Moskyt

„Hele kluci, co je to tu za díry? To vypadá jako sloupky na plot.“ Scházíme dolů k potoku, zabranej do hovoru s Kachnou jsem si moc nevšímal okolí. „Cože? Jaký díry?“ Nevěřícně koukám, kam Obřík ukazuje. Levý kraj cesty, kam dohlídnu, je lemován dírami v pravidelných rozestupech. „To snad neni možný!“ V mžiku se mi vykouřilo z hlavy, co sem to vlastně Kachnovi povídal. Ba naopak. Rázem se mi vybavila zpráva, že se má někdo z Petrova kempu dohodnout o něčem s hajnym. Hned jsem tušil o čem.

Scházíme až k louce, kde již není pochyb, co se to tu děje. Čumíme jako troubové na fungl nová železná vrata a mě pomalu dochází, že tudy vlak už nepojede. Procházíme skrz vrata přes louku dolů k tábořišti. Znechucen celym světem sedim na špalku, v hlavě se mi míhaj obrazy z několika předešlých let. „No to se mi snad jenom zdá.“

Byl konec září roku 2005 a já se vracel proti proudu jednoho z Poledních potoků od Voznice do Kytína. Šel jsem tudy poprvé a pohled, jaký se mi naskytl kousek za lesní tůňkou, mě doslova uchvátil. Nízké podzimní slunce osvětlovalo meandr potoka krásně zarostlý mechy a travinami, smrky nevšedních výšek, ohniště, fleky na spaní - jen si vybrat. Mé několikaleté romantické „osadní“ představy rázem dostaly zřetelnou podobu. Stačilo jen přivřít oči a trochu se zasnít …

O to víc, když jsem zjistil, jak se údolí mezi místními říká. Manády. No jasně, vždyť já tady už jednou byl! První deník, strana 35, říjen roku 1984. Přivedl nás sem Robur a jeho kamarádi z nějakého indiánského oddílu. To jsme tenkrát začali jezdit na vandry, bylo nám třináct, první noci pod širákem a v hlavách velký plány. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, dva tři roky. Byl jsem asi jediný, kdo se z původní party do lesa po několika letech vrátil.

Nedlouho po znovuobjevení Manád jsem dal dohromady pár - doslova pár - kamarádů, Datla a Michala, slovo dalo slovo a osada byla na světě. Místo bylo jasný, název jsem si vypůjčil od Miroslava Nevrlého. Renča s pousmáním sledovala, jak doma po večerech vyšívám vlajku. V září 2007 zazněly pod kaštanovou loukou poprvé tóny „osadních“ písní. Skupinka už zdaleka ne týnejdžrů postává nad ohněm. Plány již nejsou zdaleka tak vzletné jako tenkrát, ale jsou. Táhnout to, co to dá.

„Tak já nevim, jestli neni lepší jít někam jinam? Co tady? Koukat přes louku na ty vrata?“ Trapný ticho. Nakonec zůstáváme. „Vždyť to může bejt taky poslední oheň na tomhle fleku.“ To je bohužel pravda. Korunu tomu dává Lukáš. „Tati, v kasliku není kempovka“ a ukazuje mi prázdnej igelitovej futrál. Poslední kapka. Už rezignuju. „K čemu mu mohla bejt?“ Koukám se pod klády. Nic. „Tak ji asi spálil, … jeden.“ „Tady musel někdo blbnout, viděls ty malý ohniště všude okolo?“ Viděl, ale nechápal. Dneska mě už nic nepřekvapí. „Nejlepší bude Tomáši, když se na ty svoje pracný sentimentální cingrlátka vykašleš.“

Seděli jsme u ohně a hrály něco přes jednu noční. Už navečer musel jet domu Ježek, brzy ráno zmizel Robert, Kachna s Obříkem odcházeli - asi na pětkrát - během deštivého nedělního dopoledne. S Erikem a Lukášem jsme na obhlídce okolí viděli opuštěný Petrův kemp. Jak dlouho tu ještě bude stát? Stačilo by ho teoreticky posunout za řadu sloupků o pár set metrů směrem ke Carrapatu. Tam je už „mansfeldovo“. Jak také dokazují staré patníky s označením vlastníků jednotlivých lesních celků HD x HM, na některých místech rozeseté mezi stromy.

Na cestě zpět, nad pasekou, vidíme nekonečnou řadu již stojících betonových sloupků. Za plotem budou i manádské seníky. „Nějak se nám zužuje svět, co?“ Verš od Vyčítala byl vcelku na místě.

„Tak co? Pudem, ne?“ Všichni víme, že u vychladlýho ohniště se nedá sedět věčně. Dnes je nám to jasný o to víc. „Hmm … tak dem.“ Sundal jsem plechovou schránku na kempovku bez kempovky, tabulku s vybělenou lebkou nechám na svém místě vysoko na kmeni smrku. Ta sem patří. Klobouk „dřevák“ holt bude jinde. Večer malého unaveného Džoua se nekonal, Džou holt zůstane bez klobouku. „Eriku, vyfotíš nás u tý hloupý brány? Na památku.“

Cestou jsem se ještě zapovídal s hajnym z maringotky u kytínské hájovny. Přeci jen sem byl zvědavej, o co tu jde. Docela ochotně mi lecos objasnil. Obora, jejímž vlastníkem jsou Lesy ČR, bude mít podle jeho slov 3,6 km v obvodu, a to na ploše cca 60 ha. V podstatě by měla svou polohou kopírovat oboru, která zde byla do roku 1945. Obora má být využita pro chov jelenců virginských.

„Bude to pro nás práce navíc. Každej den ji obcházet a kontrolovat, jestli někdo neprostřihnul drátěný pletivo.“ A aby bylo úplně jasno, ještě dodává: „Natrhnu zadek každýmu, koho tam načapu.“

Jsem nakonec rád, že se mnou byl ochotnej hodit řeč. Trochu mě to zklidnilo. Holt mi někdo kopnul do bábovky. Doma si sednu nad mapu Hřebenů a zkusim vymyslet, kam pozvu kluky na zářijový potlach. Budem se holt toulat. Asi jsme si měli vybrat jinej název.

květen 2008
Tom, os. Větrný toulání