Rumunsko - Muntii Rodnei III

Teď se blíží zachovalá lada. Stopuji a on zastavuje. Nikoli aby nás vzal, ale aby navázal utržené lano, na kterém vleče postaršího žigula.

Slunko ještě nevylezlo spoza hřbítku, obloha je dosud jasná. Fotografové vyrážejí na hřeben na lov. Tentokrát jsme zčásti úspěšní. Dnes se tváří, že bude pěkně celý den. Koníci se popásají kolem jako obvykle, Světlana a Lukáš nalézají ztracené podkovy. Stany balíme suché, to se nám dlouho nepoštěstilo. Slézáme do nižších sfér mezi krávy. Pak obrovské stádo ovcí. Před námi rozpadající se stáj a vpravo salaš. Opodál další. Uprostřed zablácené ohrady na stromě visí červená značka. Ptáme se po sýru: Bryndza jest? Jasně že je. Jde o to za kolik. Aha sto tisíc za kilo. Ukazuji, že máme jen 380000. Dostáváme čtyři kila. Mňam. Je nám dovoleno nahlédnout této sýrárně pod pokličku. Ve velikém kotli se vaří mléko. Bude z něj tak pět kilo sýra. Tvarohová hmota se venku v pytlích cedí a vysušuje. Žinčica se nepije. Vsakuje se do bahna na zemi. Nádobí však mají čistě vymyté, to se musí nechat. Obtěžkáni nákupem přicházíme k sedlu Rotunda. Je tam nějaká chata. Zabíráme místo v přístřešku vedle. Zatímco se debatuje co dál, odcházíme zakoupit ještě nějaký sýr. Zdejší nám ale příliš nechutná, takže jen kbelík smetany za dvě Eura. Snažíme se usmlouvat cenu za odvezení opodál stojícím pickupem. Navrhujeme 20E, majitel požaduje 30. To je moc. Asi se nedohodnem. Tak pěšky. Mašírujem po "drum important nemodernizata" s číslem 17D a hodnotíme týden. Zastavuje u nás nějaký silniční kombík s městsky vyhlížejícím mladým párem. Ptají se jak je to ještě daleko na Rotundu. Dáma v kostýmku je poněkud pobledlá. Zřejmě mají ve městech lepší cesty. U nějakého pramene odpočíváme. Petr básní cosi o houbách tak sugestivně, až se všichni rozprchneme do lesa. Neuvěřitelné úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dokonce i já jsem v poměrně krátké době nalezl několik desítek chutných hub vcelku luxusní velikosti. Přeborníci ovšem nosili exempláře vhodné spíš na výstavu než na pánev. Při toulkách za nimi se mi zdá, že je zde zvykem brát pouze klobouky a nožičky zanechávat. No, při takové úrodě proč ne. Vlhko a teplo dělá divy. Je rozdělán ohýnek, naplněna Petrova pánev. Baštíme neuvěřitelným způsobem. Několik várek, než se všichni nasytí. I tak zbylo celkem slušné množství. Něco berem s sebou do polívky, ale zbytek musíme zanechat dalším. Ještě upoutávku na cestu a pokračujeme dolů. Krátká, avšak intenzivní přeháňka na sebe nenechala dlouho čekat. Přečkáváme ji pod hustými stromy a pokračujeme dále. Vábí nás symbol lázní na mapě u jednoho městečka v údolí. Putování po místy rozbahněné polňačce chmurně neubíhá. Navíc stále nevíme jak dlouho po ní půjdeme. Občas nás mine náklaďák plně naložený telaty. Teď se blíží zachovalá lada. Stopuji a on zastavuje. Nikoli aby nás vzal, ale aby navázal utržené lano, na kterém vleče postaršího žigula. Pokračujeme dále. Když nás opět dojede, zastavuje. Ptáme se na odvoz do Rodne, kývá hlavou, jakože v pohodě. Ptáme se na cenu, krčí rameny. Prý bude muset jet nadvakrát. Navrhujeme 1E/os. Váhavě souhlasí. Tak jedem. Batohy na střechu a do kufru. Cesta spíš připomíná tankodrom. Docházíme k závěru, že těch třicet Eur za dvě cesty ze sedla nejsou zas tak moc. Tenhle chlápek dolů stejně jede, platíme tedy jen druhou várku. Jedeme docela dlouho, do nejbližší vsi nejmíň 20minut. Pěkně bychom se prošli. Před civilizací začíná asfalt. Vedle v řece (tam, kde jsme smažili houby to byl potok) se prohání bagr a hrabe štěrk. Chlápek chválí Čaučeska a haní jeho ženu. Za jeho vlády se prý ledacos postavilo, a teď se jen krade. Taky to doma známe. Když si jedni nakradou, změní se režim a krade se nanovo. Ta fabrika vpravo v kopci prý těží zlato. Hmmm. Domy ve vesnicích jsou postupně opravované, snad polovina se přestavuje. Domorodci si potrpí na různé oblouky a sloupy. Většina domů je ale dřevěná. Podle šikovnosti/financí majitele se trámová kostra pobitá prkny a laťkami jen nahodí, někdy ani to ne. Dále přijde ke slovu štukatérská zručnost a výsledek si nijak nezadá s naším podnikatelským barokem. Snad jen s tím, že zdejší novostavby poněkud více ctí tradici a sice hýří sytými barvami, ale motivy zůstávají tytéž jako na chátrajících opuštěných dřevěnicích. Opodál se staví čtyřpatrový hotel, celý ze dřeva. Parádní stavba. Trochu to připomíná Starý Smokovec. Vjíždíme do Rodné. Na autobusové zastávce se prodává zelenina, přítomnost policie prozrazuje jen značka, přesto se však Zbyněk vpředu musí připoutat. Míjíme monumentální kostel. Patří prý ortodoxní církvi. Katolický kostelík na návsi působí spíš protestantským dojmem. Několik dalších je roztroušeno kolem. Chlápek je prý katolík, jeho žena adventistka. Na to, že je to díra na konci silnice i železnice je zde slušná religiózní pestrost. Chlápek na každého troubí, s každým se zdraví. Asi se chlubí, co to veze za individuata. Už jsme na nádru. Vystupujeme, vykládáme batohy. Vyplácíme pět Euro. Zbytek dostane, až přiveze druhou várku. Mezitím se stěhujeme do čekárny, zjišťujeme, že dnes už nic nejede a holky koupily čerstvý chleba a postarší mramorovou buchtu. Bude snídaně. Když dorazí druhá půlka, nabízí nám chlápek odvoz dál. Požaduje ovšem sumu pětkrát vyšší, než rumunské dráhy, takže se nedohodneme. V čekárně se smíme ubytovat zcela zdarma, což nás těší, neboť už opět probíhají krátké, avšak intenzivní přeháňky. Chudáci koníci. Parkují i v nejhorším počasí kde se páníčkům zamane. Nádraží je zhasnuto, jen modré EU-kompatibilní piktogramy svítí tmou. Aby se nám lépe spalo, přehazuje Honza přes zářící bednu svou pláštěnku. Svítí tedy zeleně, ale pravda, poněkud slaběji.

