Šumavský obr Rankl Sepp

Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.
Ranklov

Šumavští Klostermannové

Mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou se rozkládá Ranklovská rovina. Leží v nadmořské výšce kolem 1100 metrů a je to jedna z nejdrsnějších lokalit Šumavy. Po většinu roku je tu chladno a deštivo. Zimy jsou tu pak velmi dlouhé a tuhé. Na pláni sevřené ze všech stran horským lesem a četnými rašeliništi, vznikla zřejmě v 18. století, v souvislosti se založením sklárny na blízké Zlaté Studni, malá osada Ranklov. Tady našel svůj domov jeden z příslušníků v této oblasti značně rozvětvené rodiny Klostermannů – královský svobodný sedlák Matyáš Klostermann.

První z Klostermannů přišel do oblasti plání střední Šumavy z Rejštejna zřejmě v roce 1670 a jmenoval se Georg Klostermann. Pláně (Gefilde) - Kvildy byly v těch dobách po útrapách třicetileté války a po několika morových ranách značně vylidněné. Na počátku koupil první Klostermann opuštěnou usedlost na Horské Kvildě, kterou však po nějakém čase přenechal rodině Weishäuplů a přestěhoval se na jiný opuštěný kvildský statek, později zvaný podle Georgova syna Daniela Klostermanna Danielhof. Tato usedlost stávala v místech, kde dnes z Horské Kvildy odbočuje silnička ke Zlaté Studni. Statek U Daniela však po 2. světové válce zanikl a na jeho místě nyní najdeme poměrně čerstvou novostavbu. U Daniela Klostermannové hospodařili až do roku 1904 a evidentně se jim tu dařilo. Jejich rod se postupně rozrůstal, větvil a expandoval do blízkého i vzdálenějšího okolí. V roce 1945 žilo na Horské Kvildě v devíti vlastních domech na 15 rodin Klostermannů, na Kvildě pak dalších pět. Ze statku U Daniela pocházel také Josef Klostermann (pravděpodobně vnuk Daniela Klostermanna), žijící v dospělosti na Dolních Hrádkách u Srní, jehož synem byl lékař Josef Klostermann - otec známého spisovatele a milovníka Šumavy Karla Klostermanna.

Jedním z významných počinů tohoto spisovatele je i slavný román „V ráji šumavském“. V něm se zčásti věnuje právě té větvi šumavských Klostermannů, která našla domov na samotě uprostřed lesů Ranklovské roviny.

Není snad děsnější krajiny na celé Šumavě nad touto Rankelskou planinu. Neroste na ní žádné obilí, i brambory se málokdy urodí; vysoká poloha, as tisíc jedno sto metrů nad mořem, podmiňuje pozdní a ranní mrazy, které všecko ničí; částečně je porostlá bídným, zakrslým lesem, zčásti pak pokrývají její povrch známé strašné močály; jen tu a tam vybují z půdy hustá, vysoká tráva a luční hospodářství dovoluje dosti značný chov dobytka. Po dobu dlouhé zimy burácejí tu strašné vichřice; nasypou se sněhu nevídané spousty, které pak tající mění celý kraj v jediný neprůchodný močál, z něhož vody těžko stékají. Páry a mlhy, vycházející z močálů, mění světlo denní v dlouho trvající šero, jež žádný paprsek sluneční nepronikne. Jednotvárně bez jediného krásného, utěšeného bodu, na němž by oko odpočinulo, rozkládá se smutná tato rovina, v níž střídá se temná zeleň smrkových lesů s černou půdou rašelin, s drahami šedým mechem porostlými.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Rozkvět šumavských skláren dával práci nejen kvalifikovaným sklářům, kteří většinou přicházeli z daleka, ale i mnoha dalším místním řemeslníkům a pomocným dělníkům. Díky tomu se i obyvatelům Šumavy z Kvild začalo dařit mnohem lépe. Rozvíjela se horská městečka a vesnice, poblíž sklářských provozů se i na zcela nehostinných místech stavěly osamocené usedlosti. Především doprava dřeva na topení ve sklářských pecích, těžba, drcení a zásobování křemenem či následný rozvoz sklářského sortimentu zákazníkům, poskytoval povozníkům slušné živobytí. Jedním z nich byl pravděpodobně i první hospodář na Ranklově, pocházející z rozvětveného rodu Klostermannů.

