Stará Kouřim

Výpravy po stopách hodně dávné minulosti často končí jen u představ, jak to tam nebo támhle kdysi dávno vypadalo, kde přesně to asi bylo a kdo tam asi tak žil. Pokusím se teď doprovodit vás na místo, kde i dnes něco konkrétního z těch dávných časů k vidění je a fantazii není třeba příliš namáhat ani v případě, že se ptáte kde a kdo. Podíváme se tam, kde možná mohlo stát naše hlavní město, kdyby se v jednom konkrétním okamžiku dějiny vydaly trochu jiným směrem.
Stará Kouřim
říčka Kouřimka
rozlehlé vnitřní plochy hradiště
Libušino jezírko
Libušino jezírko
Libušino jezírko
obřadní čakan z knížecího hrobu
Libušino jezírko
akropole hradiště
plánek hradiště
akropole hradiště
akropole hradiště s kaplí sv. Víta
halová stavba
tady v dodnes patrném valu stávala hlavní brána hradiště
Kouřim na dohled Lechova kamene
Lechův kámen
Kouřim na dohled Lechova kamene
Lechův kámen
Lechův kámen
valy bývalé vnější hradby hradiště
Homole sv. Prokopa v Chotouni
socha sv. Prokopa drtící nohou čerta v Chotouni
Homole sv. Prokopa v Chotouni

Na vyvýšenině nedaleko dnešní Kouřimi stávalo kdysi město, jehož významu se vyrovnalo jen málokteré jiné osídlení té doby. Sídlili zde mocní vládci rozlehlého území, stály tu ohromující stavby. Stále je tu možné najít terénní nerovnosti v podobě valů, vyznačujících linie tehdejšího opevnění a stezku procházející místy nasycenými neodolatelným geniem loci. Dávná vzrušující minulost je tu cítit z povětří, z půdy i z kamenů, které pravděpodobně opravdu byly její součástí.

Byl to věk, kdy došlo k zásadním a rychlým změnám téměř ve všech oblastech života tehdejších obyvatel Čech. Měnily se mocenské poměry i význam, struktura a velikost územních celků. Do otevřenějších kmenových enkláv pronikaly nové cizí vlivy a zboží. S rozvojem obchodu vznikala i nová řemesla, nové sociální pozice, došlo k výraznějšímu rozdělení společenských vrstev. Rychle se šířící náboženství kříže rozdalo lidem nový návod, jak vnímat lidský život i okolní svět. Kámen nahrazoval dřevo a hlínu, kostely přírodní svatyně a obětiště.

Stezka, která bývalou Starou Kouřimí prochází je stezka o tomto naučná a pokud máte náladu a chuť, pojďte si jí projít se mnou.

Na mohutné rulové vyvýšenině nad ohybem říčky Kouřimky se první lidé usadili již někdy před 5000 lety. Zemědělci kultury vypichované keramiky tu stavěli palisádové hradby, domy sloupové konstrukce a samozřejmě také vypichovali a vypalovali svou keramiku, jak o tom vypovídají zdejší archeologické nálezy. Jejich tehdejší nevelké sídliště leželo v severovýchodní části plošiny. Stopy tu pak zanechaly i mnohé další kultury (lid kultury šňůrové keramiky, řivnáčské kultury, kultury popelnicových polí i knovízské kultury), včetně Keltů a Germánů. Skutečného a nevídaného rozkvětu se však Stará Kouřim dočkala až po příchodu Slovanů (7. století n. l.) a zejména pak od 9. do 10. století našeho letopočtu, kdy zde bylo kmenem Zličanů vybudováno rozlehlé mocenské centrum v podobě mohutného hradiště, zabírajícího plochu prakticky celé vyvýšeniny.

Stavitelé tohoto „opevněného města“ důmyslně využili povrchu jakoby z okolního terénu vyloupnutého bloku země a jeho okraje obehnali mohutnými hliněnými hradbami a příkopy. O něco subtilnější fortifikací pak rozčlenili i vnitřní prostor, aby tak zvlášť chránili důležitá místa a objekty. Některé hradby tu stále v podobě až několik metrů vysokých valů přečkaly dodnes, a proto je možné udělat si vlastní představu o podobě a rozložení celého tehdejšího areálu. V tomto prostoru se pak nachází četné viditelné i oku skryté památky na tehdejší dobu, které částečně odhalil archeologický průzkum v letech 1948 - 1962.

