Velikonoční vražda v Polné

Na konci 19. století byl v Polné na Českomoravské vysočině spáchán brutální, dodnes ne zcela vyjasněný zločin.
Velikonoční vražda v Polné
nalezení těla A. Hrůzové
Leopold Hilsner
domov A. Hrůzové
matka a sestra A. Hrůzové na místě vraždy
cesta z Malé Věžničky do Polné
dům s bytem L. Hilsnera

Rituální vražda?

Malé městečko útulné Českomoravské vysočiny, skryté tenkrát ještě v lůně Rakousko-Uherské monarchie, zrovna slavilo svátky. Křesťané Velikonoce a židé z místní židovské čtvrti zase Pesach*. Odlišné svátky ale nebyly, jak se ve světle příštích událostí ukázalo, to jediné, co obě místní komunity rozdělovalo. Kriminální čin, k němuž se schylovalo, měl nadlouho poznamenat život místních obyvatel, dotknout se bolestně osudu mnoha lidí a ´proslavit´ malé město po celé Evropě.

Vše začalo na Bílou sobotu 1.4.1899, kdy bylo u pěšiny, při okraji lesa Březina u Polné severovýchodně od Jihlavy, nalezeno zčásti nahé tělo zavražděné devatenáctileté Anežky Hrůzové. Ležela na břiše s rukama pod hlavou a nohama nepřirozeně ohnutýma v kolenou, takže trčely do vzduchu, jako by naznačovaly, že tělo sem bylo přemístěno až po posmrtném ztuhnutí. Mrtvolu našly děti při pátrací akci, kterou zorganizoval polenský četník třetího dne po zmizení Anežky.

Místní lékaři ještě toho večera pitvou zjistili, že zavražděná nebyla znásilněna, měla na hlavě osm ran, na krku strangulační rýhu a také až k páteři sahající 5 cm hlubokou a 8 cm dlouhou řeznou ránu na hrdle, vedenou zprava zdola šikmo nahoru doleva. Mrtvola Anežky měla vlasy nasáklé a slepené krví, silně zakrvácený obličej a v očích čistou hrůzu. V protokolu o pitvě však chybělo například přesné zjištění množství krve, která zůstala v těle po smrti, což se později stalo jedním ze sporných bodů celého případu. Z této lékařské zprávy a ze stop odhalených na místě činu se později vyvodil možný průběh zločinu.

Na Škaredou středu 29.3.1899 se mladá dívka vracela k večeru z Polné od švadleny, u které se učila šít, domů do Malé Věžnice, ležící na jih od Polné. Žila zde chudým omezeným vesnickým životem s matkou a bratrem. Domů se vracela po okraji lesa úzkou pěšinou, podél vozové cesty a mezi stromy již na ni čekal její vrah. Ten byl na svůj čin již přichystán. Měl připravený silný provaz, nůž, kámen i čerstvě uříznutou a kůry zbavenou hůl. Neznámým útočníkem byla Anežka Hrůzová pravděpodobně zezadu napadena a omráčena údery holí a kamenem. Potom z ní vrah strhal šaty, škrtil jí provazem a nakonec jí velkým nožem hluboce prořízl hrdlo. Tělo své oběti se vrah po činu pokusil schovat blízko cesty pod malé, předem uříznuté smrčky a poté se poblíž snažil ukrýt i zbytky oděvu zavražděné. Snad k fetišistickým účelům si odnesl sebou část Anežčiny košile, její šátek, rukavice a růženec.

Právě díky hluboké řezné ráně na krku vzniklo v houfu lidí, kteří se k tělu ihned seběhli, nešťastné podezření na židovskou rituální vraždu, od kterého se celý případ již nikdy zcela neoprostil. Dá se říci, že jen na základě výkřiku, že byla Anežka ´zakošerovaná´, který někdo v přihlížejícím davu lehkovážně vypustil z úst, se vyšetřování rozběhlo do slepé uličky temných rituálů. Židovská komunita v té době obývala svou čtvrť v Polné a určitá část nejen polenského obyvatelstva tehdy projevovala proti židům skrytou averzi. Teorii rituální vraždy navíc podpořil i fakt, že se v blízkosti těla zavražděné na první pohled našlo, vzhledem k charakteru zranění na krku, jen velmi málo krve. Anežka Hrůzová by podle lékařů, kteří mrtvolu ohledávali, měla ránou na hrdle ztratit velkou část ze svých asi čtyř litrů této tělesné tekutiny. Pod tělem však byla jen menší rudá skvrna a tak to vypadalo, že si krev vrah odnesl. Jak jsem se už ale zmínil, lékaři bohužel nestanovili, kolik krve skutečně v mrtvém těle zůstalo.