Matyáš Klosterman (*1785 Popelná) si vzal za ženu Františku Hoffmannovou (*1790), dceru sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny a odvedl si ji sebou na Ranklov. Tam spolu ve velmi drsných podmínkách začali hospodařit, v čemž jim muselo ze všech svých sil postupně pomáhat i jejich devět dětí. A hned to prvorozené dítko, bylo brzo svým rodičům více než zdatným pomocníkem. 16. ledna 1819 se totiž na samotě uprostřed lesů narodil pozdější legendární šumavský obr Josef Klostermann, zvaný Rankelský Sepp.

Josef z Ranklova

Ještě než Josef Klostermann dovršil věku dvaceti let, měřil už 210 cm. Byl vysoký, ale poměrně štíhlý, jeho síla však prý byla obrovská. Používal jí většinou jen při práci a při úkolech, s kterými si ostatní nevěděli rady. Měl mírnou povahu, pokud se však přeci jen někomu podařilo ho opravdu rozzlobit, musel takový odvážlivec počítat s tím, že dopadne velmi zle. Jinak byl Sepp prostý, pracovitý a srdečný člověk, učiněný dobrák, navíc se smyslem pro humor. Pomáhal kde mohl a ostatní horalé si ho velmi vážili.

Jednoho dne prý mladý Sepp spatřil ve Zhůří u Krickelových, kam přišel kosit louku, v kolébce nemluvně – malou holčičku. Ta se na obrovitého horala, který se nad ní sklonil, začala náhle usmívat a spokojeně broukat. To Seppa tak potěšilo, že prohlásil: "Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou." A jak řekl, tak také bylo. Tato o hodně mladší dívka Cecilka (Cäcilie), rozená Krickelová, se opravdu později stala jeho manželkou a během několika následujících let Josefovi povila 7 dětí.

Josef Klostermann byl na Ranklově spokojený. Po převzetí hospodářství využíval skrovných darů drsné horské divočiny i dávných naturálních práv, které získali jeho předci při počátečním osidlování pustých šumavských Plání. Ty mu mimo jiné umožňovaly odběr dřeva z okolních lesů či možnost pást 25 kusů dobytka na pozemcích kašperskohorských pánů. Hlavně se ale Rankl Sepp živil povoznictvím. Volským potahem do nedaleké sklárny na Zlaté Studni pravidelně přivážel dřevo a křemen, po velkých polomech, jenž způsobila 26. října 1870 silná větrná smršť a následné tzv. broučkové kalamitě, svážel klády do Rejštejna k plavení po řece Otavě.

To bylo vůbec zlaté období Šumavy. Jedna z prvních ničivých invazí lýkožrouta smrkového přinesla horalům nebývalé zisky. Dřevo napadených stromů nestačili kácet ani odvážet a peníze se jim jen hrnuly. Na bídu a odříkání zvyklí horalé náhle bohatli a neuváženě utráceli. Tradiční hodnoty a zvyklosti se vytrácely. Josef Klostermann prý varoval před přílišným rozhazováním. Věděl, že až bude dřevo z Šumavy odvezeno a lesy zdecimovány, bude o to hůř. Tušil, že stará dobrá Šumava před jeho očima navždy mizí.