Libušino jezírko

Zvláště pozoruhodné artefakty dávnověku se nalezly hlavně v lokalitě tzv. Libušina jezírka. To je dnes už jen nevelkou nehlubokou prohlubní, zpravidla zcela suchou, ale v dobách, do kterých jsme zabloudili, to bylo velmi významné a strategické místo. Podle archeologů začalo být intenzivně využíváno kulturou lidu popelnicových polí, která se zde usadila někdy v letech 1100 – 700 před naším letopočtem a jeho důležitost během dalších staletí vzrůstala. Kůly a proutím zpevněné břehy chránily cenný zdroj vody v podobě nádrže o rozměrech 30 x 70 metrů, kterou napájel vydatný pramen. Jezírko obklopené od 9. století vnitřními valy a příkopy, ale mělo pro tehdejší obyvatele hradiště i další a snad ještě podstatnější význam. Jeho vody byly posvátné, využívané k rituálním náboženským účelům, stejně jako jeho nejbližší okolí. Našly se zde neklamné stopy sakrálního využívání této lokality a jde o docela vzácný objev. Vždyť naleziště na Libuši je jedno z pouhých tří (spolu s pražskou Malou Stranou a pahorkem Žiži na Pražském Hradě) odkrytých staroslovanských kultovních míst v Čechách.

Mezi ochranným valem na severozápadě a jezírkem byly odhaleny jámy po několika obětních hranicích. Tady by zřejmě uctíván Svantovít, Perun, Veles či velká matka Mokoš. Odtud také pochází mimořádný nález pohanského kamenného idolu, v podobě 17 centimetrů vysokého pískovcového sloupku s reliéfy několika obličejů, vytesanými ve dvou patrech nad sebou. Modla byla zřejmě dekorována i dalšími organickými doplňky (dřevem, kůrou apod.), které se pochopitelně nedochovaly. Z poškození spodní části sloupku lze soudit, že jde pouze o část původní sošky, jejíž velikost lze jen obtížně odhadnout. Mohlo tak jít o rodinnou přenosnou modlu i o stabilně na kultovní lokalitě u Libuše umístěný vícehlavý pohanský idol.

Jihovýchodně od jezírka pak bylo objeveno výjimečné pohřebiště vládnoucích zličských knížat, kteří tu začali být pohřbíváni v první polovině 9. století. Jednotlivé, velmi bohatě vybavené prostorné hroby šesti velmožů byly vytesány do samotného skalního podloží, uvnitř důkladně obložené kamenem. V jednom z hrobů se našla velmi unikátní, stříbrem plátovaná zdobená sekerka (čakan) orientálního původu (snad až odněkud z Persie), která zřejmě byla symbolem moci pohřbeného vládce, v jiném pak například bronzová špice obřadního kopí, dekorovaná zlatem a stříbrem. Poněkud mladší hroby již běžných rozměrů, se našly i nad samotným břehem jezírka, z nichž vyniká zejména velkým množstvím šperků vybavený hrob tzv. „kouřimské kněžny“ z první poloviny 10. století.

Zde možná není od věci zeptat se, proč se vlastně jezírko nazývá právě Libušiným. Poprvé se v písemné formě toto označení bývalého kouřimského rituálního místa objevuje na konci 16. století. Lze ale předpokládat, že jde o název mnohem starší, předávaný hojně v ústním podání. Libuše přitom nebylo mezi starými Slovany ani tak vlastní jméno ženy, jako spíše označení pro funkci kněžky, věštkyně, kterou ve svém kmeni jeho vyvolená příslušnice zastávala. I proto najdeme v Čechách vícero míst s označení Libušino, Libušinka, a to často ve spojení s pramenem či studánkou, z jejichž vod se zpravidla věštilo. Nebyla pak významná žena, jejíž hrob byl nalezen v břehu kouřimského jezírka třeba právě takovou kněžkou - libuší?