Pověra a soud

Podle mnohokráte vyvrácené a přece znovu oživované pověry prý židé používali k zadělávání svátečních macesů (bezkvasové pečivo) křesťanskou krev. Nejlépe se jim pak k tomu prý hodila krev z pacholátka nebo z neposkvrněné panny. Z historie je známo mnoho případů, kdy byli židé kvůli podezření z praktikování této pověry štváni, mučeni, souzeni a popravováni. Polenský případ byl jedním z posledních, kdy se toto obvinění židů v Evropě objevilo. Rozpoutalo však takové vášně a vyvolalo takovou antisemitskou náladu u obyvatelstva Rakouska - Uherska, že si celá kauza vysloužila po svém hlavním aktérovi pojmenování Hilsneriáda a ve známost vešla po celé Evropě. Tam byla ale vnímána především jako špatná zpráva o stavu České a Rakousko - Uherské společnosti. Uvnitř monarchie však nebylo síly, která by dokázala změnit veřejné mínění. Naopak, na antisemitské vlně se zviditelňovali politici (poslanec Karel Baxa), novináři, umělci i křesťanská církev. Obětí této nezadržitelné averze proti ´jiným´ židům se měl navždy stát člověk, který se neuměl účinně bránit, člověk který byl snadným terčem, člověk, který se hodil k zosobnění ničemnosti celého židovstva.

Ten na kom jako neodstranitelné lepidlo ulpělo podezření, koho později obžalovali a dokonce odsoudili, byl dvaadvacetiletý Leopold Hilsner. Žil s matkou, bratrem a nemocnou sestrou své matky bídným životem ve sklepě bývalé židovské školy polenského Židovského města. Pologramotný, nezaměstnaný žid, potulující se často po Polné i okolních lesích se stal vhodným zosobněním zla pro sílící antisemitské nálady. Bez přímých důkazů, přes odporující si svědectví a neobjektivní vyšetřování byl Hilsner porotou skutečně shledán vinným z rituální vraždy a odsouzen k smrti. Termín rituální vražda se přitom v rozsudku neobjevil. Předpokládaný průběh zločinu, za který byl Hilsner odsouzen však rituální charakter skutku potvrzoval. Podle soudem vyslyšené obžaloby měl spolu se dvěma společníky naplánovat a provést brutální vraždu Anežky Hrůzové, zbavit jí krve a skrýt její tělo pod nařezané větve. Zachycenou krev pak měli pachatelé odnést z místa činu k blíže nespecifikovaným účelům. Oba údajné kumpány Hilsnera se ale nikdy nepodařilo najít a kupodivu se po nich ani moc nepátralo, stejně jako se nikdy nezjišťovalo, kam zmizela odebraná Anežčina krev.

Leopold Hilsner s Anežkou Hrůzovou pravděpodobně nikdy nemluvil. Znali se možná od vidění, neboť Anežka se učila šít blízko domu, kde Hilsner bydlel. Do prvního podezření se Hilsner dostal v okamžiku, kdy se ukázalo, že se v době vraždy, nedaleko Březiny, oddělil od skupiny svých kamarádů a vydal se směrem k místu kde ke zločinu došlo. Navíc to nejprve, zřejmě ze strachu, proti tvrzení svých přátel popíral a lží se sám dostal do nesnází, kterých policie, vyšetřovatelé i soud později využili. Jako lavina se náhle valilo na bezvýznamného žida jedno usvědčující svědectví za druhým. Svědkové si náhle zázračně po několika týdnech vzpomínali na podezřelé Hilsnerovo chování, na to jak slyšeli rozhovory tajemného židovského spolku, shánějícího krev a jmenovali dokonce dva spolupachatele, kteří Hilsnerovi s odběrem krve pomáhali. Někteří ho prý dokonce viděli na místě činu i s oběma společníky krátce před vraždou. Přestože si tato svědectví často odporovala, jmenovaní údajní spoluvrazi měli dokonalé alibi a mnoho dalších výpovědí bylo přinejmenším nevěrohodných, od začátku se na taková svědectví kladl mnohem větší důraz, než na fakta, která Hilsnerovu vinu zpochybňovala.

