Možná, že když jednou s večerem uléhal na lože a pohlédl z oken svých komnat dolů na měsíční odlesky, míhající se po černé hladině, pocítil tísnivé tušení, že co tam dolů bylo jednou potopeno, musí se v jakési hrozné podobě někdy vynořit. Snad se vody, vedle které si tak blízko postavil svůj palác, začal sám bát. V bezesných nocích hleděl vystrašeně na tmu za okny vedoucími v tu stranu a nemohl usnout. S tváří přitisknutou na sklo pozoroval, jestli tam z vlhkých temnot nevylézá něco děsivého. Tíseň zaháněl stále větším množstvím vína, ve dne byl uzavřený sám do sebe nebo propukal v návaly zuřivosti. Dál už se to nedalo vydržet. Václav IV se v roce 1413 odstěhoval na hrádek u Kunratic a na Točník se už nikdy nevrátil.
Z jezírka po čase skutečně asi něco vylezlo. Lidé se k němu jen neradi přibližovali, pod skalním převisem cítili podivnou úzkost a příští majitelé hradu i urozené návštěvy nechtěli mít s jezírkem nic společného.
Po příchodu na hrad jsme prošli nádvořím kolem bývalého purkrabského paláce pro hosty a v občerstvení Barbakán jsme si koupili opečený párek, kafe a pivo. Sedli jsme si s tím k dřevěné lavici, rozebírali architekturu hradu a odháněli od sebe nenasytného čuníka, loudícího cokoliv k snědku. Kousek od nás byl dřevěnými vraty uzavřen druhý, západní vchod do hradu. Říká se, že když byl pánem na Točníku Jan z Vartenberka, nechal raději udělat do hradu tuto novou bránu ze západní strany a ubytoval se v paláci pro hosty, jen aby byl co nejdále od tmavé vody. Nechal dokonce v roce 1530 kopat snad až devadesátimetrovou studnu na hradním nádvoří, jen aby nemusel pro vodu do jezírka. Po králi Václavovi, jak se zdá, už nikdo nechtěl v královském paláci bydlet. Rudolf II dokonce propadl čiré hrůze, když do hradu přijížděl v roce 1600 kolem zlověstně se lesknoucí černé hladiny. Odmítl na Točníku přečkat noc a jeho doprovodu dalo velkou práci ho přesvědčit, aby se hned neotočil a neprchl z Křivoklátských lesů. Nakonec se přeci jen nechal přemluvit a přespal do rána v paláci pro hosty. Celou noc ale muselo služebnictvo všemi prostředky odhánět od jeho lůžka strašné démony a i tak Rudolfa prý během neklidného spánku pronásledovaly děsivé vidiny. Král druhého dne Točník rychle opustil a ponechal ho napospas mlžným mátohám z jezírka, o kterých se mu zdálo. Bývalé královské komnaty natrvalo osiřely, Václavův dům chátral. V hlavním sále byla roku 1733 zřízena kaple a zvonek v malé zvoničce na střeše paláce v poledne a večer zaháněl zlé síly od hradu.
Hradní studna
Objevily se také spekulace, že hradní velmi hluboká studna, kterou dal hloubit Vartenberk, je jaksi propojena s vodami tajemného jezírka, ležícího za zdí blízko studny. Dokonce prý kdosi tuto hypotézu prověřoval a jako sondu použil kachnu, které podle staré legendy na krk uvázal červenou stuhu a vhodil jí do studně. Po chvíli se prý k překvapení všech kachna opravdu vynořila z vod jezírka za zdí. Přímo od studny, těsně vedle královského paláce, procházejí zdí malá vrátka, za krále Václava poskytující nejkratší přístup k jezeru. Podle hradního modelu, vystaveného dnes v královských komnatách, vedla od vrátek nad jezírko dřevěná lávka, zakončená rumpálem na vytahování vody.