Jižně od jezírka byly objeveny základy nevelké dřevěné obdélníkové stavby z poloviny 10. století, o které se uvažuje, jako o křesťanské kapli. Pokud by tomu tak opravdu bylo, mohlo být jezírko využíváno například i k prvním křtům zličských pohanů a toto zvláštní, dodnes na člověka silně působící místo tak bylo svědkem nejen vzývání prastarých božstev, ale i jejich zatracení a příchodu nového času, nového boha a nových rituálů.

Hradiště

Vybudování opevněného hradiště nad Kouřimkou předcházelo období 7. a 8. století, kdy zde prosperovalo nehrazené sídliště. V polovině 9. století se pak zemědělská osada začala proměňovat v opevněné mocenské centrum. Jako předhradí pak byla k areálu přičleněna i chráněná oblast Libušina jezírka spolu s pohřebištěm. Prosperita Staré Kouřimi však netrvala příliš dlouho. Na počátku 10. století byla ústřední část hradiště vypálena, za což podle jedné z teorií mohli být zodpovědní pražští Přemyslovci.

Když dnes vystoupáme na pomyslný vrchol celé vyvýšeniny, nejdeme tu malou kapličku z roku 1724, zasvěcenou sv. Vítovi, a pokud se podíváme pozorněji, tak i dlouhé terénní nerovnosti, které bývaly vnitřními obranými hradbami. Hradbami nového hradiště, jehož akropole se přestěhovala právě do těchto míst. Sem byla soustředěna vojenská i správní moc, tady měl své nové sídlo vládnoucí vévoda. Rozloha celého hradiště činila 44 ha a vstup do něj chránila nevídaná, 15 metrů široká brána se středovou baštou a dvěma úzkými průchody po stranách. Do těch se přicházelo po dřevěných lávkách přes 5 metrů hluboký a 12 metrů široký obranný příkop, nad kterým se zvedala 5 metrů vysoká vnější hradba.

Ve středu akropole stávala pozoruhodná tzv. halová stavba o délce 90 metrů a šířce 4 - 6 metrů. Mezi jejími širokými stanovými kolovými stěnami, vysokými 4 metry, se zřejmě shromažďovaly zličské elity. Zde se pravděpodobně mocní radili, tady se hodovalo a oslavovalo, vládnoucí kníže tu přijímal politické návštěvy i významné obchodníky. Odtud se bojovníci Staré Kouřimi vydávali do boje. Všechny stavby tehdejšího hradiště byly dřevěné, opevnění ze dřeva a hlíny. Nejmohutnější hradby byly vystavěny z roubených komor, vyplněných udusanou zeminou. Z vnější strany bylo opevnění chráněno vysokým hliněným náspem vybíhajícím z příkopu, z vnitřní stěnou z dubových fošen, podepřenou v pravidelných rozestupech šikmými kulatinami. Koruna hradby pak byla zřejmě osazena palisádou, za kterou se při napadení mohli krýt obránci hradiště. I Libušino jezírko bylo v tomto období obehnáno pevnou hradbou a rozšířeno na délku 70 metrů. Rozloha centrální akropole byla na tu dobu mimořádná. Největší plochu tohoto dávného opevněného města však pokrývalo rozlehlé hospodářské předhradí, po okolí pak vznikaly další osady prostých Zličanů. Zdálo se, že moc kouřimských knížat bude neohroženě růst a sílit. Všechno se ale nějak pokazilo.

Okolo roku 936 sláva Staré Kouřimi náhle zhasla. Ani mohutné opevnění nedokázalo zadržet útočící vojsko pravděpodobně Boleslava I., které zřejmě nemělo se Zličany žádné slitování. O smutném osudu obránců a možná i civilních obyvatel sídliště svědčí velké množství nepohřbených lidských mužských koster, nalezených archeology spolu se zbrojí a hroty šipek či oštěpů v hradištním příkopu před bývalou mohutnou hlavní bránou. Vydrancované a vypálené hradiště pak již navždy ztratilo svůj význam. Budoucnost měla v Čechách patřit jinému Slovanskému kmeni a toto byl možná jeden z momentů, který o tom rozhodl.

