Moskyt

Potkávali ho toulajícího se v ženských šatech po lesích východních Jizerek, s vlasy spletenými do copu a košem plným vzácných bylinek. Jeho jediné oko pronikavým pohledem hledělo až kamsi do lidských duší a jeho zjevením posvěcené poslání se mu stalo vším. Lidové léčitelství má v Jizerských horách dávnou tradici. Ne všichni bylinkáři dosáhli slávy rodiny Kittelů, jejich nezištná pomoc prostým a chudým však nezasluhuje o nic menší uznání.

Milí přátelé, chtěl bych se s vámi podělit o svoje vzpomínky na šumavské vánoce, které ve mně zůstanou do konce života. Víte, ona Šumava má svoje zvláštní kouzla a kdo měl to štěstí tam prožít svoje dětství nebo tam nějaký čas pobýval, tak mi jistě dá za pravdu a ví, o čem zde píši.

Tři různé kostely, tři staré příběhy a tři výjimečné unikáty. Ten první je mimořádný tím, jak byl postaven a v interiéru vyzdoben, druhý ukrývá úžasný poklad a třetí stál pomalu dříve, než do země dorazila víra, které byl zasvěcen. Každý z nich stojí za návštěvu a každý z nich zanechá v návštěvníkovi zcela jiný zážitek, zcela jiný pocit. Žádný z nich přitom není kostelem typickým pro Čechy, Moravu ani Slovensko, kde tyto svatyně stojí.

Ve staré, temné a ledově chladné hrobce sní v práchnivějících rakvích svůj věčný sen bývalí duchovní pastýři i významní měšťané. Měli hrůzu z toho, že se jejich mrtvoly v hlíně prostého hřbitova obrátí v prach a zvolili proto raději vysušení v kostelní kryptě. Jeden však s nimi neleží, jeden nesní. Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu co stráž nad smrtí ostatních a čeká. Čeká, až přijde znovu čas jeho rasy, čas, kdy budou lidé znovu potřebovat nepřemožitelné hrdiny.

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Západočeská obec Skoky, původně sudetská vesnice Maria Stock se stala v 18. století vyhledávaným poutním místem. Ročně sem přicházely tisíce poutníků, děly se tu věci úžasné až zázračné, a snad právě proto odtud prý pochází zlidovělé udivené zvolání panenko skákavá. Za vším tím pozdvižením, za těmi požehnanými časy, které však ve 20. století skončily totální zkázou všeho, byl jeden nevelký předmět. Jedno výtvarné dílo – právě ta skákavá panenka.

Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku patřil v podstatě jedinému panskému rodu a za staletí prodělal několik stavebních úprav. Jako každá středověká pevnost potřeboval funkční opevnění, které by bylo schopné odolávat stále účinnějším zbraním a vývoji vojenské taktiky. Jeden takový působivý obranný fortifikační prvek z 15. století se u Šternberku zachoval ve velmi dobrém stavu a jeho důkladnější prohlídkou můžeme částečně proniknout nejen do vojenské historie.

Jak se žilo ve středověku? Jak to vypadalo na hradech v době jejich největší slávy? To jsou otázky, které mě napadají snad při každé prohlídce některého z českých hradů. Přesto, že se nám mnoho hradů dochovalo v poměrně ucelené podobě, jejich skutečnou středověkou atmosféru si můžeme jen představovat. V těch dobách bych sice žít nechtěl, ale krátké nahlédnutí do dávných časů by bylo zajímavé. Rád bych viděl živé středověké město nebo navštívil vesnickou krčmu. Konečně se mně to splní - virtuálně.

V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom neobklopovala; ona jimi v určité struktuře též prostupovala. Dokázali vylepšovat jak jeho energetický potenciál, tak energii krajiny. Tělo třeba s pomocí přírodnin, které umisťovali na jeho různá místa (např. jako tzv. amulety). Ledový muž Ötzi, nalezený v Alpách žijící před 5 300 lety, měl na krku kožený váček s bylinami, zavěšený na koženém řemínku. V různém provedení, pod pojmenováním škapulíř je známý dodnes. Jenže to už je pouze pověrečný předmět, na jehož původní léčivý energetický význam se zcela zapomnělo.