Vandr tatranský - Roháče

Jemné částečky vody jsou větrem protlačeny dovnitř oděvu, na mé kůži se mění ve velké kapky a ty pak pomalu stékají všude. Kalhoty dostávají bělavý nádech. Na jednotlivých nitích se voda mění v led.

Na hlavním nádru v Pze máme sraz už v půl šesté, pro všechny případy.Velké dobrodružství začíná už v pokladně, kam si jdeme zakoupit slovenskou část jízdenky. Madam v okénku po mě chce neuvěřitelných asi 360 korun, posléze se však nechává ukecat na vcelku přijatelných 136 Kč. Povzbuzeni našimi obchodními schopnosti jdeme utratit všechny české drobné (proč se s nimi vláčet přes hory a doly) do zelinářství, kde jsem tyto vysypal na pult se slovy: "Co mi za to dáte?" Obdržel jsem dvě jablka a pět banánů a zanechal dluh 20h. Tento je však vzápětí vyrovnán Radkem, který si také dopřává příval vitamínů. Když se slečna zelinářka dozvídá, kam jedeme, pronáší cosi o tom, že kdyby s námi byla v citovém vztahu, nejeli bychom nikam, neb by se o nás hrozně bála.

Do vlaku pronikáme mezi prvními, což se ukázalo býti velmi moudré. Na rozdíl od některých dálekchtivých pasažérů totiž sedíme na sedadle. Většina spolucestujících kupodivu nejsou turisté, nýbrž slovenští gastarbeiteři, vracející se domů. V Přerově jsou od našeho vlaku odpojeny čtyři vozy a připojeny jiné čtyři se Zbyňkem a Lukášem, jedoucí z Brna. Na hranicích nabíráme díky pečlivé kontrole astronomické zpoždění, takže ani nemusíme v Kraľovanech dlouho čekat na přípoj. Zbyněk ovšem ještě stíhá poslat spěšninu. Přitom si asi hraje na nádražního zřízence, neb pořád kmitá po stanici s nějakými papíry v ruce. Nejhnusnější bufet na světě nás příliš neláká a tak odcházíme k motoráčku, kterým se doplazíme do Nižné. Již cestou začíná jemně pršet. Tento fakt se ukáže později velmi významným.

V Nižné přesedáme do busu a zhruba za hodinku jsme před chatou jménem Zverovka. Zde bychom měli začít stoupat do svahu. Déšť už mezitím přestal býti jemným (Lukáš by řekl, že se stal dost hrubým...) Stahujeme se do chaty na poradní čaj. Po poradě s chatárkou se tento zvrhne v sprosté ubytování v podkrovním pokoji. (nelze pominout obchodní talent - dostáváme slevu asi 25%) Drobet se prospíme a k večeru vyrážíme na krátkou procházku kolem potoka. Procházka je trochu delší, a tak se vracíme poněkud promočení. Předpověď počasí vytrvale hlásí zlepšování počasí, takže je rozhodnuto v neděli přejít do Žiarské chaty, což by mělo být asi čtyři hodinky chůze...

Nedělní ráno nás zdraví deštěm a větrem.Vyrážíme v krátké chvíli, kdy dešti docházel dech, ale než nabereme správný směr, má počasí opět "standardní" charakter. Po silnici stoupáme až k uzamčené Tatliakově chatě, cestou děsíme několik postav v pláštěnkách, když jim sdělujeme náš cíl. Nedáme se však odradit a neúnavně stoupáme do mlhy a deště. K ní se během další půlhodinky přidává ještě studený vítr a to už začíná jít do tuhého. Zbyněk, který neustále odkládá navlečení dlouhých nohavic, zjišťuje, že "co se nestihlo, už se nestihne" a já marně vzpomínám, kdy jsem svůj maskáč naposledy impregnoval. Jemné částečky vody jsou větrem protlačeny dovnitř oděvu, na mé kůži se mění ve velké kapky a ty pak pomalu stékají všude. Kalhoty dostávají bělavý nádech. Na jednotlivých nitích se voda mění v led. A stále marně hledám v mlze Smutné sedlo, kterým musíme projít.