Jak praví Kristiánova legenda z konce 10. století, poslední zličský kníže Radslav uznal po prohrané bitvě u Žitomíře přemyslovskou svrchovanost a tím i Stará Kouřim prohrála svůj boj o nadvládu v Čechách. Ještě jednou se Zličané pokusili své hradiště obnovit. Hradby prostoru kolem akropole, jejichž dřevěné části shořely spolu se starým hradištěm, byly obestavěny kamenem a tam kde dříve stával „halový dům“, vyrostlo několik obytných a hospodářských stavení v podobě jakéhosi dvorce. I ten však v polovině 10. století vzplál plamenem a Stará Kouřim pak už zůstala navždy opuštěná. Snad jako symbol porobení založili Přemyslovci na sousední ostrožně, na protilehlé straně údolí Kouřimky nové hradiště, zasvěcené pravděpodobně svatému Jiří, kde byl později vybudován jeden z našich nejstarších hradů.

Lechův kámen

Když bývalou akropoli opustíme a projdeme prolukou v dodnes patrném, stále ještě 3 - 4 metry vysokém valu (původní vnější obranná hradba) směrem k severozápadu, spatříme před sebou zvláštní skalní blok. Vypadá jako by sem nepatřil, jako by ho sem na jinak rovnou travnatou stráň někdo záměrně umístil. Přesto jde o přírodní útvar, který ale nemohl zůstat zdejšími dávnými obyvateli nepovšimnut. Nazývá se Lechův kámen, a jak je patrné, nachází se již mimo hradby bývalého hradiště. I on a jeho bezprostřední okolí však bylo prokazatelně využíváno po dlouhá staletí k různým rituálním účelům a lze proto předpokládat, že účastníky těchto obřadů byl i prostý lid. Kdo ví, třeba tato skalka sloužila i jako knížecí stolec, na kterém byli do pozice panovníka slavnostně uváděni noví zličtí vévodové.

Velký kámen na stráni kouřimské vyvýšeniny však proslul zejména pověstí, která jej spojuje se samotnými počátky naší historie. Alespoň té vybájené.

Když se kolem kopce Říp usadili pod vedením praotce Čecha v české kotlině první Slované, dařilo se jim tak dobře, tak jejich počet narostl, až je krajina kolem už nebyla schopná uživit. I sebral Čechův bratr Lech své věrné a vydal se hledat pro svůj lid nový domov na jihovýchodě. Čech bratra nechtěl pustit, neboť se bál oslabení kmene v případě ohrožení, Lech mu však odvětil, že půjde jen tak daleko, kam dojde za pouhé tři dny. Tam kde najde dobré místo k životu, zažehne velký oheň, který Čech z vrcholu Řípu dobře uvidí a zjistí tak, kde se bratr usadil.

Jak Lech řekl, tak udělal. Místo kam došel, kde se rozhodl založit pro svůj kmen osadu, se mělo nacházet právě tady na rulové vyvýšenině nad říčkou, a oheň který Čech čtvrtého dne před rozedněním spatřil z Řípu, měl zahořet právě u kamene, jenž pak získal Lechovo jméno. Oheň hořel mohutným plamenem a ještě vydatněji se z něj kouřilo. Hodně a dlouho prý kouřil, vysoko stoupal tmavý dým, až lidé z toho kouře udivení začali centru jejich nového domova říkat jak jinak než Kouřim. Pěkné to vysvětlení původu neobvyklého názvu! Ve skutečnosti však jméno starého hradiště i současného města nemá s dýmem ani signálním ohněm nic společného a je spojováno spíše s původem prvních Slovanů.

Lechův kámen se měl stát později ve středověku místem sabatů údajných čarodějnic, ale také popravištěm, kde byly usvědčené čarodějnice upalovány. Je to prostě dominanta, která vždy místní obyvatele přitahovala a zřejmě přitahovat bude.

Aby toho kolem zdánlivě obyčejné skalky i bývalého největšího hradiště u nás nebylo málo, nedaleko od kamene, asi 300 metrů na severovýchod se nachází geografický střed Evropy. Protíná se tu 15. poledník s 50. rovnoběžkou a jde o významné astronomické místo. Právě z tohoto bodu je přesně měřitelný tzv. pravý sluneční čas, kterým je vymezeno středoevropské časové pásmo. Zvláštní náhoda, ne? A když už jsme jednou u Lechova kamene, proč se nepokusit i o trochu toho štěstí v materiální rovině. Podle další zdejší pověsti se člověku, který dokáže o štědrovečerní půlnoci kámen třikrát po jedné noze a na jedno nadechnutí oběhnout, kámen otevře a vydá mu co jiného, než poklad pohádkové hodnoty.

