Počátkem listopadu se Moskyt vydal do nejdelšího jeskynního systému České republiky. Strastiplné, hrůzostrašné, ale i příjemné a krásné zážitky jednotlivých účastníků podzemního výletu vám přinášíme v následujícím článku. Jelikož nejsme žádní velcí odborníci na podzemí Moravského krasu, nebude ani tento článek zabíhat do odborných detailů. Zaměříme se především na pocity a zážitky jednotlivých účastníků.
Naše desetičlenná skupina, kromě našeho průvodce Tondy, měla jen velmi malé zkušenosti s podzemím. Někteří z nás nějakou tou dírou už prolezli, ale byli mezi námi i tací, kteří vstupovali do jeskyně bez osvětlených betonových chodníčků poprvé. V každém případě na nás čekala čtyřhodinová procházka hluboko pod povrchem zemským, a to bylo pro všechny něco zcela nového. Naše rozdílné zkušenosti a také představy o tom, co nás čeká, se projevily už před vchodem do přístupové štoly. Vypadali jsme trochu nesourodě a z pohledu několika dalších jeskyňářů, které jsme tady potkali, jsme museli budit úsměv, možná i zděšení. Partu, která byla, oblečena na jedné straně do montérek a na straně druhé do zcela nevhodných kalhot a šusťákových bund, tu možná dlouho neviděli. Ani s obuví to nebylo lepší. Část nás měla na nohou gumové holinky, někdo celkem dobré pohory, ale našly se i sálové tenisky se zcela hladkou podrážkou a nulovou odolností proti vodě. Vzhledem k očekávanému brodu asi 40 až 70 cm hlubokou vodou dosti zásadní nedostatek.
Konečně nastala dlouho očekávaná chvíle a my jsme začali vcházet do podzemního království skal, krápníků a vody. I když jsme věděli, že nejsme první, kdo do těchto míst vstupuje, cítili jsme se trochu jako objevitelé. Nikdo z nás netušil, co na nás dál čeká, co nám příroda připravila. Nechali jsme na sebe naplno působit čarovné kouzlo mohutných skalních masívů ukrytých v nekonečné tmě. Jen naše baterky na chvíli kousek této tmy zahnaly a nám se okolní výzdoba zjevila v plné kráse. Kolem nás bylo vidět, jak jeskyně žije svým vlastním životem. Každoroční záplavy, při kterých se celá jeskyně promění v dravou podzemní řeku, tu zanechávají po tisíciletí své nesmazatelné stopy. A činí tak dodnes bez ohledu na člověka. A ten, pokud se do těchto míst chce vypravit, musí život jeskyně respektovat a podřídit se mu. V opačném případě nemá jeskyně to nejmenší slitování.
Než však nechám promluvit každého o svých zážitcích, přece jen si něco málo povíme o Amatérské jeskyni a objasníme si některé názvy.
Systém Amatérské jeskyně leží v Moravském krasu na server od Brna. Jedná se o nejdelší jeskynní systém České republiky s celkovou zmapovanou délkou kolem 35 km. Jeskyní protéká říčka Bílá voda a Punkva, které se v podzemí stékají a tvoří řeku Punkvu, kterou mnozí známe z propasti Macocha a Punkevní jeskyně. Celý systém Amatérské jeskyně je tvořen z mnoha jeskyní. Jsou to Sloupsko-šošůvské jeskyně s propadáním Punkvy, jeskyně Nová Rasovna s propadáním Bílé vody, jeskyně Piková dáma, Spirálka, C 13, Stará a Nová Amatérská jeskyně, propast Macocha a Punkevní jeskyně. Všechny tyto jeskyně jsou navzájem propojeny, ale na mnoha místech je spojují jen sifony, jejichž délka se pohybuje v řádu desítek i stovek metrů. Z toho je jasné, že celý systém se projít nedá a do některých míst se dostanou jenom speleopotapěči.
