Stará Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně

Tak po roce je to opět tady. Chystáme se podruhé proniknout do podzemí Moravského krasu. Na rozdíl od minulé procházky Novou Amatérskou jeskyní nás dnes čeká pravé jeskyňářské dobrodružství – Stará Amatérská jeskyně. Připraveno k cestě do kamenného království nás nakonec bylo osm. Plni očekáváni jsme vyrazili do Cikánského závrtu.

Chce to trochu zabrat a mohutný poklop se zvedá. Za ním na nás zírá temná díra. „Tak v jakém pořadí polezeme?“ „Kdo jde první?“ Tonda, náš průvodce, dává jasnou odpověď na tyto otázky, vstupuje na kovový žebřík a začíná po něm sestupovat. Postupně ho všichni následujeme. Jde to dobře, skruže jsou široké tak akorát a je tak možné se kdykoli zády opřít a odpočívat. Trochu mne začíná bolet pravé rameno, mám přes něj přehozen batoh. Je v něm člun a další důležité pomůcky. I s tímto nákladem během krátké doby zdolávám kolmou šachtu hlubokou asi 35 metrů. Ani se to nezdá, ale právě jsme slezli 12 patrový dům, dalších 80 metrů nás ještě čeká.

Jsme v malé jeskyňce a připravujeme se na další část sestupu. Tady už šachta není kolmá, ale trochu šikmá. Mohlo by se zdát, že lezení bude snazší, opak je však pravdou. Velký batoh přidržuji nad sebou a pomalu slézám. „Tak a máme to za sebou“, hlasitě jásám. Dál už polezeme po daleko schůdnějších žebřících a chodnících, ale na dno to je pořád daleko.

„Tady dávejte pozor“, slyším odněkud zepředu Tondův hlas. „Tady vstupujeme mezi krápníky“. A opravdu, podzemní prostory se zcela mění. Zatím jsme se pohybovali jen kamením a sutí, ale najednou procházíme pomyslnou bránou do opravdového podzemního království a musíme být velmi opatrní. Každým nepozorným pohybem je možné tuto krásu zničit. Jeden nevhodný dotek a to, co tu roste miliony let, je nenávratně pryč.

Stále sestupujeme do hlubin: „Slyším vodu“ ozývá se čísi hlas někde přede mnou. Po pár krocích ji i vidíme. Jsem na konci sestupu, stojíme na břehu Bílé vody a nad námi je 110 metrů tvrdé skály. Naše další cesta povede jejím korytem.

Stará Amatérská jeskyně

Stará Amatérská jeskyně je součástí největšího jeskynního systému v Česku. Tento systém dlouhý asi 35 km je tvořen několika jeskyněmi – Stará Amatérská jeskyně, Nová Amatérská jeskyně, Punkevní jeskyně, Sloupsko-šošůvské jeskyně, Stará a Nová rasovna, Piková dáma, Spirálka a jeskyně C13.
Tímto rozsáhlým podzemním labyrintem protékají dva potoky – Bílá voda a Sloupský potok. Ty se v Nové Amatérské jeskyni spojují ve známou ponornou říčku Punkvu, která se nakonec objevuje v propasti Macocha.
Stará Amatérská jeskyně je nejstarší objevenou částí systému, byla objevena v roce 1969. Vchod do ní se nachází na dně Cigánského závrtu a právě tudy jsme sem vstoupili.

Po proudu Bílé vody

Z batohů vybalujeme mimo člunu také vysoké rybářské boty – prsačky. Máme 4 páry, ale nás je osm. Budeme si je půjčovat. Tonda odmítá tuto vymoženost, tak stačí jen dvě cesty a budeme na druhé straně. Budujeme zde jakýsi základní tábor, což není nic jiného než, že tu zanecháváme zbytečné věci a také člun. Ten přijde na řadu později.

Opatrně následuji Tondu, voda pomalu stoupá, máme před sebou asi dvacet metrů korytem říčky. Snaží se najít nejmělčí místo, přesto se mu voda přelévá přes okraj jeho bot. Čekám, co bude, ale on suverénně pokračuje dál. Jdu za ním, nad hlavou přidržuji batoh plný zbytečností a vodu mám vysoko nad pas. Je to zvláštní pocit, voda těsně obepíná celou spodní půlku mého těla, a já stále čekám, kudy si najde cestu, ale boty drží. Jsem v suchu, zatím.