Někteří obyvatelé Polné ale kupodivu nepodlehli hromadné psychóze a uvedli například, že v den spáchání zločinu i v dnech předcházejících, viděli v okolí místa vraždy podivného neznámého muže s nepříjemným uhrančivým pohledem a podezřelým chováním. Dokonce se o něm s obavou zmiňovala krátce před smrtí i Anežka Hrůzová své kamarádce. Viděla ho prý několikrát se potulovat po lese a měla z něj skutečný strach. Podezření padlo i na bratra a matku Anežky. Oba byli po vraždě viděni s neobvyklým zraněním a podle výpovědí sousedů, nebylo soužití v jejich rodině zrovna ideální. Říkalo se dokonce, že Marie Hrůzová utrápila svého manžela - otce Anežky, kterého přinesli jednoho dne mrtvého z lesa. Zajímavý se zdál také fakt, že se matka začala po zmizelé dceři shánět až třetí den poté, co se nevrátila domů. Podezřelí byli i další lidé, vina ale nakonec zůstala na Hilsnerovi.

Z výpovědí dalších svědků vyplynulo, že se v době vraždy po lese Březina toulal podezřelý muž v šedém obleku s holí v ruce a byl dokonce ztotožňován s tajemným uhrančivým tulákem. Na základě těchto výpovědí byl u Hilsnera hledán šedý oblek. Ten však Hilsner zřejmě nikdy neměl. Našly se u něj ale šedé kalhoty s několika skvrnami. Žádné rozbory nepotvrdily, ale ani nevyvrátily, že jde o skvrny od krve, přesto však byl tento nález předložen a dále s ním bylo pracováno jako s důkazem Hilsnerovy viny. Paradoxní je, že lidé, kteří v lese viděli muže v šedém obleku vypověděli, že nebyl podobný obžalovanému. Jiní svědci zase prohlásili, že se Hilsner před kamarády v Polné předváděl s velkým košerákem - nožem s tupou špičkou. Přestože ani tento nůž se nikdy nenašel a patologové se vyjádřili, že rána na krku Anežky Hrůzové mohla být spáchána jakýmkoliv jiným nožem, soud znovu přičetl svědectví o noži k indiciím podporujícím obvinění Hilsnera z rituální vraždy.

První soud s Leopoldem Hilsnerem, při němž byl odsouzen k trestu smrti, proběhl v Kutné hoře roku 1899. Díky iniciativě několika intelektuálů a Hilsnerova obhájce Auředníčka se však zároveň s rozsudkem objevily první pokusy o revizi soudního procesu. Bylo upozorňováno na podstatné nedostatky v řízení jednání, pochybné konstrukce, protichůdné a nedůvěryhodné výpovědi mnoha svědků, vypracovávaly se nové odborné posudky. Zcela chybné bylo směšování sexuálního a rituálního motivu vraždy. Domnělý postup Leopolda Hilsnera při činu byl obžalobou vykreslen jako počínání nemocného sexuálního devianta, kterého se zúčastnili dva jeho kumpáni a provedli při té příležitosti ještě odběr krve. Toto spojení motivů však odporuje všem studiím psychologů i praktickým kriminálním poznatkům a navíc podle všech svědectví byl Hilsner po sexuální stránce zcela normální. Z důvodů tohoto zmatení motivů vraždy byla také pokaždé jinak vysvětlována Anežčina nahota a její roztrhané šaty. Jednou byl tento fakt připisován řádění sexuálního maniaka, podruhé bylo naznačováno, že těsné oblečení bránilo snadnému odtoku krve z těla a tak bylo odstraněno.

