Za tajemstvím neobvyklého kamenného objektu se Moskyt rozhodl putovat až do polské země. O původu žádného podobně velkého díla lidských rukou ve Střední Evropě se pravděpodobně neví tak málo, jako o tzv. Keltském valu. A to je téměř neodolatelné lákadlo, které nás nakonec přinutilo opustit svou rodnou bažinu. Sníh slezl z hor, zima z kalendáře a listí na stromech ještě zcela nevyrašilo, aby bránilo ve výhledu. Prostě ideální doba na takovou badatelskou akci.
Za záhadou do Polska
Nad polskou vesnicí Kopaniec, pod vrcholem Kamenického hřbetu Kozí šíje (Kozia Szyja, 752 m. n. m.) stojí několik kamenných zdí impozantních rozměrů. Některé ze tří stran uzavírají jakýsi dvorec o straně dlouhé až 100 metrů, jiné jsou vzájemně rovnoběžné, zakroucené do oblouku a další se rozbíhají do různých směrů. Je to pěkné místo, tiché a klidné. Na obě strany Kamenického hřbetu (Grzbiet Kamienicki), na jehož zlomu tato lokalita leží, je odtud krásný výhled. Mezi zdmi, či spíše valy je radost posedět, člověk si tu připadá tak nějak v bezpečí, chráněný. Přesto se tu do hlavy vkrádá jedna zneklidňující neodbytná otázka. Kdo tu ty podivné mohutné valy vybudoval, kdy a proč. Ještě podivnější je, že uspokojivě odpovědět zatím zřejmě nedokáže nikdo!
Poprvé v historii Moskyta vyrážíme na pátrací výpravu za hranice České republiky. Je časně jarní oblačný den a naše zvídavost nás žene nad malou vesnici na polské straně Jizerských hor. Na loukách horského hřebenu pak konečně spatříme ony zvláštní zdi. Odkládáme batohy, bundy a začínáme si obhlížet tuto místní záhadu. Je nám jasné, že budeme mít co dělat, abychom celou lokalitu za zbytek dne, který nám zbývá, stihli pořádně prohlédnout a zdokumentovat. Ohromují nás rozměry některých částí zdí, proti kterým je i slavný Hadriánův val v Británii, se svými třemi metry na šířku, pouhou zídkou. Víme, že asi 117 kilometrů dlouhá ostrovní zeď měla střežit bezpečí nejsevernější výspy Římského impéria, co však měla za funkci zeď nad Kopańcem, to netušíme.
Zvlášť jeden tzv. Keltský val udivuje svými parametry. Uzavírá z jižní strany nižšími zdmi vymezený obdélník na samotném vrcholu hřbetu, je dlouhý bezmála 100 metrů, v nejvyšším úseku 5 metrů vysoký a stejně tak široký. Je tak sice nesrovnatelný s většinou jiných, lidskou činností vzniklých valů, ale tady není jediný, který svými rozměry překvapuje. Proč právě zde si však dal někdo tolik práce s vytvořením takové antropogení akumulace?
Vesnice Kopaniec, ležící na úpatí Kamenického hřbetu byla založena pravděpodobně již ve 13. století. Patřila zpočátku k majetku kláštera johanitů v Cieplice Śląskie-Zdrój, od roku 1405 až do konce 2. světové války pak k panství rodu Schaffgotsch. Již od počátku své existence měl Kopaniec charakter rolnicko-hornické osady, v které se podle všeho dařilo také sklářské výrobě. První zmínky o zdejší sklářské huti najdeme již v dokumentech z roku 1343 či 1405, což potvrzují i místopisné názvy ve starých topografiích, jako například Huttenbusch, Huttstattweg nebo Rothes Floss. Pozůstatky po výrobě skla objevil mezi obcemi Kopaniec a Chromiec i archeologický průzkum z roku 2003.
Co to tu postavili
V první chvíli vás napadne, že by snad valy mohly vzniknout jako vedlejší produkt při sběru kamení z polí, jak tomu na některých místech Jizerských hor je. Aby však bylo možné nasbírat takové množství kamení zde nad Kopańcem, musely by být zdejší louky pokryté žulou snad v několika vrstvách. Je také třeba se ptát, mohla-li být vůbec vrcholová partie hřebene v těchto klimatických podmínkách k pěstování nějakých plodin využívána. Pokud ano, pak by například jižní mohutná zeď pravděpodobně hromadila a do pozdního jara zadržovat sněhové návěje, které by rolníkům obdělávání polí komplikovaly.
Dnes jsou tu louky, v nedávné minulosti snad pastviny, jenž podobné rozsáhlé terénní úpravy zpravidla nevyžadují. Navíc se při sběru z polí vrší spíše haldy volně nakupených kamenů. Tady však valy podle všeho vedlejším produktem nebyly, ale měly samy o sobě nějakou funkci. Byly pracně a účelově vybudovány, neboť ten kdo je stavěl chtěl, aby byly pevné, dlouho vydržely a něčemu sloužily. Ale čemu?
Zdivo záhadných valů je z vnějšku tvořeno z na sucho vyskládaných větších a pečlivě lícovaných kamenů, zatímco vnitřek valů je neuspořádaně vyplněn menšími kameny, pískem a zeminou. Je možné, že byly nejprve vystavěny dvě rovnoběžné zdi a prostor mezi nimi až následně vysypán drobnějším materiálem. Stěny valů jsou svislé, některé kameny nesou stopy lámání i ručního vrtání majzlíkem. Ve stěnách valů najdeme balvany o délce až jednoho metru, převážně se ale stavělo z kamenů menších. Různí se také rozměry samotných valů. Někde jsou zdi vysoké třeba jen metr, jinde, jak již víme, dosahuje výška valu metrů pěti. Stejně tak kolísá i šířka těchto staveb. Dva metry široká zeď se na jednom úseku zlomí do pravého úhlu, aby o několik desítek metrů dál ztloustla na nepochopitelných přibližně 9 metrů. Nevíme samozřejmě, jaké byly původní parametry těchto zdí, do jaké míry byly rozebrány třeba na stavební materiál pro poblíž stojící rozvaliny lidských obydlí, či jakkoli přeskupeny. Neznáme ani základy, na kterých valy stojí. Nikde ale nepozorujeme, že by se zeď vyvracela, trhala, či bořila do terénu.
Obcházíme valy ze všech stran a snažíme se nalézt nějakou stopu, které bychom se mohli chytit ve snaze objasnit původ této zvláštní stavby. Hledáme ale marně. Máme však štěstí alespoň v tom, že ve svém bezvýsledném rozjímání již nejsme sami. Potkáváme tu totiž odborníka a místního znalce Leszka Różańského, který zdejší kraj i samotné valy dopodrobna zná a zabýval se už snad všemi možnostmi jejich vzniku. Ochotně se s námi dělí o své poznatky, ale také upřímně přiznává, že neví, kdy a proč byly tyto zdi vybudovány. Přestože je hypotéz několik, žádná není bez kazu a nedokáže bezezbytku odpovědět na všechny otázky, které si udivený pozorovatel tváří v stěnu valu pokládá.
Leszek Różański ve videu o tomto tajemném valu: Keltský val v Jizerských horách
Teorie hornická
Jedna z teorií říká, že valy vymezovaly hornické parcely, či že jsou vlastně uložištěm odtěžené horniny. A vskutku, v okolí Kopańce se ve středověku dolovalo zlato z vystupující křemenné žíly! Zdejší lokalita je coby místo hornického zájmu zmiňována ve wroclavské valonské knize Antonia de Medici z roku 1456 i v knize Johanna Wahleho, pocházející z roku 1465. O důlní činnosti, kterou mimo jiné ukazuje i zobrazení Kopańce na mapě Simona Huttela z druhé poloviny 16. století, svědčí také místní názvy jako Wolfsseifen či Goldgruben. Některé části starých štol prý byly dostupné ještě v polovině 19. století, stopy po dávné těžbě odhalil archeologický průzkum na západ od vesnice.
Proč by ale hornické parcely měly vymezovat tak masivní a pracně vyskládané valy? K označení pozemku by přece postačovaly hraniční kameny, k „oplocení“ pak třeba půl metru široké zídky, které by ale vymezovaný prostor na rozdíl od našich valů až na nějaký úzký vchod zcela uzavíraly.
Vymezení hornických parcel popisuje ve svém pojednání „Znaki naskalne w górach ślaskich“ z roku 1978 profesor Josef Kazimierczyk. V různých rajónech Jelenohorské kotliny a jejím okolí se mu podařilo identifikovat 10 podobných záborů o délce až 100 metrů a jen o něco málo menší šířce. Zdi, které tyto parcely ohraničovaly, však měly poněkud odlišné, zato však pochopitelné parametry. Vysoké byly maximálně 1,2 metru a široké několik desítek centimetrů. Některé byly zasypané zeminou a vytvářely tak jakýsi zemní val.
Stanislav Firszt naproti tomu v díle „Dawne dolnoślaskie górnictwo zlota w świetle badań archeologicznych z lat 1984 – 2000“ z roku 2000 nic takového, jako zdi vymezující parcely na archeology prozkoumaných důlních lokalitách, vůbec nezmiňuje.
O podobně opevňovaných hornických parcelách navíc nemáme žádné zprávy ani z jiných středověkých dolů. Pokud by šlo pouze o uložení odtěženého materiálu, platí ta samá pochybnost, jako v případě kamenného snosu z polí. Proč by kamení prostě nebylo jen volně navršeno na haldy, či shozeno ze svahu? A ještě je tu jedna podstatná vada této teorie. Poblíž našich valů se žádný důl, ani žádné náznaky jeho dávné přítomnosti nikdy nenašly. Marně by jste tu pátrali po obvyklých terénních nerovnostech, nikde neuvidíte ani propady či jámy po odtěženém materiálu.
Znaky v kameni
Nějaké stopy tu však možná přeci jen kdosi zanechal. V blízkosti valu, ale i na vzdálenějších místech se na samostatných vztyčených i ležících kamenech nacházejí do hloubky až jednoho centimetru vytesané zvláštní znaky, které jsou sami o sobě malou záhadou. Většinou se jedná o rovnoramenné kříže o velikosti 10 až 20 centimetrů, někdy hladké, někdy s kotvou či tlapkou na konci ramen. Jinde jsou ale kříže dvou či tříramenné, nebo je křížů na kameni víc. Jsou tu také znaky jiných tvarů, na boku některých, zdá se že nahrubo opracovaných „patníků“, se skví litery FP.
Leszek Różański nám ukazuje kameny se symbolem kříže na okraji nedalekého lesa. Kameny jsou viditelně člověkem vzpřímené, znaky jsou zpravidla vytesány do horní horizontální části monolitů. Uvnitř vrypu některých znaků lze vypozorovat zbytky bílé barvy, kterou byly symboly kýmsi zvýrazněny. Další kameny nesoucí tajemné značky se nacházejí dál od obřích zdí a vzbuzují pochybnosti o svém příbuzenství s valy.
Je nějaká šance vnést trochu světla alespoň do této „malé záhady“? Možná že ano. Do oblasti Jizerských hor, Krkonoš i jiných horských poloh našeho pohraničí, přicházeli ve středověku hledači drahokamů, minerálů a drahých kovů z oblasti francouzko – belgického pomezí – Valoni. Tito odvážní prospektoři dokázali v cizích a divokých končinách nejen úspěšně vyhledávat a dolovat přírodní poklady, ale také svým způsobem mapovat neznámou krajinu. Označovali si významná naleziště, hranice záborů, území, směr a stezky rozmanitými znaky, vyřezanými do kůry stromů, či vytesanými do kamenů a skal. Symboly slunce, měsíce, hvězd, písmen, křížů, lidské ruky, vidlice, kladiva, krumpáče či šipky se staly prvními terénními směrníky, ukazateli i informačními tabulemi, kterým však rozuměli většinou jen jejich autoři a příslušníci jejich bratrstva. Jak bylo psáno výše, Valoni ve svých knihách Kopaniec v souvislosti s hornickou těžbou zmiňují, což znamená, že zdejší lokalitu znali a snad si ji i po svém „označkovali“. Je-li však nějaká souvislost mezi znaky v kameni a samotným valem, kdo ví.
Teorie keltská
A co keltský původ „Keltského“ valu? Samozřejmě se nabízí srovnání třeba s Obřím hradem na Šumavě a je třeba říci, že obě lokality mají asi náhodně, ale překvapivě hodně společného. Poměrně velká je například nadmořská výška, v které se oba objekty nacházejí. Obří hrad nějakých 950, Kopaniec přibližně 730 metrů nad mořem. V blízkosti obou lokalit se těžilo zlato a materiál ke stavbě zdí možná v obou případech pochází ze suťových polí, která jak na Šumavě, tak v Jizerských horách poblíž těchto objektů leží. Také anatomie samotných valů je podobná. Vysoké a velmi široké zdi se stěnami z lícovaných balvanů, poskládaných bez pojiva, mezi kterými je volně navršena výplň z menších kamenů.
V případě šumavského hradiště se uvažuje o tom, že kamenné zdi (hradby) měly dřevěnou nástavbu. Obří hrad archeologové datují do doby Halštatské (7. století př. n. l. – 450 př. n. l.) a jeho funkce není úplně objasněna. Průzkumy neodhalily žádné dobové nálezy, což vypovídá o tom, že hradiště Keltové trvale neobývali, ale jen občas k čemusi využívali. Předpokládá se proto, že plnilo účely náboženské a obřadní. Ze zbytků valů se pak dá odvodit rozdělení celého komplexu na jakési předhradí a vlastní akropoli.
Na rozdíl od valů, které obklopovaly keltská oppida jako obranná hradba však nad Kopańcem takový účel zdejší neuzavřené dvorce či rovné segmenty zdí mohly plnit jen obtížně. Snad jen, pokud by otevřené strany v dávné minulosti byly opatřeny například dřevěnou palisádou. To by ale kompaktnost celého opevnění nesmyslně snižovalo. Zdi keltského Obřího hradu i jiných dochovaných oppid na našem území jsou dnes téměř beze zbytku v rozvalinách. Z toho můžeme usuzovat, že je jizerský objekt přeci jen mladší. Možná ale ne až tak o moc. Jeho existenci totiž prý zmiňují jakési zdroje již ze 7. století?!
Co s tím valem?
Zahraniční výprava Moskyta skončila. Obří valy stojí na Kamenickém hřbetu zahalené do roucha tajemství dál a ať už je navršili rolníci, kterým kamení překáželo v obdělávání polí, horníci, Keltové, či někdo úplně jiný, postavili to pěkně a na pěkném místě. Pěkně nám tím ale také zamotali hlavu.
Musím přiznat, že opouštíme polský Kopaniec, aniž bychom byli o moc moudřejší. Vždy když se na podobné místo vydáme, doufáme, že na nás zapůsobí atmosféra dané lokality, vlastní úhel pohledu, uvědomění si souvislostí s okolím, nějaká náhoda, nález, či prostě náhlé vnuknutí a přijde nápad, myšlenka a s ní vlastní teorie, směr či příklon k již existující hypotéze. A tady nepřichází nic. Tady nad Kopańcem je všechno možné a zároveň lze proti každé z teorií namítnout několik vážných výhrad. Tak co s tím? Myslím, že není nutné za každou cenu a s informacemi, které jsou nyní k dispozici upřednostňovat jedno vysvětlení. Skoro bych řekl, že je milé mít v dnešní době zeď, kterou kdysi kdosi za nějakým účelem postavil a o které teď nikdo nic neví.
Archeologický průzkum v lokalitě těchto nepochopitelně nadměrných valů zatím žádný neproběhl. Až k tomu jednou dojde, možná se budeme divit, jak jednoduché je vysvětlení pro existenci těchto zdí. Zatím ale nevíme, tápáme a necháváme se nevázaně unést na křídlech vlastní fantazie. A dělá nám to, přiznejme se, docela dobře.
Za ochotu, užitečné informace a fotografie znaků děkujeme panu Leszkovi Różańskému.
