Vyražte do Rakouska ...aneb slon není kamzík

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o horskou turistiku, cestička se pohodlně klikatí lesem a stoupá jen nepatrně.
Oblačnost
V Alpách
V Alpách
Na žebříku
V kempu

Už se tak někdy stane, že našinec neznalý ani zpola krásy naší vlasti zatouží změřit síly s nástrahami Alp.

Loni v létě postihla tahle mánie i mě a kamaráda Helclíka. Vybrali jsme tedy v katalogu CK Adventura (vřele doporučuji) po všech stránkách vyhovující zájezd "Lehké klettersteigy Solné komory", zaplatili "mrzký peníz" (tuším tři tisícovky za osobu) a ve čtvrtek navečer jsme stepovali na Pankráci u autobusu CK.

Přeskočím cestu do Rakous, stejně si z ní, nadán darem okamžitého spánku v dopravních prostředcích, nic nepamatuji. Probral jsem se až u fantasticky čistého jezera zahaleného v ranním mlžném oparu, kde nás opouštěla cyklistická část zájezdu a my se učili pracovat s jistícími úvazy. Po tomhle intermezzu pokračujeme k dalšímu jezeru, tentokrát si pamatuji i jeho jméno - Wolfgangsee, odkud se vydáváme, tentokrát po svých, zdolat vrchol Rettenkogelu schovaný kdesi nad námi v mlhách.

Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o horskou turistiku, cestička se pohodlně klikatí lesem a stoupá jen nepatrně. Obraz se částečně mění asi po čtyřiceti minutách, les zůstává, ale strmost cesty rapidně stoupá. Popravdě řečeno, trochu mě to vyčerpává. Po další hodině mizí i les a na řadu přichází i první jištěný úsek, tedy exponovaná část cesty, zajištěná ocelovými lany, za která se buď držíte, nebo do nich upnete karabiny na úvazu vašeho sedáku. Jištěný úsek smazává výkonnostní rozdíly mezi jednotlivými účastníky zájezdu, je to způsobeno tím, že na jednom úseku lana mezi kotvami smí být vždy pouze jeden lezec. Jinými slovy - konečně jsem dohnal hlavní skupinu.Lezec V hloučku jsme potom společně dorazili na oba vrcholy Rettenkogelu (1780m.n.m.) schovaného bohužel v husté mlze, z čehož podle ostřílených borců hodně vytěžili jedinci trpící závratí... Sestup k jezeru není tak obtížný, neznamená to ale, že by byl lehký. Mezi jednotlivými kamzičími skoky mi ale zbývá i trocha času k přemýšlení. Na cestě jsme narazili na turistickou nocležnu. Otevřenou, udržovanou, označenou cedulkou "nur fur schwindelfreie". Jak výstižné... Ostatně tyhle cedulky najdete v Alpách na začátku každé značené cesty, asi to Alpenvereinu, obdobě naší Horské služby ušetří spoustu práce. K autobusu dorážíme kolem čtvrté hodiny odpolední, krátce před vypuknutím pořádného deště. Je čas na rekapitulaci, mezi vrcholem Rettenkogelu a naším autobusem leží 1280 výškových metrů.

Po noci strávené v kempu (teplá voda ve sprchách zadarmo, všude čisto a klid) se probouzíme do slunného dne, konečně vidíme Rettenkogel v celé jeho kráse, fasujeme helmy a prsní část úvaz, nasedáme do autobusu a vyrážíme k Traunsee, nad nímž se tyčí cíl naší dnešní cesty - Traunstein. Cestou dostáváme xerox místní turistické "padesátky" s vyznačenou trasou, žel bez čitelných vrstevnic. Snad proto propadám dojmu, že dnes nás nic špatného nečeká. Traunsee je nádherné, kolem osmé hodiny, kdy k němu dorážíme, se na jeho hladině ještě tetelí mlžný opar. Na jeho břehu poprvé spatřujeme Traunstein, respektive jeho část, vrchol je ukryt v mlze.

CestaVyrážíme. Rychle nastoupáme nějakých sto metrů nad jezero a pokračujeme po vrstevnici až k prvnímu jištěnému úseku. Kompromisy jsou tytam, lano je nataženo přímo po spádnici, úhel stoupání dobrých 65 stupňů. Zatímco výškové metry rychle přibývají, sil na slunci ubývá znatelně rychleji než včera. Po krátkém intermezzu v podobě průchodu pásem lesa se dostáváme tam, kde jsem alespoň já nikdy nebyl, do pásma suťe. Kam oko dohlédne kamení. Větší, menší, ale všudypřítomné. Cestu "zpříjemňují" technické úseky cesty - žebřík, úzká průrva a lahůdka - stupy zasekané do hladké kolmé stěny. Sluníčko hezky hřeje a vy upínáte zrak k vrcholu, který se nějak přestal přibližovat. Po pěti hodinách na hranici vyčerpání vystupuji na nižší vrchol Traunsteinu, padám do trávy a z posledních sil vyřknu památnou větu:"Ze slona kamzíka neuděláš!" Před výstupem jsem měl metrák, teď svoji hmotnost odhaduji na padesát kilo. Žíznivě lokám džus s minerálkou zakoupený na turistické chatě a je mi šumafuk, že stál padesát šilinků. Nerekapituluji, stačí mi, že jsem se vyškrábal do výšky 1681 metrů nad moře. S výletem na Sněžku se to ale moc srovnávat nedá.

Zahajujeme sestup. Opatrně, protože o cestu se můžete opřít. V případě škobrtnutí by se váš cestovní průměr rapidně zvýšil a vaši souputníci by měli o jednu porci večeře navíc. Stejně jako včera během sestupu zapínám hlavu a uvědomuji si, že nohy mě pořádně bolí. Na vině jsou jednoznačně boty. Já mám rád (a nejsem sám) pevné kožené pohory s poctivou podrážkou. Jsou bezva - do sněhu, do lesa, do bláta, jen ne na patnáctikilometrovou tůru do kamenolomu. Jediná obuv vhodná na klettesteig je obuv treková, pevná ale pružná. V terénu chybí stejně jako hůlky. U nás je moc neužijete, ale do hor s jejich nákupem neváhejte. Pohroužen do podobných úvah jsem dorazil na parkoviště, kde autobus - nestál. To znamenalo jediné, pokračovat v pochodu, tentokrát po silnici kolem jezera až do tři kilometry vzdáleného Gmundenu. Tak tomu říkám cílová prémie! U autobusu už čekají jen na mne, tak jedeme. Na druhém břehu konečně vidíme, na jakou obludu jsme vylezli. A je to pěkný pocit, překonání nejen haldy kamení, ale i sama sebe.

Večerní atmosféra v kempu je o poznání přátelštější, samí pohodoví lidé, škoda že zítřejší den je vyhrazen pro cestu domů. Shrnuto a podtrženo, ze slona kamzík nebude (alespoň ne hned tak), ale stálo to za to.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...
Kašperk
Hrad Kašperk se nachází uprostřed krásných šumavských lesů nedaleko města Kašperské hory. Nechal ho v roce 1356...
Džbánský buk se loučí
Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má...
S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy
O tom, jak pokračovaly mé pokusy s fotografováním pod vodní hladinou a o tom, jak jednoho krásného letního dne neslavně...