Lidé žili v jeskyních a skalních dutinách již od pravěku. Jedno takové zachovalé útočiště vykutané ve skále, obývané ještě na počátku 20. století, se nachází v Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Dodnes je tu částečně možné vypozorovat jaké to asi bylo bydlení.
Hrad Kost stojící na jihu Českého ráje je obklopen členitými pískovcovými skalami, zdvihajícími se jako kolmé stěny a věže nad hladinami rybníků, nebo svírajícími úzké stinné lesní soutěsky. Celá lokalita je jakýmsi pod úroveň okolní krajiny do skal zapuštěným romantickým údolím, střeženým od středověku kamenným hradem. Když roku 1340 Beneš z Vartenberka Kost založil, předurčil tím i další osídlení nejbližšího okolí. Jak už tomu skoro u každého dlouhodobě obývaného hradu bývá, začalo se i při Kosti postupně rozrůstat s panským sídlem spjaté podhradí. Jako první stavení pozdější Podkosti je roku 1516 uváděna Helikarova hospoda. V údolí je během druhé poloviny 16. století vybudován pivovar, první chalupy a domky si zde staví pekař, kovář či řezník. Obydlí dalších řemeslníků, chalupníků a sloužících pak brzy následují.
Rozvoj místní lidové architektury má však díky charakteru přilehlého přírodního prostředí svoje zvláštnosti. Lidé žijící v sevření skal začínají měkký pískovec v okolí svých příbytků opracovávat, používat ke stavebním účelům a hlavně se do něj zavrtávat. Dutiny vykutané do skalních srázů jsou často využívány k uchovávání potravin, k ochraně drobného domácího zvířectva a někdy i k sakrálním účelům jako kapličky či malé modlitebny. Jedna taková dodnes zachovaná dutina nad severozápadním okrajem Černého rybníka zvaná Barušky, je pak příkladem toho, jak pískovec Českého ráje sloužil lidem i jako celoroční obydlí.
Nevíme kdo a za jakým původním účelem umělou jeskyni do skály vyhloubil. Víme jen jak to udělal. I dnes je dobře patrné, že k hrubému otesání stropů a stěn použil špičák, zatímco podlaha byla prýskána pemrlicí. Jednalo se o od středověku běžné havířské nástroje, hojně používané i ke kamenickým a stavebním účelům. Ze způsobu provedení opracování pískovce se však dá usuzovat, že Barušky nevyhloubil zkušený profesionální kameník. Přechody stěn a stropů jsou oblé, nenajdete zde pravý úhel a kromě podlahy ani rovnou plochu. Jistou preciznost opracování, ostré rohy a snahu zachovat pravé úhly je možné zaregistrovat u menších kamenných detailů, jakými jsou police, okna, sokly či koryto v chlívku. Skalní byt má pět místností. Hlavním obytným prostorem Barušek je k východu orientovaná největší dutina jeskyně – světnice. Průchodem otočeným do jihozápadního směru se ze světnice postupně vchází do spížní komory, odtud severozápadně do síně a nakonec do severně orientované černé kuchyně. Ta již zase bezprostředně sousedí s obytnou světnicí, je s ní propojena společným členitým topeništěm, které sevřený prstenec místností skalního obydlí uzavírá. O něco později, zřejmě až po roce 1911 pak byla k síni od jihozápadu připojena ještě pátá místnost, jen v hrubých a v oblých tvarech vyvedený nízký chlívek.
Co se ale dá dnes z pouhého kamene vypozorovat o dalším vybavení tohoto bytu? Do skalního objektu se vcházelo dvěma otvory od východu a od severu. Vchod východní, vedoucí do světnice, byl osazen dvojitými svlakovými závěsovými dveřmi opatřenými nadpražním světlíkem, vchod severní pak jednoduchými závěsovými dveřmi vedoucími do černé kuchyně. Okenní otvory uzavírala do na míru tvarovaných dřevěných rámů usazená dvoukřídlá okna, jak o tom svědčí i dochované dobové fotografie. Ze stěn vnitřního prostoru se dá vypozorovat, že světnice a černá kuchyně byla vybílena vápnem, v hlavní obytné místnosti lze dokonce nalézt zbytky zeleného tónování. Světnice byla vytápěna nepřímo z černé kuchyně. V ní bylo na pískovcovém soklu situováno otevřené ohniště a nad ním pod stropem ústí širokého dymníku, odvádějícího kouř nahoru mimo objekt. Topeniště bylo vybaveno kamny a pecí, do nichž se rovněž přikládalo otvory z kuchyně. Součástí topeniště byl i otevřený krb ve stěně světnice, který plnil především funkci zdroje světla pro hlavní obytnou místnost.
Není známo kdo byl prvním obyvatelem Barušek. Neví se ani, kdy byly do skály vyhloubeny. Obydlí však nese znaky tradičního trojdílného vesnického domu komorochlévního typu a s pomocí znalostí zmapovaného vývoje lidové architektury odborníci usuzují, že vzniklo někdy před rokem 1850. Není-li ale k dispozici žádný historicky doložený pramen o okolnostech vybudování tohoto svérázného bytu, můžeme sáhnout alespoň po pověsti, kterou podle vyprávění jedné z obyvatelek jeskyně, zapsal v roce 1895 Karel Václav Rais.