O případ se začal zajímat i profesor Pražské university Tomáš Garrigue Masaryk. Osobně navštívil několikrát Polnou, prohlédl a přeměřil si místo činu, promluvil si s několika místními, inicioval vypracování nových znaleckých posudků a zveřejnil vlastní teorii polenského mordu. Podle něj byla Anežka zavražděna v místnosti a do lesa dopravena již mrtvá. Tomu by nasvědčovaly například její nepřirozeně posmrtně ztuhlé nohy nebo, jak se domnívali někteří, nůžkami odstřižená část oděvu. Nedalo se prý předpokládat, že lesní vrah by byl vybaven i nůžkami. Přestože noc po vraždě pršelo, bylo oblečení zavražděné jen lehce vlhké. Podle Masaryka Anežka nekrvácela z rány na krku proto, protože byla podříznuta až po smrti. To naznačovaly i nově vypracované posudky renomovaných lékařů. I Masaryk se přikláněl k teorii, že vraždu mohli spáchat Anežčiny rodinní příslušníci. Možná, že mezi sourozenci propukla hádka a rvačka, při které byla Anežka smrtelně raněna a další počínání bratra a matky vedlo k odstranění stop vedoucích do Malé Věžnice a podstrčení jiných motivů vraždy.

Druhý soud, druhá vražda

Nakonec opravdu k novému soudu s Leopoldem Hilsnerem došlo. Bylo to roku 1900 v Písku a Hilsner byl znovu odsouzen k trestu smrti. Tentokrát již ale za napomáhání při vraždě Anežky Hrůzové a za spoluúčast při vraždě Marie Klímové!

O půl roku dříve, než bylo v Březině nalezeno bezvládné tělo Anežky Hrůzové, se v lese Mršník na sever od Polné, našla kostra zmizelé třiadvacetileté Marie Klímové. Byla identifikována podle stavby kostí, zbytku vlasů a cárů šatů. Klímová zmizela v létě roku 1898 a přestože podle prvních šetření neměla s Leopoldem Hilsnerem nic společného, po čase se opět zázračně objevili svědci, kteří prý Marii s Hilsnerem a jeho židovskými společníky v den jejího zmizení viděli. Ani tato vražda nebyla objasněna a tak se teď nabídla možnost ´přišít´ ji Leopoldu Hilsnerovi. V tomto novém procesu již bylo přísně dbáno na to, aby se neobjevila zmínka o rituálním motivu vraždy, která byla uznána za neopodstatněnou pověru. Celá obžaloba však paradoxně tiše vycházela z toho, že se Hilsner účastnil rituální vraždy Hrůzové a proto je podezřelý i z vraždy Klímové. Opět chyběly jakékoliv důkazy, svědectví byla nevěrohodná a teorie ukazující na to, že pachatelem je Hilsner snad ještě chatrnější než v případě Anežky Hrůzové. Přání veřejnosti však bylo zřejmé: Hilsner je vrah! Svou polívčičku si na kauze znovu přihřáli politici, křesťanské církve i část tisku nepokrytě antisemitsky zaměřená. Soud veřejnou objednávku vyslyšel, viník byl odsouzen a teorie o rituální vraždě zůstala živá, přestože o ní u soudu nepadlo ani slovo.

Jiný vrah?

Zajímavé bylo, že poměrně brzo po objevení těla Hrůzové padlo bez závažnějších důvodů podezření vyšetřovacích orgánů právě na Hilsnera. Je podivné, že i policie velmi rychle podlehla hysterii rituální vraždy a zatkla prvního žida, kterého měla po ruce a až poté začala proti němu shánět nějaká vážnější usvědčující fakta. Když se jich však potom nedostávalo, muselo dojít k manipulacím, nepřirozeným konstrukcím a přehlížení jakéhokoliv zpochybnění. Přitom se nedá říci, že by v Polné nebylo několik osob vhodnějších k obvinění z vraždy. Jedním z nich byl i Hilsnerův známý Vincenc Zelinger, tou dobou obyvatel městského chudobince. Po něm dokonce Hilsner u soudu chtěl, aby mu na dobu vraždy poskytl alibi. Zelinger však odmítl Hilsnerovo tvrzení, že se spolu zrovna procházeli městem, když byla Anežka Hrůzová zavražděna. Svědkové dokonce tvrdili, že se toho večera a následujícího rána choval Zelinger velmi podezřele. Vrátil se do chudobince mnohem později než sám tvrdil, snažil se pohybovat velmi tiše a nenápadně. Druhého dne ráno si dokonce již v půl šesté pral potmě, ve studené vodě svou košili, které se v následujících dnech rychle a neznámo jak zbavil. Neustále se také později naléhavě vyptával, jaký osud čeká vraha Hrůzové, bude-li dopaden. Zelinger byl v následujících letech několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně, jeho trestní rejstřík byl velmi bohatý a v roce 1908 spáchal dokonce vraždu, za kterou nebyl souzen, neboť byl uznán jako duševně nemocný.