V roce 1969 byla objevena Stará Amatérská jeskyně a ještě tentýž rok po překonání sifonu na konci povodňové chodby byla objevena Nová Amatérská jeskyně. Tento sifon byl také dlouho jediný a zároveň nebezpečný vchod do podzemních prostor. A právě to se stalo osudné dvojici speleologů Milanu Šlechtovi a Marko Zahradníčkovi, kteří zde při průzkumu v roce 1970 zahynuli. V roce 1973 byla proražena horizontální štola, která ústní do Pustého žlabu a Nová Amatérská jeskyně se tak stala přístupná a její průzkum mohl pokračovat. Tímto vchodem jsme my také vstupovali. A co nás za ním čekalo, se dozvíme ve vyprávění jednotlivých účastníků podzemní expedice.
Nejdřív své zážitky popíše Leoš.
Je poledne. Mrzne a sněží. Zalesněným skalnatým údolíčkem jsme došli k nenápadnému otvoru v příkrém svahu a čekáme na jeskyňáře, který nás povede dovnitř. Musíme se na to nejprve převléknout, ale každý z nás si to co nás čeká, představuje trochu jinak. Všichni tušíme, že se tam můžeme poněkud zamazat, a proto se soukáme do věcí, které nějaké to smítko snesou. Někdo do tepláků, někdo do starších kalhot a šusťákové bundy, někdo do montérek. Přilba je povinná, máme jí všichni. Honza sebou naštěstí vzal i lepící pásku a tak se na zánovní stavební helmy lepí čelovky, či jejich napodobeniny. Zcela rozdílné názory pak panují na vhodnou obuv. Můžeme prý očekávat až 70 cm vody, jistě bahýnko, písek a kamení. Většina z nás má tak holínky, někdo ale doufá, že si vystačí s turistickou obuví a Martin vyrazil do nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás, ponechaného zcela v „přírodním stavu“, v keckách. Nízkých, letních, téměř plátěných s hladkou podrážkou. Obdivuhodné!
V jeskyni se nesmí vykonávat tělesná potřeba. Máme sebou sice pro všechny případy plastové láhve s různou šířkou hrdla, ale přeci jen se každý snaží před cestou do podzemí nějakým způsobem dokonale vyprázdnit. Nechutné!
Konečně přijíždí jeskyňář, obléká si speleologickou kombinézu a nazouvá vysoké rybářské holínky tzv. prdelačky (končí až pod zadkem). Někteří z nás mírně znejistí, když vidí takovou přípravu na velkou vodu. Martin ale obut v keckách se špičkou skrz na skrz promáčenou od sněhového poprašku nehne ani brvou, čímž i ostatní odradí od zbabělého chvilkového nápadu – půjčit si od jeskyňáře další jím přivezené rybářské holiny. Odvážné!
Jdeme na to! Řadíme se do úzké přístupové chodby a sestupujeme dolů. Po chvilce se ocitáme ve vlastní jeskyni. A hle, před námi jezero. Dlouhé, kalné, studené a hlavně hluboké. Hluboké tak, že naše běžné holinky neprojdou. Pokouším se ve dřepu protáhnout podél stěny, kde je úzký kluzký břeh, ale zrazuje mě můj vlastní batoh. Pod nízký strop se s ním prostě nevejdu, ať už ho mám na zádech nebo v náručí. Marně se cpu do nízké škvíry, strop neustoupí a začínají mě bolet kolena. Půjdu tedy vodou, skrčen co nejvíc u kraje, kde je menší hloubka, kde snad vodu udržím těsně pod okrajem gumáků. Cítím ale, že něco není v pořádku. Uvědomuji si, že si ve vodě poněkud máčím zadek. To není příjemné! Půjdu tedy kousek dál od kraje, kde je strop o něco vyšší. Krůček doprava, nohy klesají jaksi hloub než by měly a z mých gumáků se náhle ozývá bublavý zvuk. Voda padá přes okraj jak přes hráz přehrady a ledový mokrý chlad už mi cucá prsty v nasáklých ponožkách. Hnusné! Máme za sebou prvních deset metrů a už jsem slušně promočený. Zneklidňující! To nám to ale začíná!
