Na podzim roku 2011 na svých cyklotoulkách Voděradskými Bučinami na Říčansku jsem v jedné oblasti mohl pozorovat ze země vertikálně vyčnívající kameny, které se svou polohou a svým tvarem lišily od kolem ležících balvanů. Začal jsem se o kameny blíže zajímat. Zbavil jsem je nánosu jehličí a listí a také jsem je fotograficky zdokumentoval. Po nějaké době jsem touto částí Voděradských Bučin na kole zase projížděl.
Přitom jsem na přehledném lesním úseku pod vysokými stromy spatřil svisle stojící masivní kámen vyčnívající metr a půl nad povrch, jehož jsem si kupodivu dříve nevšiml. Ihned jsem zastavil a šel si ho prohlédnout. Jeho tvar se nepodobal ani stéle ani špičatému trojúhelníku, a přesto jsem ho už z dálky považoval za velmi zvláštní. Ale z nějaké vnitřní pohnutky jsem ho „hned“ nezkoumal, což běžně dělám. Nicméně nezapomněl jsem na něj.
Dalších deset let jsem k němu několikrát sporadicky zajel. Jednou jsem se u něj vyfotil s přáteli. Ty jsem k němu v rámci naší společné lásky k celoroční cyklistice přivedl v zimě. Krajina ležela pod deseti centimetry suchého křupavého sněhu. To zvýšilo kontrast obrysů balvanu z tmavošedé žuly oproti bílému pozadí. Přátelům jsem kámen úmyslně označil jako ten, který se mi líbí a který bych s jistým odstupem považoval za menhir. Byli spontánně pro.
V roce 2021 mi to nedalo a začal jsem se o něj důkladněji zajímat. Tak se stalo, že jsem u jeho paty a pod ní našel nejen uhlíky, nežulový kosočtvercový ostrohranný kamének, ale hlavně keramické střepy! Ty jsem předložil několika archeologům k posouzení stáří. Čtyři mnou náhodně vybraní a oslovení archeologové se nezávisle na sobě shodli na pravěkém původu hnědých úlomků. Jednoho z z nich, shodou okolností renomovaného „pravěkáře“ se zeptal, zda by kámen mohl být považován za menhir. Řekl, že si to mohu klidně myslet a věřit. Ale že objektivní spojení mezi kamenem a střípky nelze (vědecky) prokázat, ani o něm uvažovat. Sice z toho důvodu, že podlouhlý žulový blok mohl být do země vsazen v místě (nerozpoznaného) pravěkého sídliště zcela náhodně vedle „hnízda“ tam již předtím existujících střepů.
S těžkým srdcem jsem musel uznat, že striktně vědecky má pravdu. Ale nedalo mi to, a obrátil jsem se na jednoho archeologa z muzea v Kolíně, které mělo mít o historii krajiny v okolí nálezu nejvíc informací. Oslovený archeolog byl vylíčením nálezové situace velmi překvapen s tím, že daná lesní oblast se svými 500 m nad mořem měla být od pravěku neosídlená. Ale že shodou okolností nedlouho před mým telefonátem se v muzeu objevil člověk, jenž v té samé lesní oblasti krátce přede mnou našel měděnou eneolitickou sekerku a muzeu ji předal. Byly to v krátké době už dva prokazatelně předvěké nálezy, které svým způsobem tak trochu „poopravily“ oficiální dějiny onoho lesa. Budiž. Ale jak se na kámen dívat?
Lze vertikální žulový blok považovat spíše za kámen účelový / utilitární nebo spíše za obřadní / rituální? Tento „kout“ Říčanska je odlehlou, poměrně vysoko položenou plošinou, kde se sníh drží o poznání déle než v nedalekých nížinách u Vltavy. Od pravěku po raný středověk bylo (podle archeologů) místo neosídlené. To znamená, že střepy kdysi musel někdo do (prokazatelně nikdy neobývané) lokality záměrně přinést odjinud a úmyslně je deponovat pod povrchem. Už samotný tento fakt je – na nikdy neosídleném místě – s velkou pravděpodobností kultovním či rituálním jednáním. A to bez ohledu na to, zdali tam kámen již stál nebo ne. Z tohoto důvodu lze na obvodově viditelně opracovaný vertikální balvan nahlížet jako na objekt spíše rituální. A tuto eventualitu k mé nemalé radosti potvrdili (shodou okolností opět čtyři) archeologové, kteří se nakonec u kamene sešli.
Jeden z nich mi sdělil, že kámen může být považován za rituální (a s velkou rezervou) hraničně označen jako menhir. Jestli by se uvedený názor certifikovaných odborníků později ještě utvrdil nebo aspoň nevyvrátil, tak bych se v Česku mohl pokládat za „objevitele“ nového menhiru. Pokud by se kámen náhodou našel zanesený v nějaké archivní mapě v roli hraničníku, lze to akceptovat. Ale nijak by to nemluvilo proti jeho případnému původnímu rituálnímu / kultovnímu účelu. Pravěk byl totiž o pár set tisíc let delší než středověk, na změny „funkcí“ kamenů bylo času habaděj. Tak či onak, nález stop pravěku v krajině nikoho a k tomu ještě pod stojícím kamenem, mi způsobil velkou radost.
Ale největší radost mi způsobila zpráva jednoho z archeologů, jenž se o tento „můj“ objekt několik měsíců zajímal, a toto mi napsal:
Vážený pane Zemku, chtěl bych Vám jménem Archeologického ústavu poděkovat za Vaše mimořádné objevy ve Voděradských Bučinách. Osamoceně vztyčené kameny, které jsou označovány jako menhiry, je obvykle velmi obtížné archeologicky vyhodnotit. V případě vašich nálezů, lze bez větších pochybností potvrdit, že se jedná o kameny, které byly lidskou rukou opracovány i umístěny na místo, kde se dnes nacházejí. Nejedná se tedy o přírodní útvary, které mohly vzniknout přirozenou cestou. Nepřímo lze také datovat umístění jednoho z kamenů díky nálezům zlomkům pravěké keramiky. Vzhledem k tomu, že Voděradské Bučiny nejsou místem s intenzivním výskytem pravěkých nálezů, lze soudit, že kámen a vrstva s keramikou, do které byl kámen zasazený, spolu souvisí. Přesnější datování než „pravěk“ zatím nalezená keramika bohužel nedovoluje. Jsem proto přesvědčen, že se vám podařilo objevit prvky pravěké krajiny, která měla pro tehdejší obyvatele více symbolický než praktický význam.
S pozdravem a velkým uznáním Jan.Mařík.
Všechny zde vyobrazené kameny se nacházejí ve vzdálenosti do 1 000 metrů od objeveného (potenciálně rituálního) objektu s pravěkou keramikou. Všechny jsou přes 100 cm velké. Zda se jedná o objekty kdysi uctívané / rituální, nebo šlo o kameny mezní / utilitární či střídavě o obojí, těžko říci. Nevím. Zůstávám u jejich zařazení do kategorie kamenů obecně informačních. Předkládám k zamyšlení.