Po páté přihučí první vlak. Rámus solidní, no jako od motorové lokotky. A Zbyněk měl strach, abychom nezaspali:o) O půl hodiny později se k nám dobývají první jízdenkychtiví cestující. Radši urychleně balíme a vyklízíme prostor. Sami si zakupujeme kartičky do Lázní svatého Jiří. Vlak sestává ze čtyř vozů a premává třikrát denně. Zdejší traťová rychlost odpovídá její důležitosti. Asi deset km se kodrcáme skoro půl hodiny. Na nádru se ptáme výpravčího, kde jsou lázně - bai. Zpočátku nechápe, ale pak porozumí. Aha - bei - tak to musíte támhle a pak doprava, asi kilometr. Ale není to thermal, jen mineral:o( Nejdřív si dáme okružní procházku vesnicí. Před použitím nádražního tureckého WC (není ani vodní, ani uzavřené) je třeba vyhnat z něho slepice, které si libují v plných odpadních dírách. Jednu kvočnu musím vyhodit oknem. Pak už míříme podle instrukcí k lázeňskému centru. Domky udržované, obchůdky otevřené, dominantní hotel vpravo pamatuje lepší časy. Ubytování v něm lze pořídit už od nějakých 250korun. Hned vedle klasický lázeňský altánek se dvěma pramínky. Aha, zdejší lázně nejsou koupací, nýbrž picí. Někteří popíjejí, většinou si tu vodu kapou do očí. My jen ochutnáme. Je tak nechutná, že musí být určitě hrozně zdravá. Odcházíme do lázeňského parku, a pak Zbyněk objevil i zapadlejší plácek opodál. Bratři Lidmilové mezitím objevili další prameny. Válíme se v trávě a vegetíme tak dlouho, až přišla krátká, avšak intenzivní přeháňka. Stahujeme se do dalšího prameniště, kde vařím francouzskou polévku se všemi zbylými houbami, spoustou česneku a salašnickým sýrem. Bylo to velmi dobré. Na závěr jdeme nakoupit něco dobrého do vlaku. Tvarohové pirohy, chleba, nektarinky a úplně sladký grep. Za poslední Leiky na trhu se vším možným jeden banán. Stojí jako celý chleba. Nezbývá, než balit a pomalu se vrátit na nádr. V pokladně si říkám o lístky na pět kilometrů a mávám přitom půlmilionovou bankovkou. Nádražník obrací oči v sloup a tvrdí, že nemá zpátky. V šuplíku se mu povalují samé desetitisícovky. Co se dá dělat. Jdeme do hospůdky, dáváme si dva nanuky. Jeden vyšel na 4Kč. Transakce v pokladně už proběhla v pohodě. Přijíždí "náš" vlak o čtyřech vozech. Pojedem s ním asi dvě hoďky. V Ilva Mice máme přestávku, dokupujeme Ramu a chipsy. Chipsy jsou spíše krekry, některé (asi tři) s paprikovou příchutí. Rama prochází až zítra, takže v pohodě, jen ta příchuť...chemická jahoda...fuj. Ale sýr a sůl zvítězí. V Salvě přesedáme na elektrický accelerat do Alba Iulie. Místenky sehnány v potřebném počtu, takže následující čtyři a půl hoďky v pohodě. Vlak už nám nepřijde ani tak špinavý...