Je odpoledne, o čtyři hodiny později. Vylézáme na denní světlo, ale toho již kvapem ubývá. Máme to za sebou. Jsme nadšení, utahaní, mokří, špinaví a dává se do nás zima. Prostě paráda. Takhle nějak by měl vypadat ideálně využitý den Moskyta. Něco nevšedního, unavujícího a inspirujícího. Cesta do nitra země byla velmi intenzivním zážitkem, který z mysli jen tak nevyprchá a který zcela doceníme až s odstupem času, v teple a pohodlí domova. Zatím to však moc pohodlné není. Převlékáme se, ale stejně je všechno zapatlaný od bláta, mokrý a studený. Bylo mi líto, že už lezeme ven, teď se ale těším pod horkou sprchu, na dobré jídlo a půllitr piva. Motivující!
Za čtyři hodiny jsme podzemím urazili asi tři kilometry. Prošli jsme, proklouzali, probrodili, přelezli a prolezli obrovské i velmi úzké jeskynní prostory, prohlédli si přitom úžasné modelářské dílo vody, vápence a ponorné řeky a také se možná navždy zapsali do historie speleologie. Vždyť Martin byl patrně vůbec prvním člověkem, který bez podpůrných technických prostředků dosáhl centrální části Amatérské jeskyně v keckách a ještě se vrátil zpět! Bylo mu sice chvílemi slabo a prosil o pomoc písní „Lásko, mě ubývá sil“, každý ale ví, že v takových extrémních podmínkách se musí spolehnout jen sám na sebe a on to dokázal! Neuvěřitelné!
Další kdo se s námi podělí o své zážitky je Martin, ústřední postava několika vyprávění.
Amatérská jeskyně – podivný název, pro mě doposud nevysvětleného původu. Dle mého názoru však nemá nic společného se stupněm fyzické či psychické kondice, kterou by měl být naplněn každý z vyvolených návštěvníků těchto tajemných prostor. Rád bych se podělil o nejsilnější zážitek…
Vybaven čelovou svítilnou (chatrně připevněnou lepící páskou na zapůjčené stavební ochranné přilbě), bundou z blíže nespecifikovaného „šusťákového“ materiálu, promokavými kalhotami a botami z obzvláště nasákavého materiálu se speciální skluzovou podrážkou, jsem se vydal do útrob tohoto výtvoru přírody. Již instrukce k jeho návštěvě prozrazovaly něco neobvyklého, nečekaného, nového… Po prvních pár metrech chůze raženou štolou mi bylo zcela jasné, že původní rady ve smyslu „připravte se na nejhorší“ byly opravdu na místě. Původně jsem je však bral s určitým, sobě vlastním, nadhledem.
Brod „na boso“ špinavou vodou, která má okolo 8°C, a to ve značném předklonu a za neustálého hlídání předmětů základní lidské potřeby (mobilní telefon, klíče od auta, fotoaparát s několika výměnnými objektivy, ponožky, boty), mě činilo vážné potíže – nutno dodat, že spánkový deficit a doposud vysoká hladina zbytkového alkoholu z předešlého dne, byla rovněž značnou přítěží… Krůpěje studeného potu stékající po čele mi téměř znemožňovaly orientaci v takto stísněném prostoru – jedinou starostí bylo neutopit se a zároveň neutopit žádný z předmětů „základní lidské potřeby“. Cestu do Prahy si dovedu představit snad jen bez ponožek a bot… Konečně se před námi otevřel prostor, kde bylo možné se opět pohybovat ve vzpřímené poloze Homo Sapiens. Vypadalo to jako po bitvě. Někdo vyléval obsah holínek, někdo svlékal promáčené kalhoty, jiný navlékal špinavé nohy do ponožek a bot, někdo pouze tiše sténal… Po této části jsem se sám sebe tázal, co nás ještě může čekat horšího?!