Podobný manévr podnikli všichni a byli jsme na druhé straně. Zanecháváme tu prsačky a pokračujeme dál po relativně suché zemi. Naším cílem je Povodňový sifon. Právě tudy se dostali první jeskyňáři do Nové Amatérské jeskyně. Ale bohužel zde také při průzkumu jeskyní roce 1970 tragicky zahynuli dva jeskyňáři Milan Šlechta a ing. Marko Zahradníček. Zastihla je tady náhlá a silná povodeň, jíž neměli šanci uniknout. Kudy dál, rozhlížím se po okolních stěnách, zdá se mi, že jsme na konci. Tonda má však jiný názor a začíná se soukat do hodně široké, ale velmi nízké štěrbiny. Následuji ho a za mnou Jirka. Mám pocit, že tudy se neproplazíme. Náš průvodce po chvilce hledání nachází průlezový koridor. Je to místo jen o několik centimetrů vyšší a klikatí se sem, tam. „Je to jenom asi 20 metrů“, slyším odněkud zepředu, ale na štěrku, který pokrývá celé dno a tlačí do všech částí těla, které s ním přijdou do styku, se to zdá mnohem dál. Zdařilo se, prolezl jsem, doufám, že se dostanu i zpět. Za mnou je pouze Jirka, ostatní jsou někde vzadu. „Lezete?“ volám zpět. Nikdo se neozývá, jen je slyšet chrastící štěrk. „Lezete za námi?“ stále žádná odpověď. Asi zabloudili, zřejmě se nedrželi vyššího místa a někde uvízli. Jirka se vydává klukům naproti. Je nejmladší z celé naší skupiny a plazení mu nedělá takové problémy. „Tak co, lezou?“ volám na Jirku, ale už je vidím, plazí se všichni.

Honza si na tuto výpravu pořídil nové vybavení. Maskovaný obleček a krásnou barevnou přilbu, velmi netradičního tvaru. Bohužel, ta přilba nebyla do jeskyní moc vhodná. Aby Honza vůbec prolezl, musel ji tlačit před sebou a vystavit tak hlavu nebezpečnému styku se skálou. Skupinová fotografie a hurá zpátky. Holky už na nás čekají, do plazení se jim nechtělo.

Proti proudu Bílé vody

V základním táboře už na nás čeká svačina. Další část naší cesty povede proti proudy Bílé vody. Chodba je mnohem delší a i hlubší, proto chceme vyzkoušet nafukovací člun. Plán je jednoduchý, na koho nezbudou prsačky, poveze se ve člunu.

Přidává se k nám další skupina, která právě sestoupila do podzemí. Jsou odpočatí a plni energie. Že jsme svolili, že půjdou s námi, byla možná chyba, ale kdo ví. Společně vyrážíme.

Do člunu se nacpeme tři, ostatní v prsačkách nás tlačí. Ve třech to není nic moc, ale snad se nepotopíme. „Teče nám sem voda“ povídá klidným hlasem Míša. „Opravdu“, ani jsem si nevšiml. Nějak moc jsem se navalil na bok plavidla a trochu jsme nabírali. Seděl jsem v kaluži a těšil se na konec plavby. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká dál. Po pár desítkách metrů naše jízda předčasně končí. Koryto dál už není sjízdné. Musíme do vody také.

Zabezpečuji člun a vydám se na další cestu pěšky. Netrvá to dlouho a mám gumáky plné vody, aby ne, když je voda vysoko nad kolena. Zjišťuji, že mi to nijak výrazně nevadí a i ostatní, kteří nemají prsačky, vypadají v pohodě. Horší je, že chodba je nízká a je nutné být neustále v podřepu. Pomocí kačáků se posunuji kupředu a toužebně očekávám konec chodby. Jsme docela zavaření, kouří se z nás tak, že se chvílemi ani nevidíme. Z mlhy, kterou kolem sebe vytváříme, se náhle vynořuje očekávaný konec. Usedám na břeh, protahuji si nohy a vylévám vodu z bot.