Čím výš, tím hůř. Lukáš se Zbyňkem zůstávají kdesi vzadu, jsou ale vybaveni pláštěnkami. Já s Radkem (pláštěnky nevlastníme) si probíjíme cestu dál. Voda je všude. Procházíme sedlo a vítr mizí. Najednou mi přijde že se prudce oteplilo. Někde poblíž hvízdl svišť. Viditelnost je stále mizivá, ale už se jde z kopce a to je příznivé. Rozcvičuji ruce a nutím se k rychlejšímu postupu. Konečně vstupuji do kosodřeviny a posléze již vidím chatu. Poroučíme si čaj a převlékáme se do suchého. Dnes nám Tanap ukázal svou nejnevlídnější tvář. Předpověď: "Ubývání oblačnosti a zvyšování teplot." Zjišťuji, že jsem nedbale uzavřel batoh a mám tedy polovinu věcí "durch". Plynových vařičů využíváme především k vysušení základních svršků.

Podkrovní přístřešek s námi sdílí polský tourista, který zde dlí už dva dny a již nedočkavě hrabe pohorkou pod židlí. V pondělí ráno kupodivu neprší, ale oblaka plují stále nepříjemně nízko. Netrpělivý Polák už má sbaleno a mizí v mlze. Víckrát jsme ho neviděli. Jelikož většinu svršků mám stále mokrou, věnuji se především sušení. Poté, co jsem spotřeboval asi pětinu plynu v bombě, vzdávám to a podstupuji razantní strategii - dosuším věci na svém těle. Není to sice ani trochu příjemné, ale zato účinné. A nutí mě to se pohybovat, nejlépe do svahu.

Se Zbyňkem a Lukášem vyrážíme na kratší okruh nalehko. Radek dál suší věci "konzervativně". Skutečně se cestou ani moc nepotím, spíše je mi pořádná zima. Tajně doufám, že věci uschnou, než dobudeme Baníkov, náš dnešní nejvyšší bod. Na jeho svazích obdivujeme kosodřevinu rostoucích v podezřele pravidelných řadách a hřeben, který jsme měli přejít včera. Nahoře je celkem větrno, a tak v rychlosti konzumuji margotku a hned vyrážíme dále. Čekají nás Tri kopy a Hrubá kopa s řetězovými trasami, což se zejména Zbyňkovi velice zamlouvá. Cesta celkem ubíhá, zejména díky tomu, že díky mlze není vidět nic z té nádhery, na kterou bychom se moc rádi podívali, kdyby ovšem bylo něco vidět. V jedné krátké chvíli se oblaka rozplývají a my se vzápětí také rozplýváme a to pohledem na Roháčská plesa, nicméně opona se okamžitě opět uzavírá a my můžeme nerušeně pokračovat po rozeklaném hřbetu a vůbec se nemusíme děsit pohledem do několik set metrů hlubokých propastí.

Na hřbítku Grůň se vystavujeme slunečním paprskům a vzpomínáme na včerejšek, kdy nebylo vidět pomalu ani na zem. Po chvilce opět zdrháme před oblačností a do chaty dorážíme chvilku před jakousi základní školou, která předvádí večerní program, z něhož obzvláště vyjímám netradiční pojetí pohádky o Popelce.

Brzy po ránu už jsme sbalení a pomalu stoupáme tam, co už jsme dvakrát sestupovali. Pod Grúněm nás předbíhá chatár a mizí v dálce. Asi o půl hodiny ho doháníme a necháváme si od něj ukázat sviště. Pěkný kousek a docela zblízka. Zbyněk s Lukášem jsou o toto ochuzeni, neb kdesi hledají vodu. V Žiarském sedle se opět setkáváme a stoupáme na Plačtivé. Pak už lezeme na Ostrý Roháč, kde jsou některé úseky celkem ohuboidní. S pomocí řetězů zdoláváme i tyto úseky a to již sestupujeme k Jamnickým plesům, a dále do sedla pod Deravou. Na Deravé pěkně za větrem odpočíváme a Lukáš má ještě tolik energie, že leze nahlédnout přes hřeben do polské země. Pak už zdoláváme nejhorší krpál celého týdne, Hrubý vrch. V souvislosti s tímto kopcem se vyskytlo slovo "prasečina". Nahoře vaříme čajík. Když je hotový, vylévám ho na slovenskou krajinu, za což mi jsou všichni vděční. Druhý pokus vyšel již lépe.