Odpověď však byla naštěstí příznivá: zážitek z návštěvy jeskyně plné nádherných krápníků a maleb, jejichž autorem byla sama příroda, byl prostě úžasný! Skvělá zkušenost!!!
To nás ale ještě čekala cesta zpět a nový brod…
Další, kdo nám bude vyprávět své zážitky je Marcela, která se také z jistých důvodů bude věnovat hodně mokré části naší cesty.
Pomalu se blížil dlouho očekávaný víkend, kdy nás čekal vstup do jeskyně, která má příhodný název „Amatérská“. Od „vrchního moskyta“ Zdeňka jsme obdrželi instrukce, kde bylo uvedeno, co sebou, na sebe, atd. Podle těchto instrukcí už bylo jasné, že to nebude žádná hračka, ale v koutku duše jsem si ještě naivně myslela, že to nemůže být zase tak náročné, protože většina z nás jsou amatéři a nikdo včetně profesionálního průvodce by přeci tolik neriskoval. No, a všechno bylo jinak, ….riskoval, a riskovali jsme všichni.
Ono sobotní dopoledne jsme všichni před jeskyní provedli poslední úpravy svých super ohozů dle posledních módních trendů, poslední „čůrání“, protože v jeskyni žádné toalety nemají a přišla poslední nabídka od našeho průvodce, zda si přeci jen nechce někdo ze čtyř „odvážlivců“ bez holínek nějaké zapůjčit. A nechtěl, protože proč, to se musí přeci zvládnout i bez nich, prostě hrdinové.
Tak jsme vyrazili …. Po zapsání do knihy návštěv na začátku jeskyně jsme pokračovali. První zastávka, první informace k jeskyni, shlédnutí plánku a pokračujeme dál do lůna země. Po krátkém vzestupu jsme před sebou zahlédli malý průlez, který byl cca do půlky zatopen vodou a ne zrovna čistou. První dotaz zněl, zda se to dá obejít a odpověď byla rychlá – nedá. Členové výpravy bez holínek se tedy začali zouvat, a že to zvládnou na boso. Dobrá, proč ne, ale náhle mi problesklo hlavou, že nápad je to dobrý, ale to by nesměl mít člověk punčocháče. Nuž tedy dobrá, musím se poprat s dalším drobným zádrhelem, ale náhle bylo vyřešeno. Projdu to bez bot, bez ponožek, kalhoty vyhrnu, punčochy si ponechám a na druhé straně je sundám, hodím do batohu a půjde se dál. Batoh a boty mi vzali „přátelé a kamarádi moskyti“ a pomalu jsem začala vstupovat do vody. První pocit byl šílený, studená voda, nevím, co je na dně a kam šlapu, průlez malý, takže tělo zkroucené do klubíčka a s těmito pocity to mám projít. Fakt jsem si v tento okamžik říkala, zda to mám za potřebí, ale překážky je nutné překonávat, tak jsem pomalu postupovala do míst, kde voda už nebyla, a tělo se mohlo narovnat. Jupíííí…… zdolala jsem to a i všichni ostatní. Teď už jen sundat mokré a špinavé punčochy, navléknout ponožky, boty a vyrazit. Pravda je, že strkat nohy od bláta do čistých ponožek a následně do bot nebylo taky nic příjemného, ale na druhou stranu to znamenalo mít nohy v teple a pokračovat dál. Po tomto pěkném začátku nás už žádný podobný brod nečekal (kromě cesty zpět), ale čekalo nás klouzání po bahýnku, přelézání kamenů, plazení se průlezy a hlavně možnost spatřit krásy jeskyně, které vytvořila sama příroda. Mít možnost být několik desítek metrů pod povrchem země a vidět všechny ty krápníky různých tvarů a vše ostatní, co tam příroda přichystala, bylo tak úžasné až nepopsatelné, že počáteční brod a některá další úskalí jeskyně jsou zapomenuta. V těchto řádcích je jen několik z mála zážitků, které jsem v jeskyni zažila, ale i z toho se dá poznat, že žádná nuda, jenom „vzrůšo“, hlava plná krás jeskyně a touha po dalším dobrodružství.
