Přijíždíme autem k plavební komoře ve Spytihněvi. V rejdě kotví mnoho lodí a jedna z nich se stane na následující týden naším dopravním prostředkem i příbytkem. Máme v plánu proplout Baťův kanál a urazit tak na vodě více než 100 km. Co jsme v potom celý týdnen na kanále zažívali si můžete přečíst v našem lodním deníku.
Den první – pondělí
Naše loď není jen tak obyčejná loď, ale přímo hausbót s názvem Ballinka. Je 7,5 metru dlouhá a 3 metry široká. Na palubě má to nejdůležitější co na naší cestě budeme potřebovat. V kajutě se nachází čtyři postele, na přední zastřešené palubě je kormidelna, dvě lavice a miniaturní kuchyňka se základním vybavením. Na zadní malé palubě je chemický záchod a hlavně motor, který celým plavidlem pohne, jak doufáme, žádaným směrem.
První seznámení máme za sebou a nyní dojde na praktickou část. Zdejší lodník nás seznámil se základy ovládání plavidla a vypustil nás na širokou část řeky Moravy, kde jsme pilně trénovali obraty, přistání i jízdu přímým směrem. Když jsme si mysleli, že už vše ovládáme, byli jsme vypuštěni naostro. Vzhledem k tomu, že je pondělí a v pondělí nefungují plavební komory, musíme plout proti proudu řeky do Napajedel a Otrokovic. V tomto úseku žádná komora není a řeka je široká, nic nebrání pohodové plavbě.
Co to je Baťův kanál
Přesný název tohoto vodního díla je Vnitrozemský průplav Otrokovice – Rohatec. S myšlenkou postavit kanál přišel už Zlínský podnikatel Tomáš Baťa kolem roku 1927 a po jeho smrti se tohoto úkolu ujal jeho bratr Jan Antonín Baťa. Tato technicky náročná stavba, která proběhla v roce 1934 až 1938., měla několik cílů. Jednak chtěl Baťa po vodě dopravovat lignit z dolu v Ratíškovicích do Otrokovic a zadruhé byla provedena meliorace okolí řeky Moravy. Také tu byl dávný sen o propojení evropských veletoků, jehož splnění se nikdy neuskutečnilo a asi nikdy neuskuteční.
Celková délka plavební trasy byla 51.8 km. Po kanálu pluly čluny dlouhé 38 metrů a 5 metrů široké. Uvezly až 150 tun materiálu. Průměrná plavební hloubka byla asi 1,5 metru. Na celé trase bylo 14 plavebních komor. Část cesty vede řekou Moravou a část kanálovými úseky. Na říčním úseku tahaly čluny remorkéry Baťa 1 a Baťa 2. Na kanále nejdříve po břehu tahaly koně, později traktory. V dnešní době je jen 13 komor a splavný úsek je kratší asi o 1 jeden kilometr, který vedl v Otrokovicích po říčce Dřevnici.
Pomalu plujeme a pozorujeme okolí. Každou chvíli vidíme šplouchání vody. To si asi místí štiky, boleni nebo sumci vybírají něco dobrého k večeři. Na březích na ně zase čekají rybáři a tak někdy kličkujeme mezi jejich vlasci a splávky. Na tomto úseku řeky nejsme sami, potkáváme další dvě podobné lodě, jako ta naše. Ty vyrazily nějakou dobu před námi, a jelikož jsou to rybáři, už někde kotví a mají nahozeno. V Napajedlech i Otrokovicích jsou jen strohá přístaviště, dlouho se nezdržujeme a plujeme zpět. Začíná pršet a my doufáme, že se to do druhého dne zlepší. První deštivou noc na lodi trávíme opět v přístavu Spytihněv.
Den druhý – úterý
Celou noc nám bubnoval déšť do střechy, ale ráno nás vítalo sluníčko. Komory na této vodní cestě fungují o prázdninách denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin. První komorou v těsném sousedství přístavu proplouváme chvíli před desátou. Za komorou začíná kanál, po něm poplujeme až do Starého Města, kde se opět vrátíme na řeku. Spytihněvskou komorou jsme propluli bez problémů, uvidíme, jak to půjde dál. Na celé trase je 13 komor, a každou proplujeme nejméně dvakrát. Komory jsou upraveny pro plavce, jako my. Na stěnách jsou napevno připevněna lana, kterých se posádka přidržuje při komorování. Odpadá tedy složité uvazování a proplavení je jednodušší. Jen je potřeba vždy opatrně do komory vplout, nenabourat vrata, nebo loď a zastavit na správné straně u lan.