Karel Klostermann vložil k té době svému románovému Rankl Seppovi z ráje šumavského do úst tato slova:

„Alespoň neuvidí více moje staré oči, co zde se páše, a kam vás přivedl tento broučkový blahobyt! Peněz máte nazbyt, s penězi roste vaše zpupnost a vaše hříchy volají do nebe! Však není dalek den, kdy vaše příjmy se náhle zarazí jako vody temence po dlouhém suchu. Pak zase zkrotnete a budete naříkat...! Ale pozdě budete honit bycha...! Navykli jste tomuto životu a nebudete více s to, abyste žili jako dříve, dokud vám ještě netekly peníze. Pak budete dělat dluhy, jako že už je teď děláte, ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl, protože už ani tyto vaše obrovské výdělky nestačí na výdeje, jichž vyžaduje váš zhýralý život, a ty dluhy vás uškrtí, vás a vaše potomky, a hrouda, kterou vzdělávali otcové vaši, les, který je živil a kterýž vy ve slepotě své vymýtíte, abyste nabyli ještě jakés takés šibeniční lhůty, tyť se proti vám pozvednou a budou vás klnouti...“

Rankl Sepp žil ve svém horském hospodářství tak, jak byl zvyklý od svých rodičů, jak se na takovém kousku neúrodné půdy uprostřed lesů a močálů žít dalo a také podle toho, jak se dařilo blízkým sklárnám, či jaká byla poptávka po dřevě. Vystaveni nemilosrdnému koloběhu ročních období tito lidé usilovně pracovali především přes krátké léto a dlouhou zimu přežívali podle toho, jak se na ní dokázali připravit. Nebylo možné žít bez předvídavosti, bez úspor na nutné výdaje, bez plánování a bez řádu. Každé opomenutí, či zanedbání se zpravidla krutě vymstilo. Nemoc či zranění hospodáře představovalo ohrožení celé rodiny. Stejně jako na zajištění vlastního živobytí se dbalo na zaopatření domácího zvířectva a hlavně pak dobytka. Vždyť na tažných zvířatech a jejich kondici byl takový povozník zcela závislý. Rankl Sepp tohle všechno dobře věděl a snažil se to připomenout těm, kteří na to oslepeni náhlým blahobytem začali zapomínat.

Stejně prostě, jako žil sám, vychovával i své děti. Ti co Josefa Klostermanna na Ranklově navštívili, vzpomínali, jak jeho drobotina vždy při příchodu hostů bez řečí zalezla na pec, odkud tiše poslouchala debatu dospělých a slezla, až když zase návštěva odešla. Ani sám Sepp u stolu příliš neposeděl. Byl zřejmě již z dětství zvyklý jíst stranou od ostatních na lavici u kamen a teprve tady mu opravdu chutnalo. Při rozhovoru prý často na znamení souhlasu používal zvláštní sousloví: „Nocharanondar, so, so“.

Josef byl levák, s jeho mohutnou postavou kontrastoval vysoko posazený, skoro až dětský hlas, což mohlo být znamením jakési hormonální poruchy, která zřejmě stála i za jeho nadměrným vzrůstem. Kdo Seppa znal, zvykl si ho vídat zpravidla v režné košili, na které nosil až ke krku upnutou vestu. Kabátec a kalhoty měl ušité z podomácku vyrobené, teplé a pevné látky, zvané šerka. Nohy, obuté do kratších kožených holínek, měl až po kolena chráněny vysokými vlněnými punčochami. Typickým „módním“ doplňkem Rankl Seppa byl však jeho kulatý plstěný klobouk, který vždy při hovoru sundal z hlavy a přidržujíce si ho oběma rukama u těla, s ním otáčel v prstech. Střecha klobouku byla díky tomu dohladka vyleštěna a leskla se jako zrcadlo. Kamkoliv se pak šumavský obr vypravil, doprovázela ho jeho půldruhého metru dlouhá sukovice.

Obrovitý stařec, který sedě přesahoval o dvě hlavy všecky, kdož tu byli, a jehož ruce, medvědím tlapám podobné, pohrávaly na stole malovanou skleněnou tabatěrkou na brisil, přikývl zádumčivě hlavou. Taková milá stará tvář, na níž trůnila učiněná dobrota, která zřela i z jasných modrých očí, že útěcha byla se na něho podívat.