Pokračujeme dál, cesta už není tak namáhavá. Pravé jeskynní a velmi mazlavé bláto nám čvachtá pod nohama. Občas si do něj musíme lehnout a protáhnout se krátkou plazivkou, jindy zase přebrodit hlubší vodu. Pokračujeme k cíli naší cesty. Ten je dán opět přírodní překážkou, a jakou jinou, než sifonem. Sifon se nachází na konci Přítokové chodby a je dlouhý asi 100 metrů, za ním je jeskyně C13.

Konečně jsme na konci, díváme se na drobný potůček, který tu vytéká ze skály a odpočíváme před zpáteční cestou.
„Jirko, nechceš vyměnit baterky?“ koukám na pohasínající žárovku jeho čelovky. Sahám do batohu a pouštíme se do toho. Všichni se pomalu vydávají na cestu zpět a my zůstáváme osamoceni na konci Přítokové chodby. Tedy ne docela, trpělivě na nás čeká průvodce druhé skupiny. Jako jeden z mála členů této party nás nehoní. Ostatní nějak zapomněli, že šli s námi dobrovolně a měli by přizpůsobit tempo nám.

I přes naše zdržení za chvilku ostatní doháníme. Někteří stojí na místě a koukají, druhá část šplhá do prudkého svahu. „Pojďte za náma“, volá na nás Tonda z vrchu blátivého kopce. Zvažuji, zda se mi vůbec chce, někam se škrábat. „Stojí to za to, polezte“, přesvědčuje nás. Většina Moskytů je už dost zničena a přesvědčit se nedá. Já s Jirkou si to nechceme nechat ujít a škrábeme se nahoru také. První část je docela v pohodě, ale bláto je hrozně kluzké, musíme dávat pozor, abychom nesklouzli zpět. Stojíme ve výšce a rozhlížíme se po velikém dómu, hluboko pod námi postává zbytek naší skupiny. Krápníková výzdoba je opravdu pěkná a stálo za to sem vylézt. Snažíme se přilákat i ostatní, ale marně. Tonda s ostatními už jsou v dalším dómu ještě o kousek výš. Vydáváme se za nimi, ale svah je opravdu prudký. Udělám pár kroků, ale není se čeho přidržet. Po blátě sjíždím zpět. „To asi nepůjde“, volám na Jirku, který to také zkouší. „Asi se vrátíme“, přemýšlím, ale obdivné výkřiky z horního patra nás přesvědčují k dalšímu pokusu. Udělám pár kroků a opět sjíždím dolů. „Když to zvládli ostatní, tak tam snad také vylezeme“, radíme se a jdeme na třetí pokus. Z vrchu nám Tonda radí, kudy se vydat. S jeho pomocí se škrábeme po blátivém svahu, tentokrát úspěšně.

Tato jeskyně je opravdu pěkná, bohatá krápníková výzdoba, doplněná krásnými jezírky s lotosovými květy. Jsem rád, že jsem nepodlehl lenosti a na kopec se vyškrabal. Cesta dolu je legrace, z blátivého kopce je skluzavka. Sjíždíme opatrně dolů, už jen pro to sklouznutí, to stálo zato.

Dostáváme se opět k naší „oblíbené“ nízké chodbě. Skrčení se brodíme vodou. Nohy a ohnutá záda už docela bolí, snažím se vyhledávat hlubší vodu. Nevadí, že se namočím, hlavně, že se na chvíli narovnám. Dělají to tak i ostatní. Mám chuť si i sednout. Nikde žádné suché místo a do vody to není ono. Když už toho mám dost, v mlze se objevuje člun. Neuplaval a čeká na nás. Rychle si do něj lehám, Míša vedle. Je příjemné natáhnout celé tělo, nic nám nevadí, že ležíme ve vodě. Jirkovi se do člunu nechce, radši nás tlačí, voda je hlubší a tak se nemusí krčit.

Připlouváme do základního tábora, máme toho dost. Druhá skupina asi také. Do druhé části, kterou jsme my zvládli ráno, se jim už nechce. Proč asi?

Na povrch

Máme před sebou výstup na povrch. Před námi je 110 metrů převýšení. Pomalu stoupáme po svazích a žebřících. Až ke kolmé štole to jde bez problémů. Stojíme v poslední jeskyňce a nad námi je závěrečná šachta, kterou musíme zdolat. Postupně se všichni vydávají na žebřík. Jirka se vydává na cestu po žebříku a dole jsem už jen s Tondou. Z otvoru se ozývají podivné zvuky, vzdechy, výkřiky a klení. Vidím Jirku, jak několik metrů nade mnou stojí na žebříku. „Proč nelezeš“? „Dál to nejde“, odpovídá, „nahoře se to nějak zarazilo“. „Co tam děláte“, voláme společně do komína nad námi. Z nejasného zvuku jsme pochopili, že někteří jsou na konci svých sil a dál už nemůžou. Nezbývá než čekat, až všichni nad námi pomalu vylezou. „Už mě to tu nebaví“, volá Jirka a slézá ze žebříku zpět k nám. Společně čekáme a vyprávíme si o jeskyních a příhodách kolem nich. Drnk, drnk, drnk, překvapuje nás podivný zvuk ze šachty, vypadá to skoro, že někdo nebo něco padá a brnká o stupně žebříku. Naštěstí nic z otvoru nad námi k našim nohám nevypadlo. Později jsme se dozvěděli, že zvuk vydával batoh, brnkající o žebřík při výstupu. Ze spodu to ale vypadalo zcela opačně. Konečně je cesta volná, Jirka šplhá nahoru jako veverka, já ho následuji o poznání pomaleji. Se člunem v batohu to moc rychle nejde. Ze zadu mě povzbuzuje Tonda. Příčky žebříku tlačí do chodidel, přesto dělám několikavteřinovou přestávku, s tím batohem to skutečně není nic moc.

Venku je tma, všichni jsme mokří a unavení. Máme za sebou namáhavý, ale krásný výlet do podzemí. Zítra nás čekají turisticky přístupné Sloupsko-šošůvské jeskyně a za rok možná znovu do Moravského krasu. Alespoň já se už na to těším.

A jak to viděl Leoš?

Je to zvláštní! Jen mírně zvlněná krajina, pole, úzké silničky lemované ovocným stromořadím, blízká vesnice a malý lesík. Kam oko dohlédne, žádné scenérie divoké přírody, žádné divoké říčky či rozeklané skály, ale jen obyčejný, lidmi po staletí modelovaný a obhospodařovaný kus země. A přece, jen nedaleko odtud, jen nějakých 110 metrů od nás je zcela jiný svět. Roztodivný svět, kde po tisíce let rukou pevnou a jen podle svých zákonů, vládne samotná příroda. Vládne bez pomoci člověka, vládla již dlouho před jeho příchodem a jeho rozmary či sklony vše přizpůsobovat k obrazu svému, jí byly a jsou zcela lhostejné.

Pod našima nohama, jen o těch sto deset metrů hlouběji, je ten jiný svět. Pod těmi silničkami, poli a lesíkem totiž opravdu teče ta divoká říčka rozeklanými skalami svým podzemním královstvím. Jeskyni, která se tam v hlubinách před člověkem až donedávna schovávala, vymodelovala ta říčka – Bílá voda do úžasných podob a tvarů. Lidé ji přeci jen nakonec objevili. Naštěstí se to stalo v době, kdy již dokázali ocenit nedotčenost takového místa a dobrovolně se vzdali svých přizpůsobovacích sklonů. Díky tomu zůstalo to divoké místo, ač objevené, stále ještě nezměněné.

Dostat se tam není jednoduché ani dnes, kdy si lidé cestu do hlubin přeci jen trochu usnadnili zavěšením několika dlouhých železných žebříků. Žebříky vedou skružemi i přírodní dutinou. S batohy na zádech, v měkkých holinách se nám nelezlo úplně snadno, ale tajemství neznámého, ve tmě ukrytého podzemí nás neodolatelně táhlo do hlubin. Sestupovali jsme sice pomalu, opatrně, ale odhodlaně. Na stěnách kolem nás se začaly objevovat první krápníky, ze tmy pod námi se ozval hukot jeskynní říčky. Po chvíli jsme stanuli na jejím břehu.

Byli jsme v divočině a vychutnávali jsme si to. Brodili jsme ledovou vodou divoké bystřiny, plazili se pod nízkým stropem, téměř se dotýkajícím země. Prolézali jsme skalní trhliny, klouzali se po bahnitých svazích. Kolem nás, nad námi i pod námi, rostly a kvetly sice pomalu ale přece bílé, žluté, oranžové či hnědé stalagmity, stalaktity, stalagnáty, i mnohé jiné roztodivné útvary. Brzo jsme byli promočení, zablácení, odření a unavení. Bylo to ještě mnohem intenzivnější než před rokem v Nové Amatérské jeskyni. Tentokrát jsme si podzemí a všech jeho „potěšení“ užívali vrchovatě doslova každým kouskem těla. Bylo nám po chvíli jedno, lehneme li si do bláta či do vody. Dlouhé úseky jsme lezli po čtyřech, po břiše a někdy jsme ani neprolezli, museli se vrátit a hledat jinou cestu. Naše ohelmované hlavy nezavadily jen tak občas z neopatrnosti o nižší výběžek stropu, ale zapíraly se a dřely chvílemi cíleně o skálu, sklánějící se na dlouhé vzdálenosti jen pár desítek centimetrů nad vodní hladinu, jako o důležitou oporu, pomáhající udržet rovnováhu. Jen kačáky v nízkém podřepu, které tak nedělají dobře kolenům a šlachám, nám pomohly překonat některé tunely zpolovic zaplněné proudící vodou. Nadávali jsme, vzdychali a funěli. S odstupem času ale, jak to tak už bývá, mohu říci jen – paráda.

Nejsilnější prožitek jsem si však tentokrát odnesl z několika málo chvil, kdy jsem mohl v klidu myslet na to vše, co nás obklopuje. Lebedil jsem si ležíc v mokrém blátě, protahoval unavené nohy a svítil si na velké valouny, povalující se kousek dál v říčním korytě. Svítil jsem si na třpytící se krápníky i fasety vykousané vodou do stěn. Jeden valoun tvaru dokonalého vejce ležel poblíž v jakési prohlubni na velkém balvanu. Vypadal tam jaksi nepřirozeně a přece to bylo jeho místo. Uvědomil jsem si, že na balvanu možná takto spočívá už celé věky. Uvízl tu snad kdysi přinesen vodou ještě jako hranatý kámen, voda jím otáčela, obrušovala o balvan a zakulacovala. On si zase vymílal do balvanu důlek a staletí míjela. Jedna otáčka kamene v proudu vody za druhou, stovky otáček, tisíce, milióny. Zrníčko písku, stovky obroušených zrníček, milióny, plná bábovička. I dno říčky mezitím vodou dál vytrvale hloubené pokleslo, balvan i s vejcem vystoupil z okolního kamení. Staletí, tisíciletí, desítky tisíc let … milióny? Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak. To co nás tu nyní obklopovalo, vypadalo téměř stejně jako dnes, už když v Egyptě vládli faraóni, když padl Řím, když Čechům vládl Karel IV. nebo Adolf Hitler. Jedna otáčka, tisíce otáček. Vejce se dál spokojeně a netečně koulelo ve svém důlku na balvanu, zatímco se o sto metrů nad ním zrodil „náš letopočet“, zatímco byla založena Velká Morava, vzniklo České království, zatímco zazvonil první mobilní telefon. Válet se pravděpodobně nepřestane, a z toho trochu mrazí, zatímco my tu už nebudem, zatímco my už dávno vůbec nebudem! Jedna otáčka, tisíce otáček, nekonečný čas. Čas, který tu běží podle úplně jiných měřítek než nám tam nahoře.

Koukám na krápníky, které vypadaly před tisíci let stejně jako teď, snad jen o malinký kousek menší a připadá mi, že ten kraťoučký čas, čí spíše jen čásek nám lidem vyměřený poněkud přeceňujeme. Tak a to je všechno! To je mé nejdůležitější poznání z letošní návštěvy moravského podzemí, ale nevím co s ním. Nevím jak naložit s takovým poznáním, nevím jak ho využít. Asi to ale ani nejde. Zbývá jen přijmout to tak, jak to je.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.

Přejít nahoru