O jedné pověsti, díky níž prý město Havlíčkův Brod na Českomoravské vrchovině získalo jeden ze svých symbolů – lidskou kostru, která z průčelí staré radnice odměřuje svým zvoněním obyvatelům města čas. O zradě, lynčování a věčném trestu, i když všechno, jak už to tak bývá, bylo asi úplně jinak.
Z průčelí budovy staré radnice, na historickém náměstí dnes Havlíčkova, dříve Německého a ještě před tím Smilova Brodu, pozoruje každodenní člověčí hemžení lidská kostra s kosou v levé a zvonkem v pravé „ruce“. Je slavná a říká se jí Brodská smrt. Pozoruje pohledem mrtvým a nezúčastněným, zazvoněním odměřuje těm dole pod sebou každou hodinu jejich životů, směřujících nezadržitelně do jejího náručí. Na kose pak, aby nikdo nebyl na pochybách, nese latinský nápis „Qua hora nescis“ (Kterou hodinu nevíš).
Dodnes je možné na Vysočině občas zaslechnout úsloví „Pošlu na tebe Brodskou smrt“ či „Jsi tlustý jako Brodská smrt“. Kostra s kosou a zvoncem patří k tomuto okresnímu městu neoddělitelně již odnepaměti. Ve výklenku pod radničními hodinami přečkala bohatou a často docela dramatickou historii Brodu a i když při tom měla několikrát namále, místní lidé se vždy postarali o to, aby na radnici zůstala. Je to jejich smrt, jeden ze symbolů jejich města, historie a hlavně ústřední hrdina mnoha pověstí. Ta nejdůležitější vypráví o samotném původu kostlivce.
Stalo se to prý v dobách vleklých sporů a válek mezi kališníky a katolíky, mezi českým králem Jiřím z Poděbrad (později Vladislavem Jagellonským) a uherským králem Matyášem Korvínem, ovládajícím Moravu. Ve válce tehdy proti sobě stála i sousedská města Jihlava – náležící do sféry vlivu katolického Korvína a Poděbradův Německý Brod, obývaný českými kališníky. Příčinou sporů však nebyla jen odlišná interpretace křesťanské víry, ale zřejmě i sílící hospodářský význam Brodu, který se stal pro převážně německou Jihlavu, nepřijatelnou konkurencí.
Konflikt vyvrcholil v roce 1472 již za panování Vladislava Jagellonského, kdy se jihlavské vojsko znovu a znovu marně pokoušelo dobít hradby Německého Brodu, aby svého blízkého souseda a rivala dostalo pod kontrolu. Významnou roli tehdy měl sehrát brodský hlásný s podivným jménem Hnát, který z vysoké věže kostela Nanebevzetí Panny Marie bystrým okem hlídal pohyb dobyvatelů a vždy včas varoval obránce města před útokem Jihlavských. Střežil bezpečnost města neúnavně a hlavně spolehlivě. Neunikl mu žádný z chystaných výpadů Jihlavských a obránci Brodu měli možnost vždy na správném místě a včas proti pokusu o překonání hradeb zasáhnout.
Hnát byl za své zásluhy po právu chválen a oslavován. S tím ale rostla i jeho pýcha, která se nakonec, jak už to tak bývá, stala příčinou jeho neslavného konce.
Když jednou k večeru Jihlavští zase s nepořízenou odtáhli od města, vydal se hlásný občerstvit do nedaleké hospody. Tam byl všemi nadšeně přivítán a veleben jako hrdina. Vojsko nepřítele prý opustilo polní tábor a oslabeno svými neúspěchy se vrátilo do Jihlavy. Vypadalo to jako definitivní vítězství a celý Brod se veselil. Jen jeden člověk v celém městě věděl, že jde ve skutečnosti o důmyslnou léčku.
I Hnát nadšeně oslavoval úspěch, ke kterému tak vydatně přispěl. Ke značně upravenému a navíc pýchou omámenému hlásnému se ve velmi pozdních hodinách náhle připojil neznámý potulný mnich. Hlavu mu kryla kápě, do obličeje mu vidět nebylo, ale mluvit uměl pěkně. Začal hlásnému vyprávět, že píše latinskou kroniku o významných událostech v české zemi a jeho, tedy Hnáta, chce na stránky kroniky pro všechny časy příští zvěčnit jako nejvýznamnějšího muže Německého Brodu. To bylo něco pro hlásného. Těšila ho velmi představa, jak si o jeho výjimečných činech budou ještě za mnoho let číst jeho potomci, jak se jeho dříve zesměšňované jméno stane nesmrtelné. Jal se proto s nadšením vyprávět cizinci o svých skutcích, o nehynoucích zásluhách, o vítězství, kterému tak napomohl. Víno při tom teklo proudem a Hnát netušil, že do poháru rýnského, které před něj mnich postavil, předtím cosi nenápadně nasypal.