Další ženou, která se do podzemí vydala, je Lenka. Jak se jí tam líbilo, se hned dozvíme
Na prohlídku Amatérské jeskyně jsem se moc těšila. Sice jsem měla trošku strach z avizovaného brodění a prolézání úzkých chodbiček (klaustrofobií sice netrpím, ale přece jenom….). A je pravda, že na začátku jsem trošku znejistěla. To, když jsme hned pár metrů za vchodem náš průvodce Tonda zmizel za ohybem chodby a my slyšeli jen šplouchání vody, jak se brodil přes jezírko. Ale všichni jsme statečně přebrodili až už v holinkách nebo bosky a pak už jsme se jen mohli kochat krásou jeskyně.
Při běžné návštěvě jeskyně se člověk musí držet pouze vyznačených tras a musí rychle postupovat, protože se za ním valí dav dalších zvědavých turistů. V Amatérské jeskyni bylo ale všechno jinak. Na některých místech jsme procházeli přímo kolem krápníků a mohli jsme si celou tu nádheru prohlídnout krásně zblízka a v klidu. Některé krápníkové útvary, které před námi vystupovaly ze tmy, byly opravdu úchvatné! Chvílemi bylo sice docela náročné udržet se na nohou – třeba když jsme procházeli úseky pokryté kluzkým bahnem a nebo se snažili projít přes velké balvany, ale opravdu to stálo za to a jsem moc ráda, že jsem se této expedice zúčastnila.
Evu, jako jednu z mála, zaujala docela jiná příhoda, než obvyklý brod jezírka.
Co kdybychom takhle zítra po cestě domů… „Stůj! Jdeš špatně! Zpátky! Spadneš!“ Tak. A teď, jak donutit unavený mozek udělat opatrné tři kroky zpět, vylézt nahoru a překonat zbytek závalu? Pořád jsem si myslela, že má únava je po těch úžasných skoro čtyřech hodinách v podzemí jen fyzická. Chyba. Mozek už po té době soustředění, kam správně a bezpečně šlápnout a kde se dobře chytit, nějak nechce fungovat. Myšlenky neustále utíkají k běžným tématům života a je čím dál těžší soustředit se na cestu. Proč vlastně držím ten baťoh v ruce? A proč tak bezradně koukám na místo, které je jen dva metry ode mě a ke kterému se musím vrátit? Naštěstí tu nejsem sama a kluci pomůžou. Teď už se jen zase pečlivě soustředit. Pravá noha sem, levá támhle, přidržet se rukou. Jak mi ta zatracená baterka překáží! Bacha, klouže bahno!! Co si dám dneska k večeři? Hmm a horká sprcha. Musím si na středu udělat úkol z angličtiny…
A na závěr se podělí o své zážitky Honza.
