Moskyt

Někdo se u nich na chvíli zastaví, jiný je mine bez povšimnutí. Někteří se snaží rozluštit zbytky nápisů, které z jejich povrchu drolí čas. Drobné historické památky v podobě křížků, smírčích kamenů, či prostých kamenných pomníčků z naší krajiny spolu s jejími proměnami postupně mizí. Ztrácí se s nimi i staré příběhy, místní události a osudy lidí, na které tyto památky upozorňovaly. Byly místem zastavení a zamyšlení, byly orientačními body, byly postaveny, aby se o nich vyprávělo, aby důvod jejich zhotovení nebyl zapomenut.

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Jsou u nás oblasti, kde nikdy nebylo úplně snadné žít a hospodařit. Hory a vrchoviny obklopující naše území nabízejí jen pomálu blahobytného pohodlí. Přesto se tu odpradávna usazovaly rodiny odvážných a houževnatých lidí, jimž byla tato krajina jediným a milovaným domovem. Přišel však čas, kdy museli své domy opustit a celé vesnice, v kterých žili oni, jejich rodiče i prarodiče byly zbourány nebo ponechány napospas živlům. Mnohé se obrátilo v prach, něco málo smutných trosek tu ještě zůstává. Moskyt se vypravil do příhraničních kopců západních Čech, aby okem nezaujatým, ale vnímavým pohlédl na to, co ze zaniklých vesnic Českého lesa zbylo, aby se pokusil spatřit alespoň záblesk té starosvětské idylky, čišící ze starých fotografií.

Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo informace, které mě zaujmou a donutí k zamyšlení. Často jsou to věci, které se tak úplně nehodí do žádného článku či rubriky, ale přesto bych se o ně rád podělil s čtenáři, které budou zajímat mé osobní pocity a postřehy. Bude to někdy veselejší, někdy smutnější, tu velmi krátké a jindy zas trochu delší čtení…. A tentokrát to bude opravdu velmi smutné povídání, zvažte proto prosím, chcete-li ve čtení tohoto článku vůbec pokračovat.

Je tomu již mnoho let, kdy jsem toto hrůzostrašné vyprávění na vlastní uši vyslechl. Vypravěčkou byla babička, vysokým stářím shrbená a poloslepá, od těžké celoživotní práce pokroucená. Při přástkách v horských chalupách nesměla nikdy chybět. Byla vynikající vypravěčka, i když se tomu nikdy neučila. Vyprávěla, co sama zažila a nebo to, co se vyprávělo z pokolení na pokolení od své báby, z doby, kdy se ještě svítilo lojovkami nebo petrolejkou a kdy nejoblíbenější předčítanou četbou byly svaté knihy a bible, později i kalendáře, vydávané panem Steinbrenerem ve Vimperku.

Loňský jarní trek jsem zvolil do kraje, kde se prý protínají siločáry minulosti a budoucnosti, kde ještě nedávno dávaly lišky dobrou noc. Kopanice kolem Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech mne přitahovaly nejenom orchidejovými loukami, ale zejména zjištěním, že zde kvůli odřezanosti od civilizace žily a po staletí čarovaly tzv. bohyně, stařenky obdařené zvláštní přírodní schopností uzdravovat a pomáhat potřebným lidem různým čarováním a věštěním z karet, nebo roztaveného vosku, zaříkáváním a bylinkami. Až jejich dnešní dcery se zřekly zvyků svých matek, bohyň.

Ještě zcela nedávno, v odlehlém koutu Moravského Slovácka zvaném Kopanice, žily ženy prý disponující dovednostmi dávných čarodějnic. Údajně dokázaly člověka zbavit nemocí i soužení, pomoci k lásce i majetku a také předpovědět co koho čeká. Jejich vyhlášené schopnosti vyhledávali lidé z Moravy, Čech, Slovenska, Polska i dalších zemí. V každé době, za každého režimu však měly i svého zapřísáhlého nepřítele. Žítkovské bohyně, jak se jim říkalo, před pár lety navždy odešly z tohoto světa, když zemřela poslední z nich. Spolu s ní se zřejmě do zapomnění definitivně propadlo i tajemství jejich magie.

Při našich toulkách po Šumavě jsme nalezli zbytky mlýna Buzošná, který na nás zapůsobil svou polohou a ponurostí a zaujal svou velikostí. Budeme rádi, když se něco o mlýně a jeho obyvatelích dozvíme. Dopis podobného znění dorazil na naši emailovou adresu s prosbou, zda o této zajímavé stavbě nedaleko Kašperských hor můžeme něco zjistit. Zanedlouho jsme do těchto končin měli cestu, a tak jsem se ke mlýnu zašli podívat.

Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně urostlý, ale také dobrácký muž, jemuž se přezdívalo Rankl Sepp. Není snad dodnes v centrální Šumavě člověka, který by neznal jeho jméno. Období života trochu proti své vůli rozdělil na část spojenou se svým rodištěm Ranklovem u Zlaté Studny nad Horskou Kvildou a Jáchymovem u Stach, kde vydechl naposledy. Do těchto končin se koncem října vydal zvídavý Moskyt, aby zmapoval stopy jeho velkých bot, nezapomenutelných činů i místa, která z nezvyklé výše přehlížely Seppovy oči.

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.