Sepp byl vůbec vzdor svému stáří nejdovednější vozka, vždy pečlivý, vždy pozorný; všichni měli neobmezenou důvěru v jeho zkušenost; podobalo se, jako by jeho přítomnost o sobě vystačovala na odvrácení všelikého neštěstí. Ať se přihodilo cokoliv, Sepp věděl radu, a dobrá jeho mysl nikdy nikomu pomoci neodepřela. Znali ho v celých širých hvozdech a o síle jeho vypravovaly se věci přímo báječné.

V ráji šumavském, Karel Klostermann

Podle všeho se rodině Josefa Klostermanna na horské samotě dobře dařilo. Přesto se však přiblížila chvíle, kdy měl stárnoucí Sepp svůj „šumavský ráj“ Ranklov opustit. Již nějakou dobu se kašperskohorským majitelům lesů Ranklovské roviny nelíbilo, že tu žije a hospodaří někdo, kdo disponuje dávným naturálním právem, bere si jejich dřevo a spásá jejich louky. Přemlouvali proto mnohokrát Josefa Klostermanna, aby se přestěhoval do vlídnějších končin a Ranklov jim prodal. Sháněli mu jiné šumavské hospodářství a nabízeli různé „výhody“. Sepp dlouho odolával, ale v roce 1882, i vzhledem k tomu, že definitivně vyhasly sklářské pece na Zlaté Studni, s prodejem souhlasil. Třiašedesátiletý šumavský obr se stěhoval do osady Jáchymov u Stach.

Mezi Čechy

Ve stráni stojící, bývalá Hercíkova chalupa č.p. 132 se stala novým domovem Josefa Klostermanna a jeho rodiny. Sepp se však jako doma v novém, převážně českém prostředí necítil. Sám neuměl ani slovo česky a chyběla mu jeho ranklovská samota. Udržoval si v Jáchymově malé hospodářství, přivydělával si také výrobou dřeváků a střešních šindelů. Dál nezištně pomáhal, kde bylo potřeba a jeho noví sousedé si ho brzo oblíbili. Zvláštní typ náklonnosti, či možná sklon přivlastnit si tuto legendu jsme pocítili sami při návštěvě Stach i nyní, po 130 ti letech, když jsme se kolemjdoucího muže ptali na pomníček Rankelského Seppa. Odpověděl nám ochotně, ale poněkud podrážděně: „Snad našeho Seppa ne, ten stojí na hřbitově!“

Jako bohabojný člověk docházel Josef Klostermann pravidelně na německé kázání a bohoslužby až do Nicova, kam k faráři Jungbauerovi posílal do školy i své děti. O svátcích prý nikdy nechodil do kostela s prázdnou. Na Martina sebou na faru přinesl husu, na Vánoce domácí vánočku plnou rozinek, na Velikonoce daroval jehně a na sv. Prokopa dokonce celé tele.

Seppa se nejenom pro jeho mohutnou postavu mnozí pokoušeli vyfotografovat. Nikomu to však nedovolil, neboť věřil, že fotoaparát je čertův vynález. Přesto se jednu jeho fotografii pořídit podařilo. Došlo k tomu však jen díky malému podvodu městské rady v Kašperských horách. Ta Josefovi doručila falešnou žádost budějovické konzistoře o pořízení a zaslání podobizny, neboť si jeho obrázek prý přeje vidět sám biskup. Tomu se již Rankelský Sepp vzepřít neodvážil. Konečně souhlasil s fotografováním, při němž vznikl jeho jediný snímek, na kterém se šumavský obr opírá o židli běžné velikosti, aby tak vynikla mimořádná Seppova výška.