Snad ještě větší pozornost by si zasloužil jistý řezník Josef Zatřepálek. Řádil v okolí Polné velmi nebezpečně. Dopustil se prokazatelně několika znásilnění a pokusů o znásilnění na malých holčičkách, mladých i starších ženách. Toulal se po lesích i pastvinách a útočil brutálně na všechno co nosilo sukni. Byl při tom často ozbrojen nožem, dopouštěl se hrubého násilí, způsobil některým přepadeným vážnější zranění a počínal si i jinak velmi krutě. Zatřepálek byl za tyto útoky nakonec odsouzen na 13 let vězení, kupodivu ale nebyl zpočátku nikdy spojován s případem Anežky Hrůzové. Přeci však se nakonec i on stal jednou z mnoha figurek, které se alespoň otřely o slavný Hilsnerův případ. Snad ze strachu před možností, že by i na něj mohlo padnout podezření, poté co jeho dům navštívili četníci, vypustil do světa postupně několik vzájemně si odporujících verzí báchorky, nasvědčujících, že je Hilsner vrahem Anežky. Jeho výplody však byly tak nevěrohodné, že se jimi ani nešlo vážně zabývat. Možná se mu ale tak opravdu podařilo vyhnout se nějakému vyšetřování vlastní osoby.

Oběti a viníci

Leopold Hilsner dostal na návrh ministra spravedlnosti od císaře Františka Josefa v roce 1901 milost a trest smrti mu byl změněn na doživotí. Jak vypověděl jeho spoluvězeň, Hilsner pociťoval po celou dobu svého věznění velkou křivdu a pobyt za mřížemi nesl velmi těžce. Často a vytrvale prý opakoval, ze je nevinen a tím se zřetelně lišil od ostatních trestanců. I nadále probíhaly pokusy některých vytrvalců obnovit soudní proces a dokázat jeho nevinu. I počet těchto vytrvalců však s neúspěchem řídl a na hlavního hrdinu slavné Hilsneriády svět pomalu zapomínal. Potom však byl nečekaně a bez zřejmého důvodu Leopold Hilsner roku 1918 propuštěn císařskou milostí Karla I. na svobodu. Žil pak pod cizím jménem převážně ve Vídni ještě deset let, než zemřel na nemoc, kterou si sebou zřejmě přinesl z vězení.

Kdo tedy opravdu zavraždil Anežku Hrůzovou a jak? Byl to snad její bratr a vlastní matka? Byl vrahem mladé ženy Hilsnerův známý, blázen a vrah Vincenc Zelinger, nebo později odsouzený brutální sexuální deviant Zatřepálek? Byl tím kdo naposled viděl Anežku živou záhadný tulák s uhrančivým pohledem, z kterého šel skutečný strach? Bála se ho i sama Anežka, měl z něj velmi nepříjemný pocit každý kdo ho potkal. Viděli ho mnozí, ale nikdy se nepodařilo zjistit jeho totožnost. Bylo na místě vraždy málo nebo přiměřeně krve? Jaký byl motiv vraždy? A kdo zabil Marii Klímovou? Je rituální židovská vražda skutečně jen pověrou? Nebyl polenským netvorem opravdu Leopold Hilsner a jeho vraždící košerácká tlupa?