Tato pověst vypráví o tom, že před skálou, do které je byt vyhlouben, stával kdysi domek, v kterém žil panský pastýř se synem. Když syn vyrostl, oženil se a přivedl si do nevelkého stavení svou ženu. Jak už to tak ale bývá, začal po čase mladé nevěstě otec jejího muže ve společné domácnosti překážet a spor se postupně nepříjemně vyhrotil. Starý pastýř už dál nechtěl a nemohl snášet protivnou snachu i rozhodl se proto k zoufalému činu. Sebral špičák, lopatu a do skály za svůj domek si začal hloubit vlastní útočiště. Dlabal do pískovce dny a týdny a dlabal usilovně. Díra ve skále byla po čase tak velká, že v ní mohl pohodlně spát, ale nešťastný muž tesal do kamene dál. Vykutal do skály nejen prostornou světnici, ale za ní komoru i síň a nakonec se obloukem prokopal z jeskyně zase ven. Získal tím vlastní vchod do svého skalního bytu a nemusel již do domku, kde vládla nesnesitelná snacha ani vkročit. Přesně rok prý hloubil stařec své podivné obydlí. Nenašel zastání ani u svého syna a když byl hotov, do svého nového domova se ten samý den co skončil namáhavou práci definitivně nastěhoval. Konečně byl svým pánem, připravil si lůžko, najedl se a ulehl k zaslouženému odpočinku. Již se nikdy neprobudil. Zemřel snad únavou po ročním usilovném tesání do kamene a možná i nechutí procitnout do nového dne plného tíživé samoty. Zůstal po něm jen jeho skalní byt. Smutná to pověst, ale snad je to jen pověst a Barušky vznikly za zcela jiných okolností.
Jisté je, že v roce 1881 se do skalního obydlí na břehu Černého rybníka, na příkaz majitele hradu Flaminia dal Borgo Netolického, nastěhovala vdova po pacholkovi, kterého před smrtí hrabě zaměstnával. Z přidělení nového bytu se však vdova dlouho neradovala. Velmi brzy, již v následujícím roce, jí totiž byla přidělena spolubydlící. Tou spolubydlící byla pro změnu vdova po nádvorníkovi, která onemocněla šedým zákalem a s velmi špatným zrakem již nemohla být vrchnosti ničím užitečná. Vdově po pacholkovi tím zřejmě začaly nelehké časy. Poloslepá žena se cítila společensky výše postavená a své společnici to občas dávala nepříjemně pocítit. Podle svědectví těch, kteří byt v té době navštívili, obě ženy obývaly protější strany světnice a úzkostlivě dodržovaly „rozdělenou domácnost“. Vdova po pacholkovi obývala část světnice vedle topeniště, spolubydlící pak měla svou postel v protějším koutě poblíž vstupních dveří.
Zatímco stavovsky „výše postavená“ nádvornice si svou část světnice vybavila postelí s kanafasovými peřinami, stolkem, dvěma židlemi, malou almárkou, velkou skříní, truhlou na šaty a zrcátkem, vdova po pacholkovi sedávala ve svém koutě u vlastního stolku se dvěma židlemi, uléhala do postele s mnohem tenčí peřinou a většina věcí se jí musela vejít jen do jedné malé almárky. Obě ženy spolu zpočátku zřejmě příliš dobře nevycházely. Odděleně se stravovaly a striktně dodržovaly rozdělení veškerého osobního majetku. Společně užívaly jen tzv. deputát, který dostávaly od hradního pána. Tvořily ho základní trvanlivé potraviny jako třeba obilí a brambory a také povolení sbírat na panském dříví, houby a lesní plody. Obě vdovy vrchností poněkud odklizené do skalního obydlí jako neužitečné si směly občas přilepšit příležitostnou prací, žebráním nebo získáváním milodarů. Do jaké míry využívaly těchto „privilegií“ není známo. Ekonomická situace Barušek, jak se jim říkalo a jak se časem začalo říkat i jejich obydlí, se však zdá se postupně zhoršovala. Roku 1911 už je jejich skalní byt vybaven jen jedním společným stolkem a dvěma židlemi. Skříň, almárky a druhý stolek s židlemi vdovy zřejmě musely prodat. Nutnost jíst u jednoho stolu však obě ženy možná konečně trochu sblížila. V té době již také černá kuchyně přestala plnit svůj účel a vařilo se v samotné světnici. Ta vybavená sporákem s několika plotnami se tak stala obytnou kuchyní.
Neví se kdy přesně obě vdovy přestaly skalní byt využívat. Těsně před 1. světovou válkou se však do již uvolněných Barušek nastěhovala početná rodina bezzemka, aby zde přečkala vlastní tíživou sociální situaci. Krátce po válce byl pak skalní byt definitivně opuštěn a stal se již jen němou vzpomínkou na životy svých obyvatel.
V roce 1892 několikrát navštívil Barušky spisovatel Karel Václav Rais. Pozoroval život vdov ve skalním bytě a inspirován jejich osudem vydal roku 1895 povídku V skále. I díky tomu máme dnes lepší představu o tom, jak se na přelomu 19. a 20. století žilo lidem na okraji tehdejší společnosti. Skalní obydlí Barušky nikdy nemělo číslo popisné, nebylo zaneseno v katastrálních knihách a jeho obyvatelé neplatili nájem. Objekt patřil majiteli panství a ten ho použil k ubytování těch, kteří se ocitli jako nepotřební v těžké životní situaci bez střechy nad hlavou. Možná by se dalo říci, že Barušky byly něco jako předobrazem dnešních holobytů. V Podkosti však nebylo využívání skalních dutin jako dočasného nebo i trvalého útočiště nic až zas tak výjimečného a podobných příbytků by se tu dalo vypátrat víc. I v současné době u nás mnoho lidí přežívá v nejrůznějších nouzových obydlích a kontrast stylu jejich života a života „většinové společnosti“ je mnohem větší než na začátku 20. století, kdy Barušky hospodařily v pískovci.