Studna dnes asi již devadesát metrů hluboká není. Když jsme se pokusili její hloubku odhadnout, vyšlo nám asi čtyřicet metrů. Naslepo, fotoaparátem v natažené ruce jsem se pokusil vyfotit obtížně přístupný vnitřek studny. Nekvalitní fotografie přesto odhalila poměrně čistý, stále ještě dost hluboký interiér do skály vyhloubené nádrže i přítomnost vody na jejím dně. To že byla studna napájena stejným pramenem jako jezírko, je docela pravděpodobné. Existovalo-li ale nějaké jiné, třeba uměle vybudované spojení těchto dvou vodních nádrží, je těžké bez důkladného a nákladného průzkumu zjistit. V polovině 20. století však bylo provedeno do hloubky asi třiceti metrů čištění studně a byla přitom objevena kostra mladé ženy. Tento nález ale asi s ponurou minulostí jezírka žádnou spojitost nemá, neboť stáří kostry bylo odhadnuto na pouhých dvě stě let. V tom asi opravdu Václav IV prsty mít nemohl. Kostra by snad mohla souviset s občasným zjevováním se bílé paní v těchto místech hradu?!? To je ale už jiný příběh.
Jen legenda?
Hrad Točník byl neúspěšně dobýván Husity, od roku 1400 tu Václav IV ukrýval část královského pokladu. Zajišťovaly snad bezpečnost středověkého sídla temné síla jezírka lépe než vysoké hradby? Těžko říci. Při pohledu na Točník je ale nejeden pozorný návštěvník zaskočen na pohled snadnou dobytností královského paláce. Ani pořádný ochranný příkop se pod přístupovým mostem u jezírka nesnažili tehdejší obyvatelé vykopat. Přesto hrad občas dobře posloužil jako pevnost. Jeden čas fungoval i jako vězení pro nebezpečné zločince a během třicetileté války se stal úkrytem obyvatelstva z okolních vesnic. Teď je Točník rájem turistů, novodobých kejklířů, skupin historického šermu a dalších milovníků romantických kulis. Jezírko za kamennou zdí zůstává poněkud zapomenuté, přestože možná ono bylo důvodem proč Václav IV postavil své sídlo právě tak jak ho postavil a tam kde ho postavil.
My jsme ještě obhlédli hrad zvenku, svrchu chvilku pozorovali pod obnoveným původním vchodem dva medvědy a potom se pomalu vydali k nedalekému hradu Žebrák. I když jsme si vlezli pod převislou skalní stěnu nad jezírkem, žádnou výraznou tíseň jsme nepocítili. Možná k tomu nebyla ta správná chvíle, možná jsme nebyli dostatečně citliví nebo připravení. Možná také, že jde jen o pouhou legendu nebo výplod lidské představivosti. Jezírko bylo ještě v nedávné době obklopeno hustým křovitým porostem a stromy. Věřím, že temné jezerní oko uprostřed nepřístupné houštiny pod kamennými hradbami vyvolávalo za měsíčních nocí v lidech podivné pocity a fantazie pracovala naplno. Ale kdo ví, třeba jezírko opravdu skrývá duše zavražděných Václavových obětí nebo jiná, třeba prozaičtější, ale neméně zajímavá tajemství. Rozhodně bych chtěl být u toho, až se bude dno jezírka čistit, i když tím asi ztratí něco ze své záhadnosti. Zatím prý ani není známo, jak je jezírko opravdu hluboké, což je docela pozoruhodné.
doplněk 7.4.2010
Přibližně před deseti lety firma Výškové práce KREISSL z Berouna prováděla čištění studny na hradě Točník. Podle informací od pana Viléma Kreissla přitom zjistili, že je studna 92 metrů hluboká a nemá vlastní pramen (je tedy jen rezervoárem dešťové vody, sváděné sem ze střech hradu). Ze studny vedou dvě horizontální odbočky směrem k jezírku. Jedna odbočka je dlouhá jen asi jeden metr, druhá, situovaná hlouběji, má délku přibližně 5 metrů. Studnu prý hloubili kutnohorští havíři a obě odbočky sloužily k technikám, umožňujícím vyzdvižení materiálu i lidí zpět na povrch. Studna se směrem dolů mírně zužuje a spirálovitě doleva stáčí, do úhlu asi 33 stupňů. O čištění studny se krátce před firmou Kreissl pokoušela i jiná společnost. Vedoucí této „party“ se však po vystrojení studny, respektive přístupu do ní, pár metrů pod povrchem zařekl, že dál nepůjdou a bez udání důvodu práci ukončil. Studna prý byla čištěna i v 20-30tých letech minulého století, kdy za tímto počinem stál Klub českých turistů.