Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem nich rychle plynuly, stejně tak jako krátké epizody lidských osudů. Jsou krásné, mohutné a vznešené. Jen jedno jim můžeme mít za zlé – nechtějí vyprávět. Během dlouhých staletí utržily i mnohé rány, a jizvy po nich rostly s nimi. Nad Třemošnicí v Železných horách stojí jeden takový strom, který dělá čest přívlastku památný.
Žižkových dubů je v Česku více. Tenhle stojí v obci Podhradí v podhradí hradu Lichnice. Stojí na kraji vesnice za bývalou hospodou, odhaduje se, že je mu 600 až 800 let a obvod jeho kmene měří 9 metrů. Své jméno získal díky pověsti, ve které v jeho stínu odpočíval vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, když jeho husité dobývali blízký hrad. Žižka se však podle všeho těchto vojenských tažení vůbec neúčastnil a pod dubem tak pravděpodobně nikdy nespočinul. Nevadí. Myslím, že pod dubem stanulo velmi mnoho jiných zajímavých lidí a stopy po jejich přítomnosti jsou možná zakódovány někde mezi letokruhy dubového dřeva, nebo ve vzoru žilkování listoví.
Někdy v dobách, kdy Lichnice patřila Mikuláši Trčkovi z Lípy, tedy kolem roku 1490, se prý pod dubem odehrálo romantické drama. Hradní pán musel nečekaně odcestovat z Prahy do Vídně a zprávu o tom poslal své choti na Lichnici po mladém rytíři Vilémovi. Rytíř se však do mladé a krásné paní Kateřiny beznadějně zamiloval a nedal jinak, než že se s ním musí pod hradem tajně sejít. Kateřina nakonec svolila s tím, že se s neodbytným mladíkem definitivně rozloučí právě pod naším dubem. Krátká schůzka milenců pod větvemi vzrostlého stromu se již chýlila ke konci, když se náhle u dubu zjevil podezíravý Trčka. Nebylo už ničeho, co by zmírnilo jeho hněv. Vilém hned vzápětí přišel o hlavu, Kateřinu čekal ještě hroznější osud. Krutý manžel jí nechal na hradě zaživa zazdít.
Údajně byl Žižkův dub letní zasazen někdy kolem roku 1250 při stavbě hradu. Stával u původní hradní brány a měl podle všeho vskutku rušný život. Přežil bitvy, které zuřily v jeho bezprostřední blízkosti, v roce 1610 byl svědkem toho, jak hrad vyhořel, v roce 1649, jak byl hrad zbořen. Dub sám přečkal roku 1969 požár kmene, který přijeli hasit hasiči až z Chrudimi. Vyhořelá dutina byla vyzděna, ale jak se později zjistilo, tento typ ochrany stromům nesvědčí, neboť jim brání v regeneraci. Zazdívka proto byla odstraněna, dutina ošetřena a zastřešena. V roce 1987 pak mohutného starce potkala zatím poslední nehoda, kdy se mu vylomila část koruny.
Na staré fotografii z roku 1982 stojím jako kluk na zbytnělém kořenu Žižkova dubu a evidentně nevnímám výjimečnost starého stromu. Je to pro mě jen velký dub. Dnes je tomu jinak a památné velikány chovám ve velké úctě. Je prostě úžasné, že tu něco živého existuje tak dlouho. Pamatuje tolik, a přesto se pokaždé na jaře znovu zazelená mladými lístky, jakoby toho stále neměl dost. Na kmeni Žižkova stromu nacházím malou cedulku s nápisem: „Přes 600 let tu stojím u staré hradní cesty. Viděl jsem hrad stavěti, jeho slávu, obléhání, zánik. Kéž bych se dočkal šťastných dnů příštích věků.“ Sedím na trávě, upřeně pozoruji ve větru ševelící korunu a najednou se mi zdá, že ke mně přeci jen starý velikán tiše promlouvá. Ještě úplně nevím, co chce říci, ale třeba jednou porozumím.