Homole u Chotouně

Zavítali jsme při této vlastivědné výpravě do kraje bohatého na dávnou historii. Pojďme se ale ještě na chvíli podívat na jednu nevelkou, zdánlivě nezajímavou hromadu zeminy, vyklopenou v poli u nedaleké vesnice Chotouň.

Jak víme, narodil se tu někdy na konci toho samého století, kdy zanikla Stará Kouřim muž, který později proslul jako sv. Prokop. Kněz, poustevník, spoluzakladatel Sázavského kláštera a také hrdina, který na počátku 11. století zkrotil ďábla, zapřáhl ho do pluhu a donutil jej prý vyorat záhadnou Čertovu brázdu. Ta začínala u Sázavy a končila právě u Chotouně, Prokopova rodiště. Vzhledem k našemu předchozímu putování je zajímavé, že podle jedné starší hypotézy brázda vyznačovala hranici mezi územím pražských Přemyslovců a kouřimských Zličanů! O brázdě ale snad až někdy jindy. Když byla její orba u konce a podivná dvojice dospěla ke kraji obce, světec vypřáhl znaveného ďáblíka z pluhu a z radlice seškrábl nalepenou hlínu. Vyoraná brázda byla dlouhá asi 21 km a několik metrů široká. Na její vyorání tak musela být použita hodně velká radlice a proto tam, kde seškrábnutá hlína odpadla, zůstala dodnes pěkná hromada hlíny – tzv. Homole sv. Prokopa.

Hezký příběh. Realita však není o nic méně zajímavá. Homole je ve skutečnosti pravěkou pohřební mohylou, skrývající hrob významného velmože z období bylanské kultury, ze 7. – 6. století před naším letopočtem. Původně bývala mohyla o něco vyšší a podle mnohých stop na jejím plášti lze předpokládat, že bohatá hrobní výbava pohřbeného byla již někdy ve velmi vzdálené minulosti vyloupena. Svatý Prokop si tak již jako malý kluk ve stínu homole pravděpodobně hrával s kamarády a i pro něj už to byla neznámá tajemná hromada z temného dávnověku. V roce 1808 byl na vrcholu mohyly vystavěn kamenný kříž, který nahradil dřívější dřevěný, snad ze 17. století. V blízkosti homole stával také mohutný tzv. Svatoprokopský dub s obvodem kmenu 4 metry, který podle výpočtu pamatoval samý začátek 18. století. V roce 1909 však již uschlý strom vyvrátila vichřice.

Chotouň je zvláštní místo. Dodnes jako by se tu protínaly vlivy pravěku, pohanského středověku a raného křesťanství. Lidé tu v rodišti světce a mezi vším co ho jeho jménem připomíná, vzpomínají například na velký kámen, který se nacházel ve dvoře jednoho zdejšího statku, a který ještě za 1. republiky čeleď s přáním dobré úrody skrápěla krví obětovaného bílého kohouta. Bezesporu modifikace přežívajícího pohanského staroslovanského rituálu. Kámen byl sice odstraněn někdy v 50. letech 20. století, podivná mystika prolínání několika časových rovin a vlivů však v Chotouni zůstala.

Komentáře

Hodně dobrý článek... Již léta se tam chystámA v dohledné době pojedem... Děkuji

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Prachem, tmou a betonem
Letos na jaře byl pražský tunel Mrázovka staveništěm, ze všech sil se připravujícím na podzimní otevření. Měl jsem...
Unikum Dobrého pastýře
Velmi starý kostel Dobrého pastýře, stojící nedaleko Aše v nejzápadnějším výběžku naší republiky, si zaslouží pozornost...
Veselý Kopec
Skanzen lidové architektury v přirozeném prostředí Českomoravské vysočiny.
Čertovy skály
Skalních útvarů, které mají něco společného s čerty, najdeme na území Česka mnoho. Jeden takový kamenný útvar, který...