Dcera Josefa Klostermanna paní Voldřichová ze Stach – Sibiře vyprávěla, jak se jednou její otec vracel s plně naloženou fůrou dřeva domů do Jáchymova a jeho synové při sjíždění z lesa z Popelní hory, nejen že stále vůz brzdili, ale dokonce podkládali kola, aby se povoz zastavil a dobytek si na chvíli odpočinul. Toho roku bylo prý velmi deštivé léto a cesty byly od stékání vody vymleté a kamenité. Drobné kamení se při sjíždění vozů z kopce pod koly jen hrnulo. Odpočinout si při takových sjezdech potřebovala nejen tažná zvířata, ale i vozka, který vpředu držel voj, aby tlumil její nárazy do potahu. Rankelskému Seppovi se však podkládání kol vůbec nelíbilo. Prohlásil prý: „Jsem už dost starý, ale tohle jsem v životě nikdy nepotřeboval. To se přece kluci dělá takhle.“ Pak svou medvědí rukou chytil zadní kolo za loukotě a vůz na místě stál. Kolo již z ruky nepustil a vůz zastavil vždy, když bylo třeba, dokud ho i s nákladem zdárně nedopravili ke kůlně.

To bylo však podle paní Voldřichové naposledy, co stárnoucí Rankelský Sepp předvedl nějaký svůj silácký kousek. Necítil už se dobře, chřadnul a ztrácel dobrou náladu. 19. ledna roku 1888 Josef Klostermann, který po celý život nepotřeboval lékaře, tři hodiny po půlnoci na „plicní slabost“ zemřel. Úmrtní list sice mluví o tom, že jeho pohřeb byl naplánován již na 21. ledna, podle nových zjištění však legendárního siláka čekal trochu jiný, i když typicky šumavský úděl těch, co skonali v zimě. Tělo Josefa Klostermanna bylo položeno na tradiční umrlčí prkno a odneseno za chalupu do sněhu a mrazu, kde pak čekalo do jara, aby mohlo být uloženo do již rozmrzlé země.

Rankl Sepp se dožil 69 let, což nebylo na tehdejší dobu vůbec málo. Náhrobek šumavského obra zůstal na hřbitově ve Stachách zachován. Stojí dnes však jako udržovaný pomníček na jiném místě, než na kterém bylo skutečně pochováno tělo slavného siláka. O Seppovu mohutnou kostru po jeho smrti dokonce projevilo zájem Vídeňské muzeum a nabízelo za ní značný obnos. To však rodina Klostermannů rázně odmítla. Dál hospodařila v jáchymovském stavení č.p. 132 a povinnosti obra z Ranklova převzaly jeho děti. Žena Josefa Klostermanna zemřela 40 let po svém muži a byla k němu uložena na stašský hřbitov. Potomkům Rankl Seppa se však prý později moc dobře nedařilo a osud některých z nich nebyl příliš šťastný. To už by byl ale jiný příběh. Jáchymovská chalupa Rankl Seppa stojí dodnes. Jeho památku tu udržují její současní majitelé - rodina Bořilova. V bývalém domě šumavské legendy poskytují ubytování privát Rank-Sepp a v rámci svých možností shromažďují další informace o Josefu Klostermannovi. O dávném majiteli své chalupy si s námi paní Bořilová dlouho povídala. Upozornila nás i na velký plochý sešlapaný balvan, zapuštěný do zápraží chalupy, který tam prý sám Sepp položil a prozradila nám i jiné zajímavosti o místě, kde dožil šumavský obr.

Seppův rodný dům na Ranklově byl zbourán v roce 1945. Na místě, kde stával, jsme našli jen zarůstající kamenné základy a v nich vestavěnou jakousi novější kůlnu, snad sloužící šumavským lesníkům. Ranklov dnes ze všech stran svírá podmáčený vzrostlý les a celá planina působí snad ještě odtrženější od civilizace, než v dobách Josefa Klostermanna. Opírá-li se vám do zad letní sluníčko, je tu moc pěkně, ledová, dlouhá a temná zima tady však musí být strašná. Rankl Sepp a mnozí další, kteří tu v nuzných podmínkách poloviny 19. století úspěšně přežívali, byli opravdoví tvrďáci a zaslouženě jim patří náš obdiv i uctivá vzpomínka.