Alba Iulia. Stejná pokladní. Chceme lehátka. Prý nelze, máme zkusit ve vlaku. Dobrá. Ve volném čase zkoušíme vycvičit nádražního psíka. Blíží se náš EN Ister. Nakýblujeme se do vozu hned vedle žracáku. Je celkem plno, takže než se usadíme, je tady průvodčí a chce lístky a místenky. Ty samože nemáme, neb chceme koupit lehátka. To prý nepůjde. Tak co s tím. No, za 30Euro nám místenky prodá. To je desetkrát tolik jako na pokladně. Skoro jako za lehátko. Prý když nebudeme trvat na potvrzení, tak za patnáct. No dobře, nažer se. Za chvíli už ležíme na sedačkách a spíme. Trochu tlačí kraje, ale ujde to. Celníci jen zjišťují národnosti. Česi, česi...pohoda. A tak se Petr dostal i domů. Pasy vidět chtěli,ale dovnitř se nedívali. Probouzíme se až v Budapešti-Keleti. Na Nyugati jdeme dnes nejkratší cestou. EC Hungaria by mělo jet za dvě a půl hoďky. Nádraží nalezeno, jdeme si koupit něco k snědku. Objeveny nonstop potraviny opodál. Pečivo, kyška a meloun. Fajn. Nyugati bývalo vskutku luxusní stavbou. Vzdušné konstrukce, kryté peróny, rozlehlé prostory pro cestující. Bývalý asi salón o rozměrech tělocvičny obsadil mekáč. Naše souprava je přistavena, probíhá invaze. Pak ještě spolfoto před vlakem a můžem jet. Pozvolna se sytíme melounem. V Bratislavě přistupuje neuvěřitelné množství lidí. Leckdo disponuje místenkou, ačkoli to není označeno. Uhájíme si však svá místa, někteří noví však musí stát. Opět celní kontrola, opět změna průvodčích, tady se nedá spát. V Brně se loučíme a do Prahy k večeru dojedeme jen čtyři. Za zmínku stojí, že mi průvodčí odpustil asi šedesát kilometrů:o) Rumunsko je sice za námi, ale už teď víme, že ne navždy.

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Lví hlava ve skále
Adršpašské skály spolu s Teplickými skalami tvoří nejvýznamnější pískovcovou plošinu Polické pánve v Broumovské...
Vše dobré do nového roku Vám přeje Moskyt. Hrozně to letí a my Vám děkujeme, že nás čtete a sledujete již 13 let. Pokud...
Prachem, tmou a betonem
Letos na jaře byl pražský tunel Mrázovka staveništěm, ze všech sil se připravujícím na podzimní otevření. Měl jsem...
Jihlavské katakomby
Sklepy, sklady, komunikace, kanalizace, úkryt, obydlí a snad i brána do jiného prostoru. Tím vším bylo pro různé lidi v...