Měl bych Vám tu svěřit mé pocity z návštěvy podzemního komplexu Amatérská jeskyně, ale kde začít? Když jsme mluvili o návštěvě jeskyně, byl jsem jednoznačně pro, říkal jsem si, bude to dobrodružství, ale jak se termín odjezdu blížil, začal jsem váhat. Říkal jsem si, mám všechno? Svítilny, holinky, náhradní baterie, co na sebe, do čeho to všechno dám? Tisíce a jedna myšlenka mne pronásledovaly, mám se s tím tahat nebo to nechat doma, co ještě můžu potřebovat atd. No dal jsem to dohromady, a když jsme stáli před vchodem do jeskyně, řekl jsem si mám vše, co potřebuju. Vstoupili jsme do systému uměle vytvořeným vchodem, pohoda, říkal jsem si. Pak se před námi objevila jeskyně tak, jak ji příroda vytvořila, krása. To, že je nad námi 140 metrů masivu mi nijak nevadilo, občas jsem si řekl, proč to vlastně nespadne, ale nijak mě to neznepokojovalo. Postupovali jsme dál, šel jsem poslední, přirozeně jsem měl nepříjemný pocit z toho, že za mnou je tma a potencionální příšera mě uchvátí jako prvního, ale trochu mi pomáhal batoh nacpaný oněmi potřebnými věcmi na cestu. Měl jsem pocit většího bezpečí. Najednou se řada zastavila a já slyšel z předu skřeky zoufalství. Bylo třeba probrodit takové malé jezírko, někteří z nás byli nuceni projít naboso, vůbec jsem jim nezáviděl. Já měl holiny, ale taky i batoh, který mi hodně překážel. Průvodce mi ho pronesl, jinak bych utopil vše, co v něm bylo. Vody bylo hodně, středem to projít nešlo, musel jsem se krčit na kačera při stěně jeskyně, v jednu chvíli jsem se zasekl mezi stropem a dnem jezírka a nemohl se ani hnout, při větším dřepu mám vodu v holinách, byla to zoufalá situace, ale podařilo se mi vyprostit. Po tomto počátečním šoku jsem si jeskyni užil, bylo to nádherné, krásné, jedinečné, neuvěřitelné. Takové prostory, které si za miliony let vytvořila jen voda! Byl jsem uchvácen! Pak už jsem se jen jednou zasekl ve skalní štěrbině při prolézání a jednou mi pod nohama utekl kámen, ani kotník jsem si nevymkl. Po dvou hodinách stoupání a klesání jsem byl značně unavený a to jsme byli jen v půlce. Přežili jsme. Závěrečné brodění jezírkem jsem řešil razantně a to průchodem středem. Když se mi voda vlila do holin, myslel jsem, že mi nohy umrznou, poznal jsem, co zažili mí kolegové při vstupu. Rychle jsem proběhl a vodu vylil, v tu chvíli mi přišlo, že mám holiny vytápěné topením, jak to najednou hřálo. Byli jsme venku a šťastní, už zbývalo jen vystoupat k autu, Bylo to hodně vysilující. Ještě pátý den jsem nemohl používat pravou nohu pro bolest, která mě trápila ve stehenním svalu. Ale byla to prostě bomba!
Tak to byly postřehy a zážitky jednotlivých účastníků Moskytí podzemní expedice. Pokud vím, tak od sebe neopisovali a každý to napsal tak, jak to cítil a co právě jeho zaujalo. V době, kdy vzniká tento článek, jsem jediný, kdo četl všechno. Mám tak možnost na výše uvedené reagovat. Možná to tak nevypadá, ale podle mého názoru, to zase tak drsné nebylo. Jen někteří trochu podcenili přípravu. Dokladem mého tvrzení je i účast čtrnáctiletého Jirky, který vše zvládnul v pohodě, prošel vodou bez namočení a na konci byl asi nejčistější. Nutno ovšem podotknout, že nenesl žádný batoh plný zbytečností, jako je mobilní telefon 140 metrů pod zemským povrchem. Navíc jeho tělo se lépe vešlo do úzkých děr a nezatěžkávalo ho množství přebytečného tuku, jako některé z nás.
V každém případě se domnívám, že akce byla zdařilá a všichni si odnášíme neopakovatelné zážitky na nejdelší jeskynní systém v České republice – Amatérskou jeskyni.
Účastníci expedice: Leoš Drahota, Jan Kadlec, Tomáš Kadlec, Jiří Mikšík, Zdeněk Mikšík, Martin Šedivý, Lenka Turková, Marcela Turecká, Eva Zálešáková a náš průvodce Antonín Tůma.