Dodnes se na obra Josefa i díky románu Karla Klostermanna na Šumavě nezapomnělo a živá stále zůstávají vyprávění i legendy o jeho nadlidské síle. Do jaké míry jsou tyto historky skutečné, přehnané, vypointované či zcela smyšlené, nevíme, ale je to asi jedno. Jsou půvabné a docela vypovídající, jak o Josefu Klostermannovi, tak i o dávno zmizelé Šumavě.

Legendární kousky Rankelského obra

Sepp před soudem

Jednou přišel Rank Sepp do hospody na Zlaté Studni právě ve chvíli, kdy se tu při tancovačce strhla rvačka. Hostinský byl už zoufalý, ale když uviděl Seppa, požádal ho, aby rozvášněné rváče zklidnil. „Výrostci nechte toho, nebo bude zle“, zaburácel na rozjařené mladíky, ale ti, jako by neslyšeli. Ještě chvilku Sepp vyčkával, pak ale popadl každou rukou za límec jednoho výtržníka, ve vzduchu s nimi řádně zatřásl, srazil je horkými hlavami o sebe a poté s nimi mrštil o zem. Zůstali prý ležet jako mrtví, a dlouho se pak ze svého setkání se šumavským obrem v postelích kurýrovali. Nakonec se dokonce dožadovali potrestání Seppa za takové zacházení u píseckého Krajského soudu.

I musel se Josef Klostermann vypravit pěšky (vlaku nedůvěřoval) k soudu až do Písku. Tam se v ten den zrovna konal výroční trh. Mimo jiné tam řezníci nakupovali přivedený dobytek, aby ho pak na jatkách porazili. Dva tovaryši přiváděli právě statného býka a ten jakoby tušil, že jde na porážku, vytrhl se a hnal se přes celé náměstí i přilehlou ulicí. Písecké tržiště se rázem vylidnilo a každý hledal nějakou skrýš, kde by se před splašeným býkem schoval. Jediný kdo zůstal stát uprostřed náměstí, byl právě ze Šumavy sem dorazivší Sepp. Volali prý na něj písečáci, aby někam utekl, jinak že ho býk zabije, Josef však odložil svou sukovici a klidně šel rozběsněnému zvířeti naproti. Potom prý Sepp chytil býka za rohy, nadzvedl ho a praštil s ním o zem, až mu jeden roh ulomil a ten mu zůstal v ruce. Poté prý býka na zemi držel, dokud nepřiběhli řezníci a nesvázali statné zvíře.

Podívaná to musela být náramná a brzo se o šumavském silákovi vyprávělo v celém městě. Když pak Sepp stanul před soudem, členové poroty už byli obeznámeni s tím, koho mají před sebou a po velmi krátkém jednání Josefa osvobodili. „Jděte Klostermanne s Pánem Bohem zase domů, ale prosíme vás, podruhé nezapomeňte, že lidé nesnesou tolik, jako před chvílí býk na náměstí.“ Sepp se na soudce dobrácky usmál, popadl sukovici a vydal se na cestu zpět do svých šumavských lesů.

Siloměr

Na svátek Panny Marie Sněžné přicházelo každý rok na slavnou pouť do Kašperských Hor mnoho poutníků. Na náměstíčku se vždy soustředilo nespočet krámků, stánků a trhovců. Do Kašperských Hor samozřejmě přicházel i Rankelský Sepp a jednou procházel trhem kolem neobvyklé atrakce. Jakýsi podnikavý človíček tu měl na železném podstavci upevněny velké hodiny s ručičkou, pod nimiž se nacházel bytelný nárazník. Do nárazníku se za 4 krejcary tlouklo obrovitou palicí a ručička hodin ukazovala, jakou silou kdo do nárazníku udeřil. Majitel atrakce hlasitě vykřikoval, že komu se podaří bouchnout do nárazníku tak silně, aby ručička ukázala až na dvanáctku, dostane od něj 10 zlatých. Ještě se to prý ale nikomu nepodařilo.