Přestože jde o jeden z nejznámějších kriminálních případů naší minulosti, ví se o samotném zločinu podezřele málo. O motivu, způsobu, místu i pachateli nebo pachatelích byly vysloveny různé hypotézy, vypracovány odporující si znalecké posudky, vyslechnuta protiřečící si svědectví a vynesen pochybný rozsudek. Ani v Polné jako by se nedalo na dávný zločin zapomenout. Květinami uctívaný pomníček na místě nálezu těla, svatý obrázek na blízkém stromě a udržovaný hrob Anežky Hrůzové nedávají zapomenout na zmařený lidský život, ani na zneklidňující nezodpovězené otázky. Vrah si možná nerušeně našel další oběti, možná i sledoval velké pozdvižení okolo činu který spáchal. Možná se v duchu smál jak ´moudří´ vláčejí bahnem nevinného a on sám malý, bezvýznamný člověk je převezl. Sledoval snad se zvrácenou pýchou jak je nízký čin jeho nemocného zkaženého ducha povyšován na rituální obřad celého židovského národa. Byl tím snad dokonce znovu uspokojen a povzbudilo ho to k dalším krutostem? S mnoha přetrvávajícími otazníky se rozšiřuje jen prostor pro naši fantazii, skutečné odpovědi však již nikdo nenabídne. Kdo ví, jak se tehdy na Českomoravské vysočině žilo, co štvalo lidi proti sobě, co je spojovalo. To my z dnešního pohledu již soudit nemůžeme.

U Hilsnera

Polná je dnes příjemné zapomenuté městečko. Místní ale stále vzpomínají na dva mladé lidi, kteří se možná ani neznali, ale jejichž jména budou navždy vyslovována společně. Kousek nad náměstím, blízko bývalého gheta a synagogy, můžete dokonce navštívit restauraci U Hilsnera, vedenou v židovském stylu. Kromě košer pokrmů tu dobře vaří i klasická česká a internacionální jídla, která si lze vybrat z jídelního lístku v podobě denního tisku zabývajícího se Hilsneriádou. Přes vitráže, ve tvaru židovských hvězd, dopadá dovnitř usměrněné denní světlo a podporuje tajemnou útulnost interiéru hospůdky. Vstupovali jsme sice dovnitř trochu nejistě, ještě nikdy jsme v takto ryze židovsky vyhlížející restauraci nebyli a tak jsme nevěděli, co nás tam čeká. Z kuchyně však na nás překvapivě nevyběhl ani krvelačný Hilsner s košerákem v ruce, ani jsme se nestali obětí žádného jiného temného židovského rituálu. Naopak, obsluha byla příjemná a jídlo chutné. Navíc nás mile překvapila pozornost podniku v podobě ošatky chleba s miskou domácích škvarků, kterou jsme dostali jako předkrm. Trochu nás sice zarazilo, že v Polné mají hospodu tohoto kdysi velké emoce vzbuzujícího jména, zřejmě však jde již o historii přeci jen poněkud vzdálenou dnešním obyvatelům tohoto kraje.

V polenské židovské čtvrti dnes nežije jediný žid. Poslední příslušníci tohoto národa byli z Polné odvlečeni nacisty do koncentračních táborů za 2. světové války a žádný z nich se do malého městečka na Českomoravské vysočině již nevrátil.

*Pesach a maca

Velikonoční svátky se jako významné a již nábožensky organizované svátky objevují poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha) slavené na památku vysvobození Izraelitů z Egypta vždy 14.dne měsíce nisanu. Svátek pascha (hebrejsky pesach = přejití, ušetření) je oslavou toho, že Hospodin, když hubil prvorozence v Egyptě, přešel a ušetřil domy Židů, které byly označeny krví beránka. Symbol beránka přešel významně do křesťanského pojetí Velikonoc. Kristus je nazýván Beránkem Božím na znamení čistoty, nevinnosti a poslušnosti. Je velikonočním Beránkem nového Izraele, jehož krev zachránila pokřtěné od hříchu a smrti. Původní podstata svátků se promítá i do křesťanského symbolu smrti a následného vzkříšení Ježíše Krista. Ježíš snímá svojí obětí hříchy světa. Jeho oběť je křesťansky chápána jako naplnění starozákonné paschy - Hospodinovo přejití a ušetření Božího lidu záchrannou krví Beránka.

(z Tiskového prohlášení České astronomické společnosti č. 15 vydané 30. března 2000)

Slovo pesach je hebrejský výraz znamenající ´přeskočení´. Do řečtiny byl přepsaný jako ´pascha´. Pesach je biblická slavnost udržovaná pro připomínku toho, že YHWH přeskočil dům každé hebrejské rodiny, věřící božímu slovu v zemi ´Omezovaných´ (Egypt), a nedal smrtícímu spiritu vejít do domu, aby tam ´nabodnul na rohy´ prvorozeného rodiny: ´Protože YHWH přejde (ábar) bodnout Omezované (Egypťany) a když uvidí krev na nadpraží a na veřejích a YHWH přeskočí (pasach) dveře a nedá kazícímu přijít do vašich domů vás nabodnout´ (Ex 12:23). Hlava - otec rodiny musel zabít ročního beránka a dát jeho krev na rám dveří - na horní příčný trám a na oba boční svislé. Z příčného horního rámu vždy padly nějaké kapky krve na práh a takto byl ve spirituální dimenzi ve dveřním rámu vytvořený kříž z krve, který nedovolil smrtícímu spiritu projít. Prorocký význam: Ježíš udělal mír ´skrze krev jeho kříže´ (Kol 1:20), proto i řekl - Já jsem dveře! A my skrze něho vejdeme do božího jeho krví chráněného domu. Aby byl Israel chráněný tou krví, každý musel poslechnout a zůstat uvnitř, nesměl projít dveřmi ven, krev jej chránila jen v domě (Ex 12:22). První adam v neposlušnosti vyšel ven ze zahalení božskou glory a podřídil se tak smrtícímu, poslední adam (Ježíš) v poslušnosti vešel nazpět do božské glory. Ukázal nám všem cestu nazpět domů. Proto je Ježíš jedinou cestou k božskému otci, do jeho domu. Pesach byl daný Israeli jako slavnost, aby jej Ježíš naplnil na Golgotě. Význam Pesachu je v poslušnosti božímu slovu - jak v Egyptě, tak poslechnutí Ježíše, toho hlavního obětního beránka, udělat to, co nám říká slovo božského - jeho cestou, ne po svém.

(Zpravodaj shromáždění vyvolaných - Cesta panujícího, Olomouc)

Na obou sederových večerech bychom měli jíst Maca šmura. Macu jíme při Sederu celkem třikrát: 1. Poté co dovyprávíme příběh exodu z Egypta sníme 57.2 g macesů - Moci maca. 2. Jíme macu jako ´Hilelův sendvič´ - Korech - 28.8 g. 3. Jako poslední jídlo Sederu jíme Afikomen 28.8 g - Cofun. Macu bychom v každém případě měli sníst během čtyř minut. Když jíme Macu, připomínáme si, že Židé opustili Egypt v takovém spěchu, že nepočkali ani až vykyne těsto. Na cestu do Israele se vydali pouze s nekynutým jídlem, spoléhajíce na Stvořitele, že celému národu, mužům, ženám i dětem zaopatří dostatek potravy při putování pouští. Proto maca symbolizuje naši víru v B-ha. Na rozdíl od kynutých potravin není maca obohacena olejem, medem apod. Maca se dělá jen z mouky a vody, a není jí dopřán čas a možnost vykynout. Ingredience, z kterých se skládá naše víra v B-ha, jsou skromnost a podřízení B-hu a není jim dána možnost změnit se v pýchu a aroganci.

(Chabad Praha - Svátky: Pesach)

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

J. Rys; HILSNERIÁDA A TGM - KE ČTYŘICÁTÉMU VÝROČÍ VRAŽD POLENSKÝCH
www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/literatura...
B. Freimut; ŽIDOVSKÉ KRVAVÉ VRAŽDY OD PRVNÍHO VÝSKYTU V DĚJINÁCH
AŽ PO SOUČASNOST
www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/literatura...
A. Fern; ŽIDOVSKÁ MORÁLKA A MYSTÉRIUM KRVE
www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com/literatura...

WWW.SPIKNUTI-PROTI-CIRKVI-A-LIDSTVU.COM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Pod podí
Do Chorvatska k moři jezdí každoročně miliony cizinců. Láká je slunce a hlavně moře. Někdo se jen povaluje na pláži a...
Příběh Panenky Skákavé
Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně...
Pod dlažbou Pražského hradu
Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem...
Chrustenická šachta
Cesta do nitra starého dolu, kde jakoby v ozvěnách ještě doznívaly údery kladívek dávných horníků.