Z Hrubého již dnes pouze sestupujeme. Naším cílem je turistická útulňa v Gáborovej dolině pod Klinom. Z hřebene se k ní jde po žluté malebným údolím kolem Račkových ples. Útulňa se ukazuje ve výborném stavu, je v péči místního klubu slovenských turistů. Kousek za chatou teče průzračně čistý a ledově studený potok. Pácháme hygienu. Vnitřek chaty je popsán nějakými nápisy. Snažíme se je rozluštit a zjišťujeme, že se jedná o evangelizační letáky jakéhosi satanistického kutu. Zvláštní je, že jakkoli autor vyjadřuje sympatie k satanovi, věří v jeho zničení. Spalo se nám tam velmi dobře.

Ve středu opět stoupáme do svahu. Dnes potkáváme dívku volně skotačící mezi kosodřevinou. Mezi funěním diskutujeme mezi dvěma variantami dalšího postupu. Chceme se dostat do Červených vrchů, ale váháme mezi neznačenou cestou po hranici a nebo neznačenou cestou polskou rezervací. Značená cesta tam nevede. V Bystrém sedle potkáváme polského strážce parku a sondujeme možnosti. Tváří se tak jako, že když nás neuvidí, tak nám pokutu nedá. Odkládáme rozhodnutí na pozdější dobu a stoupáme na Bystrou, což je nejvyšší bod Roháčů. Podle mapy 2248,4 mnm. Cestou ztrácím láhev s vodou. Naštěstí se jí podařilo zachránit a tak mohu pokračovat dále. Z Bystré, je parádní rozhled na všechny strany. Opět se ujišťujeme, že nádhernějších hor není. Zároveň marně hledáme na hraniční čáře výraznější cestu a rozhodujeme se pro průchod polskou rezervací. Na hraničním vrchu Blyszcz se fotíme a pak už rachotíme do Pyšného sedla, kde doplňujeme ztracenou energii. Také potkáváme pro změnu slovenského strážce parku a jsme podrobení křížovému výslechu - odkud jdeme, kde spíme, kam jdeme, kudy jdeme ... shledáváme počet strážců parku na jeden kilometr čtvereční příliš vysokým a rozhodujeme se vypustit z našeho programu Červené vrchy.

Opouštíme Roháče Kamenistou dolinou a křtíme ji na Údolí much. Je jich zde tolik, že jsem nucen použít kuklu. V Podbanském si ověřujeme, že dnes už opravdu nic nejede a zkoušíme stopovat. Jedeme všichni najednou! Nikoli však až na Štrbské, nýbrž na křižovatku pod ním. Zde Zbyněk s Lukášem děsí jakési Holanďany, a vzápětí odjíždějí s nějakým autem. Já s Radkem je stíháme s dalšími Holanďany, a chvilku trvá, než se najdeme. Bereme útokem místní supermarket a odjíždíme električkou do Starého Smokovce, místa našeho noclehu.

Už na nádru jsme odchyceni nějakou dámou, která nám nabízí nocleh za 250 Sk. Udivujeme ji tvrzením, že máme zajištěn nocleh levnější a odcházíme k lesu. Bude to vlastně naše první noc pod širákem. Cestou komentuji cosi, co vypadalo, jako imitace studny, čímž jsem málem vyvolal mezinárodní konflikt. Namítám, že tam není voda a jsem informován, že to není studna, nýbrž ohniště. Na autobusovém nádraží okukujeme jízdní neřády a hlínu, kterak se v nepravidelných intervalech natřásá pod nimi. Je to jasné. Právě se stáváme svědky zrození zbrusu nového krtince. Lukáš se okamžitě vžívá do role paparazziho, nicméně krtek je flegmatik a na diváky kašle. Nevylezl.