Když to uslyšel jeden Seppův známý, vyzval Josefa, ať to také zkusí, že za něj ty 4 krejcary zaplatí. Ale Sepp nechtěl. Nechápal, že lidé platí za to, aby se mohli ohánět palicí. Když se však k pobízení přidali i ostatní kolemjdoucí, nechal se přesvědčit: „Je to sice hrozná hloupost, ale abys ty měl pokoj a ti kolem nás zbytečně nepovídali, dej to sem!“ Popadl do rukou palici, rozkročil se, rozpřáhl a udeřil do nárazníku. Celý stojan poskočil, ručička vylítla ke dvanáctce a letěla ještě dál, tam se zatřepala a zůstala viset. Dolů už jí nedostali. Pod silou Seppova úderu prasklo pero a podnikavec si mohl svůj siloměr sbalit a bez výdělku odtáhnout. Nadával prý a klel, ale odměnu Josefovi nevyplatil. Dobrák Sepp by si jí ani nevzal.

Převrácený povoz

Jednou prý vozili čeledíni z hořejšího mlýna na Popelné chvojí. Byli už nad Myslivnou, když povoz najel na velký balvan a celá fůra se převrátila. Už se stmívalo a tak nebylo myslitelné, že by náklad složili, vůz postavili na kola a znovu naložili. Nezbylo jim tak, než vypřáhnout koně, nechat převrácený vůz do rána na místě a vrátit se s prázdnou domů.

Druhý den byla neděle a Rankl Sepp se už za svítání vydal směrem od Zhůří přes Popelnou k přátelům a na bohoslužbu do Nicova. Tu na cestě před sebou uviděl převrácenou fůru. Nezaváhal, odložil svou sukovici, popadl vůz za horní břevno fasuňku a ten za okamžik stál i s nákladem zase pěkně koly na cestě. A že byl Sepp v dobrém rozmaru, popadl nedaleko ležící obrovský balvan, s kterým by snad ani pět chlapů nepohnulo a schoval ho na povoz pod chvojí. „Alespoň se jim ten vůz znovu jen tak lehce nepřevrátí, bude držet pořádně při zemi.“ Zamrmlal si s úsměvem pro sebe, vzal svou hůl a šel si po svém.

Když se čeledíni vrátili ke svému vozu, nestačili se divit. Strachovali, jakou práci jim dá převrácený povoz zase srovnat a hle, někdo to již udělal za ně. Brzo se dovtípili, že jediný kdo mohl tak snadno vyřešit jejich problém, musel být Rankelský Sepp. Potěšeni Seppovou výpomocí zapřáhli a zdárně dovezli svůj náklad domů. Při vykládce chvojí je však čekalo nepříjemné překvapení. Uprostřed vozu ležel obrovský balvan – dárek od Josefa Klostermanna. Ať se snažili, jak chtěli, nemohli s balvanem pohnout, natož ho sundat z vozu. O pomoc proto museli požádat jiného šumavského siláka - pilaře Andrese z dolejšího mlýna na Popelné od Paulusů. Teprve pak byl konečně balvan shozen z fasuňku a čeledíni si mohli oddechnout. Malý vtípek chasa Seppovi ráda odpustila, v paměti horalů však uvízla další nezapomenutelná historka o neuvěřitelném kousku šumavského obra.

ubytování v jáchymovské chalupě Rank-Seppa: http://www.nasehory.cz/privat-rankl-sepp

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Ochozská jeskyně
Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik...
Krušnohorská salaš Rýžovna
Při lyžování v Krušných horách jsme se náhodou dozvěděli, že snad někde v okolí Božího Daru se nachází salaš Rýžovna....
Ztracený Krčín
Tajemství ztraceného hrobu Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan – muže mocného, schopného a nenáviděného.
Nebeské rybky
Už od pradávna je známo to, že když si člověk něco nedokáže rozumně vysvětlit, hledá za onou „záhadou“ něco...