Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již dlouhá léta a je jich více, než si člověk zpočátku uvědomuje. K některým vedla cesta trnitá, o to větší radost jsem měla z jejich objevení. Mnohé jsou zakresleny v mapách a můžete se u nich potkat se spřízněnou duší. A ta největší, jejíž historie je spjata s námi všemi, se stala předmětem velkého byznysu. Jsou tady odnepaměti. V přítomnosti u nich prožíváme chvíle někdy pohody a spokojenosti, jindy smutku, ale budoucnost neznáme. Teď však chci vyprávět příběh trochu jiný…
Byla to taková zvláštní doba, v práci práce nad hlavu a v osobním životě zlom a velké citové vakuum. Navíc mi onemocněla maminka a té naděje už moc nezbývalo….. Vracela jsem se do přírody, jak to jen šlo, a hledala v ní posilu a útěchu.
Když jsem si začátkem devadesátých let minulého století odskočila při jednom výletu poblíž Kosti do lesa, netušila jsem, jaké pozoruhodné události zde budu svědkem. Přístupová komunikace od zrekultivovaného písečného lomu tady ústila na silnici u nevysokého skalního výchozu. Později se z něho vyvrátil strom, vzniklý otvor jej rozdělil na dvě části a časem se i rozšiřoval.
Ve skalním bloku blíže k silnici jsem při jedné z dalších zastávek v roce 1994 zpozorovala malou díru skrz naskrz. Fotku z tohoto období bohužel nemám. Digitály ještě nebyly a zárodek příštího okna nebyl příliš patrný. Pak přešlo pár klidnějších let, v nichž se poměrně rychle zvětšoval a upoutával moji pozornost. Vždyť jiná skalní okna a brány, ke kterým se i opakovaně vracím, zůstávají naštěstí víceméně stejná.
Zastavovala jsem se tam často. Pohladila jsem skálu, již jsem vnímala jako jistotu, když mi odcházel i táta, který se nedočkal ani narození vnučky. Po čase přibyl vnouček a hned mi sluníčko svítilo zase radostněji. V roce 2007 bylo okénkem vidět již docela dobře, ale dětská hlavička by ještě neprošla. V roce 2011 už ano, i když tady chybí na fotce měřítko. Krásná nažloutlá skála byla svědkem našich her, chodili jsme kolem na houby a na borůvky. A čas běžel, děti povyrostly, a když se jí člověk dotkl, písek se drolil a opadával….
Poslední fotografii okna mám z května 2013. Skalní blok s oknem byl kompletní ještě 4. srpna 2013, ale když jsem jela kolem za čtrnáct dní, nevěřila jsem svým očím při pohledu na rozvaliny a kamennou spoušť. Nade vším převládl pocit smutku a zmaru. Těžko říci, zda se jen naplnil čas vyměřený geologickými hodinami nebo jestli napomohl člověk, třeba i ohněm, jehož stopy zůstaly v těsné blízkosti skály. A ten pocit nenahraditelné ztráty mám stále, kdykoliv jedu kolem.
Se zbytky si příroda hravě poradila a dnes byste již těžko hledali místo, kde během dvaceti let, jak ve zrychleném filmu, proběhl děj, který jinde trvá věčnost.