Naše první zastávka je po několika málo kilometrech v přístavišti v Babicích. Je zde nové molo i pěkná budova s občerstvením záchody i sprchou. Což, jak zjistíme později, není vždy samozřejmostí. Mimo sprchy vyzkoušíme všechny služby a vyrážíme dál po proudu. V pořádku proplouváme komorou v Babicích i další v Huštěnovicích a míříme do přístavu ve Starém Městě. Při přistávání v tomto přístavu se museli lidé na břehu ohromně bavit. Nějak se nám nedařilo zajet lodí na správné místo. Při tréninku přistání jsme měli dost místa, ale tady bylo plno lodí, člunů, mol a různých podivných sloupů. Jezdili jsme sem a tam, než se nám to podařilo. Naštěstí jsme nic nezbourali ani neponičili.
Přístav Staré Město je ideální místo na nákupy, komplex hypermarketů je nedaleko kanálu. Toho jsme také využili a doplnili potřebné zásoby. Při návratu k lodi jsem viděl dokonalé manévry lodě Áda a já trochu záviděl. Je vidět, že její posádka to umí. Aby také ne, když jsou zde už po sedmé. Nyní už vím, že my se v průběhu plavby také zdokonalíme.
Proplouváme trochu zvláštní komorou, pravděpodobně funguje zároveň jako jez a tak voda přetéká přes horní hranu vrat. Za ní jsme opět na řece. Oproti kanálu, který má šířku kolem 12 metrů je to rozdíl. Neprší, ale fouká silný vítr a jak jinak než proti nám. Trochu nás to brzdí, ale nikam nespěcháme. Řeka je tu hodně regulovaná, vliv na to má asi i nedávná povodeň, po které se navyšovaly ochranné hráze.
Proplouváme komorami Kunovský les, Nedakonice a Uherský Ostroh. Blíží se 18 hodina a s ní i zavírací doba komor. Naše cesta pro dnešek musí skončit. Kotvíme na okraji Veselí nad Moravou v přístavišti s názvem Ranch Mississippi River. Ne břehu se nachází hospoda, která opravdu koresponduje se svým názvem. Dřevěné jednoduché budovy s typickými vývěsními štíty, americké plakáty a nápisy, koně v ohradě, hrající si děti, příjemní lidé, točené pivo i kofola. Je rozhodnuto, zde strávíme svou první noc mimo mateřský přístav ve Spytihněvi. Ještě za světla se vydáváme na pěší průzkum do Veselí. Nedaleko od nás je přístav, kam chceme zítra ráno doplout. Jdeme si to tedy dopředu omrknout.
Den třetí – středa
Ráno se probouzíme už kolem půl osmé, ale musíme čekat na desátou, až se otevřou komory. K první to máme opravdu jen kousek. Bez problémů ji zdoláváme a za ní míříme do velkého přístavu ve Veselí nad Moravou. Kotvíme v přístavním bazénu a bereme útokem sprchu. Za poplatek 20Kč si užíváme zdejší vymoženosti.
Křížení kanálu a řeky
Kanál na několika místech kříží jiné toky. Na říčce Radějovce a Veličce se křížení řešilo pomocnými jezy. Křížení s Moravou bylo vyřešeno dvojící komor. V dobách plného provozu bylo toto křížení doplněno lanovkou pro lodě. Po kanále totiž táhly čluny koně nebo traktory a ty by přes řeku neprojeli. Proto se zde čluny přetahovaly pomocí lana nad řekou. Celé unikátní řešení je doplněno napájecím kanálem. Voda z vyšší části kanálu se pomocí roury v hřebenu nedalekého jezu dostává do nižší části kanálu. Tím je zajištěna správná výška hladiny v další části kanálu na druhém břehu řeky. Bez tohoto propojení by byla spodní část kanálu bez vody.