Celou noc jsem obletován komáry a jinou havětí, takže jsem se moc nevyspal. Balíme a odcházíme do Smokovce na lanovku. Z její horní stanice scházíme opět dolů, k vodopádům, a pak zase vzhůru do Malé Studené doliny. Předbíháme spousty turistů, na které z Roháčů vůbec nejsme zvyklí. Pod závěrečným stoupáním pod Téryho chatou potkáváme prvního nosiče. Jeho krosna vzbuzuje úctu. Těsně pod chatou dobíháme ještě jednoho. Odpočíváme nad posledním ze Spišských ples a posilněni sladkostmi se vydáváme na další pouť směrem ku Priečnemu sedlu. Zdoláváme sněhové pole i frontu touristů. Obé se mi daří překonat bez pomoci řetězů, a to cestou, která se mi zdá jednodušší, než ta turistická. Na západní straně sedla se proud turistů trhá natolik, že ztrácím značku. Cíl je však zdálky viditelný, a tak ji po kratší době opět nalézám. Jelikož ke Zbojnické chatě vede značka velkou oklikou, rozhodujeme se pro cestu podstatně přímější, a to rovnou do Velké Studené doliny. Zkratka je zvládnuta bez problémů a pak už jen kmitáme po modré dolů podél vody. Od služby červeného kříže se dozvídáme, že už zítra má začít zase pršet (nekecal). Lukáš mizí v dáli a Radek s ním. Ani já neodolám pokušení se proběhnout, a tak se potkáváme až dole. Sjíždíme narvanou lanovkou, pojídáme chipsy s jedinečnou reklamou "Len sa zahryznúť a chrumkavý pocit je tvoj!" Dostalo se mi akorát pocitu žízně. Vyzvedáváme batohy z úschovny a jdeme na stop. Jedeme opět všichni a to hned prvním autem. Úžasný.

V Popradě se Zbyněk loučí a my tři hodláme pokračovat na západ. Hodláme zítra navštívit Demänovskou dolinu. Stopování na hlavní silnici jde však o poznání hůře, než v Tatrách. Postupujeme velice zvolna. V Liptovském Mikuláši navíc zjišťujeme katastrofální stav našich financí: všichni dohromady máme něco přes sto korun. Demänovskou dolinu vzdáváme a popojíždíme vlakem, kam až to jde, tedy do Kraľovan. Tam hodláme přenocovat a ráno pokračovat stopem domů. Cestou večeříme v Ružomberoku na chodníku, a propadáme zoufalému veselí. V Kraľovanech se málem ubytováváme na místním hřbitově a nakonec vedle silničního náspu. Celou noc po mě lezou malí mravenci. Zalehl jsem jim totiž mraveniště. Brzy ráno balíme a vylézáme na silnici. Nic nestaví. Dlouhé tři hodiny. Lukáš s Radkem vzdávají a odcházejí na vlak. Po deseti minutách mi zastavuje auto. S přestupem v Martině se dostávám do Žiliny na nádr, kde přesedám na vlak. Zakupuji lístek za české a už jsem "doma".

V Českém Těšíně obědvám a pokračuji rychlíkem do Brna. V Přerově se náhodou dívám z okna - ejhle: Lukáš! Je celkem v pohodě. Vypráví, jak jeli do Horní Lidče, jak Radek odjel rovnou do Prahy a jak mu neuznali lístek, když na něj jel o den dřív a musel si koupit ještě jeden. Většinu cesty pospáváme.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se...
Konec světa podle Bolfánku
Pověst o chytrém biskupovi, napáleném čertovi a místě, kde je možné měřit, jak dlouho ještě bude trvat tento svět.
Létající doktor z hor
V Krásné pod Jizerskými horami stojí dům s pozoruhodnou a trochu strašidelnou minulostí. Postavil si ho tu v 18....
Spirály na Šiberně
Občas se někde nečekaně a na málo pravděpodobném místě vyloupne něco zajímavého, něco zapomenutého, trochu tajemného, i...