Byl nejvyšší čas znovu vystoupat na věž, převzít hlídku a i tuto, zdánlivě bezpečnou noc ohlídat klidný spánek Brodských. Těžko se ale hlásnému stoupalo po nekonečných schodech. Hlava se mu motala, nohy těžkly při každém kroku a nebylo to jen množstvím vína, které toho večera vypil. Z posledních sil se vyšplhal na ochoz mohutné čtyřboké věže a v ten okamžik se již nezadržitelně propadl do temnoty hlubokého bezesného spánku!
Daleko za městskými hradbami se v ten samý okamžik z černých lesů vynořily hrozivé stíny a za svitu měsíce, který tu a tam vykoukl z roztrhaných mraků, zamířily ke spícímu bezbrannému městu. O hradby se tiše opírají dlouhé žebříky, městské brány jsou otevřeny, aniž by je kdo střežil, hoří první domy. Cizí ozbrojenci nepozorováni postupují do středu města, které se po bujarých oslavách jen těžko budí ze sladkého snu do zlé reality. Německý Brod padl té noci bez většího odporu.
Na radnici pak prý byly podpisem stvrzeny podmínky, které si Jihlavští nadiktovali. Město museli opustit všichni kališníci, za krále byl i v Brodě uznán Matyáš Korvín. Z městské pokladny si dobyvatelé do Jihlavy odvážejí nemálo peněz, vojáci po domech loupí vše, co má nějakou cenu. Porážka města na Sázavě je potupná a zdrcující.
Jak je možné, že nikdo před útokem Jihlavských město nevaroval, ptali se rozzuření obyvatelé Brodu. Proč nikdo nehlídal? Lidé hledali viníka a odpověď byla nasnadě. „Může za to Hnát!“ ozvalo se z davu. Hlásného však nikde nebylo vidět. Z hrdiny a oslavence se do rána stal psanec a zrádce. Vztek Brodských rostl. Začali po něm usilovně pátrat a nakonec ho i našli. Byl na své věži a s lehkým úsměvem na tváři tvrdě spal! Probuzení pro Hnáta příjemné nebylo. Vyhnali ho z věže a chystali se ho předat spravedlnosti. Než k tomu však došlo, zmocnily se bývalého hlásného rozzuřené brodské ženy a za vydrancování a zneuctění svých domovů svrhly nešťastníka do hradebního příkopu, kde ho následně nemilosrdně ukamenovaly!
„Stihl ho spravedlivý trest“, prohlásil prý sám purkmistr nad zakrvácenou Hnátovou mrtvolou a jakoby ani to nebylo dost, určil pro již bezduché tělo zlynčovaného muže ještě potupnější osud. Jeho kosti byly zbaveny měkkých tkání, očištěny a znovu složeny v kompletní kostru. Ta pak byla vyzdvižena do výklenku v průčelí radnice, kde měla pro výstrahu stát na věčné časy. Kdosi šikovný vymyslel i mechanismus, kterým propojil zvonec, držený pravou paží kostry, s radničními hodinami a hlásný Hnát tak od těch dob musí za to, že nevaroval před příchodem nepřátel, zvonit Brodským každou hodinu.
Hlásný Hnát, slavný a neomylný strážce města se stal Brodskou smrtí. Z oslavovaného hrdiny byl zakrátko symbol hanby a opovržení. Jak poučné.
Jiná a zřejmě nejstarší zaznamenaná verze stejné pověsti doslova říká:
Po velké zkáze v roce 1422 a následném čtrnáctiletém vylidnění Německého Brodu začali město osídlovat věrní Čechové.
Protože Jihlavští a Moravané viděli ve znovuoživení Německého Brodu překážku pro své obchody, začali Německobrodským činit velká příkoří.
Tak se i roku 1472 Jihlavští spřáhli s dalšími okolními městy, aby na Brod zaútočili, pobili v něm všechny Čechy a město ovládli.
Měli k tomu za pomocníka jednoho zrádce, měšťana jménem Hnát. Ten když viděl, že Jihlavští se svými spojenci už tajně leží ve svých úkrytech a brodští měšťané že pokojně spí, zazvonil na Dolní, jinak Jihlavské bráně na zvonec, aby dal Jihlavským znamení. Jak zvonění zaslechli Německobrodští, vyběhli z domů, protože si mysleli, že ve městě hoří. Žádný oheň však neviděli a tak běželi k městské hradbě i k Dolní bráně, aby zjistili, zda nehoří někde na předměstí a nebo v blízké vsi. A jak tak vyhlíželi z hradby, spatřili, jak k městu pospíchá velké množství ozbrojenců. Když se nepřátelé dostali na dosah, začali město s velkým úsilím dobývat. Brodští se útoku mužně bránili, nepřátelskému vojsku způsobili velkou škodu a šťastně ho zahnali. Stalo se to v úterý po Smrtné neděli (17. března).
Ženy pak zrádce Hnáta chytily, ukamenovaly ho a svrhly z městské hradební zdi do příkopu, kde je dosud vidět památku na to vyhození.
Poselkyně starých příběhův Cžeských …, J. F. Beckovský, Praha 1700
Trochu nelogicky sice v této „původní“ verzi pověsti vypadá sama podstata měšťanovy zrady – tedy že ZVONIL, když se Jihlavští přiblížili k městu. Vždyť z toho přece vyplývá, že Hnát úspěšně varoval Brod před přicházejícím nepřítelem. Kdo však ví. Možná se opravdu snažil dát dobyvatelům signál v okamžiku, kdy byla obrana města nejméně připravená k boji.
Další verze našeho příběhu vypráví o tom, že podplacený Hnát byl hlásný, který naopak nezazvonil na poplach, když se k městu blížilo nepřátelské vojsko, nebo dal Jihlavským tajné znamení, či jim dokonce sám otevřel Dolní bránu města. Podle některých interpretací pověsti byl Brod díky zrádci dobyt, podle jiných se obsazení města podařilo na poslední chvíli zabránit. Znovu se také objevuje méně logická varianta, že Hnát sice zvonil, ale zvesela, jakoby do města přijížděl vzácný host. Někdy se mluví také o strážném, ponocném Hnátovi či hlásném Jáchymovi, který zaspal ve službě a umožnil tak Jihlavským dobýt Brod.
U varianty, při níž Hnát dokonce otevřel nepříteli bránu, nacházíme pokračování, podle kterého si toho dne brodské ženy přivstaly s tím, že půjdou prát prádlo a zaslechly při tom náhodou hluk a řinčení zbraní u městské brány. Na poslední chvíli pak prý ztropily povyk, zabránily Jihlavským vpadnout do města a samy pak v návalu spravedlivého vzteku svrhly zrádce Hnáta do hradebního příkopu a ukamenovaly ho.
Všechny tyto pozdější varianty příběhu již mají společný konec, při němž byl na místo exekuce v hradebním příkopu zasazen tzv. Hnátův kámen, zatímco kosti zrádce byly „odmaštěny“ či „vyvařeny“, poté sestaveny v kostru a umístěny do průčelí radnice. Tady pak musí Hnát posmrtně za trest, za to že zradil či nezvonil na poplach stát, zvonit každou hodinu a klapat při tom zubama až na věčné časy.
Co je tedy skutečně pravdy na tomto až příliš starém příběhu?
Historické pozadí souhlasí. Obě města si tehdy konkurovala jak obchodně tak nábožensky, uznávala za českého krále jiného muže (Německý Brod Vladislava Jagellonského, zvoleného 27.5.1471 v Kutné Hoře sněmem českých stavů, Jihlava pak Matyáše Korvína, jenž se nechal na českého krále korunovat v Jihlavě jen o jeden den později) a tak byly ozbrojené konflikty na Vysočině docela běžné. Je jisté, že obránci Brodu museli být ve dne v noci ve střehu, hlídali městské brány a z míst s dobrým výhledem obhlíželi okolí města. Snad možná existoval i hlásný, strážný, či dokonce měšťan jménem Hnát, který se jakýmsi činem spojeným s obranou Brodu neblaze zapsal do paměti lidí. Všimněme si ale, že v té nejstarší zaznamenané podobě pověsti od J. F. Beckovského není vůbec Hnát s kostrou na radnici spojován. První historická zmínka o kostře pak pochází až z roku 1834, kdy je uvedena jako oběť požáru radnice, ale jméno Hnát se v této zprávě vůbec neobjevuje. Teprve novější a bohužel ničím nepotvrzené zdroje přicházejí s informacemi, že skutečná původní kostra Hnáta z radnice shořela již v roce 1662 při jiném požáru a byla nahrazena kostrou plechovou, či že před požárem v roce 1834 byla kostra umístěna pod hodinami a teprve po rekonstrukci radnice se nová dřevěná replika přesunula nad radniční hodiny.
Pokud by ale Brodská smrt nepatřila Hnátovi – zrádci či nepozornému hlásnému, čí by byla? Kde se tu vzala a proč? Existuje ještě jedna místní pověst. Ta vypráví o tom, jak kdysi dávno městská rada odsoudila jakéhosi nevinného člověka k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán a rada se v některém z příštích dnů sešla na radnici k pravidelnému jednání. Náhle však schůzi přerušil neznámý muž, který se tu nečekaně objevil a vyzval přítomné radní, aby se za odsouzení nevinného do tří dnů připravili na smrt! Na to muž opustil místnost a za jejími dveřmi se k hrůze všech proměnil v nehybnou kostru. Radní pak skutečně do tří dnů odešli na věčnost a lidský skelet byl na upomínku této podivné události postaven do průčelí radnice k věžním hodinám.
No, zdá se, že ani tohle nebude ta správná stopa při pátrání po původu Brodské smrti. Možná ale není kostra u hodin nic až tak výjimečného, jak se zdá a není třeba hledat příběh, který by nám vysvětlil, proč mají v Havlíčkově Brodě na bývalé radnici kostlivce. Podívejme se třeba na staroměstský orloj v Praze. Kostra – symbol smrti, hodiny, nezadržitelný běh času, pomíjivost lidského života a neochota člověka se s tím smířit. Možná jde jen o připomínku mementa mori, s kterou se setkáváme v různých podobách na mnoha dalších místech naší země. Zvláště na konci gotiky a v počátku renesance, byly jako symbol hesla pamatuj na smrt, často používány kostry a lebky v různých podobách a na různých místech. Ve spojení s hodinami – dalším zřetelným symbolem je pak čitelnost varovného připomenutí ještě posílena. Brodská smrt tak může být jen dobovou alegorií, spojovanou porůznu díky lidské fantazii a zkreslujícímu ústnímu předávání, se skutečnými příběhy.
Vraťme se ale ještě k našemu Hnátovi. Podle původní verze pověsti měla být na místě v příkopě pod hradební zdí, kam ženy zrádce svrhly, jakási památka na tuto událost. Podle jiných vyprávění by touto památkou měl být tzv. Hnátův kámen a dnes je tento artefakt ztotožňován s pískovcovým kamenem zapuštěným do zábradlí mostu přes řeku Sázavu, tam kde dříve stávala Dolní městská brána.
Zcela určitě však nejde o původní lokalitu, kde měl kámen stát. To je dnes neznámé. Kámen byl v minulosti prokazatelně několikrát přesunut a tak zřejmě ani místo, kde měl Hnát bídně zhynout, již nezjistíme. Na počátku 20. století mohl tzv. Hnátův kámen dokonce definitivně zmizet ze světa. Stával tehdy ještě na levé straně mostu při výjezdu z Brodu, když do něj narazil povoz, přerazil ho a shodil do Sázavy. Kámen byl naštěstí z vody vyzdvižen, uložen ve sklepě brodského gymnázia, ale později zavalen hromadou uhlí a pak doslova zapomenut. Až při úpravách sklepa koncem první republiky byl náhodou objeven a v roce 1946 zazděn do zábradlí na pravé straně mostu.
Pochybnosti však panují i o kameni samém. Podle některých jde o obyčejný mezník, podle jiných se jedná o klasický smírčí kámen. Je pravda, že tomu by nasvědčovaly i symboly, které pískovec nese – tedy kříž a sekera. Kámen nese i nápis, který můžeme číst jako „tha boz° m° xiii“. Jde přitom pravděpodobně o letopočet, který nám říká, kdy se stala událost, kvůli které byl kámen kdesi poblíž umístěn. A o který že jde rok? Celé znění nápisu by mohlo znít takto: Letha boz(ieho) m(illesimo) ? xiii. Jde tedy o rok 1?13. Vzhledem k tomu, že čeština se v Brodě začala používat až s příchodem husitů, pak může jít až o rok 1513 či 1613. Podle všeho se tedy opravdu jedná o smírčí kámen z 16. či dokonce 17. století, stojící původně na místě, kde byl zřejmě někdo zabit sekerou. Kámen pak byl důkazem smírného narovnání pachatele s rodinou oběti.
Zřejmě tedy ani tato památka nemá s Hnátem nic společného. Jde o jiný kámen a o jiný příběh, který byl opět až časem spojen s pověstí o ukamenovaném měšťanovi či hlásném. Snad byl opravdu kdysi v Brodě zabit zrádce, který spolupracoval s nepřítelem, za jižními hradbami města o pár desítek let později někdo zavraždil člověka a sto let poté nechali radní upevnit do výklenku radnice dřevěnou kostru, aby lidem připomínala, že i jejich poslední hodinka se blíží. Perspektiva časové osy událostí se s rostoucím odstupem zploštila, body na ose splynuly, detaily byly zapomenuty. Ze zavátých hlubin minulosti se pak vynořil jediný působivý příběh – pověst, která díky své nadčasové symbolice a všem na očích stojící Brodské smrti žije dál.
A tak jak se zdá, skelet na havlíčkobrodském náměstí nepatřil nikdy člověku jménem Hnát, není již dávno a asi nikdy ani nebyl pravou kostrou a dům, v jehož výklenku Brodská smrt zvoní už ani není radnicí. Titulek tohoto článku je tak zřejmě zcela zavádějící. Reálné jádro staré pověsti neznáme a možná ani nikdy neexistovalo. I když; není šprochu …