Zbytečně se nezdržujeme a vyrážíme na další cestu. Nyní po poslední komoře poplujeme opět po kanálu a míříme do Vnorov, kde je mimoúrovňové křížení kanálu s řekou Moravou. Voda v kanálu je o nějaký ten metr výš než v Moravě a křížení je vyřešeno dvojicí komor. Nejdřív v první komoře klesneme na úroveň řeky, řeku přeplujeme a na druhé straně nás zase druhá komora zvedne na úroveň kanálu. První komorou s rozdílem hladin kolem třech metrů proplouváme bez problémů, zato v druhé jich na nás čeká hned několik. Na řece docela dost foukal boční vítr, k tomu se ještě přidal proud řeky a tak se naše loď na chvíli stala hříčkou obou živlů. O fous jsme nakonec bez nabourání komoru trefili. Při vyjíždění z komory ven na nás čekalo další nebezpečí. Přímo ve výjezdu se motal s hausbótem jakýsi pán se šátkem na hlavě. Nic nedbal na upozorňování obsluhy komory, aby uhnul. Nakonec pro nás místo uvolnil a my mohli vyplout. Když už vše vypadalo v pohodě, najednou nám zase vplul do cesty. Okamžitě jsem vyřadil a dal zpětný chod. Motor řval na plné obrátky a my mířili přímo na trup neposlušné lodi. Nezbývalo nic jiného než čekat až to práskne. Neprásklo, zpětný chod motoru vykonal své, zastavili jsme. Ke srážce chybělo opravdu jen několik málo milimetrů. Pán v šátku udělal jakési gesto na omluvu, ale my jsme rychle mizeli z jeho dosahu a mířili do Strážnice.
Zastavujeme ve Strážnici, hned vedle skanzenu a hned vyrážíme na jeho prohlídku. Můžeme si vybrat, zda chceme prohlídku individuální nebo s průvodcem. Volíme druhou možnost a děláme dobře. Samostatný návštěvník se nedostane do všech objektů, některé jsou zamčeny a klíč má jen průvodce. Ještě doplňujeme zásoby potravin a vyrážíme dál po kanálu do obce Petrov.
Skanzen ve Strážnici
Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy se začalo stavět v roce 1973. Na ploše několika hektarů jsou zde představeny ukázky lidového stavitelství v různých regionech. Najdeme tu například stavby moravských Kopanic, luhačovického Zálesí, areál vodních nebo vinařských staveb. Všech 64 staveb je umístěno do uměle vytvořeného terénu, který odpovídá přirozenému prostředí.
V přístavišti Petrov nás čeká nemilé překvapení. Už jsme si zvykli, že v tištěném průvodci Baťovým kanálem jsou informace mnohdy nepřesné, řekl bych, že je to slabé slovo. Podle této publikace tady má být záchod a sprcha. Ptáme se obsluhy komory, kde že to vše je. Ti ale ukážou na čerstvou navážku hlíny:“Tady to snad bude příští rok postavené“. Nejbližší záchod je na hřišti, které je odsud vzdálené asi 15 minut rychlé chůze. No nějak se s tím musíme vyrovnat a vyrážíme se podívat na to hřiště. Hned vedle hřiště jsou známé Plže – unikátní seskupení vinných sklepů. Procházíme uličkami sklepů a hledáme, kde se dá něco ochutnat. Všechny vinaře ale nějak míjíme, až na samém vrchu máme štěstí. Dostává se nám dobrého uvítání, ale už ne nijak zvlášť dobrého vína. Ale dá sa…
Ještě využíváme místní restauraci a v příjemném prostředí si dáváme večeři. Před námi je další noc na našem vodním příbytku a zítra konec kanálu u slovenské Skalice.
Den čtvrtý – čtvrtek
Hned jak se komora uvede do provozu, vyplouváme. Asi po hodině plavby připlouváme do Sudoměřic, kde se nachází výklopník. Už podle názvu tohoto zařízení se dá odvodit, že se tady něco vyklápělo. A opravdu, plné vagóny lignitu se vyklápěly do člunů. Lignit z nedalekých dolů odtud putoval vodní cestou do Otrokovic. Celé vyklápěcí zařízení je celkem zachovalé a za malý poplatek si ho návštěvník může prohlédnout. V době naší návštěvy byla také v horním patře výklopníku výstava dětských fotografií pořízených dírkovou komorou.
Zdejší přístav patří k těm nejhezčím na celém kanálu. Kanál se rozlévá do členitého jezera, v jehož středu je malebný ostrůvek. Všude se zdá být dostatek míst k uvázání lodě, což nebylo vždy samozřejmostí. I zde však najdeme nějaké vady. Mají tady bufet i záchod, ale sprchu jsme nenašli. Záchod není navíc nic moc. Je tu klid a kolem nás se pase stádo ovcí. Příjemné místo na posezení.
Výklopník
Výklopník u Sudoměřic byl postaven v. r. 1939. Pomocí tohoto zařízení se překládalo lignitové uhlí z železničních vagónu do lodí. Lignit byl těžen v nedalekém dolu Tomáš a po železnici přepraven k výklopníku. Naložený vagón se pomocí navijáku vtáhnul do výklopníku a pomocí důmyslné kolébky se i s kolejí zvednul a jeho obsah vyklopil do připraveného člunu. Odtud uhlí putovalo do továren v Otrokovicích.
Před námi je poslední úsek Baťova kanálu. Asi po kilometru vplouváme do přístavu Skalica. Podle tištěného průvodce a dostupných fotografií tady má být nový a plně vybavený přístav. Hned při prvním pohledu na přístav tu ale něco nehraje.Opravdu tu stojí pěkné nové budovy a také přístavní molo, je tu ale nějak pusto. Od jediného člověka, kterého tu potkáváme, se dozvídáme špatnou zprávu. Do přístavu nevede elektrika. Z toho důvodu neteče voda, protože čerpadlo nemá co pohánět. Bufet se otevírá až ve 14 hodin a bez elektriky má velmi omezený sortiment. Kroutíme nad tím hlavou. Kdo investuje mnoho milionů korun do stavby přístavu a nezavede sem elektřinu? O několik dní později se nám dostává jedno možné vysvětlení. Na české straně se má snad už brzo stavět plavební komora a ta bude elektřinu nutně potřebovat. Potom bude výrazně výhodnější a hlavně levnější se připojit na tyto dráty, které navíc zaplatí někdo jiný. Chytré, že? Jestli je tomu opravdu tak nevíme. Jisté je, že do tohoto přístavu nemá téměř cenu jezdit. Snad jedině se zajít podívat do 4 km vzdálené Skalice. Je to prý opravdu hezké město.
Jsme na konci Baťova kanálu, který uzavírá mohutné stavidlo. Dále už teče jen nesplavná říčka a po několika stech metrech se vlévá do Moravy. Až bude postavena již zmíněná komora, bude možno plout až do Hodonína.
Vracíme se zpět do Sudoměřic a využíváme místního bufetu. Mají točené pivo, klobásy a hlavně elektriku. Ochotně nám tady nabijí mobil. Dnešní noc máme naplánovanou ve Strážnici a tak vyrážíme. V cestě nám stojí jediná komora v Petrově, ale musíme ji stihnout před uzavřením. Přistáváme ve Strážnici a vyrážíme na prohlídku města a parku. V tomto přístavu také nejsou sprchy, ale čistý záchod s tekoucí vodou tu je. Kdo má potřebu, může se jít vysprchovat do kempu. Cesta k němu vede parkem a trvá asi 10 minut. Sprchu nalézáme v pohodě a jsme už informováni lidmi s přístavu, že se za ni platí asi 10 Kč. Je to takový zvláštní systém. Z venku na budově je přístroj, do kterého musíte vhodit patřičnou minci. Poté se vám rozsvítí číslo jedné ze dvou kabinek, kam máte jít. Vše funguje jak má, jen musíte dát pozor, aby vám nedošla voda. Po zaplacení máte totiž k dispozici jen omezené množství vody. A pokud by vám náhodou voda došla, musíte namydlený vyjít před budovu a tam vhodit další minci. Pokud ji nebudete mít, tak snad už jedině běžet do kanálu.
Den pátý – pátek
Noc byla trochu rušná. S jejím příchodem nastal zvláštní pohyb. Temné postavy se podezřele kradly kolem lodí, jezdily s vozíky a vůbec vypadaly divně. Zda to byli pašeráci, zloději, nebo normální noční život se už asi nedozvíme.
Na dnešek máme naplánovanou návštěvu příbuzných, které svezeme po kanálu. Uděláme s nimi krátký výlet do Petrova a zpět. Ve Strážnici nás zase opouští a my se na noc přemisťujeme do veselí nad Moravou. Zítra po ránu čekáme další návštěvu.
Den šestý – sobota
S dalšími návštěvníky se jedeme podívat do Vnorov, tedy přesněji k plavební komoře Vnorovy-I. Proplouvat touto komorou se nám moc nechce. Starší pán, který tuto komoru obsluhuje, není moc příjemný. Při každé naší plavbě na nás pokřikuje, že se moc couráme. Na celém kanálu jsme se setkávali s příjemnými lidmi. Obsluha komor byla vždy v pohodě. Ochotně poradili a při proplavování si s námi i popovídali. Jen tento mrzout to trochu kazil, ale nic není dokonalé.
V přístavu nás návštěva opouští a my se hned přesouváme do přístaviště Ranch Mississippi River. Pro přesun máme hned několik důvodů. Večer tady má hrát místí kapela a už při první návštěvě se nám v ranči líbilo. Další, a ten hlavní důvod je čas. Zítra je náš poslední den na kanálu a loď musíme vrátit do 18 hodin v přístavu ve Spytihněvi. Chceme být tedy nad komorou ve Veselí, abychom nemuseli čekat s vyplutím až na desátou hodinou dopolední.
V ranči je pěkně živo, hudebníci se připravují, pivo teče a domácí klobásky pěkně voní. Dáváme si velmi dobrý guláš a čekáme na začátek hudební produkce. Kapela začala pěkně, ale záhy ji přerušuje bouřka. Všichni se nacpeme pod střechu saloonu a tam hraní v provizorních podmínkách pokračuje. Jsme trochu stísnění, ale nálada je dobrá. V přístavišti je vedle našeho hausbótu uvázán hausbót Áda. Bouře sílí a není jen jedna, blesky jsou všude kolem nás. Občas členové obou posádek vybíhají zkontrolovat lodě. V kontrolách lodí pomáhají i místní. Vše se zdá v pořádku. Bouře trochu slábne a my se brodíme velmi lepkavým bahnem k lodi. Jdeme spát, ale pokud bude ještě někdy příležitost, rádi svérázný ranč opět navštívíme.
Den sedmý – neděle
Ráno jsme prohlédli, zda bouřka nenapáchala nějaké škody, vyčerpali vodu z podpalubí a rozloučili se. Před námi je posledních 25 km plavby. Plavba probíhá bez problémů, už jsme se také naučili loď řídit lépe. Ale stále na nás čekají ještě nepoznané situace. V komoře v Uherském Ostrohu jsme těsně před desátou. Vplouváme do komory jako první a vše probíhá normálně. Za to za komorou na nás čeká nemilé překvapení. Přímo ve vratech se proti nám zjevil ostrov z trávy, klacků, větví a dalšího svinstva. Vyřazuji rychlost, abychom neulomili vrtuli. Ostrůvek je větší a hustší než jsme čekali. Tráva se nám zamotává do vrtule a motor zcela utichá. Nezbývá než rukou sáhnout pod vodu a vrtuli uvolnit. Naneštěstí se ve stejném okamžiku mladý kluk, který komoru obsluhoval, rozhodnul, že ji proudem pročistí. Proud, který vytvořil v komoře, začal strhávat naši loď zpět do komory. Ale naše vrtule byla stále uvězněna v chomáči trávy. Pootevřená vrata se blížila. Konečně se nám podařilo vrtuli uvolnit. Snažím se nastartovat, ale motoru se nechce. Běžím znovu k vrtuli a kontroluji ji. Je čistá, rychle ke kormidlu a nastartovat. Konečně motor chytá a my se dostáváme z nebezpečí kontaktu s vraty komory. Uf, bylo to těsné.
Další plavba probíhá už klidně. Pozorujeme krajinu, různé ptactvo kolem řeky a nedaleký hrad Buchlov. Nikde se moc nezdržujeme a míříme přímo do cíle. V 15:48 přivazujeme loď v přístavu ve Spytihněvi. Všem nástrahám na řece jsem unikli a loď vracíme v pořádku, ale se smutkem, že už je konec.
Na kanálu byl příjemný klid a pohoda. Doufáme, že se sem ještě někdy vrátíme. Možná ještě letos na závěr sezóny. A také uvidíme, co přinesou následující roky. Mnohé nedodělky kolem kanálu se určitě dodělají a zázemí bude daleko lepší. Možná to pak už nebude ten divoký kanál, kde na vás na každém úseku čeká nějaké překvapení. Ale troufám si tvrdit, že pokud si to tu lidé sami nezničí, bude